Pavel Hradilek

Mnoha pastoračně-liturgickými formami církve pečují o nemocné. Jsou to především návštěvy nemocných doma či v nemocnici. Kristus je při díle jak v osobě nemocného (...byl jsem nemocen a navštívili jste mne... Mt 25,36), tak v osobě návštěvníka (návštěvníků), ať je to křesťan/křesťanka ordinovaný/á či nikoli. Návštěva může obsahovat, tam kde je to zapotřebí, i praktickou pomoc. Je rovněž dobré, aby obsahem rozhovoru bylo některý vhodný biblický text (který může být i přečten, je-li to možné) a aby rozhovor vyústil ve společnou modlitbu.

Umění smiřovat se patří k základním úkolům křesťanské obce/sboru, patří k předpokladům ekumeny¹. Nároky na každého křesťana k ochotě usmíření jsou poměrně značné.² Neochota odpustit patří k častým a závažným hříchům.

Ve zprávách o ustanovení večeře Páně (u synoptiků a v 1 K) čteme, že Ježíš vzal chléb, vzdal díky (εὐχαριστήσας)/požehnal (εὐλογήσας), lámal a dával. Obdobně jednal jednal s kalichem (s výjimkou lámání). Eucharistický blok liturgie je v obnovených liturgiích sestavován podle tohoto biblického schématu. Slovesu vzal odpovídá příprava darů, slovesu vzdal díky/požehnal odpovídá eucharistická modlitba tj.

Široké spektrum sedmnácti církví USA a Kanady – od katolických přes anglikánské, luterské, reformované či evangelikální – sdružených v Consultation on Common Texts¹ vydalo již v r.

Při (alespoň částečném) mapování křestní praxe u nás jsem požádal o spolupráci absolventy Institutu ekumenických studií (nyní bakalářského studia Teologie křesťanských tradic ETF UK).

Před více než dvaceti lety, od prosince 1993 do září 1995, jsem v Getsemanech redigoval seriál „Obnova liturgie“¹, který se pokoušel reflektovat tehdejší stav liturgické obnovy v římskokatolické církvi u nás. Poté jsem začal učit ekumenickou liturgiku. Při přípravě přednášek jsem vycházel z historických pramenů pocházejících z doby ještě nerozdělené církve, které jsou všem křesťanům společné.

Církev bratrská, která „navazuje na tradici svobodných reformovaných církví a je ve svém vývoji ovlivněna dědictvím bratrské reformace, probuzeneckých hnutí a soudobým evangelikálním hnutím“¹ vydala nedávno svojí první Bohoslužebnou agendu. Církev bratrská je jednou z mála rostoucích církví u nás.

Jiří Krpálek byl pomocným biskupem F. M. Davídka. Konsekrován byl Davídkem v r. 1973 a udílel v době komunistické diktatury zejména jáhenská svěcení jak kandidátů kněžství, tak trvalých jáhnů (mužů i žen).

Bohužel se stále vyskytují případy, kdy např. někdo formálně v dětství pokřtěný žádá v dospělosti nový křest a příslušné staršovstvo, kazatel (pastor, farář) kteří reprezentují sbor, mu vyhoví. Tato praxe je nejen ekumenicky nepřijatelná, ale svědčí o nedostatečně reflektované teologii křtu. Jistěže víra žadatele o křest (v případě dítěte jeho rodičů) a sboru, kam je křtěn, je důležitá, ale daleko zásadnější je to, co koná Bůh. Když to nerespektujeme, devalvujeme křest na čistě lidské konání.