Počátkem května tohoto roku se na internetových stránkách Pražského arcibiskupství (www.apha.cz) objevilo nepodepsané „Stanovisko k některým aspektům činnosti J. Konzala“ Velmi podobný, i když ne totožný, text vyšel v evangelickém časopise Český bratr (06/2004) v oddíle Nad vašimi dopisy. Podepsán je Michaelem Slavíkem, generálním vikářem arcibiskupství pražského. Je reakcí na rozhovor s Janem Konzalem, dříve otištěný v Českém bratru (03/2004). Všechny zmíněné texty přetiskujeme.
Svátost smíření není úkon ve zpovědnici
(Český bratr 3/2004)
Jan Konzal, spiritus agens Pražské obce vzniklé na zbytcích podzemní větve katolické církve z doby komunismu, působí ve svém společenství a také v Institutu ekumenických studií při ETF UK. Zamýšlí se z vlastní praxe jako ženatý tajně vysvěcený duchovní nad svátostí smíření. Ptal se Petr Veber.
Z čeho a proč se má člověk vyzpovídávat?
Většina našich provinění není jednorázových, spíše jsou to vstoupení na zrádnou cestu. Nemuselo jít ani o zlý úmysl, ale odejít je těžké. A k tomu pomáhá odhodlání říci to nahlas. Jak mile se člověk slyší, osvobozuje to. Hřích je onemocnění mých vztahů, mého nazírání. Je nevěrností vlastním základním rozhodnutím. Člověk je nevěrný, když kličkuje sám předsebou a ostatní se na něj nemohou spolehnout.
Jak důležitý je vlastní akt zpovědi?
I samotné vyznání se z vin je léčivé. Vyznání je prvním krůčkem k procesu, který by měl končit smířením. S Bohem, s tím, komu jsem ublížil, se sebou. A ublížil jsem i společenství, které se mým skutkem stalo horší, protože se do něj zanesly mravy, které tam nebyly.
Komu a kde se vyznat? Nestačil by pastorační rozhovor? Musí to být kněz?
Nemusí. Teologicky to není relevantní. Lze dosáhnout odpuštěníi smíření mimo svátostný rámec. Katolík má ovšem raději svátost, tedy i ordinovaného. Například aby si mohl být byl jist, že si nesehnal někoho, koho má ochočeného, ale někoho, kdo ho bude volat k zodpovědnosti, pokud by znovu změnil směr. Chce to institut, který má garanci, že je za ním místní sbor a tím i rozvazující moc Ducha svatého.
Nestačilo by třeba řešit vyznání v rozhovoru s manželem?
Ano, ale bude to mnohem emocionálnější, než je oběma stranám prospěšné. Když se totéž udělá před ostatními důvěrnými přáteli, dostane to fantastické zabarvení pokorné pravdy. Katolická praxe by měla směřovat k tomu, co u nás děláme už nejméně patnáct let, kdy se ve skupině vyznáváme nahlas v uzavřené skupince.
Proč je zpověď vyřčená před knězem jako prostředníkem něčím víc?
Mezitím, co znají evangelíci o katolících a co jim právem vyčítali, a tím, co dneska smí katolík vyznávat, je II.vatikánský koncil. I katolíci už věří, že ospravedlňuje jen Kristus díky naší víře v jeho evangelium, že se to stalo z milosti toho Krista v Duchu svatém, nikoho jiného. Ano, Tridentský sněm si představoval kněze jako soudce. Poslední koncil ale už nezdůrazňuje myšlenku soudu nad kvalitou nebo trestuhodností konkrétního hříchu, ale svátost je přejmenována na smíření mimo jinéi proto, že zdůrazňuje kontext hříchu ve vztazích k církvi i společnosti. Kněz je zástupcem církve, stal se průvodcem na cestě za změnou smýšlení, průvodcem,který má právo representovat toho neviditelného Krista, který sám ve svátosti působí. I před koncilem měl povinnost duchovně kajícníka napomenout, ale dnes je i ordinovaný jedním z božího lidu, týká se jej to jinak než dosud. Ovšem když namítnete, že to málokdo z katolických kněžíu nás dělá tak, aby takové dění zůstalo znamením, budete mít pravdu. Je to důsledkem výchovy v semináři.
Jak je to v Evropě?
Na Západě staré tridentské formě nedůvěřuje prakticky vůbec nikdo. Nedivím se. Nejupadlejší představaje, že někde něco řeknu, dostanu rozhřešení a Bůh už mě nemůže soudit.
Je tedy zpověď spíše právním, nebo duchovním aktem?
Zpovědník vystupuje ve dvou protichůdných rolích: jednak má zastupovat milosrdného Boha a měl by mluvit co nejméně. Na druhou stranu má být jako poctivý psycholog nejistý, má hodně mluvit. Proto - nepříliš úspěšně - razím, že by se měly dělat obě věci, ovšem ne současně. V našem společenství, když je potřeba něco rozebrat, diskutujeme až pak při kávě, všichni v zájemně zavázání tím, že nám bylo svěřeno tajemství. Tam se pak promítne do léčení následků hříchů i ženství, protože ženy přece uvažují jinak... To při klasické zpovědi postrádám.
Myslíte, že důvody k reformačnímu odmítání zpovědi pominuly?
Pominul důvod, pro který bylo třeba tehdejší pojetí zpovědi opustit. Praxe byla nejen upadlá, ale strašná.
Takže teď lidem v reformační evangelické tradici něco chybí?
Přál bych některým evangelíkům, kteří to momentálně zrovna potřebují, nebo by takovou podporu přivítali, aby nějakou formu smíření přiměřenou vlastním tradicím měli. Na bázi evangelické tradice existuje. Stačí ji rozvinout.
Chcete říci, že evangelíci zpověď potřebují?
Myslím si, že ne všichni evangelíci jsou natolik stabilní, že jsou schopni čelit své vině. Potřebují v naplňování rozhodnutí ke změně smýšlenípodepřít a na tento sociální rozměr je potřeba najít výmluvné a obecně srozumitelné formy. Kdyby se našly jiné než katolické, i tomu bych zatleskal. Potkal jsem evangelíky, kteří něco takového hledali. Ale nelze předpokládat, že evangelík si přijde pro katolickou svátost. Věří jinak a také vyznání spojuje ne s konkrétní událostí svého putování, ale se stavem (hříšnosti) člověka. Vyznávání vin jako v evangelické bohoslužbě je i v katolické liturgii, ale chápe se jako projev zbožnosti a ne jako absoluční výkon osobnosti. Je to výkon shromáždění přiznávajícího, že je shromážděním hříšníků. Přitom tam absoluční formule je! Je to regulérní způsob, jak "vyvinit" člověka, osvobodit od špatné minulosti spojující jej s Adamem připomenutím sounáležitosti k lidu Kristovu. Ovšem neřeší problém, jak ho smířit, připravit k lepší budoucnosti.
Jak jste došel k praxi, kterou uplatňujete?
Někdy po čtyřicítce jsem přestal chodit ke zpovědi. Ať jsem řekl cokoli, nevystihovalo to, co jsem cítil. Pak jsem po několika letech zkusil liturgii pokání a začalo se cosi rodit, už to nebyla jen moje neschopnost komunikovat se zpovědníkem, komunikovalo celé společenství, které opravdu chtělo komunikovat. Pracoval jsem na tom, aby tu příležitost měli i jiní.
Lišíte se ve svém výkladu od oficiální církve mnoho?
V pojetí svátosti smíření se s ní rozcházím v některých možná jen nevyslovovaných cílech. Chci od svátosti víc než sanaci minulosti. Svátostem rozumím jinak než jako náboženským instrumentům, kterými je možno dosáhnout svého, například pojistit si manželskou věrnost, pojistit si křesťanskou dospělost nebo nápravu morálního účtu. Pro mne je svátost znamením svobodně, ale jistě se dějící boží milosti, je boholidským dialogem s otevřeným koncem. Nekončí uskutečněním předepsaných forem, ale jejich naplněním a to může trvat v některých situacích hodně dlouho, třeba celé roky. Současná praxe v katolickém kostele trpí zoufalým nedostatkem času zpovědníka, za dvě tři minuty nelze člověka ani otevřít. Podle katolického přesvědčení je svátost účinným znamením o tom, že Boží království je reálné. V našem případě: že i rozhodnutí ke změně smýšlení najde nějakou pevnou půdu pod nohama. Na to ovšem existujíi znamení nesvátostná a děje se to i bez znamení. Oficiální církev uznává za svátost, je-li tam přítomen (předsedá-li slavení svátosti) ordinovaný, a s tím souhlasími já. Ale nijak to neznamená, že odpouštějící a uzdravující (tedy spásná) moc boží je omezena nějakým svátostným obřadem a jurisdikčními nároky v souvislosti s katolickou ordinací.
Je evangelická představa o zpovědi jakožto o úkonu klečení ve zpovědnici předsudkem?
Ne, lze se s tím setkat. Neskončilo to proto, že je to pro obě strany pohodlné. Ale budoucnost tahle forma nemá.
K článku „Svátost smíření není úkon ve zpovědnici"
(Českýbratr 6/2004)
Vzhledem k tomu, že by na základě zveřejněného textu mohlo dojít u čtenářů k mylnému dojmu, že je Jan Konzal oficiálním a uznaným katolickým duchovním a že jeho názory uveřejněnév tomto rozhovoru jsou kompetentním stanoviskem a zrcadlí v plnosti učení katolické církve, považuji za nutné podat následující vysvětlení:
V letech komunistického režimu se Jan Konzal, podobně jako řada jiných, dal jako ženatý muž tajně vysvětit na katolického kněze, později i biskupa. Vysvěcení většiny „podzemních" kněží bylo po pádu komunistického režimu kompetentními autoritami zkoumáno a většina z nich byla po splnění příslušných podmínek, mimo jiné odstraňujících pochybnost o platnosti svěcení, zařazena do oficiální pastorační práce, pokud to bylo jejich přání. Toto řešení se na Jana Konzala nevztahovalo, neboť sám o zařazení do církevní služby nežádal. Naopak, bez jakéhokoliv pověření a v rozporu s příslušnými autoritami se vydal vlastní cestou. Kongregace pro nauku víry, jakožto jediná kompetentní instituce v katolické církvi, uveřejnila v r. 1992 stanovisko, v němž říká, že biskupské svěcení Jana Konzala je pochybně platné a jmenovaný že se písemně vzdal vykonávání tohoto úřadu. Podobněi jeho kněžské svěcení bylo shledáno z hlediska platnosti nejistým. Věřící, kteří od něj přijímají svátosti, je tedy přijímají nedovoleně a vydávají se do nebezpečí, že je přijímajíi neplatně.
Pražská obec, vyrostlá z pozůstatků podzemní činnosti římskokatolické církve v dobách komunismu, je separující se částkou těla Kristova, a tedy není žádnou uznanou součástí katolické církve. Pokud se týče některých výroků Jana Konzala o svátosti smíření, jsou to jeho subjektivní názory, které jsou v rozporu s katolickým učením.
ThDr Michael Slavík, Arcibiskupství pražské
Komentář redakce Getseman
Pokud je redakci známo, Jan Konzal nebyl se stanoviskem arcibiskupství k článku ČB ani seznámen, ani nebyl vyzván, aby se k němu nějak vyjádřil.
Jedním z deklarovaných cílů příspěvku je prý korigovat případný mylný dojem čtenářů internetových stránek arcibiskupství a Českého bratra a chránit čtenáře před „nekompetentním stanoviskem“ ke svátosti smíření. M. Slavík však necítí žádnou pastorační odpovědnost za ochranu Jana Konzala, neuvádí např. jediný důkaz, proč se domnívá, že jsou Konzalovy názory „v rozporu s katolickým učením“. Tomu se nelze divit. Takový důkaz se dá z platných církevních dokumentů získat velmi těžko.
Oč méně si příspěvek všímá obsahu „nekompetentního stanoviska“ ke smíření vůbec a ke svátosti smíření zvláště, o to více se zaměřuje na osobu Jana Konzala. Varování před Janem Konzalem jakési zdůvodnění obsahuje, takže je možné k němu postoj zaujmout .
Ohlédneme-li od podivných formulací „dal se tajně vysvětit“ (jakoby o svěcení rozhodovala sama svěcená osoba) či „Kongregace pro nauku víry, jakožto jediná kompetentní instituce v katolické církvi, uveřejnila…“ (jako by v katolické církvi již nikdo jiný kompetentní nebyl), pak nejzávažnější je zmínka o stanovisku kongregace z r. 1992, tzv. „Normae“.
Tento dokument je dosud obestřen mlhou pochybností. Žádná z osob, kterých se přímo týká, jej dosud oficiálně neobdržela. Kardinál Vlk jej však předal studentu politologie Ondřeji Liškovi, který jej v r. 1999 publikoval ve své knize Církev v podzemí a společenství Koinotés. Tuto knihu ovšem poté kritizoval nuncius Coppa, neboť text Normae v ní uvedený neautorizoval. Text působí nedbale, jako by šlo o nehotovou verzi putující mezi jednotlivými úřady. Je problematické z takovéhoto textu vyvozovat tak závažné závěry, jak to činí M. Slavík...
I pokud přijmeme Liškovy Normae jako pravé, pak stejně nic neopravňuje M. Slavíka zpochybňovat kněžské svěcení Jana Konzala. Každý biskup je v Normae jmenovitě zmíněn. Konzal je ve skupině, u které je zpochybňováno biskupské, nikoli kněžské svěcení. To, že je žádán, aby se vzdal biskupského úřadu, znamená, že biskupem je – jinak by se neměl čeho vzdávat. Aby vyšel církevním úřadům vstříc, Konzal se písemně vzdal práv, které z biskupského úřadu vyplývají – nosit insignie, světit kněze apod. Svěcení se však dle katolického učení vzdát nelze – patří mezi svátosti, které vtiskují nezrušitelné znamení.
Poslední komentáře