Jste zde

Teologie konstantinovské doby (4.-5.stol.)

Konstantinovské období má v mnoha směrech v dějinách křesťanství a křesťanstva výjimečné postavení. Ve velmi krátké době došlo k zásadní proměně společenského postavení církve, neobyčejně se zvýšily možnosti misie i teologické práce. Mnoho nejdůležitějších témat křesťanské teologie bylo poprvé formulováno či rozvinuto právě v tomto období. Hlavní rysy teologie tohoto období lze snad shrnout třemi charakteristikami - expanze, rozvoj a diferenciace (rozrůznění):

Expanze teologie: namísto obrany a emancipace vůči židovství a antické filosofii a kultuře (období apologetů) nastupuje prosazování ortodoxie a vytváření velkých teologických systémů a konceptů (zvláště na Východě křesťanského světa)

Rozvoj teologické práce je spojen s postavami významných teologů. Navazují na základní teologickou práci, již vykonaly o století dříve zakládající osobnosti Klémens a Órigenés (na Východě), Cyprián a Tertullián (na Západě). Ve 4. a 5. století jsou to na Východě kappadočtí otcové (Basil Veliký, Řehoř z Nyssy, Řehoř z Nazianzu) a Jan Zlatoústý, na Západě zejména Ambrož a jeho žák Augustin.

Diferenciace teologie: úzce souvisí s diferenciací kulturní. Prohlubuje se rozdíl mezi východní a západní polovinou křesťanského světa. Východ jako hustěji zalidněná a kulturně nepoměrně rozvinutější část se na teologické práci podílí výrazněji, Západ je v mnoha směrech pozadu. Zatímco Ambrož ještě je schopen číst a využívat řecké autory v originále, jeho žák Augustin už ne. Rozvíjejí se ale i odlišnosti mezi jednotlivými (zvláště východními) centry, zejména Antiochií a Alexandrií. Diferencující účinek má konečně také vliv herezí.

Alexandrijská a antiochijská škola

Pro prohlubování teologické práce má zásadní význam plodné napětí mezi dvěma středisky křesťanského myšlení a teologie. Alexandrijská škola v navázání na dílo židovského filosofa a exegety Filóna Alexandrijského a dalšího alexandrijského, tentokrát křesťanského učence Órigena akcentuje alegorický význam Písma a symboliku. Její christologie je typu logos - sarx (slovo - tělo), akcentuje jednotu božství a otevírá tak cestu k pozdějšímu monofyzitismu. Antiochijská škola naproti tomu klade důraz na doslovný výklad Písma a jeho historické zasazení. Její christologie je typu logos - anthrópos (slovo - člověk), akcentuje Kristovo lidství a naznačuje cestu k pozdějšímu nestorianismu.

Hereze katalyzátorem teologické práce

Vliv herezí na teologii tohoto období je zásadní. Představují výzvu pro ortodoxní teologii, podnět k stálému prohlubování a zpřesňování teologické práce. Arianismus podněcuje k promýšlení otázky božství v křesťanství: je křesťanství monoteistické, a jakým způsobem? Arianismus představuje ve své době přijatelnou a přijímanou verzi křesťanství, jeho úspěch spočíval nejspíše v jasnosti základní koncepce: jediný Bůh a Kristus pouze jako „prvotina" jeho stvoření. Apollinaris z Laodikeje nastolil s naléhavostí otázku vztahu božství a lidství v Kristu: „A za koho mne pokládáte vy?" Montanismus a donatismus přinesly nové impulsy v tematice církve: je církev společenství svatých, nebo hříšníků? Důležité důsledky také pro pojetí svátostí: platí křest udělený heretikem, a může být ten, kdo jednou odpadl od přijaté milosti, znovu přijat do svátostného společenství?

Pelagianismus a semipelagianismus aktualizoval otázku svobody člověka ve vztahu k milosti Boží a ke spáse. Jedná se o suverénní jednání Boha (predestinace), nebo můžeme mluvit o spolupráci (spolupodílení se) člověka na ději spásy?

Trinitární a christologické vyznání/dogma: řešení

Přesnější než „dogma" je pro vystižení základních věroučných formulací konstan­tinovského období výraz „vyznání" - jednalo se totiž skutečně o vyznání základních skutečností křesťanské víry, jimž se dostalo zachycení v podobě pojmů, často převzatých z antického (pohanského) myšlení. Homoúsios („soupodstatný, téže podstaty") - pojem se objevil už u Órigena a Tertulliana. Syn i Duch jsou „sou­pod­statní" s Otcem. Úsia - hypostasis („podstata a osoba") - toto rozlišení umožňuje udržet jednotu božství a plného lidství v Kristu a současně zachovat jejich odlišnost. Toto řešení umožňuje zachovat a uchránit před racionalizacemi typu Ariova učení základní paradox křesťanské víry - spojení božství a lidství v Kristu. Jedná se ovšem o řešení „na ostří nože" - je snadné příliš zdůraznit jednotu (monofyzitismus) či naopak odlišnost (nestorianismus).

Formulace vyznání/dogmatu na prvních koncilech

Na prvních dvou koncilech křesťanských dějin došlo k formulaci základního dogmatu/vyznání: nejprve v Níkaji v roce 325 homoúsie Krista, poté v Konstan­tinopoli roku 381 homoúsie (božství) Ducha Svatého. Tím byla křesťanská teologie jako „učení o Bohu" dotvořena do podoby, která je dodnes společná všem hlavním křesťanským denominacím.

Celkové hodnocení

Teologie konstantinovského období má v dějinách křesťanství základní význam. Došlo k formulaci vyznání/dogmatu křesťanské víry, společného až do dnešní doby křesťanstvu jako celku. Přesto se v tomto „ekumenickém období" a na pozadí obecně přijímaného vyznání již začaly vytvářet rozdíly a rozdělení, zejména mezi teologií a myšlením východní a západní části křesťanstva. Konstantinovské období představuje zdroj, z něhož bude čerpat a vracet se k němu teologie všech dob následujících.