Pavel Hradilek

Umění smiřovat se patří k základním úkolům křesťanské obce/sboru, patří k předpokladům ekumeny¹. Nároky na každého křesťana k ochotě usmíření jsou poměrně značné.² Neochota odpustit patří k častým a závažným hříchům.

Ve zprávách o ustanovení večeře Páně (u synoptiků a v 1 K) čteme, že Ježíš vzal chléb, vzdal díky (εὐχαριστήσας)/požehnal (εὐλογήσας), lámal a dával. Obdobně jednal jednal s kalichem (s výjimkou lámání). Eucharistický blok liturgie je v obnovených liturgiích sestavován podle tohoto biblického schématu. Slovesu vzal odpovídá příprava darů, slovesu vzdal díky/požehnal odpovídá eucharistická modlitba tj.

Široké spektrum sedmnácti církví USA a Kanady – od katolických přes anglikánské, luterské, reformované či evangelikální – sdružených v Consultation on Common Texts¹ vydalo již v r.

Při (alespoň částečném) mapování křestní praxe u nás jsem požádal o spolupráci absolventy Institutu ekumenických studií (nyní bakalářského studia Teologie křesťanských tradic ETF UK).

Před více než dvaceti lety, od prosince 1993 do září 1995, jsem v Getsemanech redigoval seriál „Obnova liturgie“¹, který se pokoušel reflektovat tehdejší stav liturgické obnovy v římskokatolické církvi u nás. Poté jsem začal učit ekumenickou liturgiku. Při přípravě přednášek jsem vycházel z historických pramenů pocházejících z doby ještě nerozdělené církve, které jsou všem křesťanům společné.

Církev bratrská, která „navazuje na tradici svobodných reformovaných církví a je ve svém vývoji ovlivněna dědictvím bratrské reformace, probuzeneckých hnutí a soudobým evangelikálním hnutím“¹ vydala nedávno svojí první Bohoslužebnou agendu. Církev bratrská je jednou z mála rostoucích církví u nás.

Jiří Krpálek byl pomocným biskupem F. M. Davídka. Konsekrován byl Davídkem v r. 1973 a udílel v době komunistické diktatury zejména jáhenská svěcení jak kandidátů kněžství, tak trvalých jáhnů (mužů i žen).

Bohužel se stále vyskytují případy, kdy např. někdo formálně v dětství pokřtěný žádá v dospělosti nový křest a příslušné staršovstvo, kazatel (pastor, farář) kteří reprezentují sbor, mu vyhoví. Tato praxe je nejen ekumenicky nepřijatelná, ale svědčí o nedostatečně reflektované teologii křtu. Jistěže víra žadatele o křest (v případě dítěte jeho rodičů) a sboru, kam je křtěn, je důležitá, ale daleko zásadnější je to, co koná Bůh. Když to nerespektujeme, devalvujeme křest na čistě lidské konání.

Bezesporu nejvýznamnějším českým liturgickým teologem pokoncilního období je františkán Zdeňek Bonaventura Bouše (16. května 1918 – 16. dubna 2002).