Jan apoštol a evangelista, miláček Páně a vyvolený jako panic, odebral se, když se apoštolové po seslání Ducha svatého rozešli, do Asie a založil tam mnoho církevních obcí. Když se císař Domicián dověděl o jeho slávě, předvolal jej a dal před Latinskou bránou hodit do kotle vroucího oleje. Jan však z něho vyšel bez pohromy, tak jako byl vždy vzdálen tělesného porušení. Když tedy císař viděl, že Jan ani tak nepřestane kázat, poslal jej do vyhnanství na ostrov Pathmos. Tam žil sám a napsal Zjevení. Téhož roku byl císař pro svou krutost zabit, senát zrušil všechna jeho nařízení, a tak se stalo, že se svatý Jan, který byl nespravedlivě vypovězen na ostrov, s poctami vrátil do Efezu. Všechno obyvatelstvo mu běželo naproti a volalo: „Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově.“ Když pak vcházel do města, byla právě vynášena k pohřbu Drusiana, která ho měla ráda a velmi si přála jeho návrat. Její rodiče a sirotci – byla vdova – mu řekli: „Svatý Jene, hle, pochováváme Drusianu, která vždy poslouchala tvá napomenutí, všechny nás živila, velmi si přála tvůj návrat a říkala: ,Kéž bych spatřila apoštola Božího, dříve než zemřu.´ Hle, ty jsi přišel, a ona už tě nemohla spatřit.“ Tu poručil Jan, aby postavili máry na zem a odkryli tělo, a řekl: „Pán můj Ježíš Kristus nechť tě probudí, Drusiano. Vstaň a jdi do svého domu a připrav mi něco k jídlu.“ Ona ihned vstala a šla, starajíc se o to, co jí apoštol přikázal, a zdálo se jí, že ji probudil ze spánku, ne ze smrti. Příštího dne svolal filozof Kratón obyvatelstvo na náměstí, aby ukázal, jak je třeba pohrdat tímto světem. Přiměl dva bratry, velmi bohaté jinochy, aby rozprodali veškerý majetek a nakoupili drahokamy velké ceny, a pak jim přikázal, aby je před zraky všech rozbili na drobné kousky. Náhodou tudy šel apoštol, zavolal k sobě filozofa a z trojího důvodu odsoudil takový způsob pohrdání tímto světem. Za prvé proto, že je chválen ústy lidí, avšak odsuzován Božím soudem; za druhé proto, že takové pohrdání neléčí neřest, a není proto k ničemu, tak jako není k ničemu lék, který vůbec neléčí chorobu; za třetí proto, že pohrdání nám zjednává zásluhy pouze tenkrát, jestliže rozdáme svůj majetek chudým, tak jako řekl Pán jednomu mladíkovi: „Chceš-li být dokonalý, jdi a prodej vše, co máš, a dej chudým.“ Kratón mu odpověděl: „Jestliže je tvůj učitel opravdu Bůh a chce, aby byly chudým rozdány peníze za tyto drahé kameny, učiň, aby byly znovu celé, abys učinil pro slávu Boží to, co jsem já učinil pro chválu lidí.“ Tu sebral svatý Jan tříšť drahých kamenů a modlil se, a byly zas celé jako předtím, a filozof a oni dva jinoši hned uvěřili, drahé kameny prodali a rozdali chudým, co za ně utržili. Jiní dva jinoši podle jejich příkladu prodali vše, rozdali chudým a následovali apoštola. Jednoho dne při pohledu na to, jak se jejich sluhové skví v drahých šatech, kdežto oni se nuzují v jediném pláštíku, začali být smutní. Když svatý Jan viděl, jak jsou jejich tváře zarmoucené, dal přinést z mořského břehu pruty a oblázky a proměnil je ve zlato a drahé kamení. Oni pak z apoštolova příkazu po sedm dní obcházeli všechny zlatníky a klenotníky. Když se vrátili, řekli, že všichni tvrdili, že nikdy neviděli tak čisté zlato a tak cenné kameny, a on jim řekl: „Jděte a kupte zpátky pozemky, které jste prodali, protože jste ztratili odměnu na nebi; buďte jako květ, abyste shnili, buďte bohatí dočasně, abyste žebrali navěky.“ Potom apoštol dlouho mluvil proti bohatství a dokazoval, že je šest důvodů, které nás musí odvracet od nesmírné touhy po bohatství. Prvním důvodem je Písmo. Přečetl z něho příběh o hodujícím boháči, kterého Bůh zatratil, a o chudém Lazarovi, jehož si Bůh vyvolil. Druhým důvodem je přirozenost, protože se člověk rodí bez bohatství a nahý a bez bohatství umírá. Třetím je stvoření, protože slunce, měsíc, hvězdy, déšť a vzduch jsou všem společné a všem společně rozdílejí svá dobrodiní, a stejně tak by mělo být i mezi lidmi všechno společné. Čtvrtým je štěstěna. Svatý Jan řekl totiž, že se boháč stává sluhou peněz a ďábla: peněz proto, že nemá on bohatství, ale bohatství má jeho, a ďábla proto, že podle evangelia milovník peněz je sluhou mamonu. Pátým je starost, protože boháči jsou ve dne v noci plni neklidu a starostí při získávání a plni strachu při hlídání. Šestým je škoda. Svatý Jan ukazuje, že bohatství je příčinou dvojí škody: jedna spočívá v tom, že vede k dvojímu zlu, totiž přítomnému, jímž je pýcha, a budoucímu, jímž je věčné zatracení, druhá spočívá ve ztrátě dvojího dobra, přítomného, jímž je milost, a budoucího, jímž je věčná sláva.

Vybráno ze Zlaté legendy v překladu Václava Bahníka

Biskupská blahoslavenství papeže Františka

(MV, farnostcheb.cz) Při pohřbu biskupa Jana Konzala v neděli 28. listopadu 2021 byla přečtena biskupská blahoslavenství papeže Františka. Jáhen Pavel Poláček, který pohřbu předsedal, uvedl, že to vypadá, jako by byla blahoslavenství zformulována podle života biskupa Jana Konzala. Text blahoslavenství papež předal italským biskupům na úvod zasedání biskupské konference v pondělí 22. listopadu v Římě. Text byl původně napsán arcibiskupem Domenico Battagliou z Naples, který jej poprvé použil při svěcení tří nových biskupů dne 31. října 2021. Papež tento text převzal a spolu s obrázkem Ježíše Dobrého pastýře jej věnoval italským biskupům. Překlad je převzat ve znění publikovaném na farnostcheb.cz:

Blahoslavený biskup, který se v životě rozhodl pro chudobu a štědrost, neboť svým svědectvím přispívá k rozvoji a růstu nebeského království.

Blahoslavený biskup, který se nebojí nechat po svých tvářích stékat slzy, aby se v nich mohly zrcadlit bolesti lidí a únava kněží, který v objetí trpících nachází Boží útěchu.

Blahoslavený biskup, který svůj úřad nepovažuje za moc, ale za službu, který z mírnosti činí svoji sílu a dopřává každému právo, aby se zabydlel v jeho srdci, aby tak mohl obývat zemi, zaslíbenou tichým.

Blahoslavený biskup, který se neuzavře do paláců vládnutí, který se nestane byrokratem věnujícím se více statistikám, než lidským tvářím, více předpisům než příběhům, který se po boku lidí zasazuje za sen o Boží spravedlnosti, neboť Pán, s nímž se setkává v tichu každodenní modlitby, bude jeho pokrmem.

Blahoslavený biskup, jehož srdce je otevřeno pro bídu světa, který se nebojí ušpinit své ruce bahnem lidských duší, aby v něm našel Boží zlato, který se nepohorší nad hříchem a křehkostí druhých, vědom si vlastní bídy, neboť pohled Ukřižovaného a Zmrtvýchvstalého mu bude pečetí bezvýhradného odpuštění.

Blahoslavený biskup, který se varuje dvojakosti srdce, který se vyhýbá jakékoli neupřímnosti, který i uprostřed zla sní o dobru, neboť se bude umět radovat z Boží tváře a objevovat její obraz v každé louži města lidí.

Blahoslavený biskup, který je tvůrcem pokoje, průvodcem na cestách smíření, který do sboru kněží zasévá semeno společenství, který rozdělenou společnost doprovází cestou ke smíru, který každého muže a ženu dobré vůle bere za ruku, aby rozvíjeli bratrství a sesterství; Bůh jej nazve svým synem.

Blahoslavený biskup, který se pro evangelium nebojí jít proti proudu, který dá své tváři „ztvrdnout v křemen“ jako Kristus na cestě do Jeruzaléma, nenechá se odradit nepochopením a překážkami, neboť ví, že Boží království se rozvíjí jako znamení odporu vůči sobeckým světským strukturám.

První žena ve vedení Ekumenické rady církví v ČR

(MV) Na valném shromáždění konaném v Praze ve sboru Církve bratrské v Soukenické ulici dne 23. listopadu 2021 zvolila Ekumenická rada církví v ČR (ERC) své nové vedení. Novým předsedou ERC se stal biskup Tomáš Tyrlík, 1. místopředsedkyní superintendentka Ivana Procházková a 2. místopředsedou biskup Marián Čop. Náhradníkem předsednictva byl zvolen synodní senior Pavel Pokorný. Funkční období předsednictva jsou dva roky. Funkce se její členové ujali bezprostředně po svém zvolení.

Tomáš Tyrlík (nar. 1969) je biskupem Slezské církve evangelické augsburského vyznání (SCEAV). Biskupem byl zvolen synodem SCEAV v roce 2016, úřadu se ujal v roce 2017 (funkční období je šestileté, biskup může být zvolen maximálně 2x) V roce 2019 byl valným shromážděním ERC zvolen náhradníkem předsednictva.

Ivana Procházková (nar. 1971) se v roce 2021 ujala úřadu superintendentky a předsedkyně Výroční konference Evangelické církve metodistické (ECM) v ČR. Jmenována byla biskupem ECM pro střední a jižní Evropu Patrickem Ph. Streiffem a ve funkci nahradila svého manžela Petra Procházku.

Marián Čop (nar. 1973) je biskupem Evangelické církve augsburského vyznání v ČR (ECAV). V roce 2012 byl zvolen superintendentem ECAV, v roce 2018 byl úřad superintendenta přejmenován na úřad biskupa. Působí zároveň jako sborový farář slovenského sboru ECAV v Praze.

Tisková zpráva ERC zdůraznila, že Ivana Procházková je první ženou, která zasedne v jejím nejužším vedení. Je zároveň první ženou, která se stala nejvyšší představitelkou jedné z členských církví ERC.

Poprvé od existence předsednictva ERC (tj. od roku 2005) v něm schází zástupce Českobratrské církve evangelické (ČCE). Pavel Pokorný (nar. 1960), nový synodní senior ČCE je pouhým náhradníkem předsednictva ERC.

Předseda ERC z titulu své funkce zastupuje ERC navenek (může ho zastupovat některý z místopředsedů). Poprvé se předsedou ERC nestal člen ČCE nebo Církve bratrské (CB), kteří se dosud v této funkci pravidelně střídali: Pavel Černý (CB) 2005–2009, Joel Ruml (ČCE) 2009–2013, Daniel Fajfr (CB) 2013–2017 a Daniel Ženatý (ČCE) 2017-2021.

Předseda, jeho první a druhý místopředseda i náhradník předsednictva jsou voleni z delegátů Valného shromáždění ERC na dva roky. Každý z nich musí být zástupcem jiné členské církve. Kandidáty navrhují jednotlivé církve s plným členstvím v ERC.

Spolu s předsedou ERC je statutárním zástupcem ERC generální sekretář, který vede sekretariát ERC. Jeho funkční období je čtyřleté. V současnosti je generálním sekretářem ERC starokatolický duchovní Petr Jan Vinš (nar. 1982), který byl do své funkce zvolen Valným shromážděním poprvé v roce 2016, podruhé v roce 2020.

Ekumenická rada církví sdružuje 16 křesťanských církví (12 s plným členstvím, 3 se statutem pozorovatele a římskokatolickou církev se statutem „přidružené církve“) a Federaci židovských obcí (se statutem pozorovatele). Zastupuje jednotlivé církve ve vztahu ke státu a koordinuje mezicírkevní spolupráci.

Nová synodní rada ČCE

(MV) V sobotu 20. listopadu 2021 se ve Farním sboru Českobratrské církve evangelické (ČCE) Brno I konalo zvláštní zasedání synodu ČCE, při kterém byla do úřadu uvedena nová synodní rada, zvolená na 3. zasedání 35. synodu ČCE dne 21. května 2021. Složení nové synodní rady ČCE je následující: synodní senior: Pavel Pokorný, synodní kurátor: Jiří Schneider, 1. náměstek synodního seniora: Ondřej Titěra, 2. náměstek synodního seniora: Roman Mazur, 1. náměstkyně synodního kurátora: Simona Kopecká, 2. náměstkyně synodního kurátora: Jana Šarounová. Členové synodní rady se ujali svých funkcí k 22. listopadu 2021.

Zemřel Ján Letz

(MV) Dne 21. listopadu 2021 zemřel slovenský filozof a profesor Ján Letz (1936–2021). Původním vzděláním byl chemik, ale věnoval se především filozofii, kterou před rokem 1989 vyučoval v utajovaných domácích seminářích. Teprve po roce 1990 mohl působit jako pedagog veřejně, např. v roce 1996 založil a deset let vedl Katedru filozofie na tehdejší Fakultě humanistiky Trnavské univerzity. Z mnoha jeho publikací stojí za pozornost např. kniha Mystičky západu (viz Getsemany, č. 134, prosinec 2002). V Getsemanech vyšly dva jeho články: Zásadný význam porozumenia kozmického Krista pre rozvoj súčasnej kresťanskej spirituality (č. 46, prosinec 1994) a Teilhardizmus a jeho hlavné vývinové tendencie (č. 50, duben 1995).

Jan Konzal se narodil v Třebonicích (dnes součást Zbuzan). Pokřtěn byl doma 12. 5. 1935. Rodiče měli šest dětí, Jan byl pátým z nich. Poměrně v útlém věku se stal ministrantem na Svaté Hoře v Příbrami, kam odešel za svými staršími bratry, kteří zde již byli v redemptoristickém juvenátu. Zde, během poslední zimy války, jako devítiletý vážně onemocněl. Lékař řekl, že má chřipku, ale Jan se neuzdravoval, naopak stále chřadl. Jeho čtrnáctiletý bratr Václav jej zabalil do deky a na saních sjeli ze Svaté Hory do nemocnice v Příbrami, kde Janovi diagnostikovali těžký zánět ledvin, hospitalizovali jej a vyléčili.

Během juvenátního pobytu v Libějovicích byl 11. 5. 1946 biřmován. Při likvidaci klášterů v dubnu 1950 ještě neměl ani 15 let, tak nebyl, na rozdíl od svých bratrů, internován a mohl odjet domů. S určitými kádrovými obtížemi se mu podařilo dokončit střední školu. Studium teologie v jeho případě nepadalo v úvahu, ani jiný humanitní univerzitní obor. Bylo mu nicméně umožněno vystudovat Elektrotechnickou fakultu ČVUT, neboť jako technik mohl být pro vládnoucí „dělnickou třídu“ nějak užitečný.

Když se nemohl církevním aktivitám věnovat veřejně, začal se jim věnovat pololegálně či ilegálně. Podílel se na vedení kostelního sboru, zakládal „kroužky“, jak se tehdy říkalo, pořádal brigády mládeže, jezdil na vodu atd. Stále doufal, že se stane knězem. Kolem něj se to hemžilo vdavekchtivými děvami, ale žena pro něj v té době znamenala, jak sám říkal, „méně než chroust“. Jeho činnost neunikla pozornosti StB. V r. 1960, ve svých pětadvaceti letech, byl zatčen a na tři roky odsouzen za „podvracení republiky“. Pokud by byl zatčen o pár let dříve, dostal by za totéž (tedy za nic) 20 let. Po r. 1989, po zveřejnění archívů StB, byl Jan šokován tím, že na něj donášel tajný provinciál redemptoristů, kterému zcela důvěřoval.

Doba strávená ve vězení byla pro Jana zcela zásadní. Odcházel tam mladý muž, který pil vodu (maximálně kozí mléko) a vrátil se vyzáblý mukl, který kouřil a pil pivo. Daleko hlubší obrat ale nastal v nitru – obrat od tridentského katolicismu k otevřenému křesťanství, obrat ovlivněný II. vatikánským koncilem, který v době Janova věznění začal. Obrat, který mnoho katolíků ještě čeká, ačkoli je to už šedesát let, co tuto šanci mají...

Jako dítě jsem obdivoval chování jeho bratrů, kteří jej v kriminálu navštěvovali (počet dětí na návštěvě nebyl omezen). Na jedné straně dlouhých širokých stolů seděli vězňové, vždy dva a dva a mezi nimi jeden bachař. Na druhé straně stolu seděly návštěvy. Bachař poslouchal střídavě vězně na pravici a po levici. Toho Janovi bratři využili. Když bachař poslouchal Jana, tak jeden z bratrů, Pavel, který sám kriminál zažil, referoval o rekonstrukci rodinného domku, která měla proběhnout, až se Jan vrátí. Jakmile bachař začal poslouchat vedlejšího vězně, druhý z Janových bratrů – Václav - začal podávat zprávy o koncilu.

Po návratu z vězení musel Jan pracovat v dělnických profesích. Problémy mu to nedělalo – ač byl spíše teoretický inženýr, byl i manuálně zručný. Opravoval ruční elektrické nářadí v Tatře na Smíchově, potom udržoval budovu ředitelství Konstruktivy. Ve vězení se naučil projektovat osvětlení. Toho využil nejen při následné práci ve Scénografickém ústavu, ale i při rekonstrukci osvětlení řady kostelů.¹

Jan se ještě pokusil přihlásit oficiálně ke studiu teologie, ale cesta mu zůstala zavřená. Studoval tedy neveřejně, v Erfurtu, v bývalé NDR. Ve svých 33 letech v roce 1968 se ale oženil se stejně starou Magdou Mazancovou. Znali se od svých deseti let, ale nepatřila k jeho „stíhačkám“. Děti mít nemohli. Jan se se svými bratry podílel na církevních aktivitách, které umožnilo Pražské jaro a několik málo následujících let až do nástupu husákovské normalizace.² V situaci, kdy úvahy o kněžství zcela opustil, mu přišla nabídka se knězem stát. Půl roku ji zvažoval, ujasňoval si, jak taková služba může vypadat, studoval. Hodně jej ovlivnila mj. v r. 1970 vydaná kniha Ferdinanda Klostermanna „Priester für morgen“ (Kněz pro zítřek). Klostermann předpokládá, že kněží budou pracovat v civilních povoláních, že budou oporou obecného kněžství všech pokřtěných.

Služba v ES

Jakmile s přijetím služebného kněžství souhlasil, byl Bedřichem Provazníkem v řeckokatolickém ritu ordinován na jáhna v Praze na Vinohradech, na kněze pak o tři měsíce později, 22. 5. 1972 na Kladně. Dostal na starost jednu komunitu řeholnic a vzdělávání v rámci části Ecclesia silentiae, která byla Davídkem exkomunikována a po odnětí exkomunikace biskupem Dubovským začala pracovat samostatně. Jan Konzal spolupracoval s biskupem Fridolínem Zahradníkem.

V roce 1977 jej Fridolín Zahradník určil jako autoritu lidí z okruhu saleziána Václava Komárka. Členové této skupiny byli zapojeni do různých forem salesiánské formace, ale postupně tuto spiritualitu opustili. Jan Konzal zpočátku nebyl touto skupinou bezvýhradně přijat, ale jeho vliv postupně sílil. Jan hledal vizi pro církev budoucnosti. Když biskup Zahradník začal uvažovat o svém nástupci, kontaktoval přes Polsko Vatikán. Dostal s konsekrací souhlas podmíněný tím, že se kandidáti osobně představí. To ovšem Zahradník nedodržel. Cesta kandidátů na Západ by byla obtížně proveditelná. A když se dozvěděl, že bude zatčen,³ konsekroval 29. 5. 1982 Jana Konzala v jeho bytě v Praze-Strašnicích. Spolu s ním byl konsekrován jako náhradník Pavel Hájek. Dva kanoničtí svědkové dosud žijí, ačkoli nikdy nebyli o svědectví požádáni. Fridolín Zahradník byl skutečně v srpnu 1982 spolu se dvěma presbytery zatčen a Jan Konzal navázal na jeho činnost. Jezdil zhruba dvakrát do roka na několikadenní pastorační cesty po celém Československu. Prostředí znal, neboť již předtím doprovázel na řadu míst biskupa Zahradníka. Přednášel, zpovídal, řešil složitější problémy, pokud se vyskytly, předsedal liturgiím. Zejména na východním Slovensku bývala účast masová.

V r. 1983 vytvořil ze skupiny Václava Komárka, která se mezitím rozrostla, křesťanskou obec nezávislou na farních strukturách. Její vedení svěřil presbyterovi a dvěma diákonům. Označovala se jako Pražská obec ES. Byla postavena na přátelství, vzájemné pomoci, společné formaci dětí ve víře. V podmínkách přísné konspirace se věnovala organizaci studia teologie, tisku samizdatů, práci při rekonstrukci společného objektu bývalé školy. Obec slavila pravidelně eucharistii, svátost smíření v meších skupinách a příležitostně, podle potřeby další svátosti, pořádala exercicie, kurs charismatické obnovy atd. Byla jakousi laboratoří komuniální podoby církve.

Vzdělávání

Již v dobách, kdy Jan Konzal převzal skupinu Václav Komárka, se podstatná část jejích členů teologicky vzdělávala. Vyučovali Josef Zvěřina, Oto Mádr, Antonín Liška, Miloslav Vlk, Jaroslav Duka a další. Po deseti letech studia v r. 1985 Jan Konzal zcela změnil koncepci studia i učitele. Využil würzburgského dálkového kursu teologie vydaného německou biskupskou konferencí pro studium jáhnů. Český překlad vytvořila skupina ES, kterou vedl Václav Dvořák. Základní kurs („červenou a modrou knihu“) nechal vytisknout v Německu. Pokračovací kurs (celkem 24 sešitů) tiskla Pražská obec. Jan Konzal připravil celý systém výuky a výuku vedl. Velký díl kapitol také sám učil (zejména kapitoly blízké filosofii, fundamentální teologii, systematice). Pomáhal mu bratr Václav Konzal (biblické obory), Jan Kofroň, později Jan Spousta (eklesiologie, dějiny) a Pavel Hradilek (morálka, liturgika, spirituálka), který měl na starost také tvorbu nových skupin, jejich záběh, zajištění textů.

Na každý sešit měl student asi měsíc času. Učitel připravil písemné otázky, přehled pojmů a témata písemných prací. Na setkání, které trvalo zpravidla 3-4 hodiny, se postupně probíraly dané otázky. Zkoušky se konaly po jednotlivých celcích, přibližně po 2 letech před komisí složenou z učitelů. Studium trvalo asi 6 let.

Postupně vzniklo 7 studijních skupin. Začínaly s asi 12 žáky, končily s polovinou. O každou skupinu se jeden ze studentů staral. Dbal na domluvení dalšího termínu, zval učitele, staral se, aby studenti měli otázky a učební texty.

Po roce 1989 jsme váhali, zda otevírat nové skupiny, mysleli jsme, že pouze dokončíme stávající. Neutěšené poměry na Katolické teologické fakultě UK však vedly k tomu, že jsme ještě další tři skupiny otevřeli. Po marných pokusech o nápravu poměrů na KTF dal Jan Konzal začátkem ledna 1994 pokyn vytvořit veřejné studium teologie. Spojením několika iniciativ vznikl Institut ekumenických studií a v září 1995 započal s výukou. V roce 1999 převzala studijní program pod názvem Teologie křesťanských tradic Evangelická teologická fakulta UK. Jan Konzal několik let vyučoval hermeneutiku Písma a tradice.

V r. 1988 se musela obec rozdělit na dvě části, neboť se její růst nezastavil a scházení 30 dospělých lidí najednou se těžko utajuje. V této fázi přišel listopad 89 a otevřela se řada možností i pro církev. Obec dva roky hledala, zda a jak pokračovat, či zda se nerozpustit ve farních strukturách. Nakonec výrazná většina byla pro zachování obce a i ti, kdo zpočátku byli proti, brzy přišli na to, že viditelná církev komuniální obec nenahradí. Bylo možné se opět spojit, přizvat na nedělní slavení i malé děti, které měly během komunistické diktatury z bezpečnostních důvodů oddělený program. Starší děti dorostly do věku mládeže. Přicházeli noví lidé, obec začala rychle růst. Vedení obce se ujala rada, zpočátku částečně jmenovaná, částečně volená, později zcela volená. Jan Konzal byl pro obec autoritou, ale nebyl jejím členem. Chtěl, aby si obec, podle principu subsidiarity, většinu problémů řešila sama.

„Začleňování do církve“

Viditelná církev začala počátkem 90. let řešit „začleňování“ skryté církve. Pozoruhodné je, že se tento proces vůbec netýkal pražské obce ES, ale pouze služebníků, navíc jen těch ordinovaných. Jako by se biskupská konference nevymanila ze středověkého paradigmatu, kde církev tvoří převážně klerikové. Jan Konzal byl nucen podepsat, že se zříká biskupských práv (vykonávat „posvátnou moc“, nosit insignie apod.). Jan podepsal – interpretoval to tak, že je to pro foro externo, zatímco povinností pro foro interno se vzdát nemůže. V r. 1992 byly vydány Normae, které měly situaci řešit, ovšem jejich obsah byl tajen⁴ a život obce příliš neovlivnily. Naopak, život obce se v tomto roce výrazně obnovil.

Janu Konzalovi byla v rámci „začleňování“ svěřena formace ženatých jáhnů v pražské arcidiecézi a českobudějovické diecézi. Biskupy v těchto diecézích byli Miloslav Vlk a Antonín Liška, s nimi se Jan Konzal znal a snad byli i přáteli. Jan se formaci několik let věnoval, ale nakonec se toho vzdal pro nekompatibilitu svých představ a představ biskupů. Když například psal na jednotlivé adepty jáhenství posudky, tak ty, kteří byli podle Konzala ke službě nejméně vhodní, vysvětil arcibiskup přednostně.

Setkávání biskupů ES

Stabilizace Pražské obce ES po r. 1992 umožnila se začít věnovat sjednocení různých částí ES, které od Kobeřického sněmu v r. 1970 spolu nekomunikovaly. Velkou práci odvedla rada pražské obce, Jan Konzal coby „specialista na smiřování“ na tom měl lví podíl. On sám měl od r. 1988 chladné vztahy s Fridolínem Zahradníkem, když se vrátil z vězení. Pro Jana byla náprava vztahů těžká, ale dokázal to. Hlavní problém ale představovalo Brno – na jedné straně biskup Jan Blaha, světitel Davídka, na druhé Ludmila Javorová, Davídkova generální vikářka. Důvěru Jana Blahy se Janu Konzalovi po r. 1989 podařilo získat, předtím jej neznal. Na usměrnění Ludmily Javorové měl podstatný vliv její bratr Josef Javora. Setkání sedmi biskupů⁵ se poprvé uskutečnilo až po dvouleté přípravě zahrnující dvoustranná jednání 18. 11. 1995 v Praze-Bubenči.

Další, již pracovní jednání, se uskutečnilo 12. - 13. 4. 1996 na Zdobnici v Orlických horách.⁶ Byl zde mj. diskutován a posléze přijat návrh stanov uvažované prelatury připravený Janem Konzalem. Proběhla zde také volba mluvčích ES, při které byl Jan Konzal spolu s Janem Blahou a Stanislavem Krátkým zvolen. Z této pozice absolvoval řadu jednání, která v posledku nebyla úspěšná. Establishment se rozhodl pro „biologische Lösung“, tj. nechat ES vymřít.

Pražská obec ES

Jiná zklamání zakoušel Jan Konzal „doma“ v Pražské obci ES. Nově nabytá svoboda společnosti v 90. letech umožnila na naše poměry nebývalý růst obce. Již v dobách totality považovala ES za svůj úkol být pro ty, kteří stojí na okraji církve. K těm patří rozvedení (případně znovu sezdaní) ordinovaní, kteří opustili veřejnou službu, často kvůli požadavku celibátu. Ani jim jsme se nevyhýbali. Mezi praxí většiny farností a mezi praxí obce je však velká propast. Nově příchozí obvykle vítali přátelskou atmosféru v obci, na druhou stranu nebyli zvyklí přijímat jakoukoli odpovědnost. Byli určeni členové, kteří se budou o nově příchozí starat, a tak jim umožní postupný vrůst do obce. Ne vždy se to podařilo, řada lidí se v obci „vezla“, aniž by ji vytvářeli cíleně směřovanou aktivitou.

Pozorovali jsme neobvyklý fenomén, který se v obdobných skupinách v zahraničí (domácí vzory jsme neměli) neobjevoval: mládež zůstávala v obci až do dospělosti. Mělo to zřejmě více příčin: mnozí se znali již od batolecího věku, neboť jejich matky na mateřské „dovolené“ v době totality trávily jeden den v týdnu s dětmi společně. Obec jim chystala programy (nejen náboženské), které je zajímaly. Nemuseli se o nic starat, rodiče jim v obci zajistili „plný servis“. Mnozí z nich církev zakoušeli pouze v obci, do kostela chodit přestali (o nedělích, které jsme společně neslavili), ale v obci se to „náboženství dalo vydržet“. Naše pokusy je více v obci zapojit, se příliš nedařily. Mládež si zvolila své zástupce v radě obce až v r. 1996, ale ne vždy se takový zástupce v jednání rady orientoval a chápal, o co se v obci jedná. Ve stejném roce vznikl liturgický tým ES složený z mládeže, ovšem aktivně se na jeho činnosti podíleli 2-3 mládežníci. Na druhou stranu katechezí vedených Janem Konzalem o nedělích odpoledne se účastnilo min. 10 zájemců.

Ve druhém čísle Teologického sborníku v r. 1999 byl zveřejněn český překlad návrhu Ústavy katolické církve,⁷ který vypracoval prof. Leonard Swidler, z Temple University v Philadelphii.⁸ Návrh předpokládal, že organizační struktury církve, od těch nejmenších až k té celocírkevní si vytvoří své ústavy, kterými se budou řídit. Situace v obci byla zralá k zamyšlení, co vlastně jsme, kam směřujeme, kdo k nám patří a tím se má podílet na právech a povinnostech, kdo může rozhodovat atd. Na rozdíl od diecézí či farností nic nebránilo tento proces začít. Ukázal se jako užitečný, ale nelehký. Názorové spektrum bylo široké. Obec rostla, kromě „zakladatelů“ ji tvořili nově příchozí, již dospělá mládež, přespolní, kteří byli v kontaktu s obcí jen občas. Vytvářelo se jakési jádro, které bralo obec za svou a okraj, který se obci věnuje, když má zrovna čas.

Jan Konzal snahu o vytvoření konstituce obce podporoval a sám vytvořil první koncept. Měl zkušenosti s vytvořením podobné konstituce pro skupinu řeholnic v ES v osmdesátých letech, včetně zkušenosti obtížného procesu přijímání a osvojování.

Návrh konstituce byl celý rok diskutován prakticky na každém setkání rady obce. Doznal podstatných změn. V radě bylo nakonec vždy dosaženo konsenzu. Závěry byly několikrát diskutovány v plénu obce, kde byla situace složitější. Část členů nepovažovala konstituci za důležitou a neustálé diskuse o ní ji unavovaly. Jiná část měla problém některé formulace přijmout. Týkalo se to několika oblastí. Jednak vztahu k farnostem. Zatímco někteří členové byli do farností zapojeni aktivně, jiní vlažně, další (zejména z řad mládeže) vůbec a obec představovala jejich jedinou vazbu na církev.

Další spornou oblastí byla otázka členství v obci. Týkala se zejména „dospělé mládeže“, která vyrůstala v obci (či ve společenství, které obci předcházelo) nebo se do obce narodila a považovala se za členy nějak automaticky. Návrh konstituce oproti tomu uvažoval o nutnosti zájem o členství jednoznačně vyjádřit a následně být obcí přijat(a).

Jinou oblastí, která nebyla beze zbytku vyřešena, byla otázka autority rady. Souvisela s autoritou celého pléna obce, které stojí nad radou. Někteří členové obce se odmítali podřídit autoritě celku, resp. pouze tehdy, pokud to považovali za správné. Obdobné to bylo s podřízením autoritě rady, která obec reprezentovala. Navíc někteří členové rady odmítali na sebe roli autority přijmout. Nicméně proces tvorby konstituce pokračoval a text se blížil finální podobě.

V létě 2000 byla zvolena nová rada obce, která doznala poměrně velkou obměnu. Ze sedmi stávajících členů rady byli zvoleni jen tři. Pro nově zvolené členy neměla konstituce prioritu. Musela být diskutována témata, na kterých v minulé radě již panoval konsensus. Jan Konzal, který se zúčastňoval jednání rady jako host, to špatně nesl. Několikrát jednání rozezlen opustil, když opakovaně zaznívala stanoviska již dříve vyvrácená a vysvětlená. Posledních několik měsíců funkčního období této rady se Jan Konzal již jednání nezúčastnil. Proces konstituování se podařilo dokončit až nové radě. Text byl definitivně přijat o Letnicích 2002.

Proces utváření konstituce obce byl pro sebepoznání obce důležitý, zřejmě důležitější než text konstituce samé. Na straně jedné umožnil většině obce se sjednotit jak při reflexi současnosti, tak ve směřování do budoucna. Na straně druhé se však později ukázalo, že menšina přijala vzniklý dokument pouze formálně. Pod povrchem dřímal pocit zbytečnosti takového procesu, či nesouhlas s ním. Jan Konzal několikrát upozorňoval na vyskytující se názory, které byly v přímém protikladu s církevní povahou obce. V následujících letech se ukázalo, jak tato menšina může postupně získávat vliv a obec paralyzovat.

Bezprostředním impulsem, který vedl ke konci obce, byly události v r. 2006. Jan Konzal po rozhovoru s arcibiskupem Vlkem vyzval presbytery obce, aby projevili vstřícnost a navštívili arcibiskupa, který o to žádal. Návštěvy se uskutečnily individuálně během podzimu 2006. Arcibiskup presbyterům nabízel službu v pražských farnostech, nemocnicích atd. Bylo to ovšem spojeno s podmínečným přesvěcením. Tři presbyteři tuto nabídku odmítli, ovšem jeden se rozhodl na Vlkovu nabídku přistoupit. Opustil tím svého biskupa a dal se do služeb jiného. Jan Konzal mu to nevyčítal, ale nemohl za něj nést nadále odpovědnost a nebylo vhodné, aby v obci nadále sloužil. Tato okolnost měla negativní dopad i na Pražskou obec. Někteří to považovali za „vylučování“. Rada obce, která v tu dobu nebyla schopná během celého roku dojít k nějakému stanovisku, rezignovala, Jan Konzal obec v létě r. 2007 rozpustil a další řešení svěřil presbyterátu.

Presbyterát nebyl Janovi Konzalovi příliš nápomocen v prosazování vize komuniální obce. Původně byli presbyteří součástí rady obce automaticky. Když později všichni členové rady byli voleni, někteří presbyteři buď zvoleni nebyli, nebo odmítli kandidovat či volbu přijmout. Na jedné straně jim to dávalo určitý nadhled nutný k řešení vzniklé situace, na druhé nebyli zcela schopni uchopit podstatu problému. Většinově rozhodli o tom, že se obec (která měla v té době asi 70 lidí vč. mládeže a dětí) rozdělí na tři části – dvě v Praze a jedna v Hradci Králové. Jan Konzal určil správu každé z částí dvěma presbyterům (kněžím či jáhnům) do té doby, než se každá z částí samostatně konstituuje. Každý ze členů obce se mohl rozhodnout, do které z částí chce patřit.

Jedna pražská část se konstituovala koncem roku 2007, druhé se to nezdařilo, ačkoli se o to pověření presbyteři snažili. Nepodařilo se jim prosadit požadavek Jana Konzala, aby vůle pléna obce byla nadřazena vůli jednotlivce. Svědomí má pro jednotlivce absolutní prioritu, ovšem mohou nastat situace, kdy obec toto svědomí nemůže akceptovat. Skupina v Hradci Králové se po desetileté přípravě konstituovala, ovšem nakonec se rozhodla nebýt komuniální obcí pod jurisdikcí Jana Konzala.

Jan Konzal byl spíše prorok, než král. Vyznačoval se naprostou absencí (až patologickou) potřeby se prosadit. O to hůře snášel ty, kteří tvrdili, že jeho vizi přijímají, ale ve skutečnosti jednali jinak. Navenek ale byl tolerantní, empatický, nikoho neodsuzoval, ani ty, kteří jednali svévolně.

Závěr života

Jan převzal po Václavu Komárkovi společenství, které bylo vytvářeno jako zázemí pro individuální angažmá jeho členů. Vnější tlak ze strany komunistického režimu lidi stmeloval. Janovi se podařilo z těchto lidí i ve svobodném prostředí vytvářet komuniální obec podle zásad kolegiality a subsidiarity, zásad, které si bude muset většinová církev teprve osvojit, zásad, které propojují svobodu s odpovědností.

Až do r. 2010 sám nebyl členem žádné obce, praktikoval model běžný v římské církvi, kdy biskup do žádné obce nepatří, stojí „nad“ nimi. Tento postoj však přehodnotil a podílel se na životě své obce jako každý jiný člen. Ještě dva dny před smrtí byl přes Skype propojen na nedělní liturgii a večer, v rámci přijetí viatika komentoval biblický text, podílel se na přímluvách a posloužil požehnáním.

Zemřel doma, v klidu, obklopen přáteli.

R.I.P

Jr 17,14–18; Žalm 27; Mt 5,13–16

Sestry a bratři,

jsme na konci pozemského boje člověka, který se jmenoval Jan Konzal. Mnozí jsme ho znali jako přítele, bratra, učitele, biskupa, pastýře, kazatele, myslitele, autora, organizátora, strýce… Jedna mezi námi, paní Magda, ho znala jako manžela. Nikdo z nás ho neznal tak dobře, jako znal on sám sebe – i když nám k tomu dával mnohá vodítka svou bezvýhradnou otevřeností, se kterou toho na sebe ve svých knihách zcela netakticky, nepózérsky prozradil víc než dost. Ale ani on sám sebe neznal tak dobře, jak ho – jako svého milovaného syna – zná jeho a náš nebeský Otec. To je to podstatné, co se sluší říct na každém křesťanském pohřbu.

Jan, který odešel, odešel k Pánu Bohu, se kterým se znali po celý život a jehož království v tomto světě Jan neúnavně stopoval a jako by naschvál zapomínal, že v Německu vymysleli slovo Parusieverzögerung, opožděná parusie, opožděný příchod Páně, takže mnohým opožděným připadaly jeho vize církve jako bláznovství. Ve svých knihách napsal a s mnohými z Vás „nasdílel“ (jak se dnes v trochu jiném významu říká) svou představu církve. Jan Konzal odešel, ale jeho význam a odkaz zde – trochu jako rébus, trochu jako povzbuzení – zůstává pro okruh jeho přátel i pro teologické, historické i církevně-právní odborníky.

My se ale v tuto chvíli zaposlouchejme do svědectví Písma svatého. Z proroka Jeremjáše a z Ježíšova kázání na hoře, dvou biblických čtení, která jsme slyšeli, bych rád zmínil pět věcí, které mě napadají při vzpomínce na Jana.

1. Povolání proroka není žádná selanka

Není to život s nadpřirozenou extrainformací navíc, která by svému nositeli zajistila výhodu lepší orientace v terénu a všeobecný respekt. „Nedral jsem se o to být tvým pastýřem“ (Jr 17,16), řekne Jeremjáš ve své knize několikrát. Nestál o to stát se prorokem, i když zde byla odměna, že se dostane do Bible. To Povolání na něm leží jako těžké břemeno, někdy by ho nejraději odhodil a utekl z něj. Bibličtí proroci nevedli úspěšný, ale ani nějak zvlášť příkladný život (viz příběhy Ezechiele nebo Ozeáše). „Uzdrav mě Hospodine a budu zdráv, spas mě a budu spasen“, taková slova neříká někdo, kdo je zdráv a jistý si spasením – ale někdo, kdo se o tyto věci s prosbou obrací k Hospodinu.

2. Prorok budí kontroverze

Není určen momentální poptávkou svého posluchačstva. Přichází se slovem odjinud, slovem, které přijal (nahmatal, rozpoznal, vytušil) z onoho nekonečného, a přece s námi lidmi jednajícího a nás milujícího, kouta skutečnosti, kterému my lidé říkáme Bůh. To s sebou nese konflikty, protože se svým slovem odjinud přichází do prostoru, kde panují zdejší slova, často přízemní a hloupá. Křesťanství v sobě nese zvláštní rozpor, protože je svědectvím o nepředstavitelné a opravdové Boží lásce, ale tato láska v kontaktu s danostmi tohoto světa působí náraz, explozi, konflikt. „Nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč“, říká trochu zlověstně Pán Ježíš v souvislosti s Božím královstvím. (Mt 10.34) Konflikt s sebou nese otázku, kdo tedy má pravdu. Prorok Jeremjáš se pro někoho možná pohoršlivě modlí „ať se propadnou hanbě ti, kdo mě pronásledují, a já ať se hanbit nemusím. Ať oni jsou zděšeni, a já ať zděšen nejsem.“ (Jr 17,18) Nejde tu jen o nějakou nenávistnou emoci (i když té prorok jistě také nebyl prost). Jde o sžíravou touhu, aby se ukázalo, jak to tedy je. A patří k těžkým břemenům proroků, že toho žádoucího a vyhlíženého za-pravdu-dání se za svého života většinou nedočkají. Načasování Božího za-pravdu-dání všelijakým dobrým iniciativám jeho lidí ve světě patří k největším tajemstvím křesťanství. Každou neděli, i tu dnešní první adventní, vyznáváme, že vzkříšením Ježíše Krista ukřižovaného proběhlo za-pravdu-dání cestě tohoto „prvního z těch, kdo zesnuli.“ (1K 15,20) K této události, k této ochutnávce toho, jak to nakonec dopadne, se vracíme při každých bohoslužbách.

3. Prorok nemá v zádech strukturu

Prorok jde v životě sám s Hospodinem. Ale ani toho nemá ochočeného. „Nebuď mi tím, kdo děsí“ (Jr 17,17), modlil se Jeremjáš a prozrazuje tím, že tuto zkušenost taky měl. Na rozdíl od těch, kteří jsou součástí nějaké lidské struktury, prorok vylézá z ulity známého a vystavuje se nevyzpytatelnému a nepochopitelnému Bohu. Snad zde smím přispět jedním z důležitých nálezů moderní biblistiky, podle níž Bible vznikla až mnoho set let poté, kdy v Izraeli působili velcí proroci, jakými byli Izajáš, Jeremjáš nebo Ezechiel. To ale znamená, že tito velikáni Bibli neměli. Neměli v zádech její autoritu, na kterou by se mohli odvolat, správně ji vyložit a v síle svého exegetického nálezu se pustit do svých protivníků. Stojí zde sami v situaci, kterou si nevymysleli, a s Bohem, jehož plány tak úplně neznají – a na bedrech konkrétní vzkaz, který mají vyřídit.

4. Prorok je konkrétní

A to je právě svízel jeho povolání. Prorocké slovo, jak jsme řekli, není jen výsledkem správné exegeze, zajištěné proti všem námitkám, objektivně a trvale pravdivé. K definičním znakům prorockého slova patří, že je jednorázové a neopakovatelné. Že je slovem ad hoc. Vzniká jako rozpoznání Božího kairu, příhodného času, jakési Boží přihrávky. To s sebou vždy nese ohromné riziko, kterého se nezbavíme až do soudného za-pravdu-dání, totiž riziko úletu, nebezpečí omylu. Přesto platí, že mírou prorockosti každého projevu církve ji míra jeho konkrétnosti.

5. Prorokovým nástrojem je on sám

Prorok neudílí rozumy, ale vstupuje do situací a mění je v duchu Božího povolání. Připomíná tak trochu Mojžíše, který se v knize Exodus proměnil ve svitek Tóry, který se pak už od určité chvíle zahaluje vždycky, když k lidem nemluví slovo Boží. Prorok se spotřebovává, aby vydával světlo, rozpouští se ve svém okolí jako sůl: promění se a splyne s jídlem, do kterého byl přidán. Jídlu dá chuť, ale lidé si pak pochvalují to jídlo, ne sůl, kterou bylo osoleno.

Milí přátelé, jsme na konci pozemské cesty člověka, který se jmenoval Jan Konzal. Žil životem proroka, o čemž svědčí také chuť tohoto shromáždění. Kéž Pán Bůh potěší všechny, kterým po jeho odchodu zůstala bolest. Kéž pro Jana i pro sebe samotné všichni vytrvale a s nadějí vyhlížíme velké Boží za-pravdu-dání všem našim dobrým snahám. Amen

Čeká nás proces učení

¹

V projevu proneseném v roce 2015 u příležitosti oslav 50. výročí zřízení Biskupské synody mluví papež František o synodalitě jako o „cestě, kterou církev podle Boží vůle nastoupí ve třetím tisíciletí,“ a vzápětí dodává, že „v jistém smyslu je vše obsaženo už ve slově ‚synoda‘. Společný postup laiků, pastýřů a římského biskupa je koncept, který lze snadno formulovat, ale už ne tak snadno uvést do praxe“.

Mluvit o synodalitě nestačí. Ta spousta výroků na podporu kolegiality pronesených po II. vatikánském koncilu přinesla nakonec věru málo, jak dosvědčuje dokument Apostolus suos z roku 1998. „Efektivní“ [účinná] kolegialita, uskutečnitelná pouze v rámci ekumenického koncilu, byla zcela nahrazena kolegialitou „afektivní“ [emoční].² Týž osud by mohl stihnout synodalitu, jestliže ji nedokážeme probudit k životu právě teď, v okamžiku, kdy je tak potřebná, a to jak vzhledem k situaci, tak z hlediska pastorace a nauky církve.

Zvláště příznivý čas pro prosazení synodality

Co se týče situace, ta je dána jednak rozsahem sexuálních deliktů spáchaných duchovními (i vysoce postavenými), jednak a možná ještě více tím, že episkopát – a dokonce Svatý stolec – nereagovaly adekvátně a viníky kryly. Takové selhání je v pravém slova smyslu strukturální. Nelze je svádět na pochybení jednotlivců. Příčina tkví v dnešní ekleziologii, která navzdory poslednímu koncilu zůstává klerikální a autoritářská. Jde o krizi systému, kterou duchovní napomínání a předpisy nevyřeší, jakkoli jsou důležité. Krize bude trvat tak dlouho, dokud nebude platit společná odpovědnost jednoho každého uvnitř Božího lidu na úrovní lokální, diecézní a výše.

Z hlediska pastorace lze říci, že v důsledku společenských změn, probíhajících od druhé poloviny minulého století zejména v západních zemích, klerikální autoritářské ekleziologii vlastně už došel dech. Do té doby představovali kněží jednu ze dvou částí duálního celku, v němž byla role duchovních a laiků jasně definována: Dle shodného učení papežů z let 1890–1950 bylo úkolem duchovních vést, vyučovat a celebrovat obřady pro blaho laiků, jimi vedených, vyučovaných a obřadům přítomných. Co bylo uskutečnitelné kdysi, ve společnostech převážně venkovských, prostých a málo vzdělaných, to se v dnešních komplexních, inovativních, stále více urbanizovaných a informacemi zahlcovaných společnostech, kde probíhá emancipace (zvláště žen), jeví jako neúčelné. Jenže to si zřejmě neuvědomuje každý – Codex iuris canonici revidovaný r. 1983 za papeže Jana Pavla II. opravil na předpisech z roku 1917 jen málo.³

Pokud jde o církevní nauku, mezitím už převažuje názor, že synodální či konciliární život patří k podstatě církve. Příspěvky v tematickém čísle CONCILIA (2/2021) mluví jasnou řečí. Je zřejmé, že nebude-li synodalita fungovat, je ohrožena identita církve. Lumen gentium správně začíná konstatováním, že církev je lidem Boha Otce, tělem Kristovým a chrámem Ducha svatého.⁴ Je-li chrámem Ducha svatého, znamená to, že rozmanité dary Ducha v celé jejich úplnosti lze nalézt pouze v úplnosti Božího lidu. A protože žádný křesťan a žádná církev nemá na dary Ducha monopol, musí v církvi fungovat systém vzájemného naslouchání a spoluodpovědnosti. A právě tak platí, že je-li církev tělem Kristovým s rozmanitými údy, jak zdůrazňuje sv. Pavel, je každý povolán přispívat tomuto celku svým dílem. Proto se Boží lid nazývá ekklésia, „shromáždění“ (ve francouzštině église). Vidíme, že obnovení synodality je i z hlediska doktríny zcela oprávněné.

Má-li být synodální život intenzivní, je nutno se učit

Odpor proti synodální budoucnosti, o níž mluví papež František, nebude možno zlomit sebeobsažnějšími doktrinálními úvahami ani dekrety. Jedinou cestou v situaci, kdy klerikální systém naprosto ztratil věrohodnost, je proces učení. Kněžím, biskupům i věřícím se dostávalo chybných výkladů příslušné doktrinální a kanonické exegeze, o niž se opírá klerikalismus. Duchovní dnes zjišťují, že je nutno rozvíjet synodalitu, a rozhodně nacházejí rozmanité způsoby, jak se to dá dělat. Zároveň si mnozí pokřtění uvědomují, že jako občané církve mají odpovědnost. Obě skupiny vědí, že vstupují do procesu učení, který bude vyžadovat tvořivý přístup ze strany instituce a také určitý čas. Oběma přístupům, které mohou napomoci ke zkvalitnění synodálního života, se následující text věnuje podrobně.

1. Důležitá role biskupů při vytváření vzájemných vazeb mezi duchovními a věřícími

1.1. Zejména biskupové mohou podporovat rozvoj synodality

Aby se synodalita stala skutečností, je přirozeně nutno „bojovat proti klerikalismu“. Jenže tenhle slogan je nebezpečný. Pranýřování klerikálního systému může vést k tomu, že budou na pranýř stavěni všichni kněží bez rozdílu, a to neprávem, neboť ne všichni jsou klerikálové, naopak, mnozí se sami cítí systémem ujařmeni a chtějí jho změnit. A k této změně mají ovšem mocné prostředky. Nehledě na jejich osobní postoj, který je velmi důležitý, mohou ovlivňovat zásadní otázky, jako je např. přednostní postavení, jemuž se ordinované osoby těší v očích těch, jimž sami slouží, anebo způsoby chování založené na přeceňování účinků kněžského svěcení. To všechno mohou dělat už teď, ještě před uskutečněním strukturálních reforem.

1.2 Biskupové mohou bojovat proti katolickému zvyku vyzvedávat ordinovanou osobu nad ty, jimž má sloužit

Lokální diagnóza: I když je ordinace v prvé řadě milostí pro druhé, v současnosti se prezentuje především jako milost daná knězi.⁵ Je to zřejmé např. na francouzských překladech Ef 4,11-12. Zatímco v některých čteme správně, že Kristus „dal jedny jako apoštoly, jiné jako proroky nebo evangelisty nebo jako pastýře a učitele... k budování Kristova těla“, v jiných překladech je to chybně: Kristus „dal jedněm být apoštoly, jiným být proroky...“.⁶ V rozporu s Pavlem, který neříká, že by jim bylo něco dáno (jsou to totiž oni sami, kdo byli dáni druhým pro společné budování), staví takový chybný překlad do centra samotného nositele úřadu a jeho ontologii a odhaluje konfesní předsudek,⁷ který k rozvoji synodality rozhodně nepřispívá.

Pohled teologie na otázku, kdo je povolán přijmout kněžské svěcení, je nutno korigovat. Stále ještě platí obecná představa, že povolání ke kněžství je jakési osobní volání, jehož se dotyčnému, poté co urazil určitou vnitřní duchovní cestu, dostane od Krista. Říká se: „Má povolání stát se knězem“ – zcela v souladu s církevním právem, které dotyčného vesměs označuje za „kandidáta“ a ukládá mu, aby písemnou žádost o svěcení poslal biskupovi diecéze, do níž má být inkardinován [začleněn]. Jako kněz se navíc bude od obyčejných lidí významně odlišovat obětí celibátu.

Z toho vyplývá zcela výjimečné postavení kněze vůči věřícím, což synodalitě zrovna neprospívá. Z hlediska doktríny se tímto způsobem formální a podstatný prvek povolání ke kněžství, tj. rozhodnutí ze strany církve,⁸ činí neplatným. V praxi to totiž znamená, že církev se zavazuje určité kandidáty vybrat, a zároveň jiné, vhodné, není ochotna povolat. Takže nakonec už pro nedostatek kandidátů nebudou vůbec žádní kněží. Pro tento případ doporučuje Direktorium jedinou cestu: modlit se.⁹

Pro změnu takové teologie mohou biskupové něco dělat. V řadě francouzských diecézí, a dokonce i v Římě, už začali. Místo čekání na kandidáty stálé jáhenské služby přijímají podněty od křesťanů a duchovních, kteří znají vhodné osoby, a na takto doporučené lidi se sami obracejí. Ti lidé se necítili povoláni a nehlásili se z vlastní vůle. Přijali volání církve a biskup je vysvětil. Na základě takto získaných zkušeností by všude tam, kde se potřeba ordinovaného křesťana jeví jako důležitější než jeho rodinný stav, bylo možno povolávat ke kněžství vhodné viri probati [osvědčené muže].

1.3. Kromě toho mohou biskupové dělat víc než jen okrajové změny názoru, že kněžské svěcení propůjčuje duchovním v církvi jedinečné mocenské postavení a činí je téměř rovnými Kristu.

Způsob, jakým oficiální a polooficiální dokumenty – Kánon církevního práva (CIC), Katechismus katolické církve (KKC) a Direktář pro život a službu kněží – prezentují ještě dvacet či třicet let po II. vatikánském koncilu účinky svěcení, ignoruje změnu doktríny, k níž došlo v koncilovém dokumentu Lumen gentium: Tam se nejprve mluví o Božím lidu a teprve potom o služebnících v jeho středu. Podle KKC, CIC i Direktáře spočívá hlavní účinek svěcení v tom, že zmocňuje křesťana, který má převzít pastorační úřad, „aby jednal jako zástupce Krista“. Tyto texty dále hovoří o nesmazatelném charakteru sacerdotia a systematicky neoznačují kněze slovem presbyter, nýbrž sacerdos, čímž úkol posvěcovat vyzvedávají nad zbylé dva ze tří úkolů kněze (tria munera) – učit a vést. Kněžství takto chápané se od obecného kněžství věřících liší „podstatně, a ne pouze stupněm“ (Lumen gentium 10), aniž se ovšem dodává, že nejde o rozdíl ontologický.¹⁰ Tato moc, oddělená od pastýřského úřadu, se tak stává osobní vlastností, což představuje vážný problém pro církevní nauku, jmenovitě v souvislosti s eucharistií a apoštolskou posloupností. A co hůř, podle církevního práva je i odpadlý biskup nebo kněz, přestože zbavený úřadu, nadále oprávněn sloužit mši a světit, pokud je ochoten dělat, co dělá církev. A ke všemu prý svěcení rozmnožuje milost, jež činí člověka svatým, a propůjčuje nový vztah k Trojici,¹¹ protože prý svěceného proměňuje ontologicky a dělá z něho „druhého Krista“, či dokonce „samotného Krista“.¹²

Pak se ovšem nemůžeme divit, že CIC mluví o převzetí úřadu faráře jako o „držení farnosti“ a že Direktář se v posledním odstavci (115) zabývá „samotou kněze“.

1.4. Biskupové mohou korigovat takové pojetí kněžského svěcení, které duchovního povyšuje nad církevní společenství nebo jej z něho dokonce vyčleňuje.

V rámci rituální ordinace může biskup beze všeho poukázat na to, že prosba o svěcení nevychází od osoby, jež má být vysvěcena, ani od biskupa, nýbrž od člena shromáždění, a tím zdůraznit úkol všech svědčit o Kristu. Do toho kontextu může zařadit i vyznání víry svěcené osoby, aby si ve chvíli, kdy má jeden ze shromážděných vstoupit do apoštolské služby, všichni ostatní uvědomili, že jsou společně ochránci víry. Dále může biskup při svěcení jmenovat konkrétní společenství, které svěceného přijme.

Svolávat sněm nebo pastorační radu není biskupovou povinností, ale pokud tak biskup pravidelně činí a zodpovídá se jim, může jako první ukázat, že vysvěcený držitel úřadu je částí církve (ecclesia). Navíc může v obou těchto instancích a v kněžské radě získávat prostřednictvím tajného hlasování návrhy na obsazení biskupského úřadu. Po odpovídajících úpravách jsou i farní rady místem, odkud mohou být neformálními iniciativami navazovány vztahy mezi biskupy a věřícími.

2. Je nutno apelovat na civilní zkušenosti pokřtěných a seznamovat je jakožto občany církve s jejich právy

Vyzná se katolický lid v aktuální situaci v oblasti synodality? Po mediálním zveřejnění případů sexuálního zneužívání a finančních skandálů lid volá přirozeně po reformách, ale neví, jak má hrát v církvi aktivní roli. Všichni už vědí, že jejich křest z nich dělá skutečné občany církve. Protože mají zkušenosti s demokracií, je důležité vymezit hranici mezi demokracií a synodalitou. O to se na příkladu synody snaží následující text.

2.1 Diecézní synody se řídí občanskoprávními zásadami

V kánonech 460–468 se doporučují čtyři „občanskoprávní“ zásady, které si věřící osvojí tím lépe, čím častěji se budou synody konat. Jsou to:

1. Informovanost většiny. Synodální život právě tak jako demokracie vyžaduje svobodné šíření informaci. Aby mohli účastníci synody převzít odpovědnost, musejí znát lidské, úřední a finanční zdroje své církve. Kromě toho se musejí naučit pracovat s médii a sociálními sítěmi, protože evangelium je určeno veškerému lidu.

2. Svoboda projevu. Svobodná diskuse občanů o záležitostech, jež se jich týkají, je znakem demokracie. I podle kán. 465 mají být na synodě všechny otázky předkládány členům k volné diskusi.¹³ Informace se tedy šíří shora dolů, takže debaty umožňují rozmnožování otázek a odpovědi a lepší komunikaci se společností. Je-li debata udušena uvnitř církve, nutně se za nejhorších možných podmínek znovu otevře na veřejnosti.

3. Vyjednávání a respekt k menšinám. Synody jsou lépe schopny dospět ke konsensu než demokracie, svá rozhodnutí činí se zpožděním a s kompromisy, neboť berou ohled na ty, kdo mají potíže vyjádřit svůj názor nebo uvažují jinak.

4. Účast na vypracovávání zákonů, jimiž se budeme řídit. Účastníci synody hlasují demokraticky o zákonech, které budou uplatňovány v rámci diecézního partikulárního práva. Takto se učíme katolicitě, nicméně zákony přicházející z centra tento proces často narušují.¹⁴

2.2. Účastníci synody mají jiná práva než poslanci v parlamentu

Vzor pro synodu nacházíme ve Skutcích apoštolů. Vidíme, že na sněmu mají odpovědnost jednak všichni, jednak několik jedinců. Když chce Petr znovu doplnit dvanáctičlenný tým, nepočíná si autoritářsky. Jako jedinec se obrací na „shromáždění bratří“ (na všechny), aby navrhli dva kandidáty, ale z těch nevybere jednoho ani Petr, ani skupina jedenácti. Rozhodnutí je prostřednictvím losu ponecháno na Bohu (Sk 1,15-26). V epizodě popisované ve Sk 6,1-16 neuplatňuje skupina dvanácti (několik) „exekutivní moc“, nýbrž vyslovuje návrh, s nímž „celé shromáždění“ (všichni) rádo souhlasí a zvolí sedm (několik) mužů, které pověří službou, tj. vyřešením konfliktu.

Dnešní synoda má tutéž strukturu. Předsedá jí biskup (jeden), je složena z členů (několika), kteří zastávají konkrétní funkce, a ze shromáždění (všech), zvoleného velkou většinou. Ani shromáždění, ani biskup nemají neomezenou moc. Přijaté texty musí vyhlásit biskup, který je nemůže změnit ani doplnit (to je možné jedině prostřednictvím mimosynodálního dekretu). Kromě toho nevyhlašuje nic, co by poškodilo sounáležitost s ostatní církví, neboť jeho církev, která je v plném slova smyslu církví, není celou církví. Tato ekleziologie sounáležitosti (společenství) by měla uklidnit všechny, kteří se děsí, že by nás synoda mohla zavést na scestí; už jen proto, že diecézní synoda nevynáší žádná věroučná rozhodnutí.

Účastí všech se rozumí účast jak křesťanů, tak křesťanek, které se navzdory zákazům vysloveným v 1K 14,34 a 1Tm 11,12 hlásí na synodách o slovo a vyjadřují svůj názor, aniž by proti tomu ti, kdo jsou zaměřeni spíše tradicionalisticky, protestovali. To je první krok k dovršení procesu inkulturace.¹⁵

2.3 Synodální církev se neobejde bez institucionální kreativity, což znamená těsnou spolupráci církevních právníků a teologů

V dokumentech II. vatikánského koncilu najdeme 1135 výroků o církvi – jen pět se týká církevního práva. Z toho plyne jednoznačné poučení. Myšlenku synodality nebude možno uskutečnit bez prostoru pro institucionální kreativitu, v němž budou církevní právníci a teologové vzájemně spolupracovat. Diecézní synody i pastorační, diecézní a farní rady jsou orgány fakultativní, jejich existence je přípustná, nikoli závazná – přestože jsou to jediná grémia, v nichž mají většinu laikové. Nebylo by možno prohlásit je dekretem za povinné? I to vyžaduje čas a učení.

V případě diecézní synody (jediné, pro kterou neexistují všeobecná pravidla) by to na úrovni místní církve znamenalo

1. nutnost rozhodnout o jejím složení: kdo může volit a kdo může být zvolen, podle jakých kritérií (věk, pohlaví, poměr obyvatel měst a venkova), jaký status budou mít odborníci a pozvaní hosté (zástupci jiných vyznání)

2. nutnost stanovit denní plán vymezující kompetence shromáždění a vypracovat odpovídající podklady s nutnými informacemi

3. nutnost vyjasnit možné způsoby práce a hlasování sněmu (délka projevu, role komisí, postup při žádostech o změnu, smírčí orgány)

4. a v neposlední řadě nutnost, aby se v průběhu tohoto procesu diecéze učily jedna od druhé

Závěr

Co slibuje synodální cesta? Že vzájemné setkávání, naslouchání a společná práce na rozhodnutích, činěných ve světle evangelia, bude přínosem pro všechny – biskupy, kněze, jáhny, řádové bratry a sestry, křesťany a křesťanky –, takže se farní obce a diecéze budou moci stát lepšími svědky evangelia. Hlasy světců a proroků jsou přirozeně vzácné, ale má-li být překonán klerikalismus, potřebujeme reformu instituce,¹⁶ aby skrze praxi došlo k proměně myšlení.

Z časopisu Concilium 2021/2 přeložila Helena Medková

Musím předeslat, že Martin byl jako diamant. Broušený. Spousta fazetek. Záleželo na tom, jak jste ho natočili. Jevil se pak někdy jako obyčejný kámen. A jindy vyšlehlo světlo a celý se rozzářil a prosvítil vše kolem sebe. Nikdo nemůže říci, že by jej znal zcela kompletně a dokonale. Každému z nás dal do ruky jen část svého příběhu a s humorem sobě vlastním čeká, až si to vše poskládáme. Přesto, že to vypadalo obyčejně. Vnímám však, že v jeho posledních dnech bylo toho světla čím dál tím více…

S Martinem jsme se potkali, nebo spíš začali se vzájemně vnímat, někde kolem roku 1995/6, kdy vznikl studijní obor, který se dnes jmenuje Teologie křesťanských tradic. V rámci studia jsme se tehdy (možná víc, než je tomu dnes) modlili, sdíleli, nahlíželi vzájemně do svých příběhů. Vytvářelo se ono pouto spolubojovníků, které znají skauti nebo vojáci. Martina už tehdy „keltoviny“ zajímaly, i když jeho záběr zahrnoval o hodně více i předkřesťanské mýty a příběhy. Víc zkrátka potřeboval ty „draky a princezny a hrdinské rytíře“.

Martin tehdy studium nedokončil a já ho na spoustu let ztratila z dohledu. Když se vrátil studium dokončit před 10 lety, stála jsem aspoň malinko na druhé straně katedry. U přijímacích zkoušek jsme se rychle dostali od biblických apokryfů k hagiografiím keltských světců a většina komise měla pocit, že Martin mluví vpravdě marťansky.

Martin, když se do něčeho pustil opravdu, tak se zakousl a bakaláře tehdy dodělal. V té fázi svého života žil v Bílé Vodě jako pracovník terapeutické komunity. Dokázal tehdy v sobě skloubit paradoxy nesmírně inteligentního teologa, který ovšem spokojeně v neděli odpoledne courá po pohraniční vísce s krávou, protože sice pragmaticky potřeboval, aby „si obrousila paznehty“, ale zcela nepragmaticky k ní měl ten správně keltský vztah. Vzal svou zvířecí kamarádku na procházku, aby netrčela stále jen na pastvině.

Naše kontakty se zintenzivnily, když přesídlil do jižních Čech. Víc jsme si volali (hodinové telefonáty budou chybět více lidem), víc se navštěvovali, půjčovali knížky. Zbytek příběhu známe všichni. Mnozí z nás stihli v těch posledních dnech s Martinem mluvit po telefonu, někteří měli šanci se rozloučit osobně.

Moje poslední setkání s ním na této straně věčnosti se uskutečnilo neplánovaně 29. října. V ten den nějak příliv dalších návštěv ustal. Byl to Martinův „lepší“ den. Díky lékům neměl bolesti. Současně však nebyl utlumen natolik, že by nebyl schopen přemýšlet a žertovat přesto, že jeho tělesná schránka viditelně vypovídala službu. Fyzicky mu bylo hodně špatně.

Povídali jsme o mnoha zdánlivě obyčejných věcech – recitoval mi zpaměti své rané básně, probral se mnou své další kázání, líčil mi, co by chtěl ještě nakreslit… Jeho život se zhušťoval, už neměl sílu sledovat své oblíbené detektivky, číst, dívat se z okna na proměny přírody. Vyznal se z toho, že má rád podzim. Nejen pro barvy, ale pro naději na úrodu.

Nechával otevřené, které ze svých snů a plánů ještě stihne. Se smrtí byl smířen a umírání čelil s odvahou. Někde mezi tím vším povídáním suše konstatoval, že kdyby byla druhá šance, nic moc by neměnil, jen by se soustředil na to, jak být Bohu ještě blíž. Jedna z mála věcí, která mu zbyla, byla modlitba.

Na konci našeho setkání jsme si slíbili vyměnit některé věci mailem, jak jsme to vždy dělávali. Před odchodem jsem jej prosila o požehnání.

Martinova touha po Boží blízkosti byla naplněna. Bůh jej, jako správného Kelta, povolal do svého světla 31. října – na svátek Samhain.

Reakce absolventů a pedagogů TKT na zprávu o Martinově úmrtí

Dovolím se přidat alespoň touto cestou, neb osobní účast na rozloučení s Martinem dnes nezvládnu.

Poprvé jsem Martina potkal na přijímačkách IES a k mému zděšení jde o událost deset let starou. A navzdory tomu, že první dojem nestál za mnoho – a to oboustranně, kdyby mohl, potvrdí suchým chápavým komentářem, že je spolužákem i kamarádem, a tak to zůstane. Nezávidím mu čas, který měl vyměřený, ale kéž bych jednou jako on mohl říci: zažil jsem víc a došel dál, než jsem čekal. (volně cituji z našeho posledního setkání)

Chci říci, že by bylo hezký mít dál možnost volat Martinovi, smát se s ním všem příhodám, které člověka ve farnosti potkají, chytat se za hlavu nad nápady, kterými farníci duchovní povzbuzují apod. Jsem ale předně rád, že to tak mohlo být. 

Jakub Ptáček

Díky Pánu za Martina a jeho život tady na této straně nebe nebo, jak věřím, na věčnosti.

Jeho bystrá a otevřená mysl mi byla vždy inspirací a občerstvením. Jeho nezbabělý přístup k nesnadným životním výzvám mi byly potěšením.

"Barde, těším se na shledanou!" :-)

Marek Janovský

Znal jsem Martina už kolem poloviny devadesátých let, v jeho původní římské etapě, pak jsme skoro současně zakotvili ve starokatolické církvi. On ještě hledal dál a našel spočinutí v husitské církvi, ve společenství kolem nám velmi blízkého biskupa Filipa. Souběžně žil jako bratr Kentigern tradicí keltského křesťanství. Kdo čtete Getsemany, tuto část jeho příběhu znáte.

Měl jsem ho rád. Bude mi chybět. Všichni v životě zakoušíme děsivou přítomnost smrti, ale můžeme doufat v přítomnost Života ve smrti.

Ivan Štampach

Znal jsem Martina vlastně krátce (oproti třeba Ivanovi), ale přesto jsem k němu cítil blízkost. Měl velký dar přátelství a byl hodně duchovní člověk. Možná je to totéž. Bude mi taky chybět, ale mám pocit, že se už koupe ve Světle.

Filip Outrata

Také děkuji za Martinův život, zvlášť za svébytný humor a zápal pro všechno keltské. Hořely mu u toho oči. Jak jsem na kurzech mohla vídat.

Za tuhle jeho živost jsem vděčná. 

Daniela Knorrová

Martin Gruber napsal sbírku čtrnácti básní pod názvem Eufrosinova zahrada v roce 1995 a věnoval ji devíti přátelům uvedeným ve sbírce. Básně odráží jeho dospívání a hledání. O jeho prvním zamilování do dívky, traumatizujících zážitcích vojenské služby a touze po uchopení duchovní podstaty sebe sama se dozvídáme spíš mezi řádky v jeho vytříbeném, zdánlivě nahodilém, a přesto hlubokém básnickém slohu. Básně evokují krásné emoční vzpomínky, nejsou však nijak vzdálené od smutné reality zábran, které v 90. letech autor musel překonávat. O tom svědčí i některé názvy jako třeba "Mysterium", "Boží nářek" nebo "Tanec sedmi závojů". Martinova poezie umí pohladit i nenechat čtenáře lhostejného. Obrací naše pocity v hlubší reflexi a pozorné vnímání zdánlivě nevyslovitelných skutečností.

Stále inspirující je pro mě osobně závěr jedné ze zmíněných básní: „Stál jsem ve zřícenině Brány Boží, kde poslední padla Alxana / Spoutaní služebníci Démona si šeptali: 'Vidíte? Bílý mnich drží v náruči dítě.' / Horečka z rozrušení / Beethoven žehná zástupům / a stále hustě sněží.“

Eufrosynova zahrada, Praha 1995, vydáno autorovým nákladem

Patrik Růžička

Milý bratře biskupe Filipe,

vážená zarmoucená rodino,

milé sestry, milí bratři,

dovolte, abych se dnes s naším milým bratrem, knězem Martinem Gruberem, rozloučil jménem Starokatolické církve v ČR, ve které na své bohaté duchovní pouti našel v 90. letech na krátkou dobu duchovní přístav.

V dalších letech se stal přítelem nejen mnohých křesťanů, ale i sympatizantů a příznivců objevování pestrých podob keltské spirituality, ať už s křesťanským akcentem, či bez něj – to už jako člen a posléze duchovní Církve československé husitské, ve které našel domov.

Pro mnohé byl pak přítelem v pravdě virtuálním, nikoli neskutečným a zdánlivým, jak slovo virtuální definuje slovník cizích slov, nýbrž skutečným přítelem, byť na dálku skrze Facebook. To je i můj případ.

Těšily nás a vzdělávaly jeho texty v časopisu Getsemany, ale rovněž online vhledy do jeho života a spirituality, i velmi intimní vzhledy do jeho boje s těžkou nemocí – snad jsme mu aspoň trochu virtuálně pomohli nést tento kříž.

Když se na internetu začala šířit zpráva o Martinově povolání na věčnost, napsal jeden z jeho internetových přátel větu: Martin Gruber bude chybět všem napříč konfesemi.

Ta věta by se dala tesat do kamene jako Martinův epitaf – krátký text na pomníku, který informuje o zesnulé osobě, shrnuje její život a tematicky se k němu vztahuje. Aniž bych chtěl jakkoli mluvit těm, kteří budou Martinovi nechávat tesat do náhrobku, mně a věřím že mnohým z vás je tato věta vytesána do srdce: Martin Gruber bude chybět všem napříč konfesemi. – To se dá říct jen o málo teolozích a kněžích a je to velká čest.

Martine, loučím se s Vámi – s Vámi, protože jsme si i na síti vždy důsledně vykali – a těším se na setkání doma, u Boha. I když na to nijak zvlášť nespěchám, přesto se těším, až si jednou potykáme jako Ježíšovi učedníci a bratři.

Ať je jméno Martina Grubera zapsáno v knize života. Amen.

Pavel Stránský

Hérakleitos z Efesu (asi 540 – 480 př. Kr.), potomek královského rodu a autor – ve zlomcích dochovaného – spisu, tradičně nazývaného Peri fýseós (volně: Řeč o povaze bytí), je prvním, kdo zavádí do filosofie pojem logu, který v učení pozdějších antických myslitelů sehraje důležitou roli (Platón, stoikové, Filón, novoplatonská škola), a v křesťanské teologii nabude označení božského Bytí Ježíše Krista. V této práci se pokusím nahlédnout, je-li tento logos už pro Hérakleita - aspoň v některých případech - božským principem, a zda je tedy Herakleitos jeho inspirovaným mluvčím, a lze-li nalézt (a rekostruovat) ve zlomcích iónského filosofa skutečně „nauku o logu“, jakožto struktuře kosmu.¹ Protože logos není pojem nijak jednoznačný (připomeňme, že tento může mít velké množství významů, podle kontextu), hodlám si upřesnit jeho vztah ke kosmu, k „jednomu moudrému“ a k psyché.

Zvláštnosti Hérakleitova textu

Už starověk chápal Hérakleita jako „temného“ (skoteinos), protože i pouhé zlomky jeho díla ukazují na zvláštní zálibu v paradoxech, mnohoznačnostech, metaforách, aliteracích a slovních hříčkách vůbec, a spis jako celek byl na více místech nesrozumitelný už Sókratovi,² tím spíše je obtížný pro vykladače následujících generací. Navíc musíme brát v úvahu problém pravosti některých zlomků a možné zkreslení i těch autentických pozdějšími autory, kteří je ve svých dílech uchovali. Hérakleitův hutný styl psaní má snad blíže k věšteckým výrokům než k filosofickým spisům klasické antiky a připadá mi, jako by Hérakleitos – podobně jako dvě tisíciletí později William Blake – vytvářel svou vlastní mytologii, s tím rozdílem, ovšem, že efezský mudrc používá konvenční – jen reinterpretované – názvosloví.

Logos – kosmos

„Moře se rozlévá a poměřuje se vůči témuž logu,

který byl dříve (než vznikla země).“ B 31 (druhá část) ³

Asi není náhodou, že tento Hérakleitův (až trochu biblicky znějící) citát nalezneme právě u Klementa Alexandrijského, církevního Otce, usilujícího o smíření a prolnutí se antické filosofie s křesťanskou teologií.⁴ Logos (kterým je v našem křesťanském předporozumění Stvořitelovým tvořivým Slovem) předcházel vzniku (zformování) Země. Byl tu přede vším, co existuje, samozřejmě kromě kosmu samotného, protože:

„...kosmos, stejný pro všechny,

neučinil žádný z bohů ani lidí,

ale vždy byl, je a bude –

stále živý oheň,

který se zažehává podle míry

a uhasíná podle míry.“ B 30 ⁵

Kosmos je tedy „něco“ bez počátku a konce. Pojmenování kosmos můžeme vyložit jako to, „co je ´ustrojeno´ jak ve významu seřazení a účelnosti, (tedy ´sestrojeno´), tak ve významu krásy a náležitosti“.⁶ Kosmos představuje nekonečnou a věčnou strukturu, jejíž jsme součástí my, stejně jako jí jsou i bohové. Všichni v něm máme svoje bytí a v jeho mezích fungujeme. Kosmos sám spojuje v sobě protiklady, které vedou spolu zápas, svářejí se a jsou sváděny v harmonii („neboť by nebylo harmonie, kdyby nebylo vysokého a nízkého tónu, ani by nebylo živočichů bez samice a samce, kteří jsou protivami.“ Zl. B 22 z Aristotela).⁷ Protože však protiklady, podle Hérakleita, charakterizují nestvořeného Boha na rozdíl od stvořených (či možná spíš zrozených) božstev (B 67), a to zároveň s jeho věčnou proměnlivostí,⁸ zdá se hraničit s jistotou, že pro filosofa jsou obě tyto veličiny totožné.

Není vyloučené, že dalším označením „Hérakleitova Boha“ může být chlapecký aión⁹ (Věk, nebo – vzhledem k věčnosti kosmu – snad Věčnost sama) ze zlomku B 52, který se tam prezentuje v roli osudovosti. Tento theos – kosmos - aión však má svůj vlastní řád, kterým se veškerenstvo řídí. A je-li tímto řádem logos, pak je stejně věčný jako kosmos sám.

Logos – hen to sofon

„To jedno moudré –

vědět, že důmysl, byť kterýkoliv,

všechno řídí skrze vše.“ (B 41)¹⁰

„To jedno moudré“ (hen to sofon) zde představuje zřejmě základní vlastnost božství.¹¹ Božský kosmos je sám o sobě moudrý¹² a sám o sobě všechno řídí (doslova: kormidluje - kybernésai). Svár protikladů, který je v kosmu obsažen, je skrze důmysl (gnómén) laděn do harmonie. Důmysl tedy proto můžeme považovat za jiný název pro „to jedno moudré“.¹³ A protože víme ze zlomku B 126a, že astronomické jevy jsou určovány logem, pak tím třetím názvem pro kosmický řád je logos. Tedy opět trojice – hen to sofon – gnómén – logos.¹⁴

„To jedno moudré

– samotné nechce i chce být zváno

Diovým jménem.“ (B 32)¹⁵

Přijímání i současně odmítání jména nejvyššího olympského boha (zde neobvykle skloňované – Zénos) pro hen to sofon snad poukazuje na nemožnost člověka adekvátně pojmenovat (a tak zaškatulkovat) božské¹⁶ – ačkoli lze (ovšem zcela nepřiměřeně) použít Diovo jméno k označení jediného Boha. Bůh (kosmos) a „to jedno moudré“ jsou tu zaměnitelní, nebo dokonce splývají. Podobně jako v tomto zlomku, je v orfickém učení vzýván Zeus jako jakýsi „všebůh“¹⁷:

„Zeus, blesk jasný, se první zrodil a poslední bude,¹⁸

Zeus je hlavou a středem i dovršitelem všech věcí,

Zeus je základem země i základem hvězdného nebe,

(...)

Zeus je dechem všeho i neumdlévajícím ohněm¹⁹...“ (Kern, Orficorum fragmenta zl. 21a)²⁰

Tak jako olympský Zeus polyká Titánku Métis, aby ze své hlavy porodil panenskou bohyni moudrosti Athénu²¹, tak se možná v Hérakleitově nauce (logu) rodí z kosmu (Dia) „to jedno moudré“, co utváří - skrze sebe samo - samotnou strukturu kosmu – logos.

„Jakkoli mnoho jsem slyšel řečí,

nespěje žádná k tomu, jak poznat,

že to, co je moudré, je od nich všech

oddělené.“ (B 108)²²

Z tohoto zlomku pak vyplývá, že přemíra prázdných slov (logoi) vede pouze k učenosti. A – přijmáme-li názor o totožnosti (božského) logu s hen to sofon²³ - pak to může být jen samotný logos, kdo je mocen svědčit sám o sobě a vést člověka k pravému pochopení podstaty a smyslu kosmu.

Logos – psyché

Je zapotřebí se ještě zmínit o vztahu logu k duši (psyché). Řecký název duše je vykládán tradičně jako „cosi suchého“²⁴ nebo „ochlazeného“,²⁵ a původní představa se snad spojovala s dechem, párou, vystupující z úst. Platí pravidlo, že čím sušší²⁶ duše, tím vyšší stupeň moudrosti, vlhké (opilé²⁷ a vášněmi zmítané) jsou v opovržení. Hérakleitos jistě věří v přežívání duše po smrti těla, a i když se zřejmě vysmívá archaickým náboženským představám („Duše čichají v Hádu.“),²⁸ nepochybuje nikterak o povýšení „suchých“ duší mezi hvězdy.²⁹

„Hranic (peirata) psyché se nedobereš, byť ses vydal po každé cestě (hodon) – tak hluboký (bathys) má logos“ (B 45).³⁰ Tento zlomek evokuje homérský obraz jinak archetypální³¹ plavby po Ókeanu (rozumí se mýtické vodstvo, obtékající zemi, nikoli „náš“ oceán), kde plavec (poutník-hledač) směřuje „na konec světa“.³² Smyslem výroku je ukázat praktickou nemožnost obsáhnout veškeré hlubiny lidské duše. Logos zde znamená vlastní smysl (logos) sebe sama.

Podíváme-li se na zlomek B 115 („Duše má smysl, který sebe rozmnožuje.“³³), pak čteme o psyché, která se rozrůstá a košatí sama od sebe, svým vlastním niterným smyslem (logem). Souvislost mezi logem duše a logem veškerenstva pak vyplývá z tvrzení, že logos je vlastní všem (B 2).³⁴

Pokud tedy uznáme za pravdivé, že kosmický logos se projevil³⁵ v Hérakleitově duši (a o tom byl Hérakleitos sám určitě pevně přesvědčený³⁶), pak můžeme snadno připustit, že ve formě „božského hlasu“ nebo „božské jiskry“ je v duši člověka buďto trvale přítomen (byť i jako dřímající a čekající na probuzení),³⁷ a nebo je aspoň jejím příležitostným hostem.

Logos - Hérakleitos

Než se dostanu k úplnému závěru, chci se ještě zastavit nad první částí zlomku, kterým možná Hérakleitův spis původně začínal:

„Nechápající jsou vždy lidé:

jak před tím, než slyšeli jsoucí řeč,

tak i když jí slyší poprvé.

Ač se všechno děje podle oné řeči,

podobají se nezkušeným...“ (B1)³⁸

Hérakleitos hlásá věštná slova (logoi) o „jsoucím řádu“ (eontes logos) božského kosmu, který sám poznal a přijal. Ne každý toho je schopen, nebo je k tomu ochotný. Pravé poznání mění totiž život člověka a proto není pro mnoho lidí (Hérakleitos si jistě myslel, že pro většinu, a já si to myslím také) atraktivní hledat nějaký smysl v kosmu, který je naším domovem a jevištěm naší existence.

„Prohledával jsem sám sebe.“(B 101),³⁹ říká konečně Hérakleitos v odpovědi na Chilónovu výzvu.⁴⁰ Protože on skutečně pátral v hlubinách (bathys) své psyché a objevil tam - logos.

Závěr

Logos, určující kosmické dění, je opravdu vnitřním obsahem kosmu, a ne jen jeho vnějším významem. Na základě toho se mi jeví jako přesvědčivá totožnost logu s „tím jedním moudrým“ a tak zároveň i s „důmyslem“. Také předpokládám, že v nějaké formě je kosmický logos obsažen i v psyché člověka. Obtížně srozumitelný kryptický text a různé (často zcela protichůdné) překlady, pochopitelně, dovolují i jiné závěry. Přesto jsem toho názoru, že Hérakleita lze zařadit – byť s určitou nadsázkou a s výhradami – do kategorie prorockých osobností, které byly logem inspirovány, aby připravovaly cestu skrze lidské myšlení až ke svatopiscově proklamaci v Duchu Svatém: „En arché én ho logos, kai ho logos én pros ton theon, kai theos én ho logos.“ (Jan 1,1)

 

1. část, 2. část, 3. část

Jedním ze současných společenství, inspirujících se keltskou tradicí, je komunita Aidana a Hildy. Poslední částí denní modlitby komunity je kompletář. Podle převažujících důrazů by se mělo jednat spíše o modlitbu individuální. V předmluvě k vlastním textům modlitby je zdůrazněno, že tento okamžik setkávání se s Bohem je časem, kdy je možné přehlédnout znovu celý uplynulý den. Člověk by si měl všímat zvláště útěch a neútěch (opravdu je použita tato ignaciánská terminologie), které v průběhu dne zažil. Za útěchy se sluší děkovat, v případě neútěch je na místě prosit o pomoc a pokusit s onou zkušeností, kdy se člověk cítí být od Boha vzdálen, pracovat dál.

Úvod do modlitby je trojiční. Trojiční struktura se opakuje i keltské prosbě o ochranu. Tato prosba je formulována po vzoru starých keltských modliteb členem komunity Rayem Simpsonem.

Ve jménu Otce, který dává pokoj,
ve jménu Syna, který dává pokoj,
ve jménu Ducha, který dává pokoj,
ať jsme jedno v Bohu.

Pod tvou ochranu dávám této noci své tělo i duši, Bože.
Otče, ty, který jsi ochráncem křehkých poutníků,
nebe i země.
Pod tvou ochranu dávám této noci své tělo i duši, Kriste,
Ty, který jsi poznal slzy a rány,
ať je tvůj kříž mým štítem.
Pod tvou ochranu dávám této noci své tělo i duši,
Duchu svatý,
můj laskavý průvodče a učiteli,
který dáváš mému srdci věčný oheň.

Následně by měl být čten krátký žalm, ve vzorovém textu je navržen Ž 134. Poté je tiché rozjímání uvedeno krátkou prosbou:

Ať v tom, v čem jsem nevyrostl za dne,
dorostu za soumraku.

Rozjímání je zakončeno modlitbou, která se již soustřeďuje na noční odpočinek.

Ty jsi náš Spasitel a Pán,
v našem klopýtání buď naším štítem,
v naší únavě buď naším Pokojem,
v naší temnotě buď naším Světlem.
Kriste, Synu živého Boha,
ať tvoji svatí andělé střeží náš spánek,
ať nás střeží, když spíme
a vznášejí se kolem místa našeho odpočinku.
Ať nám zjevují Tebe v našich snech,
ať zaplaší všechny strachy a starosti,
když odpočíváme.

Teprve po této modlitbě je zařazeno biblické čtení, jako vzor je navržen text Mt 11,28-29, ale může být zařazen i jiný. Po biblickém čtení následuje opět ticho definované výslovně jako prostor pro naslouchání Božímu hlasu. Ticho je zakončeno krátkými přímluvami, věnovanými hlavně těm nejbližším a prosbou o Boží ochranu i pro ně. Přímluvy jsou uzavřeny prosbou o ochranu.

Požehnej naše blízké, Bože a buď s nimi všude tam, kde jsou… (možno vzpomenout je jmenovitě)

Ať velké a silné nebeské vojsko nás ochraňuje svými pažemi,
chrání nás před zlými silami,
uzdravuje naše sny,
a dá nám sladký spánek.

Závěrečnou modlitbou kompletáře je modifikovaná prosba z ostrova Lindisfarne, již tradice spojuje s poustevníkem Felgildem z konce 7. stol.

Uléhám této noci s Bohem a Bůh uléhá se mnou,
uléhám této noci s Kristem a Kristus uléhá se mnou,
uléhám této noci s Duchem svatým a Duch uléhá se mnou,
Bůh Otec, Syn a Duch svatý uléhají se mnou.
Této noci dělám znamení kříže,
Kristus, můj štít, můj Ochránce,
každý den, každou noc, ve světle, v temnotě,
můj poklad, můj jediný – ať je se mnou.
Amen.

Kompletář se zdá mít poněkud roztříštěnou strukturu, je zařazeno dvojí ticho, což pro unaveného člověka může být jen prodlouženou příležitostí, jak v průběhu modlitby usnout. Biblický text je vložen trochu jako formalita, možná místo opakování myšlenky o odpočinku by zde byl logický prostor vrátit se k jedné z myšlenek z ranních textů, a právě v jeho světle probírat možné útěchy a neútěchy. Pak by ovšem biblické čtení muselo být zařazeno místo navrhovaného žalmu a ze zde navrhované struktury by potom bylo možno vypustit čtení a druhé ticho a přejít ihned k přímluvě za blízké.

Poznámka na závěr: protože angličtina někdy dovoluje formulovat některé věci neosobněji, využila jsem při překladech textů tuto možnost. Bylo by přirozeně možné překládat některé části textů vokativem, např. Kriste, můj štíte, můj Ochránče…, ale tato možnost se mi (ač mám pro keltskou spiritualitu slabost) jevila příliš patetická. Navíc často je přechod mezi nominativy a vokativy poněkud nelogický. Nicméně, tato možnost tu existuje a pro ty, kteří se cítí v tomto způsobu komunikace s Bohem dobře, je autentickou cestou.