Křesťanské legendy – zdaleka ne pouze keltské – nezřídka obsahují zmínky o setkání s anděly (jen v životopise Columcillově jich najdeme čtyřiadvacet) a rovněž démonickými mocnostmi. Zaměřím se tu na šest méně známých příběhů velšských světců, ve kterých dochází ke kontaktu našeho světa s duchovním. Budu je však spíše glosovat, než systematicky vykládat.
„Dokud tedy Pán nepřijde ve své slávě a všichni andělé s ním, kdy také zničí smrt a všechno mu bude podřízeno, někteří jeho učedníci putují po zemi, jiní se po smrti očišťují, další jsou oslaveni a hledí ´jasně na samého trojjediného Boha, jak je.´“ (Lumen gentium 7, 49)
„…Goethe tvrdil, že všechny věci jsou vlastně metafory. Všechno, co je přechodné, je pouze metaforický odkaz. My všichni jsme něčím takovým.“ (Joseph Campbell)
Když Gerald de Barri píše v roce 1191 svoje „Putování po Walesu“, nezmiňuje se vůbec o svaté Wenefred ani o jejím zázračném prameni v Holywellu. Zřejmě byla dosud lokální světicí, jakkoli už několik desetiletí před tím benediktini ze Shrewsbury odnesli ostatky a jeden z nich, Robert Pennant, oslavil její život legendou. Kdo byla tato velšská žena – nebo dívka – která vděčí za svou popularitu anglosaským a normanským mnichům?
Podle výpovědí západokřesťanského Apoštolského vyznání víry (konečná verze 6. st.) Ježíš Kristus „sestoupil do pekel“, v latinském originále „descensus ad inferor“. V základech tohoto článku víry stojí mytologický model, který byl v křesťanské tradici nově interpretován.
O keltské církvi v Británii se píše hojně a také raná anglosaská církev je předmětem celé řady odborných i populárních knih. Brito-římské křesťanství je však opomíjené a téměř se zdá, jako by v době Augustinova příchodu do Canterbury v roce 597 křesťané na východ od Chepstow už téměř nežili. Není to nijak daleko od pravdy – venkov zůstal převážně pohanský, křesťanské obyvatelstvo ve městech bylo pohanskými Angly a Sasy spíše vyvražděno než zotročeno, kostely pobořeny.
Poslední komentáře