Jste zde

Tachovští křesťané slavili Velikonoce pod širým nebem

Ekumenická skupina křesťanů z Tachova oslavila Velikonoce převážně na venkovním prostranství. Kromě velkopáteční křížové cesty připravili tachovští křesťané mimo kostel i netradiční vigilii na rozlehlé louce.

Tradiční schéma křížové cesty umocnilo prostředí ruin barokního kostela porostlých náletovými stromy. V jejich blízkosti se četly jednotlivé pasáže pašijí a po každém zastavení byla zhasnuta jedna svíce. Mezi zbytky kostela byl umístěn i symbolický Ježíšův hrob. Bohoslužbu na tomto místě zakončil obřad uctívání kříže. Spolu s křesťany na celém světě (zejména v římskokatolické tradici od II. vatikánského koncilu) se i zde věřící modlili za Židy – své starší bratry ve víře.

Sobotní vigilie byla zajímavá zejména pantomimickou dramatizací biblických čtení Velké noci, které symbolizují dějiny spásy. Jednalo se pouze o starozákonní čtení a o pasáž evangelia popisující vzkříšení Ježíše. Cesta božího lidu byla při bohoslužbě naznačenai liturgicky. Po každém biblickém obrazu se celé shromáždění přemístilo za zpěvu žalmů na další místo, blíže k připravené hranici. Ta byla zapálena před čtením posledního textu – evangelia o vzkříšení. Ztvárnění biblických příběhů připravila studentka sociální a teologické školy Jabok Silvie Klausová spolu se svými přáteli. Po čtení evangelia a zpěvu velikonočního chvalozpěvu následovala obnova křtu v blízké řece Mži.

Obou bohoslužeb – páteční i sobotní – se zúčastnilo cca 50–60 tachovských věřících spolu s hosty z různých míst České republiky včetně „starců“ i kojenců. Páteční křížové cestě ještě předcházela na Zelený čtvrtek pesachová hagada na úvod obřadů velikonočního tridua, tentokrát pod střechou internátu jedné z místních škol. Jedl se skutečný beránek, nekvašený chlébi hořké byliny na památku vyjití izraelského lidu z Egypta. Součástí bohoslužby byl i úkon „pokání“ – mytí nohou, každý svému sousedovi, podle Ježíšova vzoru.

Žádná z těchto bohoslužeb nebyla eucharistická vzhledem k nepřítomnosti ordinovaného služebníka v katolickém ritu, z důvodů, o kterých magazín ChristNet či časopis Getsemany a AD již v minulosti informovaly. Předsedajícím bohoslužeb byl David Klaus, bývalý pastorační asistent místní římskokatolické farnosti a absolvent judaistiky na Husitské teologické fakultě v Praze.

Jedinou eucharistickou bohoslužbou, a také za účasti největšího počtu věřících (dohromady cca stovka katolíků,metodistů a členů křesťanských sborů), bylo ekumenické shromáždění na Boží hod velikonočnív modlitebně Evangelické církve metodistické (ECM). Předsedajícím byl metodista Zdeněk Ebrle. Homilii měl kazatel církve Křesťanské sbory a moderátor náboženského vysílání Českého rozhlasu Petr Vaďura.

Velikonoční obřady v Tachově uspořádaly i dalšícírkve, kterých je v tomto bývalém nejmenším okresním městě v republice až překvapivě hodně (pravoslavní, řeckokatolíci, CČSH, římští katolíci a církve výšejmenované).

Dění v Tachovějsem zpravodajsky „monitoroval“ na stránkách internetového magazínu ChristNet cz. Neměl jsem radost z rozdělení, které zde vzniklo, a jako nezúčastněný pozorovatel jsem se snažil vidět věci z nadhledu. Zaznamenal jsme například i vyjádření biskupa Radkovského ve zpravodaji plzeňské diecéze (leden 2004), který přiznal necitlivost výměny duchovních, kterou sám schválilv září minulého roku. Chápu to jako jeho snahu o vstřícnost. Mezi „Tachováky“, kteří již tzv. „nechodí do kostela“ jsou mladíi staří, lidé, kteří se snaží odpustit, i ti, kteří to možná nedokáží (podobní budou zřejmě i lidé na druhé straně barikády za zdmi kostela). Do hloubky jsem je při své krátké velikonoční návštěvě poznat nemohl. Odnesl jsem si ale dojem, že se zde rodí něco nového, co má svůj smysl. Něco, co Petr Vaďura charakterizoval jako střet víry a náboženství. Přestože se s touto terminologii patřící někam do protestantské rétoriky 20. století plně neztotožňuji, myslím, že podstatu věci vystihl správně.

Dobré dílo zde koná i Jiří Hort „misionář a drogista“, (pracuje jako streetworkers drogově závislýmiv Tachově a v Mariánských Lázních),který byl našim hostitelem. Jiřího pohostinnost jistě ocenilo i jeho dalších patnáct spolužáků z Institutu ekumenických studií a členů jejich rodin, kteří se v průběhu Velikonoc vystřídali na faře v Planéu Mariánských Lázní, kde Jirka našel svůj dočasnýdomov. Sympatické bylo i setkání s planenskýmfarářem, kterýtéž, tak jako Jiří, pracuje s drogově závislými lidmi.