Nedovoleně, snad i neplatně

JanSpousta

Matka církev římskokatolická se snaží nás, své ovečky,ochránit před všemi špatnými a škodlivými vlivy. Nedávná vatikánská instrukce Redemptionis sacramentum se tomuvěnuje velmi důkladně pokud se týče liturgie. Zdůrazňuje doslovné a bezvýjimečnédodržování liturgických předpisů, odsuzuje různé nešvary, jako je čteníevangelia při mši laiky, a především upevňuje hierarchické uspořádání:biskupové se tyčí nad kněžími v nebetyčné výši, a tizase za žádných okolností nesmějí „ustoupit ze svých výsad“ vůči obyčejnýmvěřícím a nesmějí přebírat „nevhodné úkoly, které náleží křesťanským laikům“.Ještě že Ježíš Kristus, který se sv. Josefem dřel při tesařině a na konci svépouti dokonce umýval přátelům před večeří nohy, neznal tuto instrukci Svatéstolice anebo se jí neřídil; kdyby totiž býval v lecčem neustoupil ze svýchvýsad božího Syna a nepřebral na sebe úděl nás obyčejných lidí, byli bychom –podle učení sv. Pavla Apoštola – v pěkné bryndě.

Instrukce ale nezapomíná ani na estetický dojem:„Shromáždění věřících má právo, aby především při nedělní oslavě zněla vhodná apravá sakrální hudba a aby oltář, paramenta a rouchaodpovídající předpisům vždy zářily důstojností, krásou a čistotou.“ Vzpomenuljsem si v této souvislosti na to, jak zesnulý teolog BernhardHäring v posledních letech svého života stálezdůrazňoval, že každá obec, každé shromáždění věřících, má především právo naeucharistii. Přitom současná římskokatolická církevní nařízení, mj. omezujícíokruh možných předsedajících na muže ochotné k doživotnímu celibátu, vedou vmnoha koutech světa k tomu, že velké množství věřících vůbec nemá ve svémdosahu katolického kněze. Sebepředpisovější asebevíce čistotou zářící paramenta eucharistiinenahradí.

Pavel Hradilek, který instrukcirecenzuje, nabádá k tomu nebrat její nařízení smrtelně vážně. Je to dobrýrecept; ale stejně nedostačuje tam, kde se kvalita mešního vína hlídá pečlivějinež kvalita ducha shromáždění a kde se na čistotu hábitů dbá více než napřípravu těch, kteří by je měli obléknout.

Dále se o předpisovost a dokonceplatnost našeho svátostného života stará pražská arcidiecéze. Ve svém úřednímoběžníku vydala – bez podpisu, a tedycoby všeobecně uznávanou pravdu – text později uveřejněný pod jménemgenerálního vikáře dr. Slavíka, který nás věřící varuje před působením, názorya svátostnými úkony Jana Konzala. Jan Konzal je katolický biskup tajně vysvěcený v dobáchkomunismu. Na rozdíl od některých kněží, jejichž svátostná a nauková kompetencenení dnes nikým zpochybňována, nedonášel na StB, baani nebyl členem kněžského sdružení Pacem in Terris. Pro své přesvědčení byl dokonce vězněn. Proč teďten odpor k němu? Myslím, že hlavní důvod spočívá v tom, že Jan celým svýmživotem a působením maří úmysly instrukce Redemptionissacramentum. Nejen že ho nikdo nikdy neviděl vystupovatv předpisových rouchách zářících důstojností. Nejen že často ustupuje z různýchvýsad a přebírá nevhodné úkoly nás „laiků“ – sám jsem s ním kdysi házel lopatoupísek. Ale především přebral i úkol v římskokatolickém chápání nejspíš nejlaičtější ze všech a žije v manželství. Něco takového sezkrátka nepromíjí.

Diecézní cirkulář násupozorňuje, že svátosti udílenéJanem Konzalem jsou udíleny nedovoleně a údajně by mohly být i neplatné. Hrozná představa pro úzkostlivé a skrupulózníduše. Mně ovšemzcela uklidňujefakt, že iprvní Večeře, které předsedalsám Ježíš z Nazareta, bylaz hlediska židovského pravověří rouhačská a prý neplatná.