Jste zde

K rozhovoru o sekularizaci

Jaroslav Vokoun

Osvícenstvíje především, vezmeme-li je jako epochální pojem, propagandistickým slůvkemjedné malé skupiny francouzských intelektuálů, kteří chtěli pomocí tohotoslůvka šířit zcela konkrétní myšlenky. Kant podal potom substanciální definici:„používat svůj rozum bez návodu druhých“. Tím však řekl něco, co lidé činili užtisíc let předtím, a navíc je tomu tak, že ani po osvícenství patrně nepoužívásvůj vlastní rozum více lidí než předtím. Lidé pouze věří jiným instancím. – R.Spaemann

Místo úvodu – Knihovnička k tématu

Analýza stavu křesťanství vnaší moderní době se stala tématem knih mnoha autorů. Již od sedmdesátých letminulého století se tématem stává „materialismus“, „odcírkevnění“, „úpadeknáboženství“ a ztráta víry, dále pokles sociální prestiže duchovních a profanizace neděle, v církvích pak je výraz této krizespatřován v poklesu počtu studentů teologie, nezájmu o soukromou zpověď,nudnosti kázání a v evangelických církvích i v nemravném životěstudentů teologie. Klasický přehled podávají de Wette,Über den Verfall der protestantischen Kirche in Deutschland (Erfurt 1817) a F. Ch. Boll, Vondem Verfall und der Wiederherstellung der Religiosität (Neustrelitz 1809).Tyto analýzy se zakládají na nově vzniklé sociologii náboženství a na církevnístatistice, jež se také konstituovala v sedmdesátých letech. Otázkou se stalasama budoucnost náboženství jako taková, viz např. S. Ascher,Ansichten von dem künftigen Schicksaledes Christentums (Leipzig 1819) a budoucnost duchovenského povolání, srv. F. G. Lüdke, Gespräche über die Abschaffung des geistlichen Standes (Berlin 1784). Samozřejmě většina autorů nezůstáváu konstatování, ale navrhuje, jak opět obnovit zájem o církev – viz např. E. A.Jänchen, Die einzig richtigen Mittel, um die in unsern Zeitenüberhand nehmende Gleichgültigkeit gegen die Religion zu vermindern (Brandenburg 1804) a J. M. Kutter,Ueber die religiöse und sittlicheVerderbnis unseres Zeitalters, und die Mittel, ihmabzuhelfen (Biberach 1805),srv. také L. F. Leutwein, Wie dem verfallenenChristenthume wieder aufzuhelfen (Stuttgart 1813). Zvláštním námětem jsouvyprázdněné kostely, zejména ve městech, a návrhy, jak oživit liturgii (srv. čtenářskou repliku Ueber das Leerwerden der Kirchen in unserm Zeitalter v Neue Monatschrift 6/1796). Zejména protestantští autoři sistěžují, že bohoslužba oslovuje pouze rozum, je třeba posílit estetickoua „mystickou“ stránku, zavést nové rituály a mýty, obnovit svátosti aliturgické uspořádání kostelů (z mnoha jiných J. Ch. Gass, Ueber den christlichen Cultus, Breslau 1815) – jiní autoři v tom však vidí nepřípustnoukatolizaci protestantské zbožnosti. Zajímavý je i návrh konat „politickébohoslužby“, např. pro stávkující, při státních výročích apod., s nimiž získalvelký ohlas po r. 1810 pastor Ch. K. J. Dassel.

Z řady uvedených publikací seovšem vymyká jeden autor, který píše: „Všude je slyšet poznámky, že náboženstvíje v úpadku... Především naříkají duchovní... jakožto příslušníci stavu, pronějž je religiozita společnosti předmětem podnikání. Co je opravdu tlačí, jepocit zmenšeného vlivu jejich stavu, zkušenost, že veřejné inscenacenáboženství už zdaleka nevyvolávají takový zájem, ale jsou téměř míjeny bezpovšimnutí, a že jejich zvláštní služba už není tak často vyžadována, a tam, kdese jí vůbec nelze vyhnout, už se neočekává s takovou slávou. Znalec snadnopozná ptáčka podle zpěvu. Chybí jim schopnost povšimnout si, že ztráta pravéreligiosity není zase tak veliká, jak se zdá, protože dříve se za ni považovaloledacos, co bylo pouhým zvykem nebo pověrou, a také nyní existuje mnoházbožnost, která pouze z dobrých důvodů nevypadá tak jako dřív.“ (F. Schleiermacher, Ueber die Mittel, demVerfall der Religion vorzubeugen(1804).

Sekularizace aktuálně

Pohled do výsledků sčítání liduje skličující. V oblasti mých farností poklesl počet evangelíků za deset let opadesát procent. Pohled od oltáře je ale docela jiný: Tam, kde před deseti letseděl hlouček převážně velmi starých lidí, jsou dnes děti, mládež, mladípodnikatelé, a sborové shromáždění odhlasovalo stavbu nového kostela, protoženám dosavadní prostory už začínají být malé.

Ve stejný den, kdy přišločervencové číslo Getseman, přišla i ideaSpektrum sfotografií „míst pro vstup do církve“ na titulní stránce. Připojený text jistěsprávně kritizuje takovéto vstupování do církve – nicméně potvrzuje, že tutopodivnou možnost už využilo několik desítek tisíc lidí. A večer na ČRo 6 (roz. Svobodná Evropa)komentuje Petr Příhoda výsledky nedávného sčítání účastníků římskokatolickýchbohoslužeb jako „pokles religiozity“.

Ze setkání s německýmikatolickými přáteli jsem si přivezl dlouhodobý přehled zájmu o církevnísvátosti a obřady (tzv. kasuálie). Předpokládal jsemznámou linii směřující k bankrotu, ale ve skutečnosti je stav už dlouhodoběsetrvalý.

Počátek léta jsem strávil nadsborníkem jedné konference o sekularizaci a rechristianizaci(Lehmann, H., ed., Säkularisierung, Dechristianisierung,Rechristianisierung im neuzeitlichen Europa, Göttingen 1997), kde církevní historici konfrontovali tezio sekularizaci s faktickým vývojem v jednotlivých zemích za poslední dvěaž tři století (stručně se pokusím o tom referovat v některém dalším článku).Jediné, co se dá říci, je asi to, že vývoj byl ve skutečnosti nepřímočarý,různý na různých společenských úrovních i v různých zemích, a rozhodněneodpovídá tradovaným představám (např. že by po Darwinovi nastala nějaká krizevíry – v Anglii naopak přišlo „probuzení“). Vůbec jsem při četbě referátů žasl,jak těžko je dobrat se reálné představy o době, ve které žijeme. To by nás alenemělo odradit od úvah, co všechny ty rozporné výše uvedené skutečnostiznamenají.

Rozhovor o sekularizaci všakpovažuji v našem prostředí za důležitý ještě z jednoho důvodu: Od koncešedesátých let se i k nám do Československa dostávala literatura reflektujícímoderní sekularizaci. V tehdejším kontextu jsme to nečetli, pokud si vzpomínám,nestranně, ale s kladným předznamenáním jako argumentaci v zápasu s těmi,kteří se snažili duchovně přežít uzavřením se světu. S odstupem času je zřejmé,že mnohé z toho bylo naivní, zejména receptáře. Dnes bychom už mohli býtschopni přečíst to znovu a kriticky – to jest s rozlišením toho, co bylodobovou iluzí, a které hodnoty sekularizace je třeba opravdu z křesťanskéhohlediska přivítat a dnes už také ovšem i bránit. K rozhovoru osekularizaci nabízím následující teze. Jde o pokus nějak zobecnit to, copopsali historikové ve výše uvedeném sborníku. Mezi tezemi je určité napětí,odrážející různost vývoje v jednotlivých zemích – ani historikové (dokonce anizástupci téže země) se nedobrali shody. To podporuje výchozí tezi, že žádnépaušální soudy nejsou namístě.

Teze k rozhovoru

1. Teze o tom, že od 17.století probíhá v západní a střední Evropě sekularizace (dechristianizace),neodpovídá v této paušální podobě historické skutečnosti a ignoruje opačnéprocesy (náboženský – až chiliastický výklad rozvoje vědy v Newtonově okruhu,romantismus po osvícenské epoše, pietismus protestantského i jezuitsko-redemptoristického ražení, probuzenecká hnutí, nárůst počtukatolíků v poválečném Německu až do zavedení nového mešního obřadu o několikmilionů ročně, vlna spiritualismu po kulturní (sexuální) revoluci šedesátýchlet apod., dnes nadšení pro film Umučení místo pro nenáboženské interpretaceJežíšova příběhu). To, co můžeme postihnout, je odklon od tradičních církevníchinstitučních forem, vyrovnaný boomem nových forem, jak žít křesťanskou víru –svobodné církve místo státních, diakonie, náboženské organizace a spolky,publikační činnost atd. Ani toto však není lineární, některé formy jsouopouštěny a pak zase žádány – viz např. opakované výkyvy zájmu a nezájmu o kasuálie.

2. Teze, že sekularizační trendje nevratný, je logicky nedokázaná a fakticky nedoložená popř. již překonaná(třebaže jednoznačně přijímán není ani model dialektického střídánísekularizace a sakralizace popř. jejich příchodu ve vlnách či vůbec souběžnéhopůsobení obou protichůdných trendů v dialektické jednotě).

3. Dojem sekularizace jevedlejším efektem novověké diferenciace. Na počátku novověku ještě tvoří jedencelek disciplíny, které se vzápětí vydělují: politika, ekonomika, právo...Náboženství už od této chvíle neprostupuje všechny, což lze vnímat jako jejichsekularizaci.

4. Teze, že sekularizace bylavyvolána pokrokem vědeckého poznání, je historicky falešná a ignoruje evidentnískutečnost, že jde v první řadě o důsledek náboženských válek 17. století.Tvrzení, že sekularizace vyplývá z vědeckého poznání, je ideologickým výrazemsebevědomí francouzských osvícenských kruhů a v dalších generacích sekundárnímzdůvodněním vlastního ateismu či agnosticismu.Příčiny sekularizace je třeba hledat především v církvích samotných.

5. Pojetí sekularizace vesmyslu nižší účasti na bohoslužbách je založeno jednak na iluzi o stavureligiozity před osvícenstvím, jednak (tam, kde je založeno na pravděpodobnýchhypotézách – skutečné doklady nemáme) odrazem toho, že od určité epochy (vurčitých oblastech a ani zde nikoli bez opačných trendů) není účast nabohoslužbách vymáhána tou či onou formou násilí, ani není podmínkouspolečenského vzestupu či dokladem státní loyalitypopř. příslušnosti k určité společenské vrstvě. Představa, že tuto sekularizacilze překonat atraktivnějšími bohoslužbami či lepším zvěstováním evangelia,ignoruje její příčinu (konjunkturalisticko-kolaborační„důvody“ a jejich pominutí stojí zřejmě i za „malou sekularizací“ mezipolistopadovými sčítáními lidu).

6. Sekularizace ve smyslusníženého zájmu o církevní instituci je v neposlední řadě projevem dlouhodobéhotrendu k individualismu. Tento trend ohrožuje stejně náboženství jakospolečnost a je mu třeba (obecně) čelit, nikoli jej podporovat. Nutnost, abycírkevní instituce resp. jejich představitelé zpytovali svědomí, tím nemá býtpopírána.

7. Teze, že „odkouzleníspolečnosti“ (Habermas), probíhající od 17. století,vede k vyřazení křesťanství, je chybná. Toto odkouzlení/demytologizace probíhá od první stránky Bible až po kladnývztah církevních otců k filosofickému odmytičtěníantického pohanství atd.

8. Sekularizace církve bylakompenzována sakralizací společnosti, instituční realizací křesťanské lásky kbližnímu. Dnešní společnost proto nelze z křesťanského hlediska vidět jen jakoúpadek. Problém sekulární společnosti je v tom, že realizovala lásku kbližnímu, která je však neoddělitelná od lásky k Bohu.

9. Při zkoumání sekularizace jetřeba vzít v úvahu i její „polskou“ verzi, kdy člověk zůstává aktivnímcírkevním křesťanem, ale odcizuje se vnitřně a má selektivní vztah k věrouce amorálce (v polském případě zvláště k sexuální morálce). Leckterá západnísekularizace také mohla být pouhým zviditelněním vnitřního odcizení.V tomto světle je pak třeba posuzovat i desekularizacia rechristianizaci jako eventuálně jen selektivnínávrat ke křesťanství a k církvi.

10. Sekularizaci je třeba vřadě prostředí, a jistě v českém prostředí, zkoumat i jako eventuální ochranučlověka před církevní manipulací. Právě tato sekularizace jakožto obrana osobnísvobody je výzvou, s níž se církve skutečně musí vyrovnat.

11. Stejně jako neobstojí paušálnítvrzení o sekularizaci, neobstojí ani tvrzení o tom, že církve nedokázalyodpovědět na výzvu sekularizace. Dějiny lidové zbožnosti 19. století ukazují,že církve odpověděly mnohdy velmi efektivním způsobem – jen to nebyla takováodpověď, která by našla sympatie v očích liberálů.

12. Za zvážení zřejmě stojí inázor, že dojem sekularizace je trvalým vedlejším produktem snahy organizovat akontrolovat náboženský život jednotlivců.

13. U zrodu sekularizačníchtrendů, tedy v Anglii, nestály protikřesťanské afekty, ale přenesení očekáváníz posmrtného Božího království na možnost realizovat království Boží na zemi.Tato idea pak nabyla vlastní a už opravdu sekulární dynamiky. S obecným úpadkemtéto utopie lze předpokládat i úpadek sekularizace (s vědomím plurality jejíchpříčin).

14. Srovnání vývoje v různýchzemích ukazuje nutnost rozlišovat mezi sekularizací a dechristianizací.Přenesení těžiště zájmu do tohoto světa je obecné, kdežto dechristianizaceje aktuální pouze tam, kde křesťanství existovalo jako instituce, jejíž mocbylo třeba odstranit (Amerika je jiná mj. i proto, že neprošla emancipací odcírkevní moci, a tedy se zde nevytvořily související proticírkevní afekty). Vřadě zemí církve (všechny nebo některé) vstupovaly do novověku jako nesvobodné ademokratizace pro ně znamenala vytvoření prostoru, proto ji podporovaly adokázaly i využít (např. Holandsko, které se dechristianizovaloaž od 60. let 20. století, pak ovšem v podobě volného pádu).

15. Vedle rozlišenísekularizace a dechristianizace navrhují někteříautoři (např. francouzští) rozlišit i sekularizaci a laicizaci, jež vůbecnemusí být dechristianizací (může být dokonce rechristianizací). Pozoruhodný je rovněž návrh jednoho(amerického) autora zkoumat sekularizaci ve vztahu k feminizaci náboženství –zde ale není jasné ani to, co je příčinou a co následkem.

16. Aby vše bylo ještězamotanější, uveďme názor francouzských církevních historiků navazujících na Delumeaua, podle něhož je křesťanský středověk mýtus, kechristianizaci fakticky pohanského obyvatelstva dochází až v důsledku reformace(evangelickému teologovi se vybaví Lutherovy výroky ototální neznalosti křesťanství v soudobém Německu – „jako bychom kázali předTurky“). Podle názoru této školy právě christianizace představuje „desacralisation catholique“ –tam, kde se katolická církev snaží prosadit skutečné křesťanství, masově ztrácívěřící, kteří raději zůstanou v pohanském sakrálnu –Francouzi připomínají fakticky dechristianizačníefekt tridentské reformy a analogickou situaci po Druhém vatikánském koncilu,nám to připomene spíše situaci po r. 1990.

17. Při kladném hodnocení řadynovověkých trendů a požadavku, aby se křesťanství s nimi vyrovnalo, všaksoučasně platí, že tu byly popř. jsou trendy s křesťanstvím principiálněneslučitelné, zejména pak trend k absolutní autonomii, kdy je člověkpřesvědčen, že mu Bůh nemá právo mluvit do jeho života. Novověk nebyl dílemantikrista, ale měl i antikristovskou dimenzi, kterouje třeba také brát v úvahu.

Poslední teze: Je docela možné,že v tzv. sekularizovaných společnostech žije více uvědomělých a rozhodnutýchvěřících než v tzv. křesťanských společnostech.