130 - léto 2002

autor: 

 

Bohumír Kozák: Sbor CČBE v ul. Žateckých, Praha - Nusle, 1935

V meziválečném období se teoretickému promýšlení sakrální architektury i praktické stavební činnosti věnovala také církev českobratrská evangelická. Jejím ideovým mluvčím se stal publicista Emil Edgar, který preferoval jako základní formu jednotný sálový prostor, jelikož „evangelická církev žije Slovem, to určuje bohoslužbu, žádá proto svou stavební myšlenku: jednoduchý prostor kazatelský... evangelický kostel je prázdným prostorem, který ožívá teprve shromážděním věřících." Hlavním realizátorem Edgarových myšlenek byl pak v Praze architekt Bohumír Kozák.

Kozák se narodil v rodině českobratrského faráře v r. 1885 a patřil tedy ke generaci, která formovala českou architekturu po celou 1. polovinu 20. stol. Léta učení a praxe strávil u velkých postav české achitektury přelomu století - u Schulze, Kouly, Polívky a Balšánka. Opustil ovšem jejich neoslohový historismus a secesní dekorativismus a po válce (r. 1919 zakládá vlastní ateliér) neodolal svéráznému rondokubismu s národním přídechem (budova telefonní ústředny na Žižkově, 1921). Ve dvacátých letech se rozšířený ateliér Dušek-Kozák-Máca vydává směrem k očištění výrazu a purizace architektonické formy a dostává se mezi nejvýraznější tvůrce tehdejšího českého funkcionalismu. Nejdůležitější a nejrozsáhlejší realizací z této doby jsou Ústřední sociální ústavy hlavního města Prahy v Krči, takzvané „Masarykovy domovy", dnes Thomayerova nemocnice, postavené v letech 1925 až 1940. Domovy jsou manifestačním dílem nového organizačního pojetí urbanistického komplexu i nového pojetí sociálních služeb mladého demokratického státu, a tedy dílem ve své době veskrze moderním.

Vedle sboru v Libni (1923) a ve Střešovicích (1938) je Kozákovou nejdůležitější prací pro CČBE budova sboru v ul. Žateckých v Nuslích z r. 1935. Architekt zde byl postaven před obtížný úkol navrhnout stavbu na rohovém půdorysu, která by plynule uzavírala frontu činžovních domů a zároveň vyjadřovala svůj neprofánní účel. Na stísněnou parcelu se měl vejít nejenom bohoslužebný sál s dobrou viditelností a akustikou, ale též místnost společenská, kancelářské prostory, kolumbárium a byt pro faráře. Při zachování pevné hmotové kompozice, architektonického řádu a racionální dispozice se Kozákovi podařilo exteriéru stavby vtisknout sakrální ráz monumentalizovaným vchodem, věžovitou nástavbou a vertikálními pásy oken. Zvláště pozoruhodná je ovšem kompozice interiéru s orientací prostoru na diagonální osu (patrně pod vlivem Janákova druhého plánu vinohradského sboru). Toto pojetí je ještě dynamizováno křivkami stěn v čele za kazatelnou, stropu (který má kvůli akustice mušlovitý tvar) a lavic uspořádaných do amfiteatrálního čtvrtkruhu. Zhmotněním Edgarovy ideje bohoslužebného prostoru reformační církve je pak vyvýšený a akcentovaný ambon, který se stal úběžníkem celého prostoru podobně, jako by Slovo mělo být úběžníkem celého lidského života.

Jan Klípa

Dějiny kréda pokračují

autor: 

Jan Spousta

Prázdninové dvojčíslo Getseman začíná blokem věnovanýmvyznání víry. Inspirací nám byla podnětná přednáška prof. UrseBaumanna, v níž tento ekumenický teolog z Tübingen představil Projekt Krédo, shromažďujícía analyzující soudobé pokusy o formulaci vyznání víry slovysoučasného jazyka.

Vedle výtahu z Baumannovypřednášky (pořízeného z autorových písemných podkladů) a rozhovoru,který mi pro Getsemany poskytl, přinášíme také přehled dějin vyznání víry,sestavený Ondřejem Bastlem, a díky laskavostimanželů Heczkových i tři soudobá vyznání víryčeského původu. Připadají mi zajímavá a zdařilá, i když třeba stálenemohu uvěřit, že Bůh chce, aby měl každý člověk bezplatnou zdravotní péčia bezplatné vzdělání. Ale konec konců, mohu si sestavit své konkurenčníkrédo, kde vyjádřím přesvědčení, že Bůh chce, abychom se o své životní potřebystarali pokud možno také trochu sami.

Vlastně by to nebyl až tak špatný prázdninový domácí úkol,pokusit se o vlastní formulaci své osobní víry. Pokud se ho chopítea výsledek zašlete k nám do redakce, možná budeme moci rozvinoutProjekt Krédo i v našem českém prostředí.

Další dva rozsáhlejší texty jsou věnovány Katolickéteologické fakultě Univerzity Karlovy a jejich autorem je Martin Vaňáč. První z nich napsal jako člen tamní akademickéobce, i když již absolvovavší, a je to opětjakýsi lékařský bulletin o průběhu choroby (prognóza: stále nevyjasněná,i když pacient doufejme přežije).

Druhý příspěvek pak Martin uvádí coby historik a nadjedním dobovým dokumentem analyzuje přesun fakulty do Dejvic z centraměsta ve dvacátých letech 20. století. Tehdejší profesoři se odsunu naperiferii Prahy báli jako odsunu na okraj dění a argumentovali mimo jiné,že tam nebude možno s úspěchem konat veřejné přednášky. Pokud mohuposoudit, jejich nástupci o šedesát let později by zřejmě naopak uvítaliodstěhování někam do křivoklátských lesů, jen aby na jejich přednášky aninenapadlo chodit nikomu jinému než řádně zapsaným kandidátům kněžství. Doufejmetedy, že až se fakulta zmátoží, bude opět služba širší veřejnosti – třebasměrem k studentům techniky a dalších blízkých fakult – opět jednouz důležitých priorit tohoto ústavu.

Zajímavou analogii přináší Jan Konzalve své pravidelné biblické úvaze. V době, kdy si oficiální římskokatolickácírkev často láme hlavu nad vnitrocírkevní polaritou,údajně bránící klidné práci, poznamenává, že ve fyzice je tomu právě naopak:práce se může konat jen tehdy, když existuje nějaká polarizace, rozdílpotenciálů.

A ještě bych Vás chtěl upozornit na vyprávění HanySedlákové, které jsme podle jeho incipitu nadepsali „Chci vám napsato svém životě a o tom, že Bůh miluje každého člověka, kterýv něho věří“. Svérázná a místy dosti syrová směs biografickéhovyprávění, legendy, náboženského svědectví a sebeobhajobynám může pomoci otevřít oči pro problémy Romů v naší společnostia pro jejich vnímání světa. A možná i takové vyprávění může býtzařazeno k tématu vyznání víry – tito lidé nejsou zvyklí formulovat krátkéa vybroušené teze, esence nauky; jejich vyznáním víry je jejich biografie,jak ji vypravují a převypravují.

Přeji vám radostné a požehnanéléto.

Víra v proměnách a proměny víry

autor: 

Urs Baumann

Výběr z autorovy přednášky na IES ETF UK 21.března 2002

 

Večdnes lidé vlastně věří? Na čem stavějí svůj život? Podle čeho se orientují? Čehose drží, když jsou postaveni před důležité rozhodnutí? Skutečností je, že prostále větší počet lidí v celé Evropě představuje křesťanství nanejvýš jenpodmíněně směrodatnou instanci náboženské orientace. Pod vlivem stálepostupující modernizace se zásadně změnil společenský význam tradičníchlidových církví. V zemích jako Česko nebo nové spolkové země Německa senadto ukazují následky politiky, která považovala náboženskou příslušnostdůsledně za sociální závadu a podnikala všechno možné, aby církevní životvytěsnila z veřejného vědomí. Podobný proces proběhl – samozřejmě trochujinak a s časovým zpožděním – i na takzvaném Západě. Tam dokonce bezpolitického nátlaku.

Tím se stalozřejmým, že evropská společnost, ve které žijeme, už není tou „lidově církevní“,křesťanstvím přinejmenším kulturně ovlivněnou společností dřívějška.V nejlepším případě jen Polsko zde dosud tvoří jistou výjimku.V Evropě se rychle a důrazně vyvíjí společnost, která je jakkulturně, tak i světonázorově a nábožensky pluralitní. Křesťanství sestává jedním náboženstvím mezi mnoha jinými starými i novýmináboženstvími, která se všechny dohromady postupně stávají ve společnostimenšinou. Do konkurence s tradičními církvemi vstupuje a náboženskýtrh definuje nepřehledné množství křesťanských a kvazikřesťanskýchspolečností, nových náboženství a esoterických spolků, synkretistickýcha psychoreligiózních skupin od A jakoantroposofie po Z jako zen.

Církve tímztrácejí svůj po dlouhá léta nenapadnutelný monopol na náboženství, to znamenásvoji nepostradatelnost při náboženských životních aktech lidí. A ještě více:„Funkce“ náboženství v každodenním životě, v myšlení, cítěnía jednání lidí se nyní zřejmě zásadně mění. Tento zlom tradic a epochnemá žádné srovnání.

Lidé dnes skutečněžijí ve velice rozdílných světech víry. Zatímco jedni svoji religiozitu ještěprožívají zcela pod ochranou tradiční církve, jiní si už dávno věří na vlastnípěst, pokud už dokonce nedali přednost otočit se k církvi zády a buďse přidat k velké skupině lidí bez vyznání, anebo dát přednost jinémunáboženství, světonázoru, spiritualitě či esoterice.

Mnozí, kteří sednes vydávají za lidi bez náboženství anebo za přesvědčené ateisty, se přestosnaží vážně vyrovnat s prvními a posledními otázkami po smyslua cíli svého života a světa, ve kterém společně žijeme. A naopakkřesťanům, dokonce i když se vyznají v teologii, se zdá být stáletěžší nalézt přesvědčivá slova pro to, co vlastně je jejich křesťanství, kdyžrozhovor třeba někdy pozdě večer přijde na otázky Boha a světa.

Mnozí paks úlekem konstatují, že už skutečně nemohou věřit mnoha věcem, kterécírkve ve svých vyznáních předpokládají. Cítíme se přistiženi, stydlivě mlčíme,místo co bychom se odvážili spolu otevřeně mluvit o tom, čemu skutečněvěříme. Mnozí si stále ještě myslí: Vlastně bych měl být připravenbezpodmínečně věřit všemu, co mi církev předkládá k věření – i kdyžse mi to nezdá být věrohodné. Mnozí ale dnes takto už věřit nemohoua považují se proto za špatné křesťany. Ale víra nemůže být nikomu poručena.Je to záležitost osobního přesvědčení, a ne heroického sebeklamu nebovynuceného sebepřemluvení. Kdo proti svému osobnímupřesvědčení považuje něco za „pravdivé“, protože mu to poručili, není veskutečnosti nijak zvlášť věřící, nýbrž klame sám sebe!

To pro církvea jejich vyznání znamená, že musejí věc Ježíšovu zastávat jazykem, kterýzasáhne a přesvědčí lidi v jejich konkrétní duchovní a kulturnísituaci. jak mám věřit, když mě nikdo nepřesvědčil? Úkol, ale i problémdnešní inkulturace křesťanství tak spočíváv tomto:

·        Ježíšovu řeč je třeba vyjádřitprostředky myšlení, jazyka a kultury reálně existujících lidí.

V podmínkáchglobalizace a velmi pluralistické a individualizované společnosti toovšem znamená:

·        Jazyk uniformních formulací, jaké jsou například v Apoštolském neboNicejsko-konstantinopolském vyznání víry, jazyk vycházející s nám jižtéměř neznámé kultury, se již jen podmíněně hodí k tomu, aby vytvářelreálné společenství víry mezi křesťany.

Tradiční systémcírkevního myšlení a interpretací nejpozději v 20. století faktickyztratil u většiny křesťanek a křesťanů svoji pochopitelnost, duchovníautoritu a použitelnost pro život. Když takový člověk příležitostněnavštíví nedělní bohoslužbu, „modlí“ se sice způsobně apoštolské vyznání vírys ostatními a často si ani sám nepovšimne, že v myšlenkách větuza větou reinterpretuje, protože nerozumí původnímu smyslu anebo protože vůbecani nechce vyznávat to, co v Krédu stojí psáno. Tím je u konce pojetínáboženství, které v návaznosti na osvícenství považovalo křesťanstvív první řadě za náboženský světonázor anebo za teologickoua dogmatickou konstrukci. Sociologické výzkumy po celé Evropě zřetelněukazují, že to, co lidé dnes očekávají od náboženství, není dogmatická jistotapravdy, nýbrž přede vším ostatním osobní setkání s božím tajemstvím,náboženská zkušenost a autentická životní pomoc.

Tuto proměnunáboženských očekávání a postojů dokumentuje doslova fascinujícím způsobemprojekt, který byl zahájen roku 1999 nezávislým Časopisem kritických křesťanůPublik Forum. Na jaře 1999 uveřejnil tento časopis materiál s titulem HansKüng: Krédo pro lidi 21. století. Jean-Louis Gint, belgický učitel náboženství, měl nápad shrnoutnejdůležitější tvrzení a otázky Küngovy knihy Credo, věnované pokusu o současnou interpretaciApoštolského vyznání víry. Vyšel z toho krátký přehled nejdůležitějšíchobsahů křesťanství. Publik Forum povzbudilo čtenáře, aby si tento pokusosvojili a sami se pokusili formulovat své osobní vyznání víry.V rámci tohoto Projektu Krédo (CREDO-Projekt) se sešlo více než 2000dopisů. Ty tvoří důležitý zdroj k poznání aktuální situace víry.

Osobní vyznáníProjektu Krédo časopisu Publik Forum dramaticky odhalují právě popsanénáboženské rozštěpení. Mnozí autoři si ho zjevně uvědomili až během pokusu sepsatsvé vlastní krédo. Zjistili, že svoji osobní víru mohou ve ctihodných formulíchvyznání křesťanských církví rozpoznat již jen s velice dobrou vůlí.Zároveň však ještě prakticky neexistuje žádná společná kultura náboženské řeči,která by jim umožnila obecně srozumitelným způsobem vyjádřit to, čemu skutečněvěří.

To zřetelněukazuje, že nestačí opakovat a komentovat staré formulace vyznání, nýbržže křesťanské církve společně stojí před takřka nesplnitelnou úlohouv podmínkách postmoderní kultury nově vyslovit, co vlastně znamenákřesťanství. (…)

Zvláštní obtížnosttakového úkolu spočívá v tom, že je třeba promlouvat nejen donejrozličnějších kultur a jazyků, ale že i v rámci jedinéspolečnosti je třeba brát ohled na zcela odlišná prostředí. Teologie a církevse tak musí naučit, že mluvení o víře už nelze definovat jednotlivýmiformulacemi, ale že jde o samotné obsahy, které musejí být vždy znovuvyjasňovány, vyslovovány a předávány. To předpokládá zacházenís teologickou řečí, které se vážně vyrovnává s tím, že nejen významyjednotlivých slov, ale i pojmy samy se mohou s rozvojem kulturyměnit. Teologie a církev musejí vědět:

·        Lpění na jednou hotovýchdogmatických formulacích automaticky nezaručuje „pravou“ víru.

Texty ProjektuKrédo přinášejí mnoho příkladů toho, že si jejich autoři tento problémuvědomili. Je dojemné, s jakým úsilím a tvořivostí se pokoušelirozpor vyřešit. Nemálo textů obsahuje nově vytvořená slova, symbolya metafory, které by i profesionální teolog měl brát zcela vážně.Texty však ukazují i rozpolcenost současné víry:

·        na jedné straně problém rozpoznatsvoji víru v starobylých formulacích vyznání,

·        na druhé straně obtíž, jakvyjádřit srozumitelně to, čemu člověk „skutečně“ věří.

(…)

Osm tezí, vyslovených na základě Projektu Krédo:

1.   Víra je věcí přesvědčení.Nevěřím tomu, o čem nejsem přesvědčen!

2.   Uniformní formulace, jak jepředstavují Apoštolské a Nicejsko-konstantinopolskévyznání víry, už nezprostředkovávají reálné společenství víry.

3.   Pouhé opakovánía komentování starých formulí vyznání nedostačuje. V podmínkáchpostmoderní kultury je třeba nově vyslovit, oč vlastně v křesťanství jde.

4.   Vyznání nemají býtalegoriemi, které znamenají něco jiného, než co říkají.

5.   Nezáleží na formulích, ale naobsazích (změna významu důležitých pojmů ve vyznáních víry).

6.   Témata, která lidé považujíza důležitá (příklady):

·      teodicea(deismus, spoluutrpení boží)

·      život po životě

·      Ježíšovo synovství božía christologie

·      kritika a znejistění vůčireálně existující církvi

·      poměr křesťanství a světovýchnáboženství

·      Bůh nebo božstvo – prvotní sílanebo osoba

·      Bůh mimo náboženství

7.   Důležité aspekty

·      osobně prožívaná víra

·      najít Boha v sobě samém

·      nežít „mimo“ život

·      synkretistická otevřenost

8.   Kriteria a krokyk případnému novému Krédu církví

·      To, čemu křesťané věří, je třebavyslovovat vždy novým způsobem.

·      Uniformní jazykové předpisynedostačují. Spíše potřebujeme množství textů, ve kterých by lidé mohlizakotvit svoji osobní religiozitu.

·      Společné Krédo nelze prostězkonstruovat, ale z iniciativ jako Projekt Krédo mohou vyjít texty, kteréosloví mnoho lidí a budou postupně přijímány stále širším okruhem křesťanů(viz evangelia nebo Prohlášení ke světovému étosu).

·      Z tohoto recepčního procesumůže postupně vzejít synopse křesťanských vyznání, obsahujících společnou věckřesťanství způsobem překračujícím hranice kultur, jazyků a mentalit.

·      Paralelně musejí být jazykemdnešní zkušenosti s vírou zpracovávány teologické deficity a problémyv této oblasti.

·      To, co lidé dnes potřebujía často postrádají, není nová dogmatika, nýbrž nová zkušenosts božskou dimenzí.

Vybral a z němčiny přeložil JaS

Nové krédo?

autor: 

Rozhovor s UrsemBaumannem

Jakjste našel cestu k ekumenické teologii a které zkušenosti jsou provás v této oblasti obzvlášť důležité?

Především jsemvyrůstal v konfesně smíšené rodině. Můj otec byl starokatolík, konvertovalpak ale k římskému katolicismu. Naše soužití v širší rodině bylosměsí tolerance a netolerance: tolerance vůči ne-římskokatolickým členůmrodiny, netolerance vůči římskokatolickým, kteří udělali fautpas, že si nevzali římského katolíka za manžela.

Od dětství můj vztahk jiným náboženstvím a konfesím určovaly tři zážitky: Narodil jsem sev Curychu. Tam měla moje matka židovskou přítelkyni, u které jsemčasto pobýval, když moji rodiče na pár dní odjeli pryč. A ona mě samozřejměv sobotu brávala s sebou do synagogy. Toto rané setkánís reformovaným židovstvím mi dalo jistou obeznámenost a snadnost přistyku s lidmi náležejícími k jinému náboženství.

Později jsme sepřestěhovali do tvrdě katolické vesnice kde mezi tamními sedláky žila jedinánekatolická rodina. Jako předškoláci jsme se plížili kolem tohoto domu, abychomzahlédli něco z tajemných věcí, dějících se tam podle našeho domnění,založeného na náznacích dospělých.

A když jsem chodildo základní školy, žili jsme v silně kalvinistické oblasti, kde bylovšechno zase naopak. Jako katolíci jsme byli menšinou zase my a lidé násproto považovali za hloupé a sotva schopné absolvovat základní školu. Tamjsem udělal zkušenost, jak se náboženství může stát skvrnou na člověkověreputaci.

Když jsem začalstudovat teologii, rychle jsem se dostal do opozice k tehdejší konfesionalistické katolické teologii a začal jsemčíst knihy důležitých evangelických teologů, i když to ze začátku byloještě zakázané. Hans Küng mi pak k disertacipřidělil téma z ekumenické teologie.

Dnes se stále víceklíčovým úkolem stává dialog mezi náboženstvími, a tam pro mě je obzvlášťvýznamné osobní setkání s lidmi různé náboženské a kulturnípříslušnosti

Ve své pražské přednášce jste informovalo „projektu Krédo“. Mohl byste říci něco o vzniku tohoto projektua říci, v jaké fázi se tento projekt nachází dnes?

Projekt vycházíz knihy teologa Hanse Künga, v níž podtitulem Credo předložil výklad apoštolského vyznánívíry. Jeden belgický učitel náboženství dostal nápad shrnout pro své žákypodstatná témata a argumenty této knihy a použít je jako podklad provýuku náboženství na gymnáziích. Křesťanský časopis Publik Forum na podnětHanse Künga tento materiál uveřejnil a povzbudilčtenáře a čtenářky, aby se sami pokusili zformulovat své vlastní vyznánívíry. Během dvou let se tak sešlo přes 2300 velice osobních textů vyznání.Výběr těchto textů byl publikován ve třech knížečkách.

V rámciaktivit Institutu pro ekumenický výzkum Tübingen jsemna tuto iniciativu navázal a před rokem vytvořil projekt, který má tytotexty vědecky vyhodnotit.

Přitom se zabýváme těmito okruhy otázek:

Především, kterávěroučná témata si lidé vybírají, když takové vyznání víry tvoří? Covynechávají? Dají se z toho vyvodit závěry, které by pomohly lépeporozumět změnám v tom, jak sami křesťané chápou svoji víru?

Druhý typ otázeksouvisí úzce s prvním. Nejnápadnější změna náboženskosti se projevujev její důsledné individualizaci. Církve už pro většinu lidí nejsoujedinými směrodatnými náboženskými instancemi, naopak bývá náboženskákompetence církví silně zpochybňována.

Proto se našichtextů tážeme: Jak dnešní křesťané zacházejí s náboženskými obsahy, kterýmuž nerozumí anebo které jim připadají nepřijatelné? Jak se je snažípřeformulovat? Na jedné straně konstatujeme určitou neschopnost se vyjádřit:Jak mám mluvit o náboženství, když už nemám k dispozici jazyk, kterýby se k tomu hodil? A na druhé straně v těchto textech nacházímenová východiska, jazykové modely, metafory a symboly, jež jsou sad náznakytoho, že v současnosti skutečně vzniká nový způsob, jak mluvito náboženství a o Bohu.

Můj vlastní cíl je však toto: Zjistit, jak lze provozovat teologii,která naslouchá hlasu doby. Luther to svého časuobjasnil svým farářům takto: Je třeba se lidem koukat na pusu! Toho chci dosáhnoutprojektem Krédo.

Jaké jsou podle vašehonázoru důvody toho, že dnešní lidé už nerozumějí tradičním textům vyznání víry?

Především tojednoduše souvisí se změnou kulturní situace. Až do středu padesátých let 20.století jsme stále ještě žili pod vlivem klasické atiky. Samo křesťanstvívzniklo v antice ze setkání židokřesťanství s helénistickýma římským kulturním a duchovním světem. Stará církevní vyznání vírybyla fakticky formulována terminologií řecké a k tomu platónské či novoplatónskéfilozofie. Dnes žijeme v jiném kulturním paradigmatu. Především následkemrozvoje přírodovědného a technického myšlení se vyvinul jiný jazyk. Mnohépojmy, které se vyskytují ve vyznáních víry, jako například podstata, bytí,osoba, se v běžném jazyce používají úplně jinak. Jednak dnes myslímepředevším ve vztahových pojmech, jednak se ptáme, jak věci fungují, jak je lzevysvětlit. Následek je, že mnohé představy o víře, které nalezneme vevyznáních víry, už nejsou srozumitelné. Když ty texty vezmeme doslova, musímeje téměř zákonitě pochopit špatně, protože změna jazyka a používání pojmůvede k tomu, že pouhé opakování leckteré formulace vyznání vedek nepravověrným představám o víře. To skutečně je velký problém.

Má potom ještě vůbec smysl používat starocírkevní vyznání víry při bohoslužbě?

Ano, když jepochopíme jako důležité čísti tradice, které ovšemvyžadují výklad. I dodneška přece ještě každou modlitbu ukončujemehebrejským slovem amen pocházejícím z židovské liturgie používáme aždodneška Kyrie eleison z řecké liturgie jakopřipomínku na svoje křesťanské kořeny. Tak také naprosto souhlasím s tím,abychom měli takové tradice v úctě, i když nesmíme zapomínat na řadukřesťanů, kteří vyznání sice při bohoslužbách statečně odrecitujís ostatními, ale v hlavě se jim přitom honí něco úplně jiného. Svýmirty vyznávají sice tyto věty, ale myslí si svoje. Přes všechny problémys vyznáními musíme vzít vážně, že apoštolské a nicejsko-konstantinopolskévyznání vyjadřují společnou víru všech křesťanů. Tato vyznání skutečně tvoří poslednípouto ekumenické jednoty. Nesmíme ale zůstat stán na místě – vyznání nemají býtžádnými alegoresemi, které člověka nutí myslet siněco jiného než co říká. Mají vyjadřovat skutečně to, co věřící vyznávají.

Lze podle vašeho názoru očekávat, že texty vyznánívzniklé v naší době jednou budou přijaty do liturgie církve?

Většina textů,které zkoumáme, se pro takový účel nehodí. jsou příliš osobní, příliš nehotové,často i obsahově rozporuplné anebo teologicky problematické. Mnohé textyjsou sice velmi poučné a podnětné, pomáhají pochopit, jak se dnes dámluvit o víře a náboženství. Často však také jen prozrazují, kde jsounedorozumění a obtíže dnešní víry.

To však nemusí býtkonec. Bylo by dobré, kdyby se tyto osobní texty o víře staly základemteologického dialogu v obcích. Důležité je, aby v kritickém světleevangelia došlo ke konstruktivnímu a tvůrčímu setkání jek s osobnívírou, tak s tím, jak společenství věřících teologicky rozumí samo sobě.Umím si představit, že se tak rozběhne proces, během něhož skutečně vzniknoutexty vyznání schopné vyjádřit víru celého křesťanstva.

Nevěřím ale, že byv pluralistické, globalizovanéa multikulturní společnosti bylo ještě možné formulovat jedno jedinévšeobecné vyznání víry, které by bylo s to vyjádřit ústřední věroučnéobsahy křesťanství tak, aby bylo vhodné pro všechny křesťany. Na to jsou lidé,kultury a jazykové oblasti příliš odlišné. především od druhéhovatikánského koncilu můžeme po celém světě pozorovat, jak vznikají regionálníteologie. Tak tu dnes například máme africkou teologii a africký způsob,jak být katolíkem. Totéž platí o latinskoamerické teologii osvobození. Iv Asii se rozvíjí svébytný způsob teologického myšlení. Tím vzniká potřebavyslovit tutéž „věc Ježíšovu“ v různých jazycích a typech myšlenía snad i velice odlišným způsoby. Snad časem vznikne nějaká sbírkasměrodatných textů vyznání, mohla by se podobat 150 žalmům, anebo nějakásynopse vyznání víry. Nový zákon s jeho čtyřmi evangelii a vekouřadou dopisů přece ukazuje, že v křesťanství byly od samého počátkupřítomny rozmanité přístupy k Ježíšovi, vycházející takéz rozmanitých teologických koncepcí. Jako evangelia svědčí o Ježíšoviz různých úhlů pohledu a na základě různých myšlenkových předpokladů,tak by se soubor dobře vybraných a v praxi osvědčených vyznání vírymohl stát kompendiem nebo souhrnem křesťanské víry, kterou by mohli sdíletvšichni.

Českézemě byly jedním rakouským teologem označeny za „laboratoř budoucnosti“. Jakémožnosti a překážky podle vás stojí před českou katolickou církví, kterányní usiluje o vyjasnění a prohloubení vlastní identity?

Znám českousituaci jen zvnějšku. Je to situace ovlivněná marxisticko-leninským kulturnímbojem. Ovšem právě pro Čechy platí, že zde byl kritický postoj vůči církvím takříkajícsoučástí lidové tradice již dříve. Na náboženský útlak lidé reagovali velicerůzně: Někteří se třeba stáhli do konzervativních, ba fundamentalistickýchkruhů, aby si ochránili svoji osobní identitu a tak získali vnitřníjistotu. Zároveň lidé, kteří se rozhodnou být v nenáboženské společnostináboženskými, se musejí osobně rozhodnout a svoji víru být schopniodůvodnit a obhájit před nevěřícími. Křestní list už jako legitimacenestačí.

Česko – jakoi jiné země bývalého východního bloku – má šanci, že tu křesťanství nověvznikne jako společnost lidí, kteří se křesťany stali z osobníhorozhodnutí, byli pokřtěni snad až jako dospělí a ke své víře dospělina základě osobního setkání s biblí a s postavou Ježíše z Nazareta. Církev budoucnosti tedy už nebude lidovou církví,ale církví založenou na dobrovolném vstupu. My v Západní Evropě také stáleještě bojujeme se zvládnutím tradic lidové církve, nešťastného spojení trůnua oltáře, které velmi často náboženství poškodilo. Církev má dnes budoucnostjen když ve společnosti bude vydávat věrohodné svědectví alternativního modeluživota a společenských vztahů. Šance otevřené náboženské situace, jakáexistuje v Česku, spočívá v tom, že křesťanská obec může skutečněvzniknout nově ve smyslu životní struktury: podobně, jak se o to pokoušelapodzemní církev, anebo ve smyslu základních obcí jako v Latinské Americe.

Předpokladutakového otevřeného modelu církve ovšem je přinejmenším změna podmínekpožadovaných pro kněžské svěcení. Základní obce se mohou stát skutečnými obcemiv eklesiologickém smyslu jen tehdy, když majímožnost ve svém středu slavit eucharistii, být místem, kde se křtí děti,uzavírají manželství, upevňují se rodiny, vysluhují svátosti, zprostředkováváse usmíření. Tato jednota života a víry je jak předpokladem, taki šancí „základní církve“. Taková obecenství ovšem musejí být otevřená provšechny, i pro ty, kteří se nejdřív snad vůbec nezajímajío náboženství. Až ten, kdo se skutečně cítí být pozván, smí býtu toho, ten má šanci zakusit, že křesťanská cesta je něčím, co jeho životumůže dát směr a orientaci a tvar.

Děkuji vám zarozhovor.

Otázky kladl Jan Spousta

Věřím v Boha, který je Láska

autor: 

I na našem území již byly podniknuty pokusyv duchu Projektu Krédo, o němž hovoří předchozí příspěvky. Třitakováto kréda – pokusy o shrnutí osobní víry či víry skupinky křesťanů –zde přinášíme.

VyznáníEduardy Heczkové

Věřím v Boha, který je Láska. Miluje mne a také všechny lidi.Stvořil pro nás nádherný svět, a všechno, co je dobré, je od Něho. Más námi úžasnou trpělivost. Když lidé začali konat zlo, všemi možnýmizpůsoby se je snažil přivést na cestu dobra. A když už nic nezabíralo, poslalsvého jediného Syna k nám na Zem.

Ano, Bůh se stal člověkem. Je to Ježíš Kristus, který hlásal lidem, jakmají žít, aby byli všichni šťastni, a také tak žil. Ale ti, kterým se tonelíbilo, zejména mocní a bohatí, lidé příliš zaujatí sami sebou, než abyudělali ve svém životě místo Bohu a druhým lidem, ti Ho nechali zatknouta ukřižovat. On umřel za jejich hříchy a také za naše hříchy. Umřels odpuštěním na rtech, a skrze Jeho odpuštění odpouští Bůh všem, kdolitují svých hříchů a snaží se žít lépe a Ježíše následovat. Věřím,že Bůh Ježíše Krista nenechal mrtvého, a že Ho třetího dne vzkřísila tak řekl své Ano Jeho životu Lásky a služby a Jeho vykupujícísmrti za naše hříchy. Věřím, že se Ježíš Kristus vrátil k Otci donebeského království a tam se za nás přimlouvá.

Věřím v Ducha svatého, kterého seslal Pán Ježíš svým učedníkům posvém návratu k Otci, Ducha dobra a Lásky, který nám připomínáJežíšova slova a skutky a který nám dává moudrost, odvahu a mocJežíše následovat.

Věřím, že na život nejsme sami, že máme a smíme Boha milovat ao všem s Ním mluvit a o všem se s Ním radit, a že paknikdy nezůstaneme bez pomoci, bez potěšení, bez povzbuzení. Věřím, že Bůh činíi zázraky a to vždy v pravý čas, tehdy, kdy On to uzná za dobré.Věřím, že s Bohem neexistuje neřešitelná situace, neřešitelný problém.

Věřím, že všichni lidé se mají mít rádi a mají si pomáhat. To jeveliké Boží přání. Věřím, že jsou si všichni lidé rovni, a že Boží vůlínení, aby byl někdo chudý a někdo bohatý. Věřím, že Bůh chce, aby mělkaždý člověk lásku, přátelství, jídlo, oblečení, střechu nad hlavou, bezplatnouzdravotní péči a bezplatné vzdělání. Věřím, že hlásat a činit BožíLásku, která se projevuje právě tím, že dává každému, co skutečně potřebujek životu, Ježíš poslal své učedníky, a posílá i nás. Věřím, žemáme v Boží síle usilovat o takový společenský systém, kde budou tytoBoží sny co nejvíce naplňovány. A věřím, že všade tam, kde se o to aspoňněkolik lidí snaží, je Bůh s nimi a je tam kousek Božího království.

Věřím, že jednou - nevím kdy, Pán Ježíš znovu přijde na Zem a budesoudit všechny lidi, co kdy žili. A všichni, kteří uznali svou hříšnosta přijali Boží odpuštění, budou vzkříšeni k životu a už nikdyneumřou a budou věčně žít v Božím království, krásném a spravedlivémsvětě, ve který bude proměněna naše nespravedlností zmítaná a ekologickyponičená Země. A nebude už hřích, nemoce, války,a lidé budou žít v lásce s Bohem a spolu navzájem,a to opravdu navěky.

Amen.

VyznáníStanislava Heczka

Věřím v osobního, trojjedinného Boha –Otce, Syna a Ducha svatého. Věřím v existenci neviditelné všeobecnéKristovy církve, jejímž posláním je usilovat o naplňování Boží dobréa dokonalé vůle v životě každého člověka, každé rodiny, každéhonároda a v lidstvu jako celku.

Věřím ve stvoření člověka k obrazu Božímu, vyznávám jeho pád dohříchu a věřím v možnost jeho návratu k Bohu skrze milost činnouv Ježíši Kristu. Věřím ve vzkříšení těla a v možnost obnovyčlověka v jeho původní trojjedinosti těla, duše a ducha. Věřímv Boží zázraky a v možnost přímého Božího jednání s lidmi,národy a lidstvem.

Věřím ve vzkříšení a vytržení spravedlivých, v nastolenípozemského tisíciletého království Božího Syna Ježíše Krista, v němž takédojdou naplnění Boží zaslíbení dána židovskému národu.

Věřím v Poslední soud jako skutečně poslední možnost vstoupit doživota na věčnosti, kdy Boží Syn vše odevzdá Bohu-Otci a Bůh nakonec budeopět vše ve všem v novém nebi a na nové zemi budoucího věku.

Věřím, že v současné době žijeme v době konce a soudím, ženení v lidských silách zachránit tento svět, který ve zlém leží, věřímvšak, že jeho záchrana je dána druhým příchodem Ježíše Krista, který dokoná, coslíbil a začal při svém prvním příchodu.

Věřím, že ve zbývajícím čase vyzbrojení z výsosti dary Duchasvatého máme vytrhovat jedince, rodiny a národy z moci Zléhoa získávat je pro Boží království, pro odevzdání se Boží lásce, která jezákladem všeho.

Věřím, že nás Boží láska učí milovat bližního, dávat pro společnost všepodle svých schopností, brát však jen to, co nutně potřebujeme k životu-oděv, jídlo, bydlení, chránit přírodu, zbavit se egoismu, žít po vzoru prvníchkřesťanů, kteří měli vše společné, pokorně sloužit Bohu a lidem.

Věřím, že Bůh dává smysl jak životu každého člověka, tak lidským dějinám.Proto toužím po spáse všech a toužebně očekávám příchod Božího království.

Amen

Sedleckévyznání

Textvznikl v průběhu dvou seminářů Křesťanského dialogu na Sedleckuv letech 2000 a 2001. Účastníky a účastnicemi byli příslušníciněkolika církví a různých teologických zaměření.

Věříme v Boha, který je láska, jak o tom svědčí Písmo sv.Věříme, že Boží láska – agapé – je radikální, jepodstatou bytí. Tato láska se nám v ukázala v životě Ježíše Krista.

Věříme, že tato láska – agapé – se projevujev úsilí o život naplněný spravedlností a pokojem, který stojízato žít. Věříme, že v úsilí o život naplněný spravedlnostía pokojem máme a chceme spojovat své síly s těmi, kteří sledujístejné cíle, ač vycházejí z jiných východisek.

Naše vírav Boha lásky, svědectví Písma a naše angažovanost nás vedek rozpoznávání, že svět, Země a všechen život na ní není dnesohrožován nezbytnými potřebami většiny, ale bezbřehým sobectvíma nenasytnou žádostivostí, které se stávají základem uspořádání společnosti.Povyšování peněz na nejvyšší měřítko všeho je pro nás modloslužbou.

Věříme, že Bůhlásky – agapé – nás volá k tomu, abychom čelilitendencím ve společenských strukturách, které rozkládají život jednotlivců,rodin a národů, ohrožují zdravý vývoj mladých lidí, plodný rozvoj kulturya pokojné lidské soužití. S lítostí a znepokojením zjišťujeme, žetaké informatika je užívána k manipulaci myšlení, citů, tužeba vztahů mezi lidmi, zneužívána k podpoře soutěživosti, rozporůa nepřátelství mezi lidmi.

Věříme, žeevangelium je výzvou k tomu, abychom studovali, rozpoznávali, plnili,sdíleli a hlásali Kristovo pozvání k novému myšlení a novémuživotu (metanoia).

Víra v Bohalásky – agapé – nás vede do společenství našichcírkví, k ochotě k dialogu uvnitř církve, na všech úrovních mezicírkvemi, s příslušníky jiných náboženství i s těmi, kdo v Bohanevěří.

S lítostívyznáváme, že naše církve jsou spoluzodpovědny zanespravedlnosti a zlořády v naší zemi a ve světě a nesoutaké spoluzodpovědnost za hledání jejich řešení.

Věříme, ženásledování Ježíše Krista nás vede k tomu, abychom v naší společnostii obecně prosazovali solidaritu, vzájemnost a sdílení, zasazovali seo řešení problémů mezi národy a etnickými skupinami. Zbrojenía vývoj nových zbraní je s naší vírou veskrze neslučitelné.

Víra v Bohalásky – agapé – nás vede k přesvědčení, žestejná důstojnost a rovnost všech lidských bytostí vyžaduje strukturálnízajištění jejich obživy, bydlení, dostupné a účinné zdravotní péčea dostupného, kvalitního vzdělání.

Věříme, že Bůh jena straně chudých a odstrčených, jejich budoucnost je pro spravedlivéuspořádání světa klíčová.

Věříme, žealternativní společenství vzájemného sdílení a solidarity jsou možnáa nutná. Cítíme se povzbuzováni těmi, kdo o ně usilujía praktikují je a chceme se od nich učit.

Věřímev konečné naplnění Boží dobré a dokonalé vůle v životě každéhočlověka i v lidstvu jako celku ve věčném království Boží lásky.

Vyznání víry – stručný přehled dějin vývoje

Ondřej Bastl

Vyznáním víry nazývámeúkon vyznání víry nebo jazykovou podoba víry církve. Úkon i text patřík sobě a odkazují jedno na druhé. Poznávacím znamením křesťanů je: Ef4, 5 „Jeden Pán, jedna víra, jeden křest“. Křest, který spojuje věřícís Kristem v jeho smrti a zmrtvýchvstání (Ř 6, 3), vyžaduje víru.Můžeme říci, že všechny symboly obsahují dvě základní tvrzení:

1.   že Kristus, který zemřelv aktu obětující se lásky, žije i nadále

2.   že Bůh je Trojicí

I ve Starém zákoně najdeme vyznání víry – SlyšIzraeli! (Šema Jisrael, Dt 6, 4-9; 11, 13-24; Nu 13, 37-41), kterým dodnes židéstvrzují svoji víru.

V Novém zákoně sesetkáváme s vyznáním víry v několika podobách:

·        formou aklamace (zvolání, např.Ježíš je Pán 1 K 12, 3) – shrnutí evangelia do krátké formule (např. 1 K 15,3-5, Ř 1, 3n, 10, 9)

·        hymnus (např. Fp 2, 6-11, Ef 2,14-16)

Všechny tyto výpovědi představují jádro NZ spisů.

Před vznikemdvanáctibodového Apostolica existovala ve všech křesťanských obcích krátkávyznání víry, předávaná katechumenům před křtem. Nejstarší známé krédo pocházíz II. stol. z apokryfní, gnosticky zabarvené „Závěti našeho PánaJežíše Krista v Galileji“:

Věříme v Otce panujícího nad celým světem

a v Ježíše Krista,

a v Ducha Svatého,

a ve svatou církev,

a v odpuštění hříchů.

Dále jsou doloženy symboly z II. stoletíz Horního Egypta, arménské krédo ze IV. století a jiné.

První použitívyznání víry při křestní liturgii mělo velmi brzy trinitární podobu. Přiteologických disputacích se používala obsahově příbuzná tzv.“pravidla víry“.

Největšího významudosáhly v křesťanství Apoštolské vyznání víry (Apostolicum, DS 30),nejvíce používané od 3. století na Západě pro údajné autorství apoštolů,a velké vyznání víry Nicejsko-cařihradské (DS 150) z roku 381, ježvzniklo potvrzením Nicejského vyznání víry (r. 325), a bylo pak potvrzenona Chalcedonském koncilu v roce 451. Používá se při liturgii např. připřejímání církevního úřadu.

Další verzevyznání víry vznikaly kvůli obsahové neúplnosti nebo údajné nesrozumitelnosti(např. vyznání Tomáše Akvinského, „Krátká formulace víry“ Pavla VI. atd.).

Reformační církvepřevzaly do své věrouky starocírkevní vyznání víry, aby vyjádřily svojikontinuitu s ranou církví.

Při připomínce1600. výročí Cařihradského koncilu v roce 1981 byl v ekumenickémhnutí podniknut pokus učinit z Velkého vyznání víry symbol společné víry,tento pokus však ztroskotal. Vedl však k tomu, v Evropské radě církvízačalo společné studium Kréda z r. 381.

Apoštolskévyznání víry

Základní podobatohoto Kréda se vytvořila během 2. a 3. st. ve spojení s udílenímkřtu podle původně římského textu, který vznikl pro tuto potřebu. Křestní obřadse orientoval podle slov zmrtvýchvstalého Krista (Mt 28, 19): „Jdětea učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Synai Ducha svatého!“ Podle toho dostal katechumen tři otázky (věříšv Boha, Otce všemohoucího… ?), jaké dostává i dnes, na něž odpovídalCredo – Věřím.

Tato jednoducháforma byla od druhého století dále doplňována. Zvláště v prostředníotázce, týkající se Ježíše Krista, se krátce vyložilo, co pro křesťana znamenáKristus. Podobně tomu bylo i s třetí otázkou týkající se Ducha svatého –byla upřesněna a rozvinuta jako víra v přítomnost a budoucnost.

Od 4. století semění schéma otázka – odpověď a původně řecký text přešel do latinskéliturgie v latinském překladu (list Marcela z Ancyry papeži Juliovi Iz let 337 – 341). Z Říma se pak „symbolum“ šířilo po celém latinskymluvícím území (slovo pochází z řec. symbolon = poznávací znamení,původněji symballein = házím dohromady, spojuji, dvě části jednoho předmětu dosebe zapadající – prsten, mince apod.; hezky je to dochované v polskémslovu sklad, např. sklad apostolski). V průběhu doby došlo k několikamalým změnám, až je Karel Veliký přijal za platné pro celou svoji říši.Konečnou podobu dostal text v 9. stol. v Galii.

Legendao apoštolském původu tohoto textu vznikla již ve 4. století (viz Lochman,text Rufina z Akvileje v Latinské patrologii). První zmínkao tom je v listu milánské synody papeži Siriciovi (r. 390). Podobnátvrzení nalezneme i v kázání, připisovaném svatému Augustinovi.Protože na Východě nebyl tento římský text znám, došlo při unijním koncilu veFlorencii (ještě během zasedání ve Ferraře) k překvapení, že tento domněleapoštolský text se v Řecku neužívá. Marek z Efesu ho odmítls tím, že v případě pravdivosti legendy by text musel být obsažen veSkutcích apoštolských. To ovšem na pravdivosti obsahu Apostolica nic nemění.

Nicejsko-konstantinopolskékrédo

Na Východě bylysymboly různé, téměř každá obec používala měla vlastní formulaci – chyběla zdecentrální autorita Říma. Můžeme si povšimnout odlišného pojetí řeckých vyznánívíry – římská jsou zaměřena více na dějiny spásy, christologicky, přijímajíprostě skutečnost, že se Bůh stal pro naši spásu člověkem, a nepokoušejíse ptát na důvody křesťanských dějin ani nezkoumají souvislost s celýmbytím. Východ se pokouší naopak porozumět křesťanské víře v kosmicko –metafysické perspektivě, totiž postavit christologii a víru ve stvoření dovzájemného vztahu (v tomto směru byl pro západní myšlení důležitý přínosznámého jesuity Teilharda de Chardin).

Z východníchsymbolů se zmiňme alespoň o textu Řehoře Divotvorce, žáku Origena (autoremjeho životopisu byl Řehoř Nysský), který je odrazem jeruzalémskéa alexandrijské tradice (BF 609). Dále si připomeňme Eusebiův symbol,který je považován za vzor Nicejského vyznání víry. Jeho text je dochován díkydílu sv. Atanasia „O dekretech nicejské synody“.

Vyznání víryodrážela ve svém obsahu obranu proti bludným naukám, které se – zvláštěv prvních staletích církve – hojně objevovaly. Velký ohlas získalo Ariovoučení, že Kristus není podstatou (usia) roven Otci (ne homoiousios –soupodstatný, ale homoios – podobný, že prý je genetos (stvořený), ne zrozený(gennetos). Proto byl roku 325 svolán do Niceje koncil, který zavrhl Ariovoučení a vytvořil text vyznání víry, obsahující správné učení (v dalšíchsetkáních). Nicejské vyznání víry pak bylo po šedesáti let bojů upřesněno na 2.konstantinopolském koncilu r. 381.

Nicejské vyznánívíry nebylo dokonalé, nebylo v něm jasně zakotveno božství Ducha svatéhoa teologické termíny, vyjadřující podstatu, nebyly přesně odlišeny. Tohosi byl vědom Epifanius, kyperský biskup ze Salaminy, a proto napsal roku374 k nicejskému symbolu patřičný komentář, který zaměřil proti nověvzniklému apolinarismu = synusiatismu (biskup Apolinarius z Laodicejetvrdil, že Kristus sice byl bohočlověkem, ale místo lidské duše a myšleníměl božský Logos).

Po nicejskémkoncilu se východní část světa rozdělila na dva tábory – jedni zamítali jehozávěry s odůvodněním, že je není možné doložit z Písma, druzí hobránili. Mezitím se ariánský tábor rozdělil na několik frakcí, které si zároveňvytvářely nové symboly. V řadách zastánců Niceje byli vynikajícíteologové, jako např. Řehoř Naziánský, Basil Veliký, Řehoř Nysský. CísařTheodosius svolal proto r. 381 do Konstantinopole nový koncil, který mělvyjasnit sporné body. Koncilu se nezúčastnil papež Damasus, který o němvěděl, ale ani ho oficiálně neschválil, ani nezavrhl, jen s ním tišesouhlasil.

Vzhledemk důležitým rozhodnutím byl koncil rychle uznán za ekumenický (=celosvětový), např. papež Vigilius ho na 2. konstantinopolském koncilu r. 553uvádí mezi ostatními, taktéž i papež Řehoř Veliký ve svých listech.Výsledkem tohoto koncilu je naše „velké“ krédo, které obnovuje víru Nicejskéhokoncilu, a odsuzuje souhrnně různé bludy ariánů, semiariánů (kteří hlásalipodobnost podstat) nebo pneumatomachů a sabeliánů (=modalisté, kteřítvrdili, že Otec, Syn a Duch svatý jsou jen jakési masky, které sinasazuje jeden „herec“ v jedné roli). Ve 3. kánonu přiznává tento koncilKonstantinopoli zvláštní postavení hned za Římem.

Toto vyznání sestalo směrodatným vyznáním řecké církve a prosadilo se také v Západnícírkvi, ovšem s malým dodatkem – Filioque, který byl do Kréda zaveden natoledské synodě a který později sehrál osudovou roli. Řekové totižtvrdili, že Duch svatý vychází „z Otce skrze Syna“, latinská církev zase dávalapřednost formulaci, že vychází „z Otce a Syna“. Tento dodatek se vyskytlpoprvé ve Španělsku a stal se sporným bodem mezi východní a západnícírkví, protože Řekové to chápali jako zfalšování posvěceného textu. Můžeme sijen připomenout, že sv. Augustin zmiňuje mnohokrát Filioque ve svém spiseo Trojici (De Trinitate) a bylo potvrzeno na již zmíněném koncilu veFlorencii, že dodatek byl vložen do Kréda správně (to ostatně potvrdili Řekovéjiž na unijním koncilu v Lyonu 1274).

Konstantinopolskýsymbol byl začleněn do eucharistické liturgie Petrem (Valchářem), monofysitskýmpatriarchou Antiochie (476-488). Císař Justin II. ho nařídil jako závazný procelou východní církev. Na Západě se první zmínka o Symbolu při mši svaténachází v aktech III. toledské synody (589). Ze Španělska přešel symbol doGalie a synod v Cáchách (809) požádal papeže Lva III. , aby ho zavedlpro celou církev. Souhlas však získal až císař Jindřich II. r. 1014 od papežeBenedikta VIII. při příležitosti své korunovace v Římě.

Další významnéstarší symboly

Vyznání víry svatého Jeronýma (kolem r. 380) je pravděpodobně vzorem I.Toledské synody (400). Obsahuje prvky východní teologie, neboť sv. Jeroným, žákŘehoře Naziánského, žil v Konstantinopoli, by (BF s. 618)

Údajný Komentář sv. Augustina k Symbolu víry – parafrázeApostolica až ze 6. století, vzniklé však na kázání sv. Augustina

Tzv. Athanasiovo vyznání víry (Ps. -Athanasianum Symbolum „Quicumque“=kdokoli, DS 75 n) vzniklo v letech 450 – 500, a dosáhlo významuspíše v teologii než v liturgii. Bylo až do XVII. stol. připisovánosv. Atanasiovi (+372), vzniklo však až po Konstantinopolském koncilu r. 381a je latinského původu. Užívá ho anglikánská církev.

Toledské symbol r. 675) – jediný zbytek této XI. synody. VlivyAtanasiova kréda. Možno říci, že tímto Kredem se uzavírá období patristiky naZápadě.

Středověkávyznání víry

Sv. Lev IX. (1053) Rok před rozkolem s Východem panovaly meziŘímem a Konstantinopolí poměrně dobré vztahy – nově zvolený patriarchaKonstantinopole poslal papeži list o své volbě a podle zvyku připojilvyznání víry. To složil kardinál Humbert da Silva Candida na základě listu sv.Řehoře Velikého. Jeho význam spočívá v tom, že představuje článek mezikřesťanským starověkem a středověkem. Toto Krédo bylo podkladem prosymbol, který předložil Klement IV. r. 1276 císaři Michalovi VIII. Palailogovipři jednáních o unii.

Symbolum Michala VIII. má dvě části:

·        samotné vyznání společné víryZápadu a Východu

·        dodatek, týkající se hlavníchsporů mezi latiníky a Řeky:

·        nové udělování křtu těm, kteříbyli pokřtění v latinské církvi

·        očistec

·        počet sedmi svátostí, který Řekovéneuznávali

·        primát římského biskupa

Ve vyznání víry složeném na XII. lateránském konciluse odrážejí dogmatické problémy s katary, zvláště dogmata o Trojici,osobě Krista, církvi a svátostech (opakovaly se již vyvrácené staréherese!).

Novověký vývojv římskokatolické církvi

Na tridentském koncilu bylo roku 1564 rozhodnuto, že všichni hodnostářicírkve musejí podepsat pravověrné vyznání víry, formule však nevyjmenoval.

Tridentské Krédo obsahuje: konstantinopolský symbol, všechny definiceschválené tridentským koncilem, prohlášení o přijetí církve jako matkya učitelky (Mater et Magistra) a slib věrnosti papeži.

V roce 1877, tedy sedmlet po 1. vatikánském koncilu byl připojen přídavek o neomylnosti papeže,roku 1910 pak také byla připojena antimodernistická přísaha. V podstatětedy nepřibylo nic nového, než co rozhodl tridentský koncil. Církev vypracovalapřesné seznamy osob, které takové vyznání víry musejí povinně složita podepsat (BF s. 643):

1.   biskupové před nunciem (doŘíma se odesílá vlastnoručně podepsaný text)

2.   členové diecézní kapituly (dodvou měsíců po promoci)

3.   faráři

4.   řádoví představení

5.   doktoři a profesořikatolických universit

6.   noví magistři a doktoři

7.   kandidáti svěcení vyššíhostupně

8.   katoličtí censořitheologických děl

9.   novokněží

Výběrovýpřehled literatury

Beinert Wolfgang, Slovník katolické dogmatiky, Olomouc1994

Denzinger – Schönmetzer Enchiridon Symbolorum, Herder1967

Glowa Stanislaw, Breviarium Fidei, Poznaň 1989

Jedin Hubert, Malé dějiny koncilů, Praha 1988

Ratzinger Josef, Úvod do křesťanství, Řím 1978

Přehlednejdůležitějších symbolů víry

Nejstarší známé Krédoz gnosticky zabarvené „Závěti našeho Pána Ježíše Krista v Galileji“ze II. století (Dz 1)

Věříme v Otce vládnoucího nad celým světem,i v Ježíše Krista, i v Ducha svatého, i ve svatoucírkev a odpuštění hříchů.

Řecký symbol (jeden z nejstarších) na papyru ze IV. st.z Horního Egypta (původ textu asi z II. st.)

Věřím v Boha Otce vševládnoucího,i v jednorozeného Syna Jeho Pána našeho Ježíše Krista,i v Ducha svatého, těla vzkříšení jak věří katolická (= všeobecná)církev.

Arménské křestní vyznání víry ze IV. st. (pravděpodobně z II. st.)

Věřím v nejsvětější Trojici, Otce, Synaa Ducha svatého, v Gabrielovo zvěstování, v Kristovo narození,křest, umučení a kříž, třídenní pochování, v zmrtvýchvstání,v správné (čestné?) nanebevstoupení, umístění po pravici Otcea v hrozný návrat.

Vyznání víry sv. Řehoře Divotvorce (III. stol.)

Vyznání víry Eusebiaz Caesareje (kolem r. 300, = vzor nicejského vyznání víry):

Věříme v jednoho Boha Otce všemohoucíhoStvořitele všeho, co je viditelné i neviditelné.

I v jednoho Pána [našeho] Ježíše Krista, SlovoBoží, Boha z Boha, světlo ze světla, život ze života, Syna jednorozeného,prvorozeného ze všeho stvoření, zrozeného z Otce přede všemi věky. Skrzevše vzniklo, a On pro naši spásu přijal tělo a žil mezi lidmi.Vytrpěl muka a třetího dne vstal z mrtvých. Vrátil se k Otci [nanebesích] a znovu přijde ve slávě, aby soudil živé a mrtvé.

Věříme také v jednoho Ducha svatého.

Epifaniův symbol (r. 374)

Nicejsko – konstantinopolské vyznání víry (r. 381, vizKatechismus)

Apoštolské vyznání víry (viz Katechismus)

Vyznání víry sv. Jeronýma (kolem r. 380, pravděpodobně vzor Toledskéhosymbola)

Katolickou víru vyznáváme následujícím způsobem:

Věříme v jednoho Boha Otce, Syna i Duchasvatého, ne tak, že by Otec byl totéž co Syn, ani Syn tím samým, co Otec, aniOtec či Syn tím samým, co Ducha svatý.

Otec totiž je ten, který řekl: „Vydalo srdce mojeSlovo dobré“ (Ž 44, 2).

Synem je podle apoštolova vyjádření: „Prvorozenývšeho stvoření“ (Kol 1, 15), protože je psáno: „Všechno povstalo skrze něj“ (J1, 3).

Duchem svatým je ten, který – pocházejíce od Otce –je zároveň a soupodstatný s Otcem i Synem, protože je psáno: Bůhje Duch a je Duchem Otce, i Syna a také: Jeden je Duchak službě tomu, díky kterému věčně a s kterým věčně existuje (J 4, 24,sr. Mt 10, 20, Gal 4, 6). Je v pravdě nepochopitelný, ale věrně působív tajemství naší víry, aby byl Syn poznán jako jednorozený z Otce,jediným ne zrozený.

Vyznávám Syna jako zrozeného z Otce před věky,Bůh z Boha, celek z celku, dokonalost z dokonalosti, věčnýz věčného, rovného Otci ve všem a skrze vše. Bludem by bylopřisuzovat Synu Božímu narození v plném slova smyslu a upírat mubožskou přirozenost.

Vyznávám Svatou Trojici dokonalou v jednotě,jednoho Boha ne v osobě, ale v podstatě, protože v tajemstvínaší víry Otec, syna i Duch svatý jsou třemi osobami ne tak, že by bylitřemi bohy, jsou však jedním Bohem, ale ne jednou osobou.

Vyznávám, že všechny jiné znaky Syna patřík řádu ekonomie (spásy), jak tvrdí Apoštol: „Veliké je tajemstvízbožnosti“ (1 Tm 3, 16), že – zůstávajíce Synem Božím – narodil se ze SvatéPanny jako Syn člověka. Zůstávajíce tím, čím byl, dostal nové znaky, kteréneměl, ne tak, že by se Bůh proměnil v člověka, ale tak, že Bůh se stalčlověkem, ne tak že by zdegeneroval, přijímaje člověčenství, ale tak, abyčlověčenství, které přijal, povýšil. Zůstávaje Synem „způsobem bytí rovným Bohuvzal na sebe způsob služebníka“ (sr. Fp 2, 6.7). Byl poslušný až k smrti,a to smrti na kříži, trpěl a byl ukřižován podle svatých Písem,snášeje všechny prohry naší přirozenosti bez újmy pro vyšší přirozenost.Umíraje zničil smrt, když – ukřižován – překonal utrpení, byl mučen, aby udělilživot, byl pohřben, aby vstal z mrtvých. Třetího dne vstal z mrtvýchne jako Bůh proměněný v člověka, ale jako člověk v Boha. A po čtyřicetidennímpobytu mezi učedníky vstoupil do nebe, sedí po pravici Otce, očekávaný námi vevíře ve zmrtvýchvstání našeho těla jako soudce živých i mrtvých. Onkaždému odplatí podle jeho činů, odměnu za dobro, trest za zlo.

Komentář sv. Augustina k Apostolicu (VI. stol.)

Athanasianum(„Quicumque“, V. – VI. stol.)

Kdokoli chce být spasen, musí především vyznávatobecnou víru, kterou kdyby kdo nezachoval, bez pochyby zahyne pro věčnost. (…)

Toledský symbol (r. 675)

a)   Teologie

1.   Bůh-Otec

2.   Bůh-Syn

3.   Bůh-Duchasvatý

4.   Poměr osobv Trojici

5.   Oddělenostosob

6.   Jednotaa přivlastnění

b)   Boží plán spásy – „ekonomie“

1.   TajemstvíVtělení

2.   Dvěpřirozenosti – jedna Osoba: hypostatická unie

3.   Theotokos(Bohorodička)

4.   Vykupitelskédílo

Středověk

Vyznání sv. Lva IX. (r.1053) (Dz 680-686)

Usilovně věřím, že svatá Trojice, Otec, Syna Duch svatý jsou jedním Bohem všemohoucím a že celé Božstvív trojici tvoří jednu podstatu, substanci, souvěčnoua spoluvšemohoucí, v jednotě vůle, moci a majestátu. Věřím, jestvořitelem všeho stvoření: z Něho, skrze Něho a v něm jevšechno (Řím 11, 36), co je v nebi i na zemi, viditelnéi neviditelné. Věřím také, že jednotlivé osoby ve svaté Trojici jsoujedním Bohem, pravým, úplným a dokonalým.

Věřím také v Syna Boha Otce, Slovo Boží, odvěků zrozené z Otce přede všemi věky, soupodstatné, spoluvšemohoucía spolurovné Otci ve všem, co do božství, zrozené v čases rozumnou duší působením Ducha svatého z Marie vždy Panny. Má dvojínarození: jedno odvěké z Otce, druhé v čase z matky. Má dvě vůlea dvě působnosti: pravý Bůh a pravý člověk, zachovávající svévlastnosti, pravý a dokonalý v obou přirozenostech. Nezakusil anismísení, ani rozdělení přirozeností, není synem adoptovaným ani fiktivním. Nesloženýa jediný Bůh, Syn Boží, ve dvou přirozenostech, ale v jedinosti jednéosoby. Netrpělivý a nesmrtelný jako Bůh, ale jako člověk byl umučen za nása naši spásu skutečným lidským utrpením těla. Pohřben třetího dne vstalz mrtvých skutečným zmrtvýchvstáním těla, díky čemuž jedl pokrm se svýmiučedníky z vlastní iniciativy a vůle. Čtyřicátého dne pozmrtvýchvstání s tělem, ve kterém vstal z mrtvých, vstoupil is duší do nebe a sedí po pravici Otce. Odtud seslal desátého dneDucha svatého. A tak, jak vystoupil, přijde soudit živé a mrtvém a dákaždému podle jeho zásluh.

Věřím také v Ducha svatého, úplného, dokonalého a pravéhoBoha, pocházejícího od Otce a Syna, rovnoprávného a soupodstatného,souvšemocného a spoluvěčného ve všem Otci a Synu, který mluvil skrzeproroky.

Věřím a vyznávám, že svatá a nedělitelnátrojice nejsou tři bohové, ale jeden všemohoucí Bůh, věčný, neviditelnýa neměnný, v třech osobách a v jedné přirozenosti, tedypodstatě. To znamená, že bez váhání vyznávám Otce nezrozeného, jednorozenéhoSyna, Ducha svatého ani nezrozeného, ani zrozeného, ale pocházejícího od Otcea Syna…

Věřím, že svatá, obecná, apoštolská církev jejedinou pravou církví, v níž je jeden křest a pravé odpuštění všechhříchů. Věřím také pravé zmrtvýchvstání toho samého těla, které nyní mám,a v život věčný.

Věřím také, že je jeden Starého a Novéhozákona, Zákona, Proroků a Apoštolů, Pán a Bůh všemohoucí. Věřím, žeBůh určil pouze činy dobré, předvídal ale zlé i dobré. Věříma vyznávám, že milost tovaryší a je s člověkem tak, že seneodříká rozumné svobodné vůle. Věřím a vyznávám, že duše není částí Boha,ale byla stvořena z ničeho a před křtem podlehla prvotnímu hříchu.

Dále zavrhuji všechny herese protivící se svatécírkvi obecné a také vylučuji ze společenství věřících toho, kdo by protiPísmům, které přijímá katolická církev, uznával jiná písma nebo je uctíval.Celkem přijímám čtyři koncily a ctím čtyři evangelia…

Vyznání víry Michala Palailoga (r. 1274)

a)   Obecné vyznání katolické víry

1.   SvatáTrojice

2.   Syn Božía dílo spásy

3.   Duch svatý

4.   Katolickácírkev a život věčný

b)   „Bludy“ Řeků

1.   Opakováníkřtu uděleného latiníky

2.   Poslednívěci

3.   Sedmsvátostí

4.   Primátřímské církve

Tridentské vyznání víry (r. 1564)

1.   Konstantinopolský symbol(381)

2.   všechny definice tridentskéhokoncilu

3.   potvrzení přijetí církve jako„Mater et Magistra“

4.   slib věrnosti papeži

+ 1877 dodatek o neomylnosti papeže

+ 1910 antimodernistická přísaha

Informace o průběhu změn na KTF UK

Setkání akademické obce Katolické teologické fakulty (KTF) s rektorem Univerzity Karlovy prof. Ing. Ivanem Wilhelmem, CSc. se uskutečnilo v sobotu 1. června 2002 v Modré posluchárně v Celetné ulici. Shromáždění svolal pan rektor, aby osobně informoval členy akademické obce KTF o nových skutečnostech ohledně probíhajících změn na této fakultě. Byly zvoleny prostory univerzity v Celetné ulici, neboť v Pastoračním středisku v Dejvicích v té době probíhaly X. Zvěřinovy dni. Nebyl přítomen děkan KTF prof. ThDr. Jaroslav V. Polc, který se omluvil vzhledem k již dříve dohodnuté přednášce mimo Prahu. Pozvání rektora přijal pražský arcibiskup kardinál Miloslav Vlk, Velký kancléř KTF.

Pan rektor v úvodu řekl, že nechce akademickou obec KTF „zbytečně obtěžovat“, a proto se s ní neschází tak často. Velmi však stojí o to, aby členové akademické obce měli o probíhajících změnách informace co nejvíce úplné a je ochoten vysvětlovat názor svůji názor univerzity. Na minulém veřejném setkání, které se uskutečnilo 12. ledna t. r. , proto pan rektor pozval přítomné, aby se na něj v případě nejasností či pochybností obraceli se svými otázkami. Řada studentů a vyučujících tuto nabídku ke konzultacím a otevřeným rozhovorům využila, přičemž pan rektor jejich účastníky žádal, aby informace sdělovali dále pokud možno co nejméně zkreslené (jak však podotkl, vždy je zde určité zkreslení). V současnosti obdržel pan rektor nové informace, a proto v co nejbližším možném termínu svolal toto setkání. Úmyslně odmítal informovat o těchto nových skutečnostech tisk, neboť považuje za správné, aby se informace dozvěděla nejprve akademická obec KTF přímo od něj a měla možnost se jej na cokoliv zeptat.

Nejprve pan rektor stručně zrekapituloval události, které se staly od lednového setkání. Rektor jmenoval prof. PhDr. Mikuláše Lobkowicze správcem KTF a pověřil jej vypracováním plánu obnovy, resp. restrukturalizace KTF. Především jej požádal o řešení dvou naléhavých problémů: o posílení pedagogického sboru a o reorganizaci studijních programů, včetně přípravy nových materiálů pro jejich akreditaci.

Prvním krokem k posílení pedagogického sboru bylo koncem února vypsáno výběrové řízení na 13 míst akademických pracovníků, které bylo veřejně oznámeno, jak předepisuje konkursní řád Univerzity Karlovy. Do výběrového řízení se přihlásilo přes 20 uchazečů. Vybráno bylo 12 pracovníků, z toho 2 dosud neuzavřeli pracovní smlouvu, protože jsou cizinci a musí si napřed vyřídit povolení k pobytu a práci. Hlavním kritériem výběru byla – vzhledem k potřebám fakulty a akreditačnímu řízení – odborná kvalifikace. Na fakultu tak byli přijati prof. PhDr. Ludwig Armbruster; prof. PhDr. Zdeňka Hledíková,CSc.; dr. hab. ThDr. Stanislaw Rabiej; prof. ThDr. Albert-Peter Rethmann; prof. PhDr. Stanislav Sousedík, CSc.; prof. doc. Ctirad V. Pospíšil, Th. D.; doc. PhDr. ThDr. Karel Vrána; Stanislav Drobný, Th.D.; Dr. Vojtěch Eliáš; doc. JUDr. ICLic. Antonín I. Hrdina; Ing. ThLic. Aleš Opatrný a ThDr. Ľubomír Žák.

Pan rektor uznal, že průměrný věk těchto lidí nebyl příliš ideální, ale ukázalo se, že úloha v zadání, tj. najít habilitované, kvalifikované a mladé lidi, „nemá řešení“. Rektor dal vědomě přednost kvalifikaci před mládím, neboť akreditační komise posuzuje především kvalifikační zajištění struktury studia. Tento požadavek je proto důležitější. Nyní musí sama KTF pracovat na postupném omlazení učitelského sboru. Každopádně příchodem nových vyučujících ke stávajícím 22 došlo k výraznému posílení učitelského sboru (předpokládám, že je zde řeč o vyučujících ve stálém pracovním poměru, neboť na KTF působí ještě několik dalších vyučujících na kratší úvazky). V nejbližší době bude vypsán konkurz na dalších pět míst.

Reorganizace výuky probíhá již v letním semestru tohoto akademického roku a pan rektor požádal studenty o pochopení, neboť času před začátkem letního semestru bylo málo a řada věcí se dolaďuje „za chodu“. Při té příležitosti zmínil skutečnost, že KTF by měla vejít do dějin, neboť se dějí velké změny v neuvěřitelně krátkých termínech. Vzhledem k probíhajícím změnám požádal pan rektor o přerušení správního řízení, které na základě návrhu akreditační komise zahájilo s KTF Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy dne 14. prosince 2002 ve věci pozastavení akreditace magisterského studijního programu Teologie (obor Katolická teologie), resp. odebrání akreditace kombinovaného studijního programu Učitelství pro střední školy (obor Náboženské nauky) a doktorských studijních programů. Ministerstvo rektorovi vyhovělo a správní řízení přerušilo na maximálně povolenou dobu (30 dní), čímž se termín ukončení správního řízení posunul na 12. května a získal se měsíc pro práci na reorganizaci fakulty. Rektor zdůraznil, že je třeba přesvědčit orgány státní správy o tom, že změny na KTF jsou nezvratné.

Bezprostředně po skončení správního řízení vydalo ministerstvo dne 13. května 2002 rozhodnutí, ve kterém přistoupilo na stanovisko akreditační komisev plném rozsahu, tj. rozhodlo o pozastavení, resp. odebrání akreditací. Díky informacím pana rektora a vzhledem k probíhajícím změnám na KTF je účinnost tohoto rozhodnutí stanovena až na 1. říjen 2002.

Jelikož se rozhodnutí ministerstva dalo očekávat, naléhal pan rektor na přípravu nových materiálů pro novou akreditaci. Šlo o velmi složitou a namáhavou práci, takže pan rektor na setkání vyjádřil vděčnost všem, kteří se zasloužili o to, že mohl tyto materiály zaslat ministerstvu již dne 25. května. Akreditační komise se bude těmito materiály přednostně zabývat již na svém nejbližším zasedání, které se uskuteční 18. a 19. června.

Pokud bude akreditační komise s novými materiály souhlasit, dá podnět ministerstvu, které by mělo v zákonné lhůtě 30 dní vydat příslušné rozhodnutí o schválení akreditací. Pokud by měla akreditační komise ještě nějaké výhrady, tak je šance materiály doplnit a dopracovat do jejího příštího zasedání, které se uskuteční v září (24. a 25.). Pan rektor považuje připravené materiály za dobře zpracované, takže se domnívá, že by mohly být přijaty. Pokud by se tak náhodou nestalo, přičemž taková situace snad podle pana rektora nenastane, tak „úloha nemá řešení“. Pan rektor zdůraznil, že si rozhodně nepřeje konec akreditace studijních programů KTF. (O výsledku jednání akreditační komise viz dále.)

V současnosti probíhá přijímací řízení do oborů, které jsou dosud akreditované, neboť jiné akreditace nejsou. Uchazeči však byli rektorem upozorněni na skutečnost, že po 1. říjnu 2002 přijatí studenti plynule přejdou do nově akreditovaných programů. Studium prezenčního magisterského programu je otevřeno všem, kteří splní podmínky přijímacího řízení a budou přijati.

Stávajícím studentům prezenčního magisterského programu bude nabídnut plynulý („bezbariérový a bezproblémový“) přechod do dalšího ročníku nového akreditačního programu. Pan rektor podotkl, že kdo ze studentů s tímto nesouhlasí, tak je to zřejmě spíš jeho osobní problém než problém fakulty nebo univerzity. Nově je žádáno o akreditaci pětiletého prezenčního magisterského studijního programu Obecná teorie a dějiny umění a kultury (obor Dějiny křesťanského umění), který, bude-li akreditační komisí schválen, bude otevřen v akademickém roce 2003/2004.

Rektor dále informoval o skutečnosti, že se dosud nepodařilo udělat nic s doktorskými studijními programy, takže KTF zatím o novou akreditaci nezažádalo a stávající akreditace skončí 1. října 2002. Pan rektor pro současné studenty těchto programů dojednal možnost pokračovat ve studiu na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, čímž univerzity plní zákonnou povinnost, zajistit možnost pokračování studia.

Pan rektor doufá, že se v krátké době podaří připravit materiály pro novou akreditaci doktorských studijních programů. Bude-li tato akreditace schválena, budou se moci studenti na fakultu zase vrátit, zřejmě za jeden nebo za dva roky. KTF bude skutečně žádat o akreditaci doktorských studijních programů, neboť v rámci Univerzity Karlovy není fakulta, která by doktorské studijní programy neměla.

Pan rektor si úmyslně nechal na závěr informaci o kombinovaném studijním programu, protože si je vědom, že je to „věc háklivá“, neboť nejvíce výtek se týkalo právě tohoto programu. Jedním z problémů je skutečnost, že tentoprogram byl prezentován jako „učitelský studijní program“. Pan rektor se asipřed dvěma lety zasadil o to, aby tato kategorizace byla zohledněna ve finančních dotacích pro KTF, neboť v minulosti tomu tak nebylo. Učitelské studijní programy jsou totiž ohodnoceny o přibližně 20% více než humanitní studijní programy, včetně teologie (humanitní studijní programy jsou ohodnoceny nejmenší částkou, pro představu pan rektor uvedl, že nejvíce jsou ohodnoceny obory jako veterinářství, přičemž dotace je u tohoto oboru téměř čtyřikrát větší než u humanitních oborů). KTF tak v loňském roce získala „nezanedbatelnou finanční částku“, neboť většina studentů studuje v kombinovaném učitelském studijním programu, takže není možné najednou tvrdit, že to učitelské studijní programy nejsou. Jenže akreditační komise konstatovala, že tento studijní program vůbec není kompatibilní s jinými učitelskými programy, navíc obory jako pedagogika nebo psychologie nejsou na KTF etablovány, neexistuje katedra ani kabinet takového zaměření. Do budoucna by bylo možné takové pracoviště vybudovat, ale pan rektor se přimlouvá raději za spolupráci s již fungujícími pedagogickými pracovišti na jiných fakultách. Už se o takových možnostech jednalo, ale zatím to není zformulováno na papíře v takovém stavu, aby se dal návrh předložil akreditační komisi.

KTF žádá o novou akreditaci čtyřletého bakalářského studijního programu Teologie (obor Náboženské nauky), který bude realizován opět kombinovanou formou studia. Již se nebude jednat o učitelský studijní obor. Jelikož pro výuku na jakémkoliv stupni škol je v České republice předepsáno dosažení magisterského titulu, žádal pan rektor, aby se „to nějak udělalo“, ale ukázalo se, že to není možné. Bylo mu řečeno, že v ČR neexistuje magisterský studijní program, který by při kombinované formě studia trval pouze čtyři roky a nenavazoval by na bakalářský studijní program. V současnosti se proto pro absolventy bakalářského studijního programu na KTF připravuje návazný dvouletý magisterský program, který by nabízel buď směr učitel náboženství nebo pastorační asistent. Žádost o akreditaci tohoto návazného programu by měla být podána brzo, aby bakaláři – absolventi v roce 2003 – mohli již plynule pokračovat ve studiu.

Pan rektor uvedl, že je zbytečné se obávat a klást si otázku, „jak dlouho budeme muset ještě chodit do školy?“, neboť každý brzo zjistí, že je třeba se vzdělávat a doplňovat si vzdělání celý život. Někdo tvrdí, že ti, co budou končit letos, prý „mají kliku“, ale pan rektor tvrdí, že mají štěstí ti, co budou pokračovat. Při již zmiňovaných setkáních byli za rektoremi tací, co jsou již magistři, absolventi KTF, ale chtěli by se dále vzdělávat, neboť sledují probíhající změny na KTF, vedoucí ke zkvalitnění studia. Pan rektor plánuje, že pro tyto absolventy se budou dělat na KTF kurzy celoživotního vzdělávání, neboť cítí závazek i vůči těmto lidem. Současným studentům nabízí rektor bezbariérový přechod do nového bakalářského studijního programu. Rektor se snažil jednat s teologickými fakultami v Olomouci a Českých Budějovicích o možnosti přechodu stávajících studentů do tamních magisterských programů, ale když děkani obou fakult viděli obsah a podobu tohoto programu, tak možnost přechodu odmítli s poukazem na skutečnost, že „tito studenti by zde zřejmě nestačili“.

Jelikož KTF nemá zázemí psychologické a pedagogické, připravuje se spolupráce s katedrou pedagogiky na Filozofické fakultě UK na realizaci pedagogické přípravy v rámci návazného magisterského studijního programu. Pan rektor doufá, že je v silách příslušných osob, aby se žádosti o nové akreditace podaly „po prázdninách“.

Po této rozsáhlé informaci od pana rektora se ujal slova kardinál Miloslav Vlk, který uvedl, že KTF je také církevní fakulta, která se řídí církevními normami. Ubezpečil přítomné, že všechny kroky, o kterých pan rektor informoval, jsou dělány s vědomím Velkého kancléře KTF a příslušné římské kongregace. Všechny připravované programy jsou v souladu s církevními předpisy. Otevřené prezenční magisterské studium je koncipováno stejně jako např. studium na římské Lateránské univerzitě. Dále pan kardinál informoval o skutečnosti, že v současné době jsou posuzovány příslušnou římskou kongregací nově vypracované vnitřní předpisy KTF, jejichž neexistence byla jedním z důvodů, proč ministerstvo v prosinci 2001 omezilo výkon působnosti akademických orgánů KTF. Pan rektor k tomu dodal, že připravovaný statut fakulty vypadá úplně jinak než ten, který fakulta připravila v minulém roce a který nebyl pro vážné výhrady schválen Akademickým senátem Univerzity Karlovy.

V diskusi zazněl dotaz na odcházející vyučující z KTF. Pan rektor nejprve informoval o tom, že se plánuje další posílení pedagogického sboru a že je připraveno oznámení vyhlášení výběrového řízení na dalších pět míst na KTF. Z fakulty odchází Zdeněk Klindera, O Pream, ThD. Končí mu pracovní smlouva, která nebude prodloužena, neboť pro něj v současnosti není uplatnění. Stejné je to u ThLic. Františka Vehovského, OPream. Pan rektor vyjádřil přesvědčení, že tito lidé na fakultu nezanevřou a když jim bude v budoucnosti nabídnuta možnost spolupráce, tak by se mohli na KTF vrátit. S dalším z odcházejících, Mgr. Romanem Cardalem, PhD. , pan rektor dlouze hovořil den před setkáním a společně se shodli na všech argumentech jeho odchodu, se kterým však pan Cardal nesouhlasí. Jelikož se pan Cardal vyjádřil, že má problémy s hledáním nového zaměstnání, bude mu pracovní poměr prodloužen o 3 měsíce, aby si mohl ve větším klidu nalézt nové místo. Prof. ThDr. Václav Wolf je stále v pracovním poměru. Pan rektor obdržel oznámení o odejmutí kanonické mise a bude o této věci s prof. Wolfem jednat. Rektor hodlá respektovat požadavek církevních předpisů, aby vyučující teologických předmětů měli kanonickou misi, neboť nechce po všech dosavadních peripetiích fakultu uvrhnout do dalších problémů.

V diskuse kromě jiného zazněla ještě stručná charakteristika nových studijních programů z úst Ing. ThLic.Aleše Opatrného. V bakalářském studijním programu bude větší objem praktických oborů, ale nebude se už dělat „zdánlivá učitelská průprava“. Hlavní změnou v prezenčním magisterském studiu je velká možnost volitelných předmětů a seminářů, ze kterých si podle stanovených pravidel bude studentsám vybírat (některé z těchto výběrových předmětů budou pro kandidáty kněžství povinné). Pan kardinál ještě doplnil, že důraz bude kladen na samostatnost při studiu, na aktivní práci s literaturou a na psaní písemných textů. Pan rektor dodal, že s tím úzce souvisí potřeba modernizace knihovny KTF, přičemž na přímý dotaz odpověděl, že se počítá s jistou finanční podporou na nákup literatury.

Na úplný závěr setkání pan kardinál poukázal na diskusi, která o KTF probíhá v médiích, přičemž jmenovitě zmínil diskuse na Christnetu. Obrátil se s prosbou na přítomného prof. PhDr. Stanislava Sousedíka, CSc, zda by nemohl pro studenty KTF uspořádat seminář na téma „hledání pravdy v médiích“. Pro potřeby takového semináře by pan kardinál poskytnul všechny potřebné materiály, včetně soukromých dopisů, aby bylo zřejmé, k jakému zkreslování v médiích dochází. Studenti by se podle pana kardinála mohli v takovém semináři naučit, jak kriticky pracovat s informacemi v médiích, aby jen „nepolykali zdechliny pravd“, které nám mnohdy média předkládají.

Zpráva tiskového střediska České biskupské konference z 20. června informovala o výsledcích jednání Akreditační komise, která na svém zasedání ve dnech 18. a 19. června projednala žádost KTF o akreditaci 4 nových studijních programů: magisterského studijního programu „Teologie“,obor „Katolická teologie“ (prezenční forma studia, standardní doba studia 5let); bakalářského studijního programu „Teologie“, obor „Náboženské nauky“ (kombinovaná forma studia, standardní doba studia 4 roky); bakalářského studijního programu „Obecná teorie a dějiny umění a kultury“, obor „Dějiny křesťanského umění“ (prezenční forma studia, standardní doba studia 3 roky) a navazujícího magisterského studijního programu „Obecná teoriea dějiny umění a kultury“, obor „Dějiny křesťanského umění“ (prezenční forma studia, standardní doba studia 2 roky).

Zpráva cituje sdělení Mgr. Jiřího Smrčka ze sekretariátu Akreditační komise, podle něhož je stanovisko komise k podaným návrhům jednomyslně kladné. Komise Ministerstvu školství navrhla, aby byly těmto programům uděleny akreditace na standardní studijní dobu navýšenou o jeden rok. Toto stanovisko není spojeno s žádnou podmínkou či připomínkou, pouze s doporučením kontroly po jednom roce. Ministerstvo rozhodneo udělení akreditace do 30 dní po obdržení stanoviska Akreditační komise. Zpráva na závěr uvádí, že kladné stanovisko Akreditační komise k novým žádostem o akreditaci, které vzešly z práce sekretariátu administrátora KTF UK prof. PhDr. Mikuláše Lobkowicze, a které podal rektor Univerzity Karlovy v Praze prof. Ing. Ivan Wilhelm, CSc. , tak pro tuto fakultu otevírá novou budoucnost.

Ve stejný den, kdy byla vydána zpráva o jednání Akreditační komise byl v Teologickém konviktu v Litoměřicích zakončen akademický rok 2001/2002 slavnostní mší v katedrále sv. Štěpána. Teologický konvikt je jednoletý přípravný ročník určený k úvodní formaci kandidátů římskokatolického kněžství. Náplní ročníku je duchovní příprava, prohloubení znalostí Písma svatého, základů víry, seznámení se s duchovní literaturou, společné prožívání liturgického roku, studium latiny, společný život atd. Teologický konvikt byl v Litoměřicích zřízen po odstěhování KTF do Prahy v roce 1990. Letošní ročník (30 absolventů) je zároveň posledním ročníkem v Litoměřicích, protože od nastávajícího školního roku 2002/2003 bude konvikt přemístěn do Olomouce, do budovy Arcibiskupského kněžského semináře. O přemístění do Olomouce rozhodli biskupové České biskupské konference na svém plenárním zasedání 17. dubna 2002 v Hejnicích, především z ekonomických důvodů.

Podle zprávy tiskového střediska České biskupské konference jde o historický okamžik pro život církve v českých zemích, kdyžv Litoměřicích končí svou činnost zařízení, které bylo od roku 1953 – téměř půl století – místem formace generací téměř všech oficiálně vysvěcených současných kněží naší republiky. V letech 1953-90 (s výjimkou 3 ročníků moravských kněží, kteří mohli prožít roky přípravy v Olomouci v letech 1968-74) byl litoměřický kněžský seminář jediným v Čechách a na Moravě. Od roku 1990 pokračoval v tradici kněžské formace v Litoměřicích právě Teologický konvikt – opět jediné zařízení tohoto druhu pro celou republiku. Za 12 let své existence zde formaci absolvovalo 628 kandidátů, z nichž asi polovina se stala kněžími.

Podle zprávy působení kněžského semináře mělo velký význam pro život církve v diaspoře severních Čech. Bohoslovci sehráli významnou roli ve zlomových dnech závěru roku 1989. Bez jejich podpory, co by vysokoškolských studentů, by se těžko dostávaly ke slovu demokratické síly na Litoměřicku. Svou historickou roli v životě farnosti sehrál konvikt, když se kolem pravidelné nedělní mše v litoměřické katedrále, připravované a vedené představenými a studenty, formovala především mladší generace litoměřické farnosti. Představení konviktu se nemalou měrou podíleli na pastoraci ve městě i na mnohých místech diecéze, především sloužením bohoslužeb tam, kde chybějí místní kněží. Proto konec Teologického konviktu v Litoměřicích pociťují litoměřičtí farníci i lidé z okolí jako ztrátu.

Memorandum profesorů KTF z roku 1926 proti přestěhování fakulty do Dejvic

Ve stejném roce, kdy se Katolická teologická fakulta po čtyřiceti letech opět stala součástí Univerzity Karlovy, se mohla znovu nastěhovat do budovy v Thákurově ulici v Praze. Odsud byla v roce 1953 komunistickým režimem vystěhována do Litoměřic, aby byla pokud možno co nejvíce izolována. [1]Na rozdíl od obou pražských nekatolických teologických fakult tak měla po roce 1990 nejméně starostí se sháněním vhodných prostor.

V podstatě neznámou skutečností je to, že do budovy v Dejvicích se fakulta původně nastěhovala jen provizorně a přes velkou nevoli tehdejšího profesorského sboru. Při studiu novodobých dějin Katolické teologické fakulty jsem v Archivu Univerzity Karlovy nalezl koncept memoranda z 10. května 1926, adresovaného tehdejšímu pražskému arcibiskupovi Františku Kordačovi, ve kterém profesorský sbor KTF obšírně informuje o důvodech, proč se odmítá přestěhovat do novostavby arcibiskupského semináře v Dejvicích. Memorandum považuji za velmi zajímavý dokument, neboť v něm profesoři teologické fakulty vyjadřují svůj názor na vztah teologické fakulty k univerzitě.

Je třeba si uvědomit, že dokument vzniknul v době, kdy akademický senát Univerzity Karlovy opakovaně schválil rozhodnutí o tom, že teologické fakulty mají být ze svazku univerzity vyloučeny. Stejné návrhy v té době čas od času zaznívaly i při jednání parlamentu. Přestože vyloučení teologické fakulty z univerzity nakonec nebylo v meziválečném období realizováno, byla fakulta pod výrazným tlakem. Je proto zajímavé, že profesorský sbor se ze všech sil snažil o to, aby svoji sounáležitost s univerzitou uhájil, ačkoliv jej to přivedlo až na pokraj sporu s pražským arcibiskupem.

Myslím si, že i v dnešní době stojí za přečtení toto memorandum a s odstupem času je možné sledovat, nakolik se obavy profesorů z přestěhování do budovy semináře ukázaly jako oprávněné.

Pro přiblížení tehdejší situace uvádím, že od svého vzniku v roce 1890 měla teologická fakulta při české univerzitě v Praze neustálé problémy se sháněním vhodných prostor pro výuku. V letech 1891-1901 probíhala výuka za velmi stísněných podmínek v ubikacích seminaristů v Klementinu, v letech 1901-1915 v pronajatých prostoráchv Clam-Gallasovském paláci v Husově ulici. Od roku 1915 výuka probíhala v nepříliš vyhovujících prostorách ve Spálené ulici.

Dne 19. března 1926 informoval pražský arcibiskup teologickou fakultuo svém úmyslu poskytnout jí vhodné prostory v novostavbě arcibiskupského semináře v Dejvicích. [2] Tímto podnětem se zabýval profesorský sbor ve zvláštní konferenci dne 26. dubna a výsledkem jednání bylo memorandum ze dne 10. května 1926, kterým uvedenou nabídku odmítla. Pražský arcibiskup na memorandum a uvedené odmítnutí přestěhování fakulty reagoval argumentem o nevhodnosti stávajících fakultních místností. [3]

Dne 2. března 1927 arcibiskup opětovně požadoval přestěhování fakulty do Dejvic a zmiňuje se o postoupení záležitosti nejvyšší kompetentní autoritě, tj. římské kongregaci seminářů a univerzit. [4] Děkan fakulty Vojtěch Šanda oznámil ministerstvu dne 27. září 1927 úmysl fakulty pořádat povinné přednášky v místnostech v arcibiskupském semináři v Dejvicích a publika (tj. veřejné přednášky) a vědecké semináře ponechat nadále ve Spálené ulici. O měsíc později, 21. října 1927 však oznamuje, že fakulta na čas ustupuje nátlaku arcibiskupa a stěhuje se do semináře s výjimkou semináře prof. Cibulky, pro který v Dejvicích není místo a který byl tudíž ponechán v Klementinu.

Umístění Katolické teologické fakulty v nové budově arcibiskupského semináře nebylo bez dalších obtíží a provázela je složitá jednání o uzavření nájemní smlouvy. [5] Stejně tak se teologická fakulta nezbavila prostorových potíží, což je zřejmé z několika žádostí o přidělení nových místností v chystaných univerzitních novostavbách z důvodů nedostatečnosti místností v arcibiskupském semináři. [6]Vzhledem k nerealizované výstavbě centrální univerzitní budovy teologická fakulta zůstala do svého uzavření v roce 1939 v místnostech arcibiskupského semináře v Dejvicích.

 

Text memoranda: [7]

 

Vaše Excellence!

K přípisu Vaší Excellence ze dne 19. března 1926 č. 115 dovoluje si profesorský sbor bohoslovecké fakulty university Karlovy podati následující memorandum.

Profesorský sbor uznává ušlechtilou snahu o výchovu a vzdělávání kněžského dorostu, již Vaše Excellence osvědčila velkolepým podnikem stavby nového semináře kněžského, jež by co nejlépe vyhovovala požadavkům moderním. O záměru, umístiti v nové budově na čas nebo snad i navždy také fakultu theologickou, o němž bohužel se dovídám, až když stavba již valně pokročila, uvažoval profesorský sbor co nejsvědomitěji v poradách soukromých, sbor radil se o té věci i s nestrannými a osvědčenými experty a zejména důkladně probral otázku tu ve zvláštní konferenci, konané dne 26. dubna t. r. Po dlouhé, klidné a věcné debatě dospěl k následujícímu usnesení:

I. Jednomyslně usneseno nezvratně trvati na tom, aby fakulta theologická byla umístěna v novostavbě universitních budov, které se stavějí u Čechova mostu.

1. Profesorský sbor po desetiletí usiloval o to, aby theologická fakulta jako integrující část university byla umístěna v novostavbách universitních. Není zapotřebí opakovati, co porad i bojů záměr ten stál, než bylo dosaženo toho, že úplně vyhovující místnosti byly pojaty do plánu novostaveb universitních. Profesorskému sboru nelze nyní měniti frontu a najednou před veřejností zříkati se toho, co si jednou vybojoval, a to tím méně, poněvadž uskutečnění jeho plánu si vyžádalo značného nákladu, a budova pro bohosloveckou fakultu jest již rozestavěna.

2. Kulturní poslání bohoslovecké fakulty vyžaduje, aby stála ve středu města, poblíže universitní knihovny, ústavů universitních a jiných veřejných institucí, na něž jsou profesoři odkázáni svým posláním úředním, vědeckým i společenským. Přílišným vzdálením od těchto institucí utrpěl by i význam fakulty i společenské postavení profesorů ve vědeckém světě.

3. Profesoři jsou svým úřadem povinni věnovati svoje síly v prvé řadě fakultě theologické, ale také i širší veřejnost činí na ně – a to plným právem – nárok, aby se nejen jako svéprávní občané, ale také jako povolaní odborníci účastnili života veřejného. Zejména jsou i svými ustanovujícími dekrety vázáni konati také publika, [8] čemuž možno s úspěchem vyhověti jen tehdy, jsou-li učebné místnosti fakulty umístěny ve středu města, neboť na odlehlé periferii nelze konati publika se žádoucím výsledkem.

4. Přednášek na fakultě theologické účastní se nejen chovanci arcibiskupského semináře kněžského, nýbrž i členové různých řeholí, umístěných většinou ve středu města. Přenesením fakulty na vzdálenou periferii velké Prahy mělo by v případě, že by theologická fakulta německá zůstalave středu města, ten neblahý následek, že by theologové řeholní kvůli většímu pohodlí raději se stávali posluchači fakulty německé, a tak by česká fakulta byla připravena o řadu spolehlivých posluchačů.

5. Dále poukazuje profesorský sbor na to, že některé přednášky na bohoslovecké fakultě navštěvují také posluchači jiných fakult a posluchači mimořádní. S potěšením bylo konstatováno, že počet těchto posluchačů roste, a také se působnost a vliv theologické fakulty šíří. Jest snadno možno, že by v budoucnosti zájem o některé přednášky byl ještě větší. Přenesením do vzdálených Dejvic zbavila by se fakulta navždy možnosti, že by její přednášky ze zájmu mohli navštěvovati posluchači jiných fakult, zdržovaní svými ústavu ve středu města.

6. Stalo se zvykem, že fakulty universitní propůjčují svoje místnosti osvětové činnosti různých organisací a spolků. Nejinak jedná fakulta theologická, a jest známo, co spolkových schůzí, přednášek a kursů sev jejích místnostech do roka koná. Jednání katolických sjezdů nelze si bez místností bohoslovecké fakulty ani představiti. Přenesením jejím do Dejvic pozbyl by katolický život kulturní a spolkový důležitého, ba nepostradatelného střediska, které přirozeně vždycky bude tíhnouti do středu velké Prahy.

7. Otázka velké vzdálenosti kněžského semináře od nových budov universitních jest sice vážná, ale nemá za moderních poměrů té váhy, jaká se jí přikládá. Také v jiných městech, ku př. ve Vídni i v Římě, jsou fakulty vzdáleny od kněžských seminářů, a přece se nenaléhá na to, aby se fakulty přestěhovaly do dotyčných seminářů, naopak všude, kde to poměry dovolují, vší silou se udržuje spojení fakulty theologické s ubikacemi universitních budov státních.

8. Potíže, přirozeně vyplývající ze vzdálenosti budovy seminářské snáze překonají lidé mladí, než profesoři, kteří dosahují svého úřadu zpravidla teprve ve věku pokročilém a valná jich většina nachází se již v době vyššího stáří, které těžko snáší námahy delší cesty a bývá až příliš citlivo pro nepohody povětrnostní. Mladým posluchačům může cesta na přednášku a z přednášek – jak tomu jest ku př. v Římě – sloužiti za povinnou procházku, kdežto profesorům byla by ubráním a ubíjením drahého času, poněvadž na jednotlivou přednášku by museli vynaložiti celé půldne.

9. Nabídku, že by se v novostavbě dejvické mohly profesorům poskytnouti i byty, uznává profesorský sbor za šetrný ohled, ale již v bodě 3. řečeno, že různé a vážné důvody vyžadují jejich přebývání blíže středu města. Také ohledy zdravotní a sociální by asi většině profesorů byli na závadu, že by této jinak výhodné nabídky použíti nemohli.

10. Velice závažný důvod, proč profesorský sbor trvá nezvratně na umístění theologické fakulty v budově státní, jest také ten, že by opuštěním místností, které jsou jí v plánu universitním vykázány, účinně podporovala známá snaha po odloučení theologické fakulty od svazku university Karlovy. Sboru profesorskému to připadá jako vstoupení na plochu příkře nakloněnou, na níž by pád se stal nezadržitelným. Již na pouhou zprávu časopiseckou v r. 1921 podal v akademickém senátě prof. dr. Hobzanávrh, aby místnosti, připadající v budově universitní fakultě theologické, přikázány byly fakultě Husově. Návrh ten byl tenkráte zamítnut, ale nebyl by jistě a také ani by nemohl býti zamítnut, kdyby se fakulta theologická sama dobrovolně oněch místností zřekla.

Mimo to také církev československá činí právě v těchto dnech pilné kroky o zřízení samostatné fakulty pro církev čsl. a o její přičlenění k universitě Karlově. Leží nasnadě, kdyby fakulta theologická se dobrovolně z budovy universitní vystěhovala, jakou positivní a vydatnou podporu by tomuto hnutí poskytla. A dá se také předem za našich poměrů předpokládati, že vlivní činitelé z tajných záměrů budou všemožněi dočasnými výhodami materielními ochotně a mile rádi podporovat snahyo přenesení theologické fakulty do budovy seminářské. Platí zde: „Timeo Danaos dona ferentes.“[9]

Těžko a zároveň lehko jest předvídati, jak osudné následky by tomělo pro naše poměry náboženské, kdyby ve státní budově universitní místofakulty theologické se usadila fakulta církve československé.

Věc ta jest příliš vážna a bude o ní jednou souditi historie. Jaký soud by vyřkla historie jednou nad nynějším sborem profesorským, kdyby sáma to na podnět samého kancléře fakulty položil nevyvratitelný základ k odloučení theologické fakulty od university a tím také ke všem neblahým důsledkům, jež by z toho vyplynuly.

11. Sbor profesorský trvaje na tom, aby fakulta theologická byla umístěna v novostavbě university Karlovy, opírá se také o vůli Vaší Excellence, kterou Vaše Excellence projevila i ústně k zástupcům sboru profesorského i písemně v přípise ze dne 8. července 1925 č.7587, ve kterém „se potvrzuje, že arcibiskupský ordinariát v zásadě souhlasí, aby obě fakulty byly pojaty do budov nových universitních kollejí.“

12. Profesorský sbor jest přesvědčen, že totéž stanovisko zaujímá také Svatá Stolice. Když se v r. 1882 jednalo o zřízení české fakulty theologické, projevil zvěčnělý kardinál Schwarzenberg úmysl, zříditi utraquistický[10]arcibiskupský ústav theologický. Ale Sv. Otec Lev XIII. rozhodl pro zřízení samostatné české fakulty, přičleněné do svazku univerzity.

13. Konečně má profesorský sbor odůvodněnou obavu, že umístěním fakulty v kněžském semináři byla by ohrožena i prestiž a autonomie fakulty, která by tak v očích široké veřejnosti byla degradována na pouhý podřadný ústav theologický. Tomu by se nedalo předejíti ani lokálním oddělením, poněvadž veřejné mínění soudí dle toho, co na prvý pohled bije do očí.

14. Příliš úzké spojení theologické fakulty se seminářem snad by ani neprospívalo po stránce pedagogické. Zkušenost učí, že toto spojení přináší velmi často řevnivost vůdčích činitelů ve správě alumnátu oproti sboru profesorskému, což vyvolává nepříjemný neklid v obou sborech a neblaze působí i na mravní výchovu svěřenců.

II. Sbor profesorský nesouhlasí ani s dočasným umístěním theologické fakulty v budově arcibiskupského semináře kněžského. Důvody, uvedené proti přenesení trvalému, mluví mutatis mutandis[11] také proti umístění dočasnému.

Profesorský sbor plně uznává a sám velmi těžce pociťuje nedostatečnost ubikace theologické fakulty ve Spálené ulici 15, a Vaše Excellence, jež sama místnosti ony v r. 1914 zjednala, zná nejlépe okolnosti, za jakých se tak stalo. Ale sbor profesorský těžce a s bolestí nese výtky po stránce mravní, jež by Ordinaria zavazovali sub gravi k rychlému vystěhovaní fakulty z dosavadních místností. Sboru profesorskému není znám jediný případ, který by vyžadoval neodkladného vystěhování z ubikace nynější. Fakulta jest oddělena od místností tiskárenských prostorným dvorem a také od kanceláří, nacházejících se v prvém poschodí. Personál zaměstnaný v tiskárně i v ústředních kancelářích katolických zemědělců, jest v hodinách, kdy posluchači dlí na fakultě, jest svými povinnostmi vázán na místnosti kancelářské, tak že styk mezi posluchači a zaměstnanci jest tu omezen na čistě náhodné a velmi řídké potkání na schodech a není o nic větší, než byl tenkráte, kdy fakulta se do nynějších místností nastěhovala. Kdyby i to mělo býti závažnou závadou mravní, pak by platilo i zde: „Aliquin debueratis de hoc mundo exisse.“ [12]

Profesorský sbor má podezření, že ony výtky se zúmyslně vytyčují a zveličují od samotného majitele domu. Bylyť již bezpočtukráte od něho kroky officielní i soukromé a hledány různé intervencea protekce, aby se fakulta ze Spálené ulice vystěhovala, poněvadž majitel chce jejích místností použíti k jiným účelům. Profesorský sbor by to s největší radostí uvítal, poněvadž místnosti ony účelům a rozvoji fakulty od svého počátku nijak nevyhovují. Ale nová budova universitní již se staví a bude v r. 1929 dokončena. Proto doporučuje profesorský sbor, v dosavadní ubikace – při všech stísněných poměrech – vytrvati ještě tak dlouho, až se bude moci provést přesídlení definitivní do budovy universitní.

Ostatně jest toho třeba i s hlediska „šetření“, jež se v hospodářství státním neustále doporučuje, a bylo bypřímým mrháním na tak krátkou dobu se jinam stěhovati.

V případě, že by nastala nevyhnutelná nutnost přesídlení ještě před ukončením stavby budov universitních, bude tu po vystěhování kněžského semináře uprázdněné Klementinum, do něhož dočasné umístění fakulty by se mohlo státi za menšího nákladu a za menších potíží.

Pokud se týče výtek J. Em. kardinála prefekta kongregace de seminarii set universitatibus, „informovaného o nepřípustném nynějším umístění české fakulty“, jest sbor profesorský ochoten, podati mu příslušné vysvětlení a poukázati na to, že nynější neblahý stav vzešel jednakz politického ohledu podpořiti stranu lidovou, jednak že zaviněn byl těžkými poměry poválečnými a přestěhováním do budovy universitní záhy úplně pomine.

Na konec dovoluje si profesorský sbor poznamenati, že by činže, kterou by stát platil za dočasné umístění fakulty v kněžském semináři, byla sice do jisté míry k dobru novostavby semináře, avšak činže ta jest tak nepatrna, že její výtěžek nepadá nikterak na váhu u přirovnání s velikými škodami, které by jinak přemístění fakulty do sebe mělo,a jistě také při rozpočtu novostavby seminářské s ní nebylo původně počítáno. Větší činže než ve Spálené ulici by stát neplatil, a jest otázkou, zda by vůbec nějakou činži platiti chtěl, když může fakulta bez zvláštního nákladu umístiti ve svých budovách, ať již definitivně v universitní novostavbě u Čechova mostu nebo provisorně v Klementinu.

Profesorský sbor theologické fakulty university Karlovy dovoluje si ve vší úctě a vážnosti k zákonité autoritě předložiti toto memorandum Vaší Excellenci k blahovolné úvaze s vřelou prosbou, aby VašeExcellence ráčila všechny uvedené důvody laskavě uvážiti a v důsledkujich závažnosti upustiti od požadavků, vyslovených v přípisu ze dne 19. března 1926, č. 151.

 


 

[1]O okolnostech vystěhování fakulty v roce 1953 se uvádí v dokumentu s názvem Podklady pro výhledový plán CMBF z roku 1967, uloženém ve spisovně KTF, následující: „Tehdá bylo profesorskému sboru intimováno, že jde o opatření pouze dočasné, po dobu ohrožení republiky a že nejenom všechny theologické fakulty budou vystěhovány z Prahy, ale z obranných důvodů i jiné vysoké školy. Je všeobecně známo, že se tak nestalo a že obě nekatolické theologické fakulty v Praze zůstaly!“

[2]Základní kámen k novostavbě byl položen dne 4. října 1925. Informace o výstavbě nového kněžského semináře viz Časopis katolického duchovenstva (ČKD) 66, 1925, s. 585-598; ČKD 68, 1927, s. 625-638 a 804-811.

[3]Dne 28. června 1926 arcibiskup Kordač píše: „… Z ohledů pedagogických nemůže ordinariát dále strpěti ubikace české fakulty v obchodním domě ve Spálené ulici 15, kde jsou kandidáti kněžství v nutném styku s mladým ženským personálem obchodního domu a v místnostech nedostatečných…“ Státní ústřední archiv(SÚA), fond MŠ 1918-1945, k. 1032.

[4]Zároveň arcibiskup uvádí, že německá teologická fakulta již v říjnu 1926 přijala nabídku k přestěhování do nové seminární budovy jako provizorium. SÚA, fond MŠ 1918-1945, k. 1032.

[5]Z pramenů není možné zjistit, co bylo příčinou dlouhých jednání. O podmínkách smlouvy byla docílena definitivní dohoda po dlouhém jednání teprve koncem roku 1930, takže nájemní smlouva byla podepsána dne 11. února 1931. Souhlas ministerstva veřejných prací byl opatřen a smlouva byla sjednána s finanční prokuraturou v září 1931. Ministerstvo financí vyslovilo dodatečný souhlas s uzavřenou smlouvou teprve dne 23. února 1933. SÚA, fond MŠ 1918-1945, k. 1027.

[6]Na zasedání profesorského sboru dne 8. října 1929 byl přijat návrh Josefa Cibulky, aby fakulta upozornila ministerstvo školství a národní osvěty, že v dosavadních fakultních místnostech již není místo pro knihy ani pro posluchače. Stejně tak v jednání dne 6. října 1931 profesoři upozorňují na skutečnost, že kvůli vzrůstajícímu počtu posluchačů již nedostačují místnosti pro první dva ročníky a zároveň, že nově zavedený pátý ročník nemá žádnou vlastní místnost. AUK, KTF, protokoly ze sezení prof. sboru, k. 4. V jednání akademického senátu dne 21. února 1930 žádala teologická fakulta o urychlení stavby nové univerzitní budovy a o umístění teologické fakulty v této nové budově. Na tomtéž jednání však rektor Jindřich Matiegka informoval o návštěvě ministra financí Karla Engliše ao jeho rozhodnutí odložit z finančních důvodů výstavbu centrální univerzitní budovy. AUK, fond AS, protokoly ze zasedání AS 1929/30, k. 43.

[7]Přepis textu memoranda se opírá o koncept uložený v Archivu Univerzity Karlovy AUK, fond KTF, přestěhování teologické fakulty, k. 30.

[8]publikum = veřejná přednáška

[9]„Bojím se Danaů, byť nesou dary.“ – Takto varoval kněz Láokoón Trójany, aby nevtahovali do města dřevěného koně, kterého Řekové předstírající odjezd nechali před hradbami jako dar bohyni Athéně. Trójané neuposlechli, a tak se dostali do města s koněm i Řekové v něm ukrytí. Odtud „danajský dar“.

[10]utraquistický, tj. společný pro české i německé posluchače

[11]mutatis mutandis = když se změní, co je třeba změnit, tj. určitý výrok platí po provedení potřebných změn i pro jiný případ, za jiných okolností, platí obecně

[12]„To byste museli z tohoto světa utéci.“ (1 K 5,10). Za pomoc při překladu citátu a nalezení biblického verše děkuji PhDr. Markétě Koronthályové.

Proč se sedlákovi neurodilo dost větších brambor, aneb jak se vypořádat s neúspěchem

autor: 

Jan Konzal

Pokud náhodou víte, jak to s tím sedlákem bylo doopravdy, radějito neříkejte. Mezi českými závistivci totiž platí přísloví: čím hloupějšísedlák, tím větší brambory plodí jeho pole. Ať tedy řeknete cokoli, bude tovyužito proti vám.

Všichni máme nepřátele, kteří zavinili, že my sami zůstáváme právě jenprostřední nebo občas ještě horší. Nejčastějším nepřítelem „klidu pro práci“v naší církvi je prý stát a vnitrocírkevnípolarizace. To ovšem znamená, že na krku máme každý hned dvě polarizace,navzájem naprosto nepodobné. Ta jedna je stav, kdy dialog dvou stranzastávajících protivné názory přestane být vůbec možným, protože vzájemnádůvěra klesla na nulu – ale tenhle stav zmiňuji jen pro úplnost, v Čecháchnastane skutečně velmi zřídka, v Česku se sice tu a tam důvěřuje, aledialog se obvykle nevede, nemůže tedy ani přestat. Pokud totiž někdo patřík většině, s protivnou stranou nediskutuje, natož by riskoval ztrátuněkterého ozdobného péra v zápalu boje dialogem. A kdo patřík jakékoli menšině, může říkat co chce, odpovědi se dočká ledaz lesa.

Mnohem efektnější je vysvětlovat obtíže vlastní každému šéfování toudruhou polarizací. Je to realita virtuální a tím i prostá chybičekskutečných lidí, je to nepřítel jaksepatří zavilý a obávaný tím spíš, žejej ještě nikdo nezahlédl. Taková Loch-nessjednadvacátého století. Má řadu převleků. Nejčastější z nic jsou různévarianty kukaččího vejce ve vlastním počestném hnízdě. Postačí k tomui jen samotný pokřik, virtuální realita se spokojí s virtuálníreklamou.

Pokud někoho současný stav umění či neumění řešit konflikty uvnitřvlastních společností opravdu trápí, mohl by leccos k tomu najít v moudrémmýtickém příběhu zařazeném hned na začátek Bible, do druhé a třetíkapitoly Genese. Jahvista ovšem pojem polarizaceneznal a neužívá, zato zná prostředky i cíle, které sleduje osobaodpovědná, když se potřebuje z jednoznačného osobního selhání vyvinit.Najdeme tam snad všechny rozhodující rekvizity a finty.

Kdyby Jahvistův „člověk“ (představovanýbiblickou scénou jako Adam a Eva) uložil sám sobě změnu smýšlení – metanoia, mohl jeho problém padnout dříve, než začal dodnesnekončící dominový efekt identifikace viníků a jejich pozdějšírehabilitací. (Biblický autor neřeší hádanku, jaké oblasti lidských mohutnostíse toto selhání týkalo, a číst mezi řádky, že šlo o sexualitu, toprozrazuje spíš sexuální deprivaci takového čtenáře.) Jahvistův„člověk“ tehdy stejně jako mnoho lidí v podobné situaci dnes zvolil bezdlouhého přemýšlení cestu radikálně jinou. Napřed se Adam pokouší Hospodinunaházet písek do očí, předstírá poslušného manžela. Prý jedl proto, že mu ovocenabídla Eva. Nevěříme vlastním smyslům: není to dávno, co byl Adam euforickyšťastný z Evy právě jako „kosti ze svých kostí“. Věrnost se teprve musízrodit na vztahu samém v přiměřeně náročném procesu. A tak aby Adamnemusel přiznat sám sobě a samozřejmě i Hospodinu, že selhal, ukážeprstem na čerstvě vyrobeného nepřítele, obětuje na to svoji včerejší ohromnoulásku Evu. (Tenhle Adamův trik patří do arsenálů některých odpovědnýcha zároveň zbožných mužů dodnes: Jestliže muž selže, způsobila to krásažen, která jej obloudila. Nebo neodolatelná nevinnost dětí. Pokud selžepředstavený, zjistí se najednou, že mezi poddanými jsou neposlušní.)

Ale Jahvista pokračuje v lekci, užitečnévšem posluchačům a čtenářům Bible už dobře tři tisíciletí: Co tím vlastněAdam odvrátil? Co vyřešil? Spustil reakci padajících dominových kostekobviňování těch, které sám Hospodin stvořil a jak známo, stvořil dobře.Každé z těch jeho narychlo ušitých obvinění znovu a znovu svědčiloproti odpovědnosti Adamově i dalších spoluhráčů. To Adam je přece „jmenoval“do pozic, ve kterých je zastihl Hospodinův soud, míní Jahvista.Dnešními slovy bychom řekli: Šéfem rajského provozu byl Adam, všechny dalšíbytosti jmenoval do jejich funkcí právě Adam. Nepřestal nést za ta jmenováníplnou osobní odpovědnost. Jenže Adam byl dalek přiznání sám sobě, že něčímpochybil. Pravda, jedl. Ale netrhal, připomíná.

Od pradávna se pokoušejí lidé aspoň relativně vylepšit svoji image tím, že na bližního nebo na svůj osud, životnípodmínky nakydají něco hnoje. Na chvíli to mezi lidmi a hady snad pomůže,jak vidíme stále častěji na příbězích publikovaných ve všech mediích. AleHospodina Adam neoklamal ani tenkrát napoprvé. Nevím, nač potom spoléhají ti,kdo chtějí Hospodina ukonejšit právě tím, že místo změny svého vlastníhosmýšlení očerní nebo navrhnou potrestání někoho nebo něco mimo sebe.Přinejmenším v oblasti křesťanské etiky je ovšem tahle taktikaa strategie hodně krátkozraká.

Základní a jediná reálná polarita mezi Adamem a Evou nebylapodle slov Bible darem danajským, ale darem skutečné milostivosti. Proto taképodle Hospodinova rozsudku selhal člověk v obou videch, jako muža žena. I to je důležité pro pochopení procesů, ve kterých se vytvářejípolarity v „jediném těle“, například v církvi. Podobně jako úhybnémanévry chytráků, i opravdové pokání těch moudřejších má svoji dávno užvyšlapanou cestičku. Jenže dodnes volí vyznání viny a metanoiajen málokdo. Raději skrývají svoji nahotu kdesi v houští, sem tam někdostrčí hlavu do písku, jiný zavelí, že nahý král má ex definitiošaty podle nové módy a všichni je musí veřejně pochválit.

Hodně děravý je i sám deklarovaný protiklad „polarizace“ versus„mír pro naši práci“. Pojem sám je přenesen z oblasti teoretické fysiky,budiž tedy dovoleno ulovit tam další analogie. Práce se děje jen tam, kde jek mání nějaká energie, potvrdí každý učitelfysiky už na základní škole. A energie zase souvisí s rozdíly potenciálů.Kdo předstírá nebo dokonce usiluje vyhubit polarizující faktory, opíjí násrohlíkem, že chce v nastalém „míru“ pracovat. Pracovat bez energie a bezrozdílu potenciálů nelze, leda v perpetuum mobile.

Pokoj ráje nezničily rozdílné potenciály, ale závist a žárlivostlidí, vysvětluje další biblický příběh o Kainovi a Abelovi. Polarizace uvnitř „člověka“ se navzdory vyhnáníz ráje prokázala jako cosi potenciálně prospěšného. Strašáka obrátilHospodin v chiméru. Podle Bible měl tento prvý konflikt Adama a Evyi kladné, milostivé důsledky. Ti dva se poznali. Nebylo to marné, ti dvase pak skutečně milovali a plodně milovali, říká Jahvista,To už není nadšený pokřik Adamův, který lze tak snadno přebít obviněním. Láskanese plody, celou řadu důležitých plodů. Nic neprozradí člověku tak dobřeskrývané záhyby vlastní povahy jako to, že má k dispozici nějaký svůjprotipól, schopný rozehrát i ty skrývané struny.

Dějiny každého hnutí vždycky žily z různosti názorů, postojů,metod. Křesťanství vzniklo jako jeden z diferujících proudů v rámcižidovství. Také pozdější křesťané už považovali za požehnanou očividnoua přitom skutečnou polaritu mezi řekněme Šavlemz Tarsu a Jakubem, „bratrem Páně“. Podobněpožehnané jsou reálné polarizace mezi některými ranně křesťanskými obcemia jejich misionáři, jak nás o tom zpravují Skutky. Jak požehnaněformovala autoritativního Pavla konkurence jakéhosi Apolla!

Všechno to pomáhalo uchopit reflexí to, čemu křesťané věří ak čemu je to vlastně vyzývá a zavazuje. Pokud někdo v té prýzapeklité různosti jakoby ztratí směr, není to růzností, ale tím, že jeho víraani doufání směr ani neměly a tahle loď pak jede bez kormidla od počátku dokonce. Takových je a vždy bylo dost i mezi věřícími všech denominací.

Až se vás někdo zeptá, jestli je lépe mít brambory velké nebo malé,vězte, jde ve skutečnosti o něco docela jiného.

Abrahamovská ekumena – nutnost nebo utopie?

Stanislav Heczko

V dnešní době, kdy se po 11. září 2001 někdy hovoří o možné válcecivilizací nebo náboženství, a to hlavně o střetu mezi západní údajněkřesťanskou civilizací a civilizací islámskou (viz lit. 2, str. 248-259),nebude jistě na škodu připomenout si jinou alternativu – možnost tzv.abrahamovské ekumeny, o které píše Karl-Josef Kuschel ve své knize Spor o Abrahama. Co Židy, křesťany a muslimy rozdělujea co je spojuje (viz lit. 4).

Autor je známým katolickým teologem, přednášejícím ekumenickou teologiina univerzitě v Tűbingen a je rovněž zastupujícím ředitelem Institutupro ekumenický výzkum. V češtině vyšel jednak jeho výbor Teologiedvacátého století (Vyšehrad 1995) a jednak kniha Tvořím tmu a zlo –Je Bůh odpovědný za zlo? (Vyšehrad 1999), kterou napsal spolu s W.Grossem. K. -J. Kuschel se dále velmi aktivně podílí na projektu Hanse Kűnga„Světový étos“ a společně k tomuto tématu vydali publikaci Prohlášeníke světovému étosu. Deklarace Parlamentu světových náboženství (viz lit. 5).

V knize Spor o Abrahama považuje Kuschel Abrahama za historickoupostavu první poloviny druhého tisíciletí před Kristem a primárním zdrojeminformací o něm jsou pro něho příslušné kapitoly knihy Genesis. Na konkrétnímpříkladu vztahu židovství, křesťanství a islámu k Abrahamovi chce pakpodle mne hlavně ukázat, že jednotlivé tradice se jen stěží vyrovnávajís některými aspekty této postavy. A zejména s jeho universálnímposláním (universalismem), kdy podle Genesis 12, 3 v něm mají dojítpožehnání veškeré čeledi země (viz lit. 1- SZ, str. 30).

Naopak v jednotlivých tradicích se postupně stále více prosazujepartikularita, snaha si Abrahama přisvojit pro sebe – jako praotce Židů, otcevěřících, prvního muslima. Přitom Abraham je podle Kuschela předevšímarchetypální postavou – pračlověkem pratouhy po božském za hranicí kamenea hvězd, jde o člověka vybaveného možností překročit pomíjivéa vkročit do tajemství toho, co je neviditelné a věčné. Tak toukazuje např. hra Muž z Uru německo-židovské básnířky Nelly Sachsové,nositelky Nobelovy ceny za literaturu roku 1966 (tato hra je uvedena popředmluvě jako předehra k vlastnímu rozboru problematiky). Ve hře se ještěmladý Abraham (vlastně Abram) jako samojediný dokázal postavit na odpor nejenpanství měsíčního boha Sina, ale také tyranii legendárního lovce Nimroda. Potéto předehře následuje část A, analyzující vztah židovství, křesťanstvía islámu k Abrahamovi.

V části knihy věnované vztahu židovství k Abrahamovi (část A 1)Kuschel předně zdůrazňuje, že Abraham nebyl Izraelec, nýbrž mužz Mezopotámie (Kaldejec); že Abrahamovi byl Jahve jako Bůh Izraele neznám,Abraham uctíval svého vlastního Boha, Boha Abrahamova (Jahve se objevuje teprvev knize Exodus, v souvislosti s Mojžíšem a svým zjevením nahoře Sínaj); dále Abraham neznal žádný chrámový kult svého Boha, nebyl žádnýmknězem a oltáře pro svého Boha stavěl vedle oltářů postavených pro jinébohy; nakonec Abraham ještě neznal Tóru, znal jen jeden ritus (obřízku), jinakjeho náboženství spočívalo pouze na důvěře v Boha a v poctivostia spravedlnosti.

Teprve později došlo k propojení této postavy s požadavkyvýlučnosti jahvistického náboženství, čistoty lidu, kultovní jednotyv chrámě a poslušnosti vůči Tóře. Ještě později došlo kezpolitizování Abrahama (hlavně v době makabejských válek), k jehoidealizaci v duchu helénismu (jako pravzoru poznání Boha a nositelekultury) a nakonec k jeho halachizaci rabíny (Abraham jako velekněza první rabi, jako počátek a konec všech věcí, jako první monoteistaa misionář, jako praotec jediného vyvoleného národa a jako praotecvšech konvertitů). Na Abrahamovi záviselo příliš mnoho, než aby se ho Židémohli vzdát. Především příslib týkající se konkrétní země a rozkvětukonkrétního lidu. Genesis 12, 2 (viz lit. 1-SZ, str. 30) – slib „učiním těvelkým národem“ a Genesis 15, 18 (tamtéž, str. 32) – smlouvas Hospodinem, že „tvému potomstvu dávám tuto zemi od řeky Egyptské ažk řece veliké, řece Eufratu…“. Zde ovšem muselo dojít k dalekosáhlémunahrazení Božího požehnání pro národy světa výlučnou linií požehnání Abraham –Izák – Jákob, kdy jenom Izraelité (Židé spolu s konvertity) jsou pravýmidětmi Abrahamovými (zde si připomněme, že Abraham měl celkem osm synů – Izmaeles Hagar, Izáka s Sárou, Zimrána, Jokšána, Medána, Midjána, Jišbákaa Šúacha s Ketúrou).

V části A 2 Abraham a křesťanství Kuschel na prvním místěpřipomíná, že Ježíši z Nazareta šlo o obrácení a obnovu Izraele,nikoliv o založení nového náboženství a překonání Izraele. A ještěapoštol Pavel věděl, že přes odmítnutí Ježíše jako Mesiáše zůstává Izrael Božímprvorozeným synem, a to „pro své otce“ (Ř 11, 28, viz lit. 1- NZ, str.153). Sliby dané Abrahamovi a Izákovi nejsou odvolány. Pohané si musí býtstále vědomi toho, že jsou jako větve plané olivy naroubovány na ušlechtilouolivu, část Izraele sice propadla zatvrzení, avšak jen do té doby, dokudnevejde plný počet pohanů, a pak „bude spasen všechen Izrael“ (Ř 11, 26,tamtéž, str. 153). Žid Pavel tak bojuje proti židovskému partikularismu veprospěch židovského universalismu. Kdo věří v Boží jednání v JežíšiKristu, je duchovním dítětem Abrahamovým, ať je Žid či Nežid (Řek).V Kristu je od Izraele odňata výlučnost zprostředkování spásy, aniž byovšem byl Izrael ze spásy vyloučen. Obdobně smýšleli i evangelisté Matouša Lukáš.

Ovšem už u evangelisty Jana začíná přivlastňování Abrahamakřesťany. V osmé kapitole Janova jsou někteří Židé (konkrétně zákonícia farizejové) označeni ne za děti Abrahamovy nebo děti Boží, ale přímo zaděti ďáblovy (J 8, 44, lit. 1-NZ, str. 100). K dalšímu pokřesťanštění Abrahamadošlo v rané církvi – v listu Barnabášově se Abraham stává výlučnýmsvědkem Kristovým, v listech Ignácových je židovství chápáno jako už mrtvénáboženství, v Justinově dialogu jsou jen křesťané považováni za dětiAbrahamovy.

Augustin Aurelius (v pátém století po Kristu) pak již nikoho nenechávána pochybách (spis Proti Židům) – po Kristově smrti a vzkříšení církevdefinitivně vystřídala, totálně nahradila synagogu (tzv. teorie náhrady). Židovskédědictví tak bylo zcela pokřesťanštěno, resp. pocírkevněno.“Tělesný Izrael“přišel o vše (Boží vyvolení, smlouvu, přikázání, Písmo, mesiášskázaslíbení), všechno přešlo nyní na „duchovní Izrael“, na církev. A po vymazáníIzraele z dějin spásy přišel za zhruba 15 století pokus o jehofyzické vymazání, kdy se teologický antijudaiusmus a rasový antisemitismusspojily ve smrtelnou látku, které židovský lid málem padl za oběť (holocaust).

V úvodu části A 3 Abraham a islám Kuschel vypráví příběh„problematického“ Abrahamova syna Izmaele. Skutečností totiž je, že nikolivIzák (Smíšek), nýbrž Izmael (Slyší Bůh) je Abrahamovým prvorozeným synem (Gn16, lit. 1- SZ, str. 33); že Izmael přijímá ještě před Izákem znamení smlouvy,tj. obřízku, a to ve stejný den jako Abraham (Gn 17, 23- 26, tamtéž, str.34); že nejen Izákovo, ale i Izmaelovo přežití stojí pod zvláštní Božíochranou a požehnáním a že také z Izmaele vzejde národ (Gn 21,tamtéž, str. 37). Skrze svých dvanáct synů se totiž Izmael stal praotcem Arabů.A svůj původ od Abrahama a Izmaele odvozoval arabský kmen Kurajšovců,z něhož vyšel Muhammad. Ten se cítí být povolán za proroka Arabů, kterýjim zpočátku nechce zvěstovat nějakou novou víru, nýbrž jim chce připomenoutprastarou víru a nově zvěstovat to, co již bylo zachyceno ve dřívějšíchzjeveních darovaných Bohem Židům a křesťanům (vlastníkům Písma). Abraham(arabsky Ibráhím) je pro něho především vzorem důsledného a přísnéhomonoteismu a korunním svědkem proti modlám.

Původně Muhammad dokonce počítal se spojenectvím s medínskými Židypři obraně společné monoteistické víry proti zatím nevěřícím Mekkáncům. Židévšak nechtěli uznat jeho prorockou roli, a tak došlo k roztržce seŽidy (nakonec byli povražděni). Dochází k „arabizaci“ Muhammadovaposelství: Muhammad obviňuje Židy ze zfalšování Písma, mimo jiné ze zatajovánípoukazů, které mají údajně ukazovat na jeho zjevení; mění směr modlitbyk Mekce (předtím k Jeruzalému); termín postu stanoví na měsícramadán; činí pohanskou svatyni Kaabu centrem muslimské zbožnosti (ovšem jejízaložení již připisuje Abrahamovi a Izmaelovi).

Abraham se pak stává vzorem správného muslima, jehož víra se prodělánímnějaké zkoušky stala osvědčenou důvěrou v Boha, která ho vedek následování Boží vůle. Muslim stejně jako Abraham není modloslužebníkem,je hánífem (tj. věří v jednoho Boha) a je odevzdaný do vůle Boží. Iv islámu dochází tedy k přisvojení si Abrahama ummou – tj.k paradoxní islamizaci nemuslima Abrahama. Sám Muhammad se pak začínápovažovat nejen za posla Božího, nýbrž dokonce za „pečeť proroků“ (toho, kterýmpřináší poslední a nejdokonalejší zjevení, viz súra 33, 40, lit. 3, str.549). A jediným náboženstvím u Boha se pro něho stává islám (súra 3,17-19, tamtéž, str. 495).

Část B knihy je věnována perspektivám abrahamovské ekumeny. V tétočástí autor vyzývá v duchu Deklarace Parlamentu světových náboženstvík dialogu mezi náboženstvími, zejména mezi tak blízkými náboženstvímijakými jsou židovství, křesťanství a islám. Dialog vycházející z víryby měl být oproštěn od fanatismu a měl by obsahovat soutěženív dobrém. Kuschel se zde odvolává na súru 5, 48 (lit. 3, str. 605)-„Předstihujte se vzájemně v konání dobrých skutků!“ a na súru 2,107-113 (tamtéž, str. 454) – „V den zmrtvýchvstání však Bůh rozsoudí mezi nimito, oč se hádali.“

Autor také připomíná možnost spásy pro ostatní ve znamení Noemově podležidovství (spása i pro pohany, když plní sedmero Noemových přikázáníohledně soudnictví, zákazu modloslužby a rouhání, vraždy, krádeže,smilstva a násilí vůči živým tvorům, viz Gn 9, 4-6, lit. 1- SZ, str. 28);možnost spásy nekřesťanů podle křesťanství (pro ty, kdo se bez vlastní vinynemohli seznámit s evangeliem Ježíše Krista a jeho církví);stanovisko Druhého vatikánského koncilu, že muslimové a křesťané se klanějí„jednomu Bohu“; zákaz donucování ve víře podle islámu a nezbytnost přijetíplurality tří abrahamovských náboženství (súra 2, 256, – „Nebudiž žádnéhodonucování v náboženství!“, lit. 3, str. 473).

Abraham nemá nahrazovat Mojžíše, Ježíše ani Muhammada, nelze obcházetči nivelizovat strukturální teologické rozdílnosti židovství, křesťanstvía islámu. Pro všechna tato náboženství je však Abraham pravzorem vírya ústřední kritickou postavou opravdovosti a čistoty jejich víry.Jeho cizost mu umožňuje být východiskem pro žádoucí kritiku všech tradic. KdyžŽidé, křesťané a muslimové budou brát vážně svůj společný dějinný původ –Abrahama, Hagaru i Sáru – poznají své zvláštní vzájemné propojení, budousi prokazovat vzájemnou úctu a budou si vědomi vzájemné odpovědnosti,sounáležitosti, péče a solidarity.

Abrahamovská ekumena je tedy rovněž ekumenou vzájemného dorozumění-učení, studování a duchovního zpracovávání náboženství, kultura civilizací těch druhých. Pěkné svědectví zde podává činnost Fraternitéd‘Abraham (Bratrstva Abrahamova), které působí ve Francii od roku 1967. Zpolitické oblasti pak autor uvádí příklad abrahamovské mírové mise Anvaraas-Sádátá (1977-81), která umožnila nastolit mír mezi Izraelem a Egyptem,což ho ovšem stálo život.

V závěru knihy se Kuschel ptá, zda se mohou Židé, křesťanéa muslimové modlit spolu. Nejenže na tuto otázku odpovídá kladně (neboťbez spirituality není ekumenicity), dokonce dává příklady možných modlitebvěřících z jednotlivých náboženství (viz lit. 4, str. 276-277).

Např. Židé na mírovém setkání v Assisiv roce 1987 pronášeli následující modlitbu:

„Bůh náš na nebesích, Pán pokoje, dá zavládnout milostia milosrdenství nad námi i nade všemi národy země, které o jehomilosrdenství a milost naléhavě žádají, prosí o pokoj a hledajíjej.

Bože náš na nebesích, dej nám sílu, abychom jednali, pracovalia žili, dokud se nad námi neukáže Duch shůry, poušť se nepromění ve vinicia vinice nezhoustne v les.“

Křesťané se v Assisi modlili tuto modlitbu svatého Františka:

„Pane, učiň mě nástrojem Tvého pokoje,

dej, ať miluji, kde vládne nenávist;

ať odpouštím, kde se křivdí;

ať sjednocuji, kde je svár;

ať říkám pravdu, kde je lež;

ať přináším víru tam, kde hrozí pochybnost;

ať probouzím naději, kde trýzní zoufalství;

ať rozsvěcuji světlo, kde vládnou temnoty;

ať přináším radost, kde přebývá zármutek.“

Muslimové pak přispěli vstupní súrou Koránu, Fátihou (Otvíratelkouknihy):

„Ve jménu Boha milosrdného, slitovného,

Chvála Bohu, Pánu lidstva veškerého,

milosrdnému, slitovnému,

vládci dne soudného!

Tebe uctíváme a Tebe o pomoc žádáme,

veď nás stezkou přímou,

stezkou těch, jež zahrnuls milostí Svou,

ne těch, na něž jsi rozhněván,

ani těch, kdo v bludu jsou!“

Jak žádoucí jsou společné modlitby za mír a zausmíření, dokazuje nejen dnešní napjatá situace na Blízkém Východě. Lze jendoufat, že Židé, křesťané a muslimové naleznou cestu k upřímnémuabrahamovskému bratrství, nebudou strnule lpět na minulosti a budouochotni se jako Abraham vždy vydat na cestu a být tak požehnáním pro celélidstvo. V našem vědomí by mělo trvale zakořenit poznání, že Židé,křesťané a muslimové věří jako Abraham ve stejného Boha, jenž oživujemrtvé a to, co není, povolává k bytí (Ř 4, 17, lit. 1-NZ, str. 147).

Literatura:

Bible, Písmo svatéStarého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih), český ekumenickýpřeklad, Česká biblická společnost, Praha 1995, ISBN 80-85810-08-5

Samuel P.Huntington, Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu, RybkaPublishers, Praha 2001, ISBN 80-86182-49-5

Korán, překladIvan Hrbek, Odeon, Praha 1991, ISBN 80-207-0444-2

Karl-JosefKuschel, Spor o Abrahama. Co Židy, křesťany a muslimy rozdělujea co je spojuje, Vyšehrad, Praha 1997, ISBN 80-7021-197-0

Hans Küng,Karl-Josef Kuschel, Prohlášení ke světovému étosu, Deklarace Parlamentusvětových náboženství, Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK),Brno 1997, ISBN 80-85959-31-3

Cesty k sakramentální víře

Echard Jaschinski

Zda je moderní člověk ještě vůbec schopný mít vztah k symbolům,liturgii a svátostem je předmětem neustálých diskusí od doby prosluléhovystoupení Romano Guardiniho v roce 1964. Dnesse zdá, že tato otázka byla zodpovězena pozitivně. Šokující události to ukázalydosti zřejmě. Vzpomeňme si na veřejné projevy smutku po smrti lady Dianyv Paříži v roce 1997, po vlakové nehodě v Eschederoku 1998, po teroristických útocích na New Yorka Washington v roce 2001 nebo naposledy po případu amoku v Erfurtu. Lidé chtějí vyjádřit své otřesení, soucita sdílené utrpení na pozadí všeho zla světa formou rituálních úkonů.Přinášejí květiny, zapalují svíce, zapisují se do kondolenčních knih, společnějdou na bohoslužbu – dokonce i ti, kteří nemají k náboženskýmspolečenstvím nebo církvím vůbec žádný vztah.

Kde leží hlubinné motivy pro takové spontánní úkony? Jedná se snadpouze o biologicko-genetickou, hluboce zakořeněnou, zděděnou náklonnostčlověka ukazovat za mimořádných událostí solidaritu k lidem? Je to jenomnutkání uklidnit strach po zpracování emocionální bouře, které je třebaprojevit ve vnějších aktivitách rituálního úkonu?

Naproti tomu se v normálním životním rytmu ukazuje jistápřesycenost bohoslužbami.“Proč svátosti?“, napsal znalec fundamentální teologieHansjürgen Verweyen v roce 2001.Podobné knižní tituly signalizují následující problém: Sakramentální úkonyv církevně stanovené formě ztratily svou plauzibilitu.Proto se teologové neustále snaží zapojovat do nich i profánní zkušenostiživota, aby potom z této pozice nově otvírali tradovanou symboliku. To jezjevné již volbou titulů pro takové publikace: „Znamení blízkosti Boha – náčrtsakramentální teologie“ (Theodor Schneider, 1979); „Slova a gesta – k pochopenísvátostí“ (Franz-Josef Nocke, 1985); „Pociťovatživot – slavit víru. Svátosti a liturgie v našem čase“ (Kurt Koch, 1999). Také knihy se spíše střízlivějšími titulyse snaží o nové přístupy, např.“Malá nauka o svátostech“ od Leonarda Boffa (1976). Originální titulv portugalštině to vyslovuje jasněji názvem „Svátosti v životěa život ve svátostech“; rovněž tak „Sakramentální teologie“ od Herberta Vorgrimlera (1987); dále„Svátosti“ (Franz Courth, 1995); „Sakramentálníteologie – příručka“ (Franz-Josef Nocke, 1997). Tato dílapojednávají o základních lidských předpokladech a antropologickýchrámcových podmínkách pro schopnost vnímat pozitivně liturgii.

Sakramentální myšlení, pociťování a konání se týká základníchotázek lidské existence vůbec.

Jak je třeba vidět např. život v kosmologické perspektivě? Jaké máživoucí tvorstvo vlastnosti, jimiž je formován i člověk? Jak formovalačlověka příroda a kultura, že můžeme chápat jisté sotva změnitelné způsobychování? Jako faktory předsakramantálních zkušenostíse dají zjistit? Jaké předpoklady musí existovat, aby mohli lidé vykonávatuzdravujícím a zdravým způsobem nábožensko-rituální úkony? Jakoporovnatelné obrazy, metafory, poznatky a zkušenosti nám nabízí moderníobraz světa? Jak mění náš život, naše slavení, naši víru?

Zdá se být přínosné přizvat na radu i autory z mimoteologické oblasti. K tomu náleží oblasti jakokosmologie, (evoluční) biologie, jaderná fyzika, technologie médií, jakoži antropologie, lékařství a alternativní terapie. V neposlednířadě by měly být zohledňovány i osobní zkušenosti se symbolya sakramentálním slavením.

Jde nám tedy méně o obnovení diskuse o počtu a hodnotě„klasických“ sedmi svátostí na rozdíl od svátostin. Spíše se jednáo základní postoj nábožensky otevřeného a hledajícího člověka. Žítsakramentálně znamená: tváří v tvář Bohu fyzickými gesty vyjadřovat,objevovat, sdělovat i slavit živěji a neuzavřeněji na pozadí„konající se“ události stvoření, života a zkušenosti se světem.

Echard Jaschinski v časopisu „Christ in der Gegenwart“ z 9. 6.2002

přeložil Josef König

Specifika symbolismu v křesťanství

Fenomén symbolu, kterým se budu ve svém článku zabývat, je problémem dosti složitým. Symbol je termín používaný v mnoha oblastech lidského poznání a vždy ve více či méně specifickém smyslu. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl napsat tento článekjako komparaci vnímání tohoto pojmu v oblastech religionistiky, sociologie náboženství a antropologie a jako protiváhu pojetí v liturgice, tedy pojetí specificky křesťanské.

Pro pohled kulturní antropologie využiji práce Clifforda Geertze, který se otázkou symbolů zabývá ve své práci Interpretace kultur. V Geertzově pojetí má symbol zvlášť velkou důležitost, což plyne z celkového autorova pojetí kultury jako „systému veřejných symbolů“.

Geertz vidí několik důležitých funkcí symbolu. Symbol jako základního jednotícího prvku mezi lidským životem a metafyzikou, náboženský symbol vytváří mezi nimi základní soulad, symbol jako gen – způsob předávání kulturních vzorců, symboly nejen čelí chaosu a nevysvětlitelnému ve světě (vždyť jakékoliv setkání tváří tvář se zlem nebo utrpením vzbuzuje otázky po smyslu[1]), ale předávají i etické normy…

To, co se mně osobně zdá autorovým největším přínosem je odlišení dvou základních významů symbolu. Za prvé je to symbol jako model reality, tedy jako nástroj pro interpretaci našich zkušeností, který nám umožňuje je smysluplně vysvětlit a dává tak realitě význam. Druhým významem symbolu je jeho formování reality, je modelem pro realitu. Především tento druhý význam odděluje symbol od jiných prostředků lidské komunikace. Symbol je tedy v tomto pojetí také určitým promítnutím lidských představ o kosmickém řádu na úroveň lidské zkušenosti.

Symbolické jednání se nazývá rituál – nábožensky posvěcené chování. V něm splývá svět prožitků a náboženských představ a stávají se jedním a toto prožití rituálu pak zpětně proměňuje smysl pro realitu. Rituál se tak stává jakýmsi vstoupením do podstaty reality. [2] I zde opět tedy nacházíme zpětnou vazbu, rituál je znázorněním transcendentní reality, ale stává se pro ni i autoritativním prvkem, což jen poukazuje na snadnou zaměnitelnost či spíše neodlučitelnost obou hlavních významů symbolův praxi. Rituál nejen transcendentno znázorňuje, ale i mění, stejně jako mění účastníky rituálu.

Zde se dostávám k hlavnímu tématu svého článku, a to je vnímání magického v rituálech a symbolech. Toto magické působení je totiž patrné nejen z prací kulturních antropologů, ale také v sociologii náboženství a religionistice. Než se dostanu k problematice magického v liturgice, zmíním ještě krátce symboliku z pohledu dalších dvou zmíněných vědních disciplin.

K ritualismu Max Weber poznamenává, že se jedná o náboženské jednání, představující symboly božských sil. Rituál je druh magického jednání snažící se ochránit se či vymoci si něco na nadsmyslových mocností. V symbolickém jednání dochází k určité stereotypizaci, která je pak následně udržována, ze strachu, že jakékoliv porušení rituálu při bohoslužbě by mohlo vyvolat hněv boha či jiných nadsmyslových mocností. V symbolickém jednání se tedy prosazuje mytologické myšlení tolik vytlačované v moderních civilizacích. Dokonce i v zracionalizovaných náboženstvích jako je křesťanství se snadněji prosazují dogmatické novinky než inovace v oblasti symbolů[3].

Podobně vnímá symboly i religionistika. Symbol, který nám zprostředkovává náboženskou zkušenost, odhaluje svět, jež není nadále nejasný, ale nadosobní, významný a posvátný. Tento svět je dílem bohů a účast člověka na něm přináší do jeho života řád. Symbol je v náboženském systému předmět, který představuje kosmickou úplnost a vede k prožití univerzálna (viz. zmiňovaný význam slova symbol „část celku“). Symbol má moc angažovat veškerý lidský potenciál a otvírá lidské vědomí univerzalitě. Na oplátku za tuto angažovanost pak symbol vysvobozuje člověka z jeho pouze částečné individuální situace.

Nyní si chci položit otázku, která plyne z výše uvedených tezí. Platí pojetí těchto vědních disciplin také pro křesťanství? Je křesťanská liturgie snahou manipulovat s Bohem a naklonit si ho?

Tyto otázky připomínají především trvající podezření ze strany protestantismu ke katolické sakramentální teologii. V protestantismu trvá tradiční podezření, že svátosti jsou už svým jménem[4]důkazem zpohanštění křesťanské církve. Katolická nauka působení svátostí ex opere operato je brána jako další důkaz magického působení svátostí. Podle některých kritiků[5] je magičnost všude tam, kde není ostrá hranice mezi působením církve a činy Božími, neboť takováto spolupůsobnost v oblasti spásy by Bohu upírala svrchovanost v Jeho milosti.

Co k tomu říká liturgika? Než si na tuto otázku odpovíme vraťme se k samotnému významu slova symbol. Řecké slovo SYMBOLON je odvozeno od slovesa SYMBALLEIN, jehož původní význam byl „házet dohromady“, odvozeně se pak toto sloveso užívalo i ve významu spojovat, dávat dohromady. Samotné slovo SYMBOLON pak v antické době označovalo část celku, znak, znamení, smlouvu či kloub. [6]

Z tohoto činu je odvozován i hlavní význam symbolu pro liturgiku. Symbol je částí poukazující na celek, a proto je člověku tak blízký. Sám člověk je totiž otevřené bytí, které někam směřuje, k určitému naplnění, stavu plného lidství. Skrze symboly tak člověk nachází cestu k Bohu, k části své existence, od které byl událostí pádu oddělen.

Symbol má tedy smysl jen a pouze tehdy, váže-li obě poloviny vzájemný vztah a je-li pouze tento vztah jedinou motivací k rituálnímu jednání. Pokud symbolické jednání nevyjadřuje především vztah obou částí, pak již nespojuje (symballein), ale rozděluje. Toto nám pak zodpovídá otázky po magickém v křesťanské liturgii. Veškeré konání v ní je odpovědí na Boží činy a vyjádřením našeho vztahu k Bohu, který již své spásné dílo učinil a my mu můžeme jen vzdávat chválu. Jakékoliv jiné pojetí křesťanské bohoslužby neodpovídá dnešnímu pojetí křesťanské liturgiky a je nepravověrné. Pro magičnost a jakoukoli manipulaci tedy není v křesťanské liturgii místo.

 

Literatura:

 

Eliade Mircea, Mýty, sny a mystéria, Praha 1998

Eliade Mircea, Posvátné a profánní, Praha 1994

Geertz Clifford, Interpretace kultur, Praha 2000

Chauvet Louis-Marie, Symbol and Sacrament, A Sacramental Reinterpretationof Christian Existence, Collegville,Minnesota, 1995

Kitagawa M. J. , Long H. Ch. (editors), Myths and Symbols, Studies in Honor of Mircea Eliade, Chicago 1969

Kunetka František, Liturgika - Úvod do liturgie svátostí, Kostelní Vydří 2001

Stachová J. (editor), Symbol v lidském vnímání, myšlení a vyjadřování, UV ČSAV, Praha 1992

Weber Max, Sociologie náboženství, Praha 1998

 

 

 


 

[1]Náboženské symboly nečiní svět smysluplnějším tak, že by popíraly nevysvětlitelné, ale tím, že ujišťují o existenci spravedlnosti.

[2]Geertz zmiňuje svá pozorování rituálu u kmene Mali, kde při rituálním souboji Rangy a Baronga účastníci upadají do transu a dochází k plné identifikaci se znázorněným božstvem. Navíc i u účastníků kontrolujících své chování by například mohlo lehce dojít k reakci vedoucí až k ubití představitele zlého božstva.

[3]Můžeme zmínit zavilý odpor, který vzbudila liturgická reforma v pravoslaví za patriarchy Nikona v polovině 17. stol.

[4]Mysterion – jména antických pohanských kultů.

[5]Např. E. Zelený v Teologická revue1986-7, článek Nedokončená reformace a reakce na něj.

[6]Podrobněji viz. sborník Symbol v lidském vnímání, myšlení a vyjadřování, UV ČSAV, Praha 1992, str. 94-101, příspěvek M. Mráze – Význam slova symbolon v jazyce řecké klasické filozofie.

Sporné svěcení žen

autor: 

Dne 29. června2002 v neveřejném obřadu, konaném na lodi plující na Dunaji, přijalaskupina devíti žen kněžské svěcení. Světitelem byl argentinský biskup Romulo Braschi,původně římskokatolický arcibiskup, nyní však působící v Církvi JežíšeKrále. Svěcenkyně pocházejí z Německa, Rakouskaa USA. Argumentují, že církevní zákaz kněžského svěcení žen se neopíráo bibli „Jak nauka o nemožnosti ordinace žen, takcírkevní právo na ní postavené jsou projevem hereze, “ napsaly teoložky Ida Ramingová a Iris Muellerová,jež byly rovněž vysvěceny. Svůj čin vysvětlují jako prorocký akt, který má býtsignálem k zásadní změně v církvi.

Reakce ze stranyoficiálních představitelů římskokatolické církve byly jednoznačně negativní.Svěcení žen bylo totiž papežem Janem Pavlem II. výslovně odmítnuto.Římskokatolická církev hájí názor, že v církvi byli vždy svěceni mužia že kněz reprezentuje muže Ježíše. Rakouský biskup Kurt Krenn proto pohrozil vyloučením vysvěcených ženz církve. Teolog Augustin Pötscher argumentoval:„Jakékoli svěcení proti vůli církve je samo o sobě rozporná představa,a proto je neplatné. Jakákoli služba se přece vykonává z pověřenícírkve pro nějakou církevní obec. Člověk se do církevního úřadu nepovolává sám,ale je povolán v rámci přesně stanoveného postupu. Svátost není žádnýhokuspokus, ale děje se jen tehdy, když udílející i přijímající chtějídělat to, co má církev v úmyslu činit.“

Od akce se všakdistancovali i představitelé hnutí Kirchenvolk-Begehren (Petice lidu církve), které samo možnost svěcenížen požaduje a na něž se mj. vysvěcené ženy odvolávaly. Podle jejichprohlášení této platformě jde o postupnou změnu církevního právav těch věcech, jež lze změnit, a nikoli o „ilegální akce“, kterémohou „přivolat nebezpečí rozštěpení církve“.

Svěcení ženv katolické církvi bylo prováděno i v normalizačnímČeskoslovensku, kdy se k němu rozhodl tajný biskup Felix Maria Davídek.Tehdy bylo svěcení lépe odůvodnitelné z hlediska účelu tohoto aktua církevní obce, pro níž svěcení měla být určena. Přesto byl Davídkův kroki v rámci podzemní církve vnímán jako velmi kontroverznía bezprostředně vedl k rozštěpení Davídkova hnutí. Oficiální místařímskokatolické církve také nikdy žádné takové svěcení neuznala.

Snad tedy lzevyslovit názor, že přinejmenším dokud se nezmění oficiální linie současnéhopapeže, nebudou kněžská svěcení žen akceptována. Případné pokusy o jejichuskutečnění tak budou vždy riskantní a pravděpodobně lehkomyslné. Přitomvšak současný důraz na rovnoprávnost pohlaví, který přerostl v silnépolitické a kulturní hnutí, církev akutně staví před problém, jak svůjpostoj k ženskému svěcení ospravedlnit před věřícími. Úbytek ženv členstvu církví se začal v Západní Evropě projevovat již předdlouhou dobou, a tento trend pravděpodobně signalizuje jejich rostoucínespokojenost s církevní praxí.

Svyužitím zpráv agentur BBC a KAP připravil JaS

Znamení – centrum liturgického vzdělání?

Klemens Richter

Nepovedou potíže v používání jazyka symbolů, které se dnes zjevněvyskytují, k tomu, že se znamení stanou středem liturgického vzdělávání?Zásadní otevřenost k porozumění znamením patří jistě ke všeobecnémulidskému vzdělání, předchází vlastní liturgickou formaci. Kdo neodpouštía neprosí o odpuštění, kdo se nenechá obdarovat a sámneobdarovává, kdo nedokáže děkovat, slavit a společně jíst a pít, tentaké nenajde žádný přístup k symbolickému jazyku liturgie.

Pochopení a provádění svátostných znamení ale bezpochyby patřík podstatným prvkům liturgického vzdělávání. I zde můžeme odkázat naRomana Guardiniho, kterému jde od počátkuo celkové uvedení do liturgie, méně už o intelektuálnízprostředkování. Proto jeho základní otázky zní takto: „V čem spočívá podstataliturgického jednání? Jak musí být člověk či společenství uzpůsobeni, aby bylioprávněni k účasti na liturgii?“ Jeho úvahy se v první řadě vztahujína výchovu ke schopnosti vnímat symboly a vytvářet společenství.

Protože liturgické konání zahrnuje celého člověka, musí být tělesnéchápáno jako základ symbolu; vždyť pouze v něm se může projevit duchovní.Je třeba odmítnout jakoukoli jednostrannou spiritualizaci. Liturgie si dělánárok na celého člověka: „Bude-li dokonalá, pak nepovede k tomu, abymodlícího se člověka zbavovala těla, naopak, bude … stále lidštější. Chci říci,že se jeho tělesnost při liturgickém úkonu stále více prohlubuje, stává seduchovnější, že se jeho duše stále plněji projevuje, ztělesňuje.“

Je-li ale do liturgie zapojen celý člověk se svými postoji, gestya jednáním, dostanou také ostatní znamení uvnitř liturgie novouhodnotu.“Výrazové možnosti těla s jeho orgány a pohybyk vyjádření plnosti duševního stavu nestačí. Člověk se rozvíjí, přičemžzapojuje věci ze svého okolí do oblasti těla.“ Výrazové možnosti věcí, prostorua času jsou tedy vtahovány do duševně–tělesného základního vztahu.Předpokladem pro to je tedy pocit, že všechno vnější může být takésymbolem.“Symbol vzniká, když něco vnitřního, duchovního nalézá svůj výraz vevnějším, tělesném… To vnitřní se musí … nezbytně transponovat do vnějšího… Dáleale k symbolu v plném smyslu patří, že jasně popisuje, že výrazováforma ani nemůže vyjadřovat něco jiného.“

Přitom musí tento symbol odpovídat podstatě, tj. ničemu nesmí býtčiněno násilí, nýbrž musí přirozeně připustit tuto interpretaci: „Vždy, kdybude nutno říci: to bylo kdysi tak a tak … to vlastně znamená to a to… o tomto si máme myslet to či ono – pak už nemluví podoba, a pověřícím se požaduje propůjčit jí umělou řeč.“ Jestliže ale už jednou věřícíhopřinutíme dávat symbolům vlastní význam, pak už není možné společné chápánítoho, co se děje při liturgii, protože na jedné straně mohou vést chybyv překladu k nesprávnému porozumění a na druhé straně jsouotevřené dveře individualistickému a na soukromých pocitech založenémuvýkladu.

Zde je také vznesen nárok na schopnost vytvářet společenství, protožeprávě v liturgii nejde o osobní povznesení k Bohu, nýbržo společné konání shromážděné obce. Liturgie tak vyžaduje ochotu sdílets druhými jejich život, jejich utrpení a přejímat za vlastní jejichprosby.

S tím je spojena výchova k objektivitě, neboť liturgické symbolyjsou objektivní, protože se zde slévá duchovní obsah, kterému nyní všichnirozumějí, do jedné smyslové formy. Objektivní je liturgie také potud, když zdevyjadřuje základní křesťanská přesvědčení, za něž musí ustoupit subjektivnípocit. Úloha liturgického vzdělávání je proto výchova od subjektivní omezenostik objektivní šířce, zároveň ale také výchova k církevnímu myšlení.Pro Guardiniho je církevní myšlení („sentire cum ecclesia“) potřebné,protože liturgie jako konkrétní slavení v nějaké obci je vždy také zároveňliturgií celé církve.

Rozumné provádění liturgických znamení proto jistě patřík podstatným prvkům liturgického vzdělání.

Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragender

Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 24-26, přeložil Ondřej Bastl.

Chci vám napsat o svém životě a o tom, že Bůh miluje každého člověka, který v něho věří

Hana Sedláková

Narodilajsem se na východním Slovensku jako třetí z pěti dětí. Už jako dítě jsemmusela pomáhat mamince, která těžce pracovala, aby nás mohla uživit. Maminkabyla Romka a tatínek Slovák. Tatínek často požíval alkohol a mamincev ničem nepomáhal. Dělal rozdíly mezi námi dětmi. Které bylo světlejší,bylo jeho. Já jsem byla tmavší, tak jsem musela trpět jeho narážky až do doby,než jsem se vdala. Do školy jsem chodila ráda, ale trpěla jsem tamméněcenností, kterou mi spolužáci dávali dost najevo.

Už jakomalá jsem milovala děti. Maminka mi říkávala, že nebudu mít své děti, protožekde měli malé dítě, skoro nikde jsem nechyběla. Když jsem končila devátoutřídu, moc jsem si přála pracovat někde, kde jsou děti. To se mi všaknesplnilo. Vyučila jsem se cukrářkou a v oboru jsem pracovala asi osmlet. Kvůli častým nemocem jsem musela této práce zanechat a hledat sijinou.

Pocházím z katolickérodiny. Moje maminka byla katolička, chodila do kostela a já jsem chodilas ní. Nejvíc se mi líbila májová pobožnost, při které se zpívaly písničkyk Matce Boží. Jednou jsem chtěla jít na pobožnost. U dveří kostela stál kluk,jehož matka byla kostelnicí. Řekl mi: „Odkdy chodí cikáni do kostela?“a nechtěl mě tam pustit. Byla jsem moc smutná. Pak jsem chodila tajněposlouchat zpěv za kostel, aby mě zase nevyhodil.

U nás navesnici se říkalo, že která se nevdá do dvaceti, je stará panna. Když mi bylo23 let , našla jsem si druhou práci ve Východoslovenských železárnácha začala jsem chodit do kurzu pro jeřábníky. Tam jsem se seznámilas jedním klukem z Košic. Já jsem bydlela na vesnici, on ve městě.Jednou se mě zeptal, jestli by se mohl podívat k nám na vesnici.Souhlasila jsem. Jednou v neděli se objevil s kyticí pro mojimaminku. Lidé seděli na lavičkách a odpočívali. Někteří viděli, žek nám jde pohledný kluk a hned ho udělali mým snoubencem. Pak mi mojemaminka řekla, že si ho musím vzít, protože ho lidé viděli, jak k nám šel.Mamince jsem vysvětlila, že je to jenom kamarád, nic víc. Já jsem k němunic necítila, žádný vztah, i když on byl do mě zamilovaný. Moje maminkanám koupila prstýnky a trvala na tom, že si ho musím vzít. Nakonec jsems tím souhlasila, protože jsem nechtěla vidět smutnou maminku, kterou jsemmoc milovala.

Začalijsme chodit do kostela na svatební přípravu. S Petrem jsme se znali necelétři měsíce. Jednou při přípravě se mě zeptal kněz, který cítil, že něco nenív pořádku, jestli mám Petra ráda. Odpověděla jsem, že ne, ale že naši tochtějí, tak si ho vezmu pro klid v rodině, ale že se stejně rozvedu,protože ho nemiluji. Náš kněz mi řekl, že nás nemůže oddat, dokud mu neslíbím,že s Petrem budu mít děti. Všechno jsem mu slíbila, jen aby svatba byla.Večer ten kněz přijel k nám za maminkou a řekl jí, co jsem mu říkalaa že proto tu svatbu musí zrušit.

Když jsempřijela domů, maminka plakala, co jsem to provedla, že je to ostuda po celévesnici. Já jsem jí slíbila, že ta svatba bude, protože už bylo všechnopřipravené. Byl pátek. Ten týden zemřela babička, ve středu měla pohřeba já svatbu v sobotu. Nakonec vše dobře dopadlo. Svatba byla,i když se říkalo, že to dopadne špatně, protože pohřeb a svatba v jednomtýdnu je smůla. Já jsem věděla, že to bude pravda.

Slíbilajsem, že budu mít dítě. Čekala jsem tři měsíce, jestli otěhotním. Když jsem sedozvěděla, že čekám mimino, byl jsem šťastná, protože děti miluju, ale současnějsem podala žádost o rozvod. Když se Janička narodila, byla jsem užrozvedená. Když jsem se rozváděla, ta paní, co Petra vychovala, mě prosilao prominutí, že přede mnou zatajili, že je Petr alkoholik. Myslela si, žese Petr polepší, když se ožení, ale nestalo se to. Po čase jsem se dozvěděla,že se Petr znovu oženil a měl tři děti, z toho dvě v ústavu.

Byla jsemšťastná, že mám Janu. Starala jsem se o ni až moc přehnaně. Byly jsmešťastné pět let. Po pěti letech jsem potkala svého druhého manžela. Byl téžrozvedený a měl dvě děti, o které se starala jeho bývalá manželka.Byl moc hezký. Mně učarovaly jeho krásné modré oči a vůbec jsem nepátralapo tom, proč se rozvedl. Věřila jsem mu vše, co mi napovídal. Maminka, která seo našem vztahu dozvěděla, mi ho začala rozmlouvat, ale já jsemneposlechla. Řekla jsem, že jednou jsem ji poslechla a udělala to, cochtěla ona, a teď si zařídím život podle svého.

Začalijsme spolu chodit. Asi po dvou měsících jsem se dozvěděla radostnou zprávu, žečekám dítě. Pro něho to byl šok a chtěl, abych šla na potrat. Já jsemodmítla, ale nakonec pod nátlakem jsem s tím souhlasila. Jednou večer měvzal k lékaři, vše měli domluveno. Šla jsem tam, jako bych šla na svůjpohřeb. Doktor mi píchl nějakou injekci a řekl mi, když do tří dnůnepotratím, tak pak ta injekce účinkuje jako podpora plodu. Když jsme jelidomů, cestou jsem brečela a prosila Tatínka, aby mi to dítě nechal. Čekalajsem tři dny s napětím, aby se plod udržel. Díky Bohu se udržel. Pak měmuž znovu přemlouval, ale já jsem důrazně odmítla, že si dítě nechám.

K mojíJaně se muž nejdřív choval docela hezky. Peklo začalo po narození Zuzany. Janase těšila na sestřičku, že ji bude koupat a bude mi s ní pomáhat.Raději holku koupal sám, aby k ní Jana nemohla a neublížila jí.Nesměla sahat na její hračky, nesměla se k ní přiblížit, prostě nic. Janase stáhla do své ulity a začala sestřičku nenávidět. Pořád mi vyčítala, žeji nemám ráda, žárlila, když jsem malou kojila, přebalovala a podobně.Ujišťovala jsem ji, že ji mám stejně ráda jako malou Zuzanku, ale nevěřila mi.Když jsem nebyla doma, manžel Janičce ubližoval a mlátil ji za všechno.Přede mnou to tajil a nedělal to, ale já jsem pozorovala, že sez Jany stává zamlklé dítě.

Zuzankarostla. Když jí bylo šest let, ptala se mě, proč jí táta pořád dává sladkostia Janě ne. Dokonce Zuzce říkal, aby Janě nic nedávala, jinak Zuzku sámzmlátí. Zeptala jsem se ho na to, ale všechno popřel. Potom mi Jana řekla, žemi nesměla nic povědět, protože jí táta vyhrožoval, že ji zmlátí, kdyby sedozvěděl, že o tom vím. Začala jsem pomýšlet zase na rozvod, ale litovalajsem Zuzanku, že by ztratila otce.

Můj mužměl z prvního manželství syna, který trpěl ve své nové rodině a chtělk tátovi. Ten si kluka odmítal vzít. Řekla jsem mu, že dítě za jejichrozvod nemůže a že si jeho kluka vezmu. Mirkovi bylo asi 12 let, když jsmesi ho po velké domluvě vzali. Po deseti letech manželství mě přešla míratrpělivosti. I jeho syn mě prosil, abych se rozvedla a zachránila Janu,protože nevím, co s ní dělá, když nejsem doma.

Kvůličastým Zuzančiným nemocem nám doktorka doporučila přestěhování do hor. Bydleníjsme našli až v Orlických horách. Manžel tam pracoval a dostali jsmebyt. Bydleli jsme tam rok, když mi kluk říkal, ať zachráním Janu. Manžel odjeldo Bratislavy na nějakou kontrolu a já jsem se rozhodla, že mám možnostodejít, jinak možnost nebyla. Když jsem odcházela, Mirek brečel a chtěljít se mnou. Řekla jsem mu, že jedu do Kladna za bráchou, který mi může pomoct,a když najdu nějaký podnájem, že se pro něj vrátím.

Na Kladnojsem přijela jen s oblečením pro děti. Brácha bydlel v bytě 2+1.Nechtěl nás nechat na ulici, tak jsme po dobu jednoho roku bydleli společně.Ale ani tady mě nic dobrého nečekalo. Se švagrovou jsem prožívala další peklona zemi. Brácha o ničem nevěděl. Nic jsem mu nechtěla říkat, aby ses manželkou nehádali. Po roce se mi podařilo najít podnájem na jeden rok.Byla jsem za to vděčná.

Když jsemse odstěhovala, začalo moje třetí peklo na zemi. Dcera Jana začala navštěvovatučiliště, prožívala první lásku. Nevím přesně, co se přihodilo. Jednou přišladomů a viděla jsem v jejích očích smutek. Nevím proč, ale ten večerjsem cítila, že se něco stane. V noci jsem slyšela, že Jana odešla nazáchod a já jsem věděla, že spolykala prášky, ale nemohla anebo nechtělajsem jí v tom zabránit. Začala jsem přemýšlet, co jí obléknu, když umře,protože pořád nosila kalhoty. Když si Jana lehla, vstala jsem a sedla sik její posteli. Viděla jsem, že v ruce drží nějaký lístek. Vzala jsemho. Bylo tam napsáno: „Promiň, mami“ a domalované srdíčko. Ten lístek jsemdržela v ruce a na nic jsem se nezmohla.

Pak mizrak zabloudil na obrázek Pána Ježíše, který visel nad její postelí. Začalajsem v myšlenkách s Ježíšem mluvit o celém svém zpackanémživotě. Seděla jsem u Jany do dvou hodin do rána. Najednou se pod obrazemzjevilo nějaké světýlko. Trochu jsem se lekla, ale to světlo mě uklidnilo.Cítila jsem lásku k tomu světýlku, které mě ubezpečilo, že si mám lehnouta Janě se nic nestane. Poslechla jsem. Lehla jsem si, ale nechala jsemrozsvícenou lampičku, kdyby se něco přihodilo. Pak jsem byla upozorněna, abychlampu zhasla, ale neudělala jsem to. Vtom se Jana probudila, šla k méposteli, zhasla světlo a znovu si lehla. Ráno normálně vstala do školya vůbec jsme nemluvily o tom, co se večer stalo. Asi třetí den jsemse jí zeptala, kolik těch prášků snědla. Koukala na mě a ptala se, jak tovím. Řekla mi, že si vzala 50 prášků na spaní, myslela si, že už se neprobudí,a ráno se divila, že je v pořádku. Domnívala se, že o tom nicnevím, tak mi to neřekla. Vyprávěla jsem jí, co se stalo.

Se Zuzkoujsme chodily do kostela, kde jsem se seznámila s ing. Norkem, kterýpracoval ve skautu. Zeptal se mě, jestli bych mu chtěla pomáhat při prácis romskými dětmi. Souhlasila jsem a udělala jsem si potřebné zkoušky.V kostele také zpíval sbor pod vedením p. Čambála. Jednou mě oslovil,jestli bych nechtěla dát Zuzku do sboru. Zpívali nádherně, tak jsem souhlasila.Když jsem dceru doprovázela na zkoušky, p. Čambál se mě zeptal, jestli nechcizpívat také. Řekla jsem, že to zkusím. Zuzka už ve sboru nezpívá, já jsem tamuž deset let. Udělala jsem dobře, že jsem tam zůstala. Viděla jsem kus světa,se sborem jsme navštívili třeba Norsko, Itálii, Německo. Jinak bych se tam asinikdy nepodívala. Vrátím se ale zpátky do děje svého života.

Když jsemslavila svoje 40. narozeniny, přišla za mnou Jana, jestli může jít načarodějnice. (Mám narozeniny 1. května a čarodějnice jsou den předtím.)Souhlasila jsem. Jen jsem ji upozornila, že večer musí být do desíti hodindoma, protože bych o ni měla strach. Když odešla, cítila jsem nějakoulítost. Tehdy začalo moje čtvrté peklo na zemi.

Jana setu noc nevrátila domů. Věděla jsem, že se něco stalo, ale nevěděla jsem co.Ráno jsem jela na policii nahlásit, že se dcera nevrátila domů, což nikdypředtím neudělala. Tam se mi vysmáli, že žádnou mrtvolu nenašli a kdyžnajdou, dají mi vědět. Ani nevím, jak jsem odešla. Pak mě napadlo, abych šla zaadvokátem, který mě rozváděl. Ten mi doporučil, ať se obrátím na ministerstvovnitra. Tak jsem všeho nechala a jela domů. Přijel za mnou bráška Norek,který se to dozvěděl, a začali jsme se za Janu modlit. Po třech dnech seobjevila. Znásilněná, nadopovaná, samá modřina.

Když měuviděla, chytila mě okolo krku a začala vyprávět, co se jí stalo. Kdyžodjela na čarodějnice, zastavilo nějaké auto a chtěli po ní, aby jim řeklanějakou ulici. Když jim odpovídala, říkali, že neslyší, ať jde blížk autu. Pak ji vtáhli do auta a něco jí píchli. Probrala sev nějakém domě. Tam jí vzali všechny věci od občanského průkazu po klíčeod bytu. Vysvětlili jí, co ji čeká, kdyby chtěla utéct: mají její adresu,najdou si ji a zabijou ji. Potom ji postavili na E55, navlékli na ni suknia musela stopovat auta. Pohrozili jí, že musí stopovat jen zahraničníauta. Jednou se pokusila utéct. Utekla na autobusové nádraží, oni ji chytili.Volala o pomoc, ale nikdo nezasáhl. Pak ji zmlátili a postavili znovuna trasu. Pasáci ji hlídali na druhé straně. My doma jsme se modlili,a tam stálo dítě, které potřebovalo pomoc. Tatínek to zařídil tak, že pasácisi odskočili koupit něco k jídlu. Vtom jelo auto, které dcera zastavila.Byl to Němec, Jana trochu německy uměla. Řekla mu, co se jí stalo a on topochopil. Odjel s ní na stanoviště taxíků a zaplatil za ni cestu doKladna. Když se vrátila, zrovna jsem nebyla doma. Byla jsem u své nejlepšíkamarádky, která viděla, že na tom nejsem psychicky dobře, tak mě vzalak sobě.

Pasáciměli Janinu adresu a začali ji hledat. Zvonili u nás a ptali sena nějaké jméno. Přitom koukali všude po pokoji. Pak se dozvěděli, kam chodí napraxi a čekali na ni. Já jsem jí chodila naproti. Nahlásila jsem to napolicii, ale řekli mi, že únosy jsou na denním pořádku a hlídat jinemohou. Pak pro mě začalo páté peklo na zemi. Dcera se bála chodit domůz práce, takže přestala chodit do školy a byla zavřená doma. Jednouchtěla jen na chvíli ven a oni ji chytili. Začala křičet, tak ji ještěnakopali. Já jsem musela do práce a nemohla jsem ji hlídat.

Pak seJana seznámila s nějakou partou, která jí slíbila, že ji ochrání podpodmínkou, že s nimi bude brát drogy. Jana přestala chodit domů, pořádjsem ji hledala. Bylo jí šestnáct a půl, když mi začala domů vodit nějakékamarády. Já jsem s tím nesouhlasila, tak mi utíkala a byla radějis nimi než doma. Stále mi říkala, že oni ji ochrání a já neudělámnic.

Končil mipřechodný pobyt a musela jsem se zase stěhovat. Prosila jsem Tatínka, abymi nějak pomohl, protože už dál nemůžu. Nájemník naléhal, že se musímvystěhovat, jenže jsem neměla tušení, kam půjdu. V kostele jsem se takéseznámila s ředitelkou Charity Helenkou. Řekla jsem jí, že mám probléms bydlením. Přišla za mnou se zprávou, že se v kostele objevilinzerát, že jedna paní chce pronajmout garsonku nějaké věřící ženě. Helena miřekla, že ten vzkaz je pro mě. Poděkoval jsem Tatínkovi a zase jsme sestěhovali. Norek mi pomáhal se stěhováním a když nesl na zádech peřiny,řekl mi: „My Romové to máme těžké!“.

Ponastěhování mě čekal další šok. Dozvěděla jsem se, že Norek má nádor na mozkua musí na operaci. To už na mě bylo moc. Dítě drogy a Norek smrtelněnemocný.

Norekpořádal pro romské děti skautské tábory. Jezdila jsem s ním, byl vůdcenašeho oddílu. Když odcházel na operaci, požádal sestřičku Janu, která bylajeho zástupkyní, zda bychom ten tábor nezkusili bez něho. Nejprve jsme váhali,že to nezvládneme. Norek řekl, že by to byl nejhezčí den po operaci, když zaním přijdeme do nemocnice ve skautském kroji a řekneme mu, že jsme tozvládli. Tak jsme se vydali na tábor bez Norka. Já jsem cítila jeho přítomnostpo celý tábor, který dobře dopadl. Nejhezčí pro Norka bylo, když jsmes Janou-Rybičkou napochodovaly do nemocnice a podaly hlášenío táboře. Náš Norek měl v očích slzy.

Když jsemjezdila s romskými dětmi na tábory a se sborem na soustředění, mádcera Jana využívala byt jako doupě s narkomany. Jednou jsme měliv kostele zkoušku se sborem. Nemohla jsem se soustředit, protože jsemneměla peníze ani na chleba na druhý den. Když jsem zaplatila nájema koupila něco k jídlu, Janina parta stále ledničku vyprazdňovala,takže jsem neměla jídlo pro mladší dceru. Všiml si mě p. Čambál a ptal se,jestli dneska nezpívám. Odpověděla jsem, že zpívám, ale pořád jsem myslela nato, co dám ráno Zuzce k snídani. Když zpívání skončilo, chtěla jsem jítdomů, ale něco mě otočilo a řeklo, abych jela na opačnou strnu, než jsem bydlela.Zuzka se divila, kam to jdeme. Odpověděla jsem, že třeba k tetě Janě. Šlyjsme k autobusové zastávce pár kroků od kostela. Na zastávce niko nestála na zemi ležela jedna, druhá a třetí stovka. Zvedla jsem jea koukala, jestli někomu nevypadly, ale nikdo tam nebyl. Zuzka se ptala:„Mami, co to sbíráš po zemi?“. Odpověděla jsem, že peníze. Otočily jsme sea šly domů. Dcera se ptala: „A to už nejedeme k tetě Janě-Rybičce?“.Odpověděla jsem, že už nemusíme. Ty peníze mi vydržely , dokud jsem nedostala výplatu.

Pracovalajsem tehdy v pekárnách. Pekli jsme dorty a různé pečivo. Kdyžv práci viděli, že jsem Romka, stále proti mně něco měli. Hlavně mistrová.Když si všimla, že chodím stále čistá a mám bělejší plášť než ona sama,pořád mi nadávala, že asi nic nedělám, když se ani neušpiním. Nebyla to pravda.Vedoucí chodil na kontroly a chválil mě, že jsem šikovná a rychle seučím.

Mistrovářekla, že mě dá dělat s čokoládovou polevou. Předtím jsem pracovalau koblížků, takže jsem se nemohla umazat. Souhlasila jsem, protože jsemnechtěla přijít o práci. Vymyslela jsem si a ušila gumovou zástěru,kterou jsem si oblékala při práci s čokoládovou polevou. Po skončení prácejsem ji svlékla a stále jsem byla čistá. Mistrová pěnila a zase minadávala, že nic nedělám.

Do prácejsem začala chodit s pláčem a prosila jsem Tatínka, aby něco udělal,že už dál nemůžu. I Zuzanka si všimla, že pořád pláču, když mám jít do práce,i když mě ta práce bavila. Ani nevím, jak to dcera řekla mému andílku strážnému– Helence. Jednou jsem seděla doma. Někdo zvonil. Byla to Helenkas ředitelkou MŠ a přišly se mě zeptat, jestli nechci jít pracovat doškolky. Pracovala bych jako pomocnice u dětí, protože jsem neměla vyššívzdělání. Mně se zdálo, že je to sen. Řekla jsem, že to zkusím. V prácivedoucí s mou výpovědí nesouhlasil a říkal, že jsem šikovná. Řeklajsem mu, že mám jinou práci, která mě bude bavit, tak mě pustil.

Když jsemnastoupila do školky, práce mě moc bavila, protože jsem děti milovalaa Tatínek mi splnil můj sen z dětství. Chodila jsem tam moc ráda. Pakjsem zjistila, že se v té školce děje něco, co se mi nelíbilo. Asi po rocejsem to řekla ředitelce. K mému překvapení mi řekla, že musím z práceodejít. Byla jsem zoufalá a když jsem přijela domů, moc jsem brečela.

Najednoumi něco říká: „Už dlouho sis nečetla Bibli. Máš ji na poličce v obýváku,vezmi si ji a přečti si Žalm 56.“. Poslechla jsem. Četba mě moc uspokojilaa dostala jsem nějakou novou sílu. Když se Zuzanka vrátila ze školy, bylojí tenkrát asi 12 let, dala jsem jí žalm přečíst a zeptala se jí, jestlitomu rozumí. Řekla: „Mami, vždyť se tam píše o tobě a o školce.“

Ráno jsemvstala a jela do práce. Ředitelka mi řekla, že mám ještě dovolenou, ať siji vezmu a odevzdám klíče. Myslela jsem, že budu brečet a prosit, alemůj Tatínek mi dal sílu. Ředitelce jsem řekla o příhodě s Biblí, žeona ji má na stole a ať si Žalm 56 také přečte. Odpověděla mi, že jsemšťastný člověk, když se mi takové věci stávají.

Odešlajsem, ale venku jsem se ale rozbrečela a prosila Tatínka o novoupráci, že to doma nevydržím a že už nechci pracovat v kolektivu, kdejsou samé ženy. Ještě ten den jsem jela, nevím proč, zeptat se na práci doPoldi Kladno. K mému překvapení mě tam hned vzali. Když jsem pak jela doškolky pro výpověď, všichni se divili, že už mám nové zaměstnání. Během zbytkudovolené jsem si v klidu vyřídila nástup do práce.

Mezitímmi peklo na zemi ještě neskončilo. Jak jsem už psala, když jsem jezdila natábory a soustředění, narkomani měli u nás doma doupě. Když jsem sejednou vrátila, měla jsem doma vzkaz, že se mám dostavit na úřad. Tam mioznámili, že se musím z bytu odstěhovat, protože v domě bydlí samístaří nájemníci a mají strach z těch lidí, co navštěvovali můj byt,když jsem nebyla doma. Na jedné straně jsem to chápala, ale neměla jsem kamjít. Na úřadě mi dali ultimátum. Té paní, která nám byt pronajala, byt vzalis odůvodněním, že ho nepotřebuje, když ho může pronajímat. Bylo mi jí moclíto, ale když jsem jí řekla, co mám za potíže s dcerou, tak mě pochopila.

Nikoho naúřadě nezajímalo, kam se odstěhujeme. Byla jsem zoufalá. Když jsem to řeklasvému andílkovi Helence, slíbila, že něco vymyslíme. Pak jsem se dozvěděla, žebyla za mě prosit na bytovém družstvu, protože žádost o byt jsem mělapodanou. Řekli jí: odkdy chodí doktorka orodovat za Romy? Nakonec jela na farníúřad, kde zjistila, že ve Vrapicích je prázdná fara, kterou mi Charita dátrochu do pořádku a že se tam můžu nastěhovat.

Fara bylav hrozném stavu. Opadané stropy, bez topení, ale byla jsem vděčná, že mámstřechu nad hlavou. Jenže podmínkou bylo, že tam nemůže Jana, aby se tam zasenescházeli narkomani. Souhlasila jsem, ale když jsem viděla svoji dceru, kteráse občas doma objevila, nemohla jsem ji vyhodit na ulici. Když jsem jí řekla,jakou mám podmínku, byla moc vzteklá, začala mi rozbíjet nádobí a pořád miněco prováděla. Ale já jsem ji nepřestávala milovat, protože to byla mojedcera. Pořád jsem si opakovala, že to zlo, co je v ní, to není ona, ale tadroga.

Když seJana dlouho neobjevila, se Zuzkou jsme ji hledaly. Věděla jsem, že musí míthlad. Když jsem aspoň trochu tušila, kde by mohla být, dala jsem jídlo dotašky, pověsila ji na branku u toho místa a odešla jsem. Jestliz toho něco měla anebo si to někdo vzal, to nevím.

Prosilajsem každého věřícího, kterého jsem znala, aby se za Janu modlil. Už to trvaločtyři roky. Byla jsem už moc vyčerpaná a psychiku jsem měla narušenou.Napsala jsem Janě báseň o drogách a o ní. Ona na to vůbecnereagovala, žila ve svém světě. Jednou se neobjevila asi tři týdny. Myslelajsem, že se zblázním. Všude jsem ji hledala, nikdo o ní nic nevěděl.Myslela jsem si, že ji zase unesli. Opět jsem jela na policii, oznámila jsem,že se mi ztratila dcera a že bere drogy. Jeden policajt na mě začal řvát,kde na ně bere, jestli mi bere peníze nebo nějaké věci, aby měla na drogy.Odpověděla jsem, že mi nic nebere. Dodal, že kdyby jeho dcera bral drogy, zabilby ji. Pořád chtěl vědět, odkud dcera bere peníze a jak se dostávák drogám. Řekla jsem mu, že není problém dostat se k drogám, protožese dnes nabízejí i dětem před školou. Pak jsem řekla, aby mě pustil, žeodvolávám pátrání a chci domů. Začal na mě řvát, abych si sedla. Kdyžneposlechnu, dá mě do cely. Jakmile jsem to slyšela, začala jsem se celá klepata hrozně řvát. Když to slyšeli ostatní policisté, seběhli se ke mněa ptali se, co se stalo. Já jsem nemohla mluvit a jen jsem seklepala. Pak zavolali záchranku, protože si mysleli, že mám epilepsii. Běhemněkolika minut přijela sanitka a píchli mi nějakou injekci, abych seuklidnila. Pak jsem jela domů.

Večerjsem začala zase blouznit a prosila jsem zemřelé rodiče, aby mi dalinějaké znamení, že Jana žije. Pak jsem si řekla, že se obrátím na nějakouvěštkyni, aby mi sdělila, kde má dcera je. Moc jsem u toho brečela. Kdyžjsem se trochu uklidnila, můj Tatínek mě neopustil ani v tuto chvíli. Zasemi řekl: „Vezmi si bibli a přečti si…“. Už si to nepamatuju, vím jen, žeto bylo ze Starého zákona. A bylo tam: proč se ptáš zemřelých, kteří jenomreptají, proč se ptáš mrtvých na živého? Tím mně Tatínek dal na vědomí, že mojedcera žije. Dále tam stálo: proč se chceš ptát věštců a proč se neptášsvého Boha? Cítila jsem, jako by mi někdo dal pořádnou facku, abych seprobrala.

Moc mipomohlo, když mi můj milovaný Tatínek odpověděl, že má dcera žije. V pátekjsem šla do kostela a začala jsem prosit, když žije, ať mi ji pošle domů,jinak se zblázním, když ji neuvidím. Po mši jsem přišla domů a večer asiv devět hodin jsem šla zamknout branku. Když jsem chtěla zavírat,u branky zastavilo auto. Z něj vystoupila nějaká slečna, bylaoblečená do hezkých šatů a měla pěkný účes. Když na mě promluvila, málemjsem omdlela, protože to byla moje milovaná dcera, kterou mi můj Tatínekposlal, jak jsem ho o to prosila. Pochopila jsem, jak se to stalo.Pověděla mi, že spala, když ji něco probudilo a musela za mnou. Říkala:„Mami, ty ses za mě modlila.“

Když jíbylo 18 let, nevěděla jsem, jaký dárek jí mám koupit. Věděla jsem, že ji žádnýmůj dárek nepotěší, protože ona vnímá jen svůj svět. Jednou, když jsem šlakolem novinového stánku, něco mi řeklo, že jí mám koupit otvírací pohled, vekterém byl telefon. Ten zvonil vždy, když se pohled otevřel. Koupila jsem hoa napsala přání. Řekla jsem jí: „Tady máš telefon. Když ti bude špatně, toje číslo na mě. Zavolej a já budu vědět, že se za tebe mám modlit.“ Jájsem doma tenkrát žádný telefon neměla. Ona se usmála a řekla, že tozkusíme. Pak odešla, pohled nechala doma a já jsem na něj zapomněla.

Jednoujsem přijela domů z práce a začala jsem něco dělat. Najednou seozvalo zvonění telefonu. Lekla jsem se, protože jsem přece žádný telefonneměla. Šla jsem ho hledat po hlase a v dětském pokoji jsem našlaležet otevřený pohled s telefonem, který vyzváněl. Já jsem ho zavřelaa vůbec jsem tomu nevěnovala pozornost. Za několik dní přijela Jan domůa povídá: „Mami, říkala jsi, když jsi mi dala ten pohled, až mi budešpatně, že tě mám zavolat. Já jsem tě volal a ty jsi mi nepomohla.“ Ptalajsem se, kdy to bylo a byl to přesně ten den, kdy telefon vyzváněl. Pakjsem si uvědomila, že jsem prosila Tatínka, aby to fungovalo. Ten pohled pakvyzváněl vždycky, když moje dcera potřebovala pomoc, když se třebapředávkovala. Jeden čas vyzváněl skoro každý den. Zvonil jenom když jsem bylasama doma. Začala jsem si to psát do kalendáře – den a hodinu.

Jednoujsem byla z toho zvonění celá špatná. Věděla jsem, že dcera potřebujepomoc víc než jindy, tak jsem se za ni víc modlila. Pak mi řekla, že bylazavřená v nějakém bytě a dealeři drog na ní zkoušeli drogy, kterévyráběli. Jednou ke mně přijel na návštěvu můj bratr. Když jsem mu to vyprávělas tím pohledem, tak se mi vysmál a vzal mě k sobě domů, protoževiděl, že jsem na tom psychicky špatně. Odjela jsem s ním. Když jsem sevrátila domů a byla sama, pohled zase zvonil. Jednou se stalo, že zvonilve dvě ráno. Tenkrát to probudilo i mou dceru Zuzanu.

Jednoupotkali pasáci moji dceru Janu a řekli jí, že už jí dají pokoj. Dozvědělise, že mám ještě jednu dceru, hezčí než Jana, a na té se pomstí. Jana miřekla, abych dával na Zuzanu pozor. Začalo to, když byly prázdniny. Zuzka byladoma, já jsem musela chodit do práce, tak jsem ji upozornila, že nesmí nikomucizímu otevírat. Jednou, když jsem přijela domů z práce, dcera mi řekla,že stále vyzváněl telefon, který jsem si mezitím pořídila. Když ho zvedla,nikdo neodpovídal. Tak si zjišťovali, že je dcera doma. Jednou přijelo velkéčerné auto, zazvonili u branky a dcera se z okna ptala, cochtějí. Zvali ji, aby s nimi jela do cukrárny. Ona jim řekla, že jsem jíto zakázala, tak se ptali, kolik je jí let, že ještě poslouchá mámu. Když mi toZuzka řekla, dostala jsem panický strach o druhou dceru. Chodila jsem dopráce a stále jsem telefonovala domů, jestli je v pořádku. Pak jsemto nervově nezvládla a poslala jsem ji na prázdniny na Slovenskok příbuzným. Potom se mnou jela na skautský tábor a na soustředění sesborem, a tak byla se mnou, dokud nezačala škola.

Když jsemještě bydlela na faře, vodovod byl napojený na nějaký statek. Majitel statkuneměl zaplacený dluh za vodu, tak nám vodu odpojili. Začal nový problém. Najídlo jsem si nosila vodu z práce. V zimě jsem na mytí sbírala sníh,který jsme rozehřívaly na vodu. Když se to dověděli bráška Norek, sestřičkaRybička a můj andílek Helenka, začali mi vozit vodu v barelech.Charita pak udělala sbírku, aby se fara mohla připojit na městský vodovod.

Na fařejsem bydlela pět let. Za tu dobu byl třikrát vykradený kostelíček. Když jsemviděla tu spoušť po vandalech, bylo mi smutno. Lehla jsem si a začalabrečet, proč Tatínek dopustí, aby byl vykradený jeho chrám. Vzala jsem si Biblia můj Tatínek mi hned odpověděl:

„Já vím,co se děje. Pachatelé ničemností budou potrestáni.“ Pak jsem si uvědomila, ženemám právo soudit lidi já, od toho tady máme Tatínka, který soudí na nebii na zemi.

Když jsemse modlila a za něco prosila“stále jsem viděla jen sama sebe, jak trpíma proč trpím právě já. Bráška Norek mi řekl, že dokud neodbourám to svojejá, budu vidět jenom sama sebe, tak se mi nebude dařit. Že mám svůj životsvěřit Tatínkovi a odevzdat mu celou svou duši, a pak budu vidět světjinýma očima. Když jsem to tak udělala, viděla jsem svět tak, jak říkal Norek.Začala jsem vidět jiné lidi, kteří jsou na tom hůř než já. Tady jsem vidělaBoží milost, jak miluje každého člověka, který mu svěří celý svůj života duši do rukou. Pak cítí jeho lásku na každém kroku. Takovou láskou můžemilovat jenom náš Tatínek. Jednou mi to ukázal, otevřel mi oči, abych uviděla,co jsem dosud neviděla.

Když jsemse jednou vrátila z práce dřív domů, dcera Jana spala, byla pod vlivemdrog. V kuchyni seděl nějaký kluk. Seděl za stolem, četl si a nastole měl hrnek s kávou. Když jsem vešla, lekla jsem se a on také.Začala jsem mu nadávat, aby vypadl. Bylo mi z toho špatně, protože jsemslíbila, že se na faře nebudou scházet žádní narkomani. Ten kluk se hned sbalila chtěl odejít. Viděla jsem na stole nedopitou kávu, tak jsem ho zavolalazpět, aby si ji dopil a vypadl. On to udělal. Otevřela jsem mu brankua řekla, že ho už u nás nechci vidět. Když jsem šla nahoru do pokoje,něco mi řeklo, abych se šla podívat k oknu na toho kluka. Viděla jsem, žešpatně chodí, protože má něco s páteří. Začala jsem cítit hroznou lítosta slyšela jsem hlas, který říkal: „To, co jsi udělala, jako bys udělalamně. Vůbec sis s ním nepromluvila o jeho problémech, proč beredrogy.“ Začaly mi samy od sebe téct slzy. V noci jsem se budilaa stále jsem byla uplakaná. Znovu jsem slyšela hlas: „Ty si spíšv teple, ten kluk nemá domov a je mu zima.“ Trvalo to tři dny, stáléprobouzení a pláč. Po třech dnech jsem jela na nákup a toho klukajsem potkala.

Omluvilajsem se mu za to, že jsem na něj byla zlá. Řekla jsem mu, že si s ním chcio všem promluvit a on souhlasil. Řekl mi, že bydlí v lese, že homatka kvůli drogám z bytu vyhodila. Neměl deku ani spacák, protože mu topokaždé někdo vzal. Možná někdo, kdo byl na tom ještě hůř než on. Nabídla jsemmu, že k nám může chodit, když se vrátím z práce domů, že mu vyperua dám jíst. Dala jsem mu spacák, který pak stále nosil s sebou nazádech. Začala jsem s ním otevřeně hovořit o všem, co ho trápilo, ažjsme došli ke kořenu věci – jak se dostal k drogám. Já jsem mu zase začalaříkat o Tatínkovi, že jen on mu může pomoci, nikdo víc. Ten kluk byl užtřikrát na léční a pokaždé to začalo znovu. Já jsem se za něho modlila a onmi po čase řekl, že přestal brát drogy a že se bude snažit z tohodostat. Já jsem mu věřila, protože jinak by mi ho Tatínek nesvěřil.

Pokaždé,když jsme něco řešili, pozorovala nás moje dcera Jana, která na tom byla pořádhůř. Jednou mi vyčítala, že se o jiné starám a na ni jsem sevykašlala. Že se za ni nemodlím, a přitom je moje dcera. Já jsem říkala,že se za ni modlím, jenomže ona pro to nic nedělá, aby to skončilo. Prosilajsem ji, aby také se sebou něco dělala. Dávala jsem jí za příklad teď uži mého kamaráda, který na tom teď byl poměrně dobře, až na absťáky, kterézvládal díky modlitbám.

Jednou,když se mnou začal chodit do kostela, přijel ke mně a při odchodu se misvěřil, že ho něco trápí a pociťuje duševní neklid. Řekla jsem mu, že vím,co to je. Vyprávěla jsem mu, že na člověka, který se přibližuje Bohu, útočí tenzlý a dělá vše pro to, aby ho neztratil, aby se člověk k Bohunedostal. Když odcházel, pociťovala jsem lítost a cítila jsem, že se něcostane. Byli jsme domluveni, že mi aspoň jednou týdně zavolá, aby mě ujistil, žeje v pořádku. Uběhl celý týden, čekala jsem, že zavolá, a pořád nic.Po týdnu jsem ho sháněla, ale marně. Asi po dvou týdnech se mi konečně ozval.Omluvil se za to, že nezavolal, že se stydí za to, co udělal a mě zradil. Pozvalajsem ho k nám. Když přijel, začal vyprávět, co se všechno přihodilo, kdyžposledně odešel. Povídal, že šel lesem (to jak mi říkal, že cítí nějaký neklidv duši) a najednou uviděl růst muchomůrky. Zlý ho naváděl, aby jesnědl, že mu bude dobře. A on to udělal. Upadl do bezvědomí. Pak viděl, jakduše opustila jeho tělo a vznášela se a viděl se, jak ležív lese. Duše se začala hádat s tělem. Chtěla se vrátit do těla, tělonechtělo. Neví, jak dlouho to trvalo. Nakonec duše zvítězila a vrátila senazpátek. Když se probral, bylo mu špatně z toho, co prožil. Styděl se zato, že mě zradil. Řekla jsem mu, že nezradil mě, ale Pána Ježíše. Po čase sez toho dostal

Mojedcera Jana mě jednou překvapila. Řekla, že se rozhodla jít na léčení dokřesťanského centra Teen Challenge do Šluknova. Povídala, že začala chodit napřípravu do Prahy, abych o tom nevěděla. Mělo to být překvapení. Byla jsemmoc šťastná, že Tatínek vyslyšel mé prosby. Trvalo to sedm let. Modlila jsem sea doufala, že se něco musí stát.

Když jsmeji tam s bratrem vezli a blížili se ke středisku ve Šluknově,najednou začala panikařit a brečet, že ona tam nechce, že si torozmyslela. Na střechách viděla příšery, nějaké rozplácnuté upíry. Bylo mi jímoc líto. Už jsem jí chtěla říct, aby tam tedy nechodila, ale musela jsem topřekonat, protože jsem věděla, že když to řeknu, měli bychom prohráno. Kdyžjsem se vracela bez ní, hrozně jsem brečela, bylo mi jí moc líto.

Když užJana byla na léčení, padl na mě nějaký smutek. , bylo na mě všeho dost.Přestala jsem jíst, měla jsem narušenou psychiku. Když jsem myslela nanejhorší, že už nechci žít, v noci se mi zdál sen. Viděla jsem PánaJežíše, jak nese kříž. Třikrát pod tíhou kříže upadl. Třikrát vstal a dálnesl svůj kříž. Ráno jsem byla moc unavená. Bráška Norek, který se asi dvaměsíce neukázal, v ten den ke mně přišel. Když mě viděl v takovémstavu, držel mě za ruce. Cítila jsem, jak mi dodává svou energii. Držel mě,dokud neviděl, že jsem aspoň trochu v pořádku. Řekla jsem mu, co se mizdálo. Ptal se mě, jestli jsem sen pochopila. Odpověděla jsem, že ne. Řekl:„Pán Ježíš ti ukázal, že nesl o mnoho větší kříž. On ho nesl za všechnylidi na celém světě. A ty neseš jenom jeden, a vzdáváš svůj život, nechcešjít dál.“

Napadlomě, co říká Ježíš: „Vezmi svůj kříž a následuj mě“. Udělala jsem to.

V prácimě čekalo další překvapení. Pracovala jsem ve strojírnách Poldi. Práce začalaubývat a začalo propouštění. Často jsem marodila, tak jsem byla mezipropuštěnými. Byl to pro mě šok. Sama sebe jsem se ptala, jak uživím rodinu.Bývalý manžel mi neplatil výživné na dceru Zuzanu, do dnešního dne mi dlužívelkou částku. Doma jsem na to musela pořád myslet, jak budu dál žít, když budubez práce. Nakonec jsem onemocněla, začala mě bolet záda a bylo mi špatně.Můj andílek Helenka se to dozvěděla, přijela k nám a odvezla mě napohotovost. Tam mi píchli nějakou injekci. Druhý den byla neděle. Musela jsemznovu na pohotovost pro druhou injekci. Když jsem chtěla nastoupit do auta, abymě Helenka odvezla domů, nohy mi vypověděly službu a nemohla jsem chodit.Když to viděl doktor z pohotovosti, na chodníku mi napsal příjem donemocnice. Tam jsem zůstala skoro dva měsíce a byla jsem na vozíčku.Zjišťovali všechno možné, ale nic mi nenašli a stále jsem nechodila. Kdyžmi někdo sáhnul na nohy, začaly se mi klepat, až nadskakovala postel. Chodil sena mě dívat kdo mohl, protože nikdo z lékařů se s tím nesetkal. Janabyla stále na léčení a dozvěděla se, co se mnou je. Volala do nemocnicea já jsem jí musela lhát, že už chodím, protože jsem se bála, že utečez léčení.

Když jsemtam ležela víc než měsíc, každou neděli mi jeden bratr nosil do nemocnice nosilTělo Páně a modlili jsme se. Někteří pacienti se mi posmívali, proč mě Bůhneuzdraví. Jednou mi ten bráška, co za mnou chodil, řekl: „Vstaň a choď“.Odpověděla jsem mu: „Co když tady mám nějaké poslání a Tatínek to takchce?“

Po časemě v nemocnici zaujala jedna sanitářka. Když byla u násv pokoji, nevím proč, ale chtěla jsem po ní její adresu. Koukala dostpřekvapeně a ptala se, proč ji chci. Odpověděla jsem, že nevím.

Když jsembydlela na faře, tak jsme tam byly s mladší dcerou pořád nemocné. Byt bylv zimě studený, stropy byly vysoké, pokoje veliké, takže jsem je nemohlavyhřát. Jednou nám dokonce v pokoji v umyvadle zamrzla voda. Můjandílek Helenka, která má dost své práce, protože je ředitelkou pojišťovny, mizase začala shánět byt. Na faře totiž končil můj pobyt, který jsem měla na pětlet. Stále jsem nechodila, tak se rozhodla, že mi musí něco najít v bezbariérovémdomě. A také jsme nevěděli, jestli vůbec ještě budu chodit. Helenka měla sesháněním bytu hodně práce, ale nakonec se jí to podařilo. Konečně, po desetiletech, jsem měla mít svůj byt a svůj domov.

Druhýměsíc mi primářka v nemocnici řekla, že musím do Beřkovic, protože zabírámmísto a nevědí, co se mnou. Zjistili, že ta nemoc je nervového původu.Měla jsem se rozhodnout, jestli půjdu do Beřkovic nebo domů. Rozhodla jsem se,že raději půjdu domů. Stále ještě jsem bydlela na faře a neměla jsempředstavu, jak se tam dostanu s vozíkem, protože jsem bydlelav patře. Jednou v pátek mi řekli, že do pondělí se musím rozhodnout,co udělám. V sobotu a v neděli jsem začala prosit Tatínka, abyzase něco udělal. V pondělí, když byla vizita, jsem řekla, že chci domů.Tak mi řekli, abych se postavila a udělala nějaký krok. Měla jsem holea když jsem se postavila, udělala jsem asi dva kroky. Doktoři žaslia ptali se, co se stalo. Řekla jsem, že jsem se modlila a Tatínek měvyslyšel. Když to slyšela jedna terapeutka, řekla mi, že mě pozorovala celýpobyt v nemocnici a že jsem se modlila stále. Odpověděla jsem, žejsem se modlila, ale za své uzdravení jsem neprosila. Koukali se nějak divně,já jsem si myslela své a oni také.

Kdyžprimářka viděla, že začínám chodit, řekla, že mě nechá ještě asi týden, abychmohla chodit do schodů. Začaly masáže nohou, které byly vyhublé a bezživota. Snažila jsem se chodit o berlích. Když mě propouštěli, udělalajsem několik kroků a vystoupila jsem na tři schůdky s velikounámahou. Domů jsem ještě nemohla, tak si mě k sobě vzala moje kamarádkaa sestřička Rybička. Byla jsem u ní ještě 14 dní a učila sepomalu chodit. O dcerku se mi starala Helenka. Zuzka u ní bydlela po celoudobu mého pobytu v nemocnici.

Domů jsemse vrátila, ale nemohla jsem chodit po schodišti. Schodů bylo moc a ještěk tomu točité. Tehdy mi moc pomohli kamarádi a dcerka Zuzanka. Domajsem byla asi měsíc. Na psychiatrii mi dali léky, po kterých jsem začala lépechodit, ale začala jsem koktat. Musela jsem chodit na logopedii, a učit semluvit. Chodila jsem tam asi dva měsíce. Jednou jsem řekla logopedce, že zpívámve sboru. Doporučila mi, abych zkusila chodit na zkoušky, že lidé, kteříkoktají, mohou zpívat bez koktání. Moc jsem tomu nevěřila, ale zkusila jsem to.Než jsem to vysvětlila našemu sbormistrovi p. Čambálovi, chvilka utekla. On tovysvětlil ostatním. Styděla jsem se za to, jak mluvím. Moc jsem se divila tomu,že při zpěvu vyzpívám i vysoké a hluboké tóny, a při mluvenístále koktám. Jedna kamarádka přišla na zkoušku pozdě a viděla mě zpívat.O přestávce se mě ptala, proč jsem tak dlouho chyběla. Chtěla jsem jíodpovědět, ale začala jsem hrozně koktat. Dívala se na mě a říkala, coblázním, vždyť jsi normálně zpívala a teď si děláš legraci, že nemůžešmluvit. Nedivila jsem se tomu, už jsem tobrala jako svůj osud a přestala jsem se divit nad tím, co mě ještě čeká.

Jednoudoma, když jsem marodila, jsem se dívala na televizi. Najednou jsem cítilavelkou lítost a začaly mi téct slzy. Když to Zuzka viděla, ptala se, co mije, když v televizi nedávají nic takového, proč bych měla brečet. Mojemyšlenky byly pořád u paní, od které jsem v nemocnici chtěla adresu.Ptala jsem se Tatínka, co se děje. Byl už večer, asi devět hodin. Zuzce jsemřekla, že nevím, co se děje, ale že musím za tou paní. Od chvíle, kdy jsem poní chtěla adresu, uplynuly už asi tři měsíce. Našla jsem adresu, kamarád mi daldo ruky mapu města a ukázal mi, kde může bydlet. Vydala jsem ses mapou a hůlkou tu paní hledat. Když jsem to místo našlaa zazvonila u ní, ptala se, co tam chci a jak jsem ji našla.Připomněla jsem jí, že mi před třemi měsíci dala adresu. Byla v ubohémstavu, řekla, že už nechce žít. Spolykala nějaké prášky a chtěla spáchatsebevraždu skokem z balkonu ze sedmého patra. Měla jsem o ni strach,tak jsem ji vzala s sebou domů. Pak se to opakovalo ještě asi třikrát,zase pláč a lítost. Dvakrát jsem k ní musela zavolat záchranku.V nemocnici mi lékařka řekla, jestli vím, že jsem její anděl strážný,protože jsem jí zachránila život. Odpověděla za mě: „Kdyby jen jednou, alezachránila mě už potřetí.“ Když jsem ji našla poprvé, bylo mi řečeno, žetřikrát jí pomůžu a víc pro ni nemůžu udělat. Moc jsem tomu nerozuměla.Tak jsem ji nastěhovala ke mně domů. Byla rozvedená a bydlela sama. Já jsemstále marodila, ona také, proto jsem ji chtěla mít pod kontrolou. Měla jsemstrach, aby zase něco neprovedla.

Jednouv létě jsme si užívaly sluníčka a kamarádka byla dost v pohodě.Byl pátek. Prosila jsem Tatínka, jestli někoho má, kdo potřebuje pomoc, aby miho ukázal. V sobotu dopoledne, nevím proč, jsem si začala číst knihuo sebevraždách. Dočetla jsem se, jak se má s takovými lidmi jednat,aby jim člověk ještě víc neublížil. Odpoledne jsem právě uvařila kávu pro sebea pro kamarádku, když někdo zazvonil Podívala jsem se z okna, kdo tamje. Viděla jsem nějakou mladou paní. Ptala jsem se jí, co si přeje. Chtěla,abych šla dolů, že musí se mnou mluvit. Když jsem otevřela branku, stála tam.V jedné ruce držela hůlku a ve druhé ruce mi ukázala plnou dlaňnějakých prášků. Řekla mi: „Jestli máte telefon, tak mi zavolejte policii nebopohotovost. Když to neuděláte, tak tady před vámi spáchám sebevraždua budete mě mít na svědomí.“

Leklajsem se, ale pak mi přišlo na mysl, že potřebuje pomoc, že jsem o to včeraprosila Tatínka, aby mi někoho takového ukázal. Když jsem viděla, že to myslívážně, řekla jsem: „Vaše přání je mi rozkazem“. Trochu se tomu se tomupousmála. Pospíchala jsem nahoru vytočit číslo pohotovosti. Tam mi řekli, aťzavolám policii. Rozčílila jsem se a řekla, že žádnou policii volat nebudua přeji si, aby ihned přijeli, protože jsem viděla, že ta paní dole seo sebevraždu pokoušela víckrát. Viděla jsem její zápěstí, na kterých mělajizvy. Ptali se, kolik je jí let. Odhadla jsem ji asi na třicet. Pak mi řekli,že přijedou. Při čekání na sanitku a lékaře jsem si s ní začalapovídat. Řekla mi, že má dítě, a ukázala mi fotku chlapečka. Vypadal jakoandílek, měl blond kudrnaté vlasy jako prstýnky, modré oči jako nebe. Říkala,že nemá kde bydlet a ukázala mi dopis na rozloučenou. Pak se jí mojekamarádka zeptala, odkud je, a proč přijela právě sem. Byla z Prahya sama nevěděla, proč přijela sem. Když vystoupila z vlaku,nastoupila do autobusu a věděla, že má u mě zazvonit.

Mezitímpřijela pohotovost. Řekla jsem lékaři, aby s ní promluvil as kamarádkou jsme šly nahoru dopít si kávu. Po nějaké době mě něcovymrštilo ze židle a utíkala jsem k oknu. Dole jsem viděla, že lékařse řidičem sedí v sanitce a ta paní utíkala po silnici. Rychle jsemseběhla dolů a běžela za ní. Když jsem ji dohnala, chytila jsem jia řekla jsem, že jí asi jednu vrazím. Ptala se, jestli ji šmíruju.Odpověděla jsem, že ne. Pak se rozbrečela. Chytila jsem ji kolem ramen řeklajsem jí, že si půjdeme sednout na lavičku. V ruce držela pořád ty práškya v druhé ruce láhev s čajem. Když jsme si sedly, řekla jsem jí,ať si nevšímá doktora, který nás ze sanitky pozoroval. Začaly jsme si znovupovídat. Řekla mi, že chodila s nějakým klukem, který bral drogy, alerozešli se. Ona je bezdomovec a chce do Beřkovic, protože nemá kde bydleta má hlad. Řekla jsem jí, že když odjede do nemocnice, tam se můževykoupat a najíst. Pak jsem jí říkala, že má cenu žít pro její dítě,o které se zatím starají prarodiče. Řekla jsem jí, že má nádherné dítě, aleže prarodiče nebudou pořád žít a že se o to dítě musí postarat sama.To dítě ji bude potřebovat a až vyroste, musela by mu vysvětlit, proč seo něho nestarala. Najednou mi dala ty prášky, které držela v ruce,a řekla, že s nimi pojede. Napsala jsem jí moji adresu a telefonníčíslo. Řekla jsem jí, ať mi napíše, ale hezčí dopis než ten na rozloučenou. Akdyž to půjde, ať zavolá. Jak to s ní dopadlo, to jsem se už nedozvěděla,protože jsem se mezitím odstěhovala do bezbariérového bytu. Když jsem se ještěo berlích stěhovala do nového domova, zjistila jsem, že v denstěhování mi končil pobyt na faře.

Tem kluk,o kterém jsem psala, se mi pravidelně ozýval. Moje klientka, která jižbyla mojí kamarádkou, bydlela stále se mnou. Jednou jsem jí řekla, aby senepovažovala za mého zajatce, až bude cítit, že už zvládne být doma sama, že jinebudu násilím držet u sebe. Znaly jsme se už dva roky. Jednou za mnoupřišla a řekla mi, že zkusí být sama. Začala pobírat důchod na psychikua začala pracovat na poloviční úvazek. Dojížděla za prací do Prahya řekla mi, že ze svého bytu má lepší spojení do práce.

Když odnás odcházela, pociťovala jsem zase lítost, a ta lítost byla opodstatněná.Po čase jsem zjistila, že to doma sama nezvládla, znovu začala pít a alkoholemzapíjela velké množství prášků. Tentokrát jsem ji nenašla já, ale její kolegyněz práce, se kterou se kamarádila. Splnilo se to, co jsem jí říkala nazačátku, že jí třikrát pomůžu a víc pro ni nebudu moct udělat. Doma sepokusila zase o sebevraždu. Když ji její kamarádka našla, rozhodla se, žepojede na psychiatrické léčení. Domluvila si s doktorkou nástup dosanatoria a byly jsme domluvené, kdy pojede. V den odjezdu jsem jíměla pomoct s věcmi a vyprovodit ji. Měla jsem k ní jít kolemjedenácté hodiny dopoledne. Doma mi pořád něco říkalo, abych za ní jela dřív.Jela jsem už v devět. Zazvonila jsem, otevřela mi, ale lekla jsem se. Bylaopilá, sotva mluvila, vynadala mi, proč jsem přijela tak brzo. Oznámila mi, žese rozhodla, že nikam nepojede a začala si vybalovat věci. Dala jsem jívšechno nazpátek, ona si mezitím došla koupit ještě rum a začala předemnou pít. Nevěděla jsem, co mám dělat. Pak mě napadlo, že ji musím dostat vena zavolat taxíka, aby nás odvezl na kliniku, kde na ni měla v polednečekat sanitka. Nakonec jsem ji dostala ven. Tahala mě do hospody, kde se chtělaještě napít. Lidé se na nás ohlíželi, protože mě tahala po celém chodníkua pořád zakopávala. V restauraci, kam mě dotáhla, chtěla dalšíalkohol. Řekla jsem prodavačce, ať jí nic nedává a prosila jsem ji, jestliby nám zavolala taxi. Odsekla, že nejsou žádná taxislužba, ale vysvětlila jsemjí situaci a že telefon zaplatím, tak to nakonec udělala. Kamarádku jsemsotva dostala do taxíku.

Když jsmedojely na místo, odvedla jsem ji k doktorce a ta koukala, jak je zřízená.Kamarádka po ní pořád chtěla něco na uklidnění. Stála jsem za nía ukazovala doktorce, kolik toho vypila. Ona to pochopila a poslalanás do čekárny, abychom tam počkaly na sanitku. Kamarádka z čekárnyodešla, že si jde koupit něco k jídlu. Myslela jsem, že by mohla utéct.Vzala jsem tašku a šla čekat dolů na sanitku. Byla jsem už tak popletená,že když sanitka přijela, málem jsem do ní sama nastoupila. Vtom se vrátilakamarádka a já jsem si uvědomila, že to ona má odjet. Když si sedla do sanitkya viděla jsem její vražedný pohled, cítila jsem, že omdlím. Sanita odjelaa já jsem šla za ní. Pak jsem si uvědomila, že jdu úplně jiným směrem nežmám. Bylo mi špatně, začala jsem brečet. Měla jsem pocit, že jsem ji tamposlala já a pořád jsem viděla ty její oči a pohled. Byl to snad můjnejhorší den v životě.

Tatínekvšak pamatoval i na to, jak to budu prožívat. Asi za hodinu jsem muselaodejít na autobus, který nás měl odvézt do Orlických hor. Tam jsme měli zpívatjedné sestřičce, která vstupovala do řádu. Ve sboru je nás celkem šedesáta nevím, proč jsem byla vybraná právě já a šest dalších děvčat.V autobuse jsem stále myslela na ni. Večer, když jsme dojeli na místoa měli jsme zkoušku, všechna tíha pominula.

Po dobuléčení jsem se starala kamarádce o byt. Byla tam tři měsíce. Když jsemměla volno, navštěvovala jsem ji. Jezdily jsme za ní se sestřičkou Rybičkou.Jednou v neděli, když tam měla zůstat ještě asi tři týdny, zase jsemzačala cítit lítost a stále jsem na ni musela myslet. Věděla jsem, že ses ní něco děje. Rybička nebyla doma, nevěděla jsem, jak se mám dosanatoria dostat. Když jsem přišla domů z kostela, najednou zvoniltelefon. Na druhé straně byl náš kněz a ptal se, co budu dnes dělat.Vysvětlila jsem mu, co mě trápí a on mi nabídl, že mě tam odveze. Děkovaljsem Tatínkovi, že myslí na všechno.

Když jsemk ní přijela, viděla jsem v jejích očích smutek. Řekla mi, že mipsala dopis, že už tam nevydrží, že chce v pondělí odjet domů. Když jsemřekla, že jsem žádný dopis nedostala, divila se, jak jsem to mohla vycítit, žese něco děje a přijet v pravý čas. Odchod z léčení jsem jízačala vymlouvat. Říkala jsem jí o Tatínkovi, kterému na ní záleží,jenomže ten zlý také nespí a dělá všechno možné, aby se ze svých problémůnedostala. Nakonec slíbila, že to vydrží. Když se z léčení vrátila,vydržela doma měsíc a zase se to všechno opakovalo. Nakonec se samarozhodla, že to sama nezvládne a znovu odešla na léčení. Mezitím jsem jiv kamarádství pomalu přibližovala k Tatínkovi. Chodila se mnou namše, modlily jsme se spolu. Četla jsem jí z Bible a vyhledávala jsemjí , co bylo pro ni.

Teď jsemnechápala, proč mi ji Tatínek ukázal, když jí nejsem schopná pomoct, že jepořád tam, co byla na začátku. Když odjela na léčení, prosila jsem Tatínka, abymi odpustil, že nechápu, co po mně chtěl. Prosila jsem ho, že ji vracím zpátkydo jeho rukou, protože už dál nemůžu. Dva roky jsem se o ni starala, jakoby byla moje dítě, pokračování mé Jany, která se z toho dostávala.

Napsalajsem kamarádce , že jsem ji svěřila do Božích rukou a přestala jsem za ninést odpovědnost. Urazila se, ale odepsala mi, že mě chápe, a jestli se jíještě naposled postarám o byt, než se vrátí z léčení. Když sevrátila, jela jsem za ní, že si promluvíme a nabídnu jí přátelství, víc jíuž dát nemůžu. Když mi otevřela, tak mě vyhodila a nechtěla se mnoumluvit. Prosila jsem ji, že jí to musím všechno vysvětlit, ale řekla, že mádoma partnera, se kterým žije a nemůže mě pustit dál. Za dva dny ponávratu z léčení toho tedy zvládla hodně. Já jsem dvanáct let sama,partnera jsem si žádného nehledala a zatím ani nechci, dokud nebudu mítzaopatřené děti. Vrátila jsem jí klíče od bytu a odešla jsem. Bylo mi moclíto, že jsme prožily dva roky a muselo to takhle dopadnout. To je Božítajemství, proč to tak bylo.

Kdyžještě kamarádka bydlela u nás, jednou seděla v kuchyni, pila kávua kouřila. Dívala jsem se na ni z obýváku, jak je bezstarostná.Neměla jsem peníze na jídlo, nějak nám došly. Přemýšlela jsem, co mám dělat,abychom měly druhý den co jíst. Ji jsem nechtěla nějak zatěžovat, aby neudělalanějakou hloupost. Šla by peníze někam půjčit a já jsem nechtěla, abychomměly dluhy. V pokoji mám udělaný malý oltářík, kde stojí soška Panny Mariea andělíčci. Nevím proč jsem pohladila jednoho andělíčka a urovnávalajsem pod ním dečku, která se mi zdála trochu zmuchlaná. Jak jsem ji rovnala,cítila jsem, že pod ní něco zašustilo. Dečku jsem nadzvedla, abych zjistila, coje pod ní. Byla to pětistovka. Trochu jsem se zděsila, protože jsem o tomteď přemýšlela a Tatínek to hned vyřešil. Pro jistotu jsem se kamarádkyzeptala, jestli si náhodou neschovala peníze pod sošku. Řekla, proč by todělala, protože měla jiné místo, kam si dávala peníze. Byly jsme oběpřekvapené. Já jsem měla také svoje místo a nikdy bych peníze pod soškunedala. Zůstala už jenom moje dcera Zuzana. Když přijela domů ze školy, ptalyjsme se jí, ale také ona řekla, že má jinou skrýš a do obýváku si penízenikdy nedává. Dodnes zůstalo tajemstvím. od koho se tam peníze najednou vzaly,když jsem je potřebovala.

Vrátím setrochu nazpátek k mé dceři Janě. Jana byla na léčení už jeden rok,několikrát jsem ji tam navštívila. Viděla jsem, jak Tatínek může proměnitčlověka, který se mu odevzdá a prosí, aby ho přijal za svého syna nebodceru. On to udělá a přijme každého, kdo má třeba duši černou jak uhlí.Když se vrátila domů, prosila mě, abych jí odpustila, co dělala. Řekla jsem jí,že jsem to už dávno udělala, že jsem ji nikdy nepřestala milovat a že jsemnikdy neměla Zuzku raději než ji. Divila se, ptala se, jak jsem ji mohlamilovat, když dělala samé zlé věci. Řekla jsem, že milující matka miluje svéděti pořád.

Pak měprosila, abych se modlila i za její kamarády, kteří s ní byli naléčení, ale rodiče je zavrhli. I když se vrátili vyléčení, rodiče je nechtějípřijmout. Začala jsem pociťovat lítost a modlila jsem se za ně i zajejich rodiče. Vždyť Pán Ježíš chce, abychom si navzájem odpouštělia milovali jeden druhého, i svého nepřítele. Nechápala jsem rodiče,kteří nechtěli odpustit svým dětem.

Dcera sepo léčení nechtěla vrátit domů a bydlet se mnou, protože tady měla svékamarády, se kterými dřív brala drogy. Zůstala bydlet v Praze, kdeotevřeli nové středisko pro holky a ve Šluknově nechali jen kluky.V Praze si našla práci, prodává v jednom větším obchodním domě.Začala navštěvovat své kamarády a přemlouvat je, že jedině Tatínek je můžezachránit a uzdravit. Její nejlepší přítel, když viděl, jak ji Tatínekproměnil, poslechl ji a odjel také do Šluknova na léčení. Už je tam rok.Potkala jsem již několik lidí, kteří vyprávěli o jednom klukovi, kterýbral drogy a teď chodí k nim do sboru, že je úžasné, jak Bůhproměňuje člověka, který o to stojí. Když mi řekli jeho jméno a žeděkuje mojí Janě, která ho tam dostala, byla jsem na svou dceru hrdá. DěkujiTatínkovi, že ji mám. Někdy se stane, že se doma škádlíme s mladší dceroua Jana zaslechne, že řeknu něco nevhodného. Zeptá se mě: „Mami, kam sepoděla tvá víra?“

Když Janavidí, že jsem smutná a myslím na Zuzanu, ona to pozná a říká: „Mami,vím, že teď čekáš na Zuzanu, stojíš u okna a čekáš na ni, jako jsičekala na mě sedm let.“ Pak mě prosí, abychom se za ni modlily. Já si sednu dokřesla, ona si klekne, drží mě za ruce a prosí Tatínka za Zuzanu, aby sejí nestalo to, co se stalo jí. Mně tečou slzy dojetím a myslím na Tatínka,jak je mocný a milostivý ke všem, kdo v něho věří. Nejraději si čtuz Bible pasáž 1. Kor 10-13: „Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh jevěrný, nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet,nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abystemohli obstát.“

Když jsempřišla o práci, musela jsem se nahlásit na Úřadě práce do evidenceuchazečů o zaměstnání. Chodila jsem tam dva měsíce a stále jsemnedostala žádnou nabídku. Tak jsem si začala hledat práci sama, protože doma seto nedalo vydržet. Pořád jsem chodila po bytě a čekala aspoň na dceru,která studuje střední kolu. V novinách jsem četla, že potřebují jeřábnici.Ta práce mě kdysi bavila, tak jsem se rozhoda, že to zkusím. Když jsem na pracákuřekla, jakou práci jsem si našla, úřednice se mi vysmála. Ptala se, jestli vím,jaké beru prášky a jestli jsem si na letáčku přečetla, že pacient nemůžepracovat ve výškách. Řekla jsem jí totiž o své nemoci. Pak mi říkala, pročtak pospíchám do práce, že někteří lidé jsou na podpoře víc než rok. Řekla jsemjí, že jsem zvyklá být mezi lidmi a doma to nemůžu vydržet.

Když jsempřijela domů, začala jsem zase prosit Tatínka. Za tři dny od prosby zazvoniltelefon a ozval se můj andílek Helenka. Řekla mi: „Zítra nastupuješ dopráce“. Byla jsem překvapená, do jaké práce. Řekla, že mě to bude určitě bavit,protože jsou tam děti a maminky. Pracuji tam doposud a moc se mi tamlíbí. Je tam výborný kolektiv, což jsem doposud v práci nezažila.

Vestrojírnách jsem pracovala pět let. V šatně nás tam bylo asi deset. Celáléta mi nikdo neodpověděl na pozdrav, protože jsem Romka. Když jsem přišla našatnu, šatnářka mi přidělila skříň, kam jsem si měla dávat své věci. Paní,která měla skříňku vedla mě, šla hned poprosit chlapy, aby její skříňkuodstěhovali na druhou stranu šatny, protože nechce mít místo vedle cikánky.Když jsem to viděla, sama pro sebe jsem si řekla, že budu mít aspoň víc místaa větší plac. Koukali udiveně, protože čekali, že budu řádita nadávat. Nestalo se to, jsem na urážky zvyklá. Přesto jsem je měla rádaa modlila jsem se za to, aby je Tatínek proměnil.

Když jsmeještě bydleli na Slovensku, stalo se, že jsem musela nastoupit do práce. Bývalýmanžel totiž polovinu peněz propil. Začal mě mlátit a vyhazovatz bytu. Zuzanka byla ještě malá, tak jsem si našla úklidv restauraci. Práce mi vyhovovala, protože jsem tam jezdila brzo ráno, pakjsem pospíchala domů, abych stihla starší holku poslat do školy a postaratse o malou. Té byly asi tři roky. Jednou se v práci ztratil nějakýfotoaparát, který byl dost drahý. Když jsem přijela do práce, čekali na měpolicajta a ptali se, kde je ten foťák. O žádném jsem nevěděla, tak jsemřekla, že nevím. Pak jsem se styděla chodit do práce, protože mě podezírali.Tak jsem nahlásila volno a byla jsem doma. Jednou jsem starší holkuposlala do školy a s mladší jsem byla doma. Někdo zvonil. Když jsemotevřela, byli to policajti a zase se ptali na ten foťák. Pak vešlidovnitř a začali se mi hrabat ve věcech, i když neměli povoleník prohlídce. Když nic nenašli, ptali se mě, proč nechodím do práce. Řeklajsem, že se tam stydím chodit, protože mě stále obviňují. Jedenz policistů mi řekl, že se mnou chce mluvit vedoucí, abych vzala dítěa jela s nimi, že si to jedeme do práce vysvětlit. Poslechla jsem,vzala malou a jela s nimi. Když jsem viděla, že jsme projeli kolemrestaurace, kde jsem pracovala, ptala jsem se, kam jedeme. Neodpovídali.Odvezli mě na policejní stanici, vzali mě do nějaké kanceláře a řekli mi,že mě nepustí, dokud se nepřiznám. Odpověděla jsem, že se nemám k čemupřiznat, protože jsem nic nevzala. Odešli z kanceláře a nás tamzamkli. Drželi nás tam asi tři hodiny. Malá začala brečet, protože měla hlad.Když uslyšeli velký pláč dítěte, otevřeli a pořád se ptali, kde je foťák.Řekla jsem, aby mi dali pokoj a víc neotravovali. Pak mě pustilia řekli, že mě stejně jednou dostanou. Když jsem přijela domů, hrozně jsembrečela a víc jsem do práce nešla. Asi po měsíci jsem dostala pozvání napolicii. Oznámili mi, že se foťák našel. Vzala ho jedna pokojská, která tamtaké pracovala a byla už několikrát trestaná. Jenomže ona byla bíláa já Romka. Čekala jsem aspoň na omluvu, ale žádná nepřišla.

Teď, kdyžjsem měla dobrou práci a bydlení, jsem se dozvěděla, že můj milovanýbráška Norek umírá. Navštěvovala jsem ho v nemocnici a pak doma.Stále byl jako sluníčko. I když umíral, myslel na jiné jen ne na sebe, protoževěděl, že se potká s naším milovaným Tatínkem, který na něho čekal. Přestožebyl o deset let mladší než já, byl můj bratr, tatínek i maminkasoučasně. Jednou, když ležel v nemocnici a viděla jsem, jak trpí,prosila jsem Tatínka, aby si vzal raději mě, protože Norek může pomoct spoustělidí a já ne. Když jsem v duchu za to prosila, pocítila jsem hroznoubolest hlavy. Moc jsem se lekla, co je se mnou. Pak mi došlo, že mi Tatínekukázal, že ne každý člověk vydrží tu bolest, kterou měl Norek, a taky ženemáme prosit za to, co nemůžeme od Tatínka dostat.

Když jsemještě bydlela na faře a dcery nebyly doma , dostala jsem takovou horečku,že jsem ani nemohla chodit. Chtěla jsem se jít napít a nemohla jsem vůbecdojít do kuchyně. Začala jsem Tatínkovi říkat, že mi dal na starost dvě děti,které jsou jeho. Prosila jsem ho, aby mi odpustil, že jsem děti nezvládlavychovat tak, jak by si přál on. Myslela jsem si, že umírám. Vtom jsem usnula.Když jsem se ráno probudila, divila jsem se, že jsem živá. Jako každý den ránojsem si vzala Ranní chvilky a četla. Pro ten den tam bylo psáno velkýmpísmem: „Neboj se, nezemřeš!“ Musela jsem se smát, protože můj Tatínek měmiloval a nedopustil, abych se bála o svůj život. Ráno jsem vstala,jako by se večer nic nedělo.

Děkujisvému Tatínkovi, který se o mě stále staral a stará. I když jeneviditelný, miluji ho víc, než jsem milovala svého tátu, který se o měmoc nestaral. Maminka mi říkala, že když můj táta umíral, viděl na smrtelnéposteli jenom mě. Stále říkal mamince, že mě vidí za dveřmi a za oknem,aby mě pustila, že chci s dětmi dovnitř. Když mě maminka k němuzavolala, hned jsem vzala děti a pospíchala k němu. Když jsem přijeladomů, tatínek už nemluvil. Díval se na mě a v jeho krásných modrýchočích jsem viděla smutek a prosbu, abych mu odpustila. Hned jsem mu odpustila.Vzal moji hlavu na prsa, tiskl mě k sobě a tekly mu slzy. Já jsem muje utírala. Ráno jsem k němu pospíchala, abych ho ještě viděla. Když jsemvystoupila z vlaku, slyšela jsem zvonit umíráček. Věděla jsem, že zvonítatínkovi, kterého jsem začala milovat tehdy, když už nebyl mezi živými.Sourozenci se divili, proč si nevzpomněl na ně, které miloval.

Člověk semusí naučit odpouštět i takovému člověku, který mu nejvíce ublížil. Kdyžto udělá, pocítí, že se s ním něco děje, něco krásného, že si tak otevírácestu k Tatínkovi.

Chtěla bychpoprosit rodiče, aby své děti neodsuzovali, když mají podobné problémy,o jakých jsem psala. Právě tehdy nejvíce potřebují rodičovskou láskua oporu. Je to sice někdy moc těžké, ale ten, kdo své děti milujeopravdovou láskou, neopustí je, když tu lásku a pomoc nejvíc potřebují.Raději se máme za ně modlit a odevzdávat své starosti našemu Tatínkovi,který miluje každého z nás stejnou láskou.

Mně totrvalo sedm let, než se dcera uzdravila, ale čekání se vyplatilo. Trpělivostpřináší ovoce, které zraje někdy hodně dlouho. Každý z nás musí za svůjživot vytrpět dost, každý z nás má svůj osud a musí nést svůj křížtak, jak mi ho ukázal ve snu Pán Ježíš.

Kdyžodevzdáme svůj život do správných rukou a dáme se vést tou správnoucestou, vyplatí se žít, protože člověk začne poznávat nové věci, které předtímneviděl, protože byl zaslepený. Tatínkovi nevadí, jaké jsme národnosti, milujenás opravdovou láskou, kterou může milovat jen On. Tu lásku nám svět nemůže dátani vzít.

Psáno na podzim 2001

Dvě pozvánky

autor: 

Ekumenické společenství Jodok a bratřipremonstráti Vás zvou na další ekumenické symposion LÁSKA JEPÍSEŇ – k pramenům mystické zkušenosti v křesťanství.

Setkání se koná 13. až 15. září 2002 v klášteře premonstrátův Teplé u Toužimě.

V rámci víkendového setkání se chceme společně zamýšlet nad mystickýmaspektem křesťanského duchovního života, jak žije v katolické, pravoslavnéa reformační tradici. Obohatit nás přijedou fundovaní přednášející,zástupci těchto tradic. Podrobný program zašleme zájemcům a zveřejníme nainternetu během srpna. Ubytování v klášteře, stravování společné,příspěvek celkem 250 Kč.

Přihlášky a informace: Karel Šimr,Lipová 36, 301 65 Plzeň, tel. : 019/7538167, mobil: 0602 946 171, e-mail:simrk@seznam.cz, www.volny.cz/jodok

 

ZEMĚTŘESENÍ – rockový open–air festival. Vystoupí Ram Adonai, Oboroh a řadadalších kapel. Připravuje se též doprovodný program.

Pod záštitou obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni při Českételevizi pořádá sdružení Setkání. Koná se v sobotu 20. červencev Říčanech u Prahy, koupaliště na Jurečku. Výtěžek akce pomůžeopuštěným dětem.

Informace - telefon: 0737/103 459, e-mail: zemetreseni.rock@centrum.cz

Liturgie žehnání

Liturgicky není rozdíl mezi „svěcením“ a „žehnáním“. Jedná se o tutéž formu jejíž základem je eulogická (žehnací) modlitba s anamneticko-epikletickou strukturou. Nejde o žádnou magii: např. při modlitbě před jídlem děkujeme Hospodinu za jeho obdarování a prosíme, aby nám byla k užitku. Rodiče žehnající svým dětem před důležitým životním krokem jsou si také vědomi obdarování od Boha v podobě těchto dětí a svěřují je jeho dobrotě i nadále. I když některá žehnání díky zažitým zvyklostem jsou vyhrazena ordinovaným služebníkům, velkou většinou žehnání může posloužit každý pokřtěný. Žehnání, tak jako i jiné liturgické činy, jsou projevem víry jako osobního vztahu k Bohu a tuto víru povzbuzují. Jsou to znamení, která se dějí v církvi a církev pomáhají vytvářet.

 

Liturgický tvar žehnání

 

Současná rozvinutá forma žehnání v římsko-katolické církvi obsahuje, podobně jako jiné liturgické úkony,dvě hlavní části: čtení božího slova a vlastní obřad žehnání. Tyto části jsou orámovány menší oddíly: úvodem a závěrem.

1. Úvod

1.1 úvodní zpěv (libovolný, tématicky vhodný)

1.2 Vejménu Otce, i Syna, i Ducha svatého. Amen.

1.3 liturgický pozdrav (doporučován především biblický text)

1.4 úvodní slovo (přibližuje smysl žehnání)

2. Čtení božího slova

2.1 jedno, výjimečně více biblických čtení (čtení mohou mít krátké úvody; před evangeliem se neuvádí Pán s vámi, rovněž chybí zakončení Slyšeli jsme slovo boží)

2.2 mezizpěv (vhodný např. responsoriální žalm; je možné i ticho)

2.3 promluva (krátké vysvětlení, povzbuzení nebo homilie; možno vynechat)

3. Obřad žehnání

3.1 přímluvy (mohou být zakončeny modlitbou Páně)

3.2 eulogická modliba (vyvrcholení slavnosti - stojí se)

Modlitba může být doprovázena viditelným znamením jako je např. rozpětí rukou, vzkládání či vztažení rukou, znamení kříže, kropení svěcenou vodou či okuřování. Zvláštní místo mezi znameními má vzkládání rukou, neboť tohoto znamení užíval Kristus a apoštolové (např. na nemocné, při různých pověřeních apod.) Je zakázáno užívat vnějších znamení bez užití božího slova a modlitby aby se minimalizovaly pověrečné představy.

4. Závěr

4.1 jednoduché či slavností požehnání

4.2 někde závěrečná orace

 

Uvedeme několik příkladů:

 

Žehnání při zásnubách

 

Biblické čtení: Oz 2, 20-22.25b nebo J 15, 9-12 nebo 1K 13, 4-13 nebo Fp 2, 1-4

Eulogická modlitba:

Bože, náš nebeský Otče, chválíme tě,

že svěřuješ lidem dar lásky,

aby sehledali, vzájemně nacházeli a vytvářeli jednotu v lásce a věrnosti.

Pomozi snoubencům N. a N.

aby společně hledali tvou vůli,

měli jeden druhého upřímně rádi

a zachovali věrnost tobě i navzájem.

Ať se ti ve všem líbí

a vnitřně dozrají k naplnění své lásky.

Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána.

Amen.

 

Žehnání nemocným

 

Biblická čtení např.: Mt11, 28-30; Jk 5, 13-15; Sk 3, 1-10; Sk 14, 8-10;

1 K 12,4-10; Mk 5, 25-34; Mk 2, 1-12

Eulogická modlitba:

Milosrdný Bože,

tvůj Syn snášel s námi obtíže lidského života.

I on poznal, co je bolest, utrpení a smrt.

Proto má s námi soucit a pomáhá těm, kdo trpí.

Plni důvěry tě prosíme:

Shlédni na tohoto nemocného bratra (na tuto nemocnou sestru)

a požehnej mu (ji).

Posiluj ho (ji) v trpělivosti a buď mu (ji) útěchou.

Posilni ho (ji) na těle i na duši.

Pomáhej všem, kdo mu (ji) pomáhají.

Ať tě můžeme vděčně chválit za tvou pomoc a lásku,

neboťty žiješ a kraluješ na věky věků.

Amen.

 

Mezi několika desítkami žehnání v českém benedikcionálu jsou i mnohá kuriózní, která však mohou povzbuzovat víru a těšit v různých situacích. Posuďte sami.

 

Žehnání bylin a květin

 

15. srpna t.j. slavnost NanebevzetíPanny Marie, na Východě Zesnutí Bohorodice

Předsedající: Naše pomoc je ve jménu Pána,

Odp.: neboťon stvořil nebe i zemi.

Čtení: Sir 38,4-8

Hospodin stvořil léčivé byliny ze země

a rozumný člověk se jich neodříká.

Což nezesládla voda dřevem,

aby byla poznána jeho síla?

On sám dal lidem vědění,

aby byl oslavován pro své podivuhodné skutky,

Jimi léčí a tiší bolest,

lékárník z nich připravuje lék,

aby jeho skutky nevymizely

a na zemi aby byl stále jeho pokoj.

Eulogická modlitba:

Pane, náš dobrý a laskavý Bože,

v den slavnosti Panny Marie,

která je vyvýšena nad všechny tvory,

děkujeme ti za všechny dary tvého stvoření.

Také za léčivé rostliny (a krásné květy)

neboť v nich nám dáváš zdraví a radost.

I tyto + rostliny jsou nám znamením

tvého požehnání a my tě prosíme:

Ať na přímluvu Panny Marie zakoušíme

tvou pomoc ve všech našich potřebách.

Ať chráníme přírodu, vážíme si tvých darů

a správně jich užíváme.

Pomoz nám a veď nás, ať každým krokem svého života směřujeme k tobě.

Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána.

Amen.

Předsedající: Dobrořečme Pánu.

Odp.: Bohu díky.

 

Žehnání hasičských potřeb

 

Úvod

Vhodný zpěv

Předsedající: Milost našeho Pána Ježíše Krista ať je s vámi se všemi.

Odp.: I s tebou.

Uvedení do obřadu

Čtení božího slova (J 15, 12-17 – „Milujte se navzájem“)

Zpěv

Vysvětlení biblického textu

Přímluvy

S důvěrou se obraťme k Bohu, který je tvůrcem nebe i země.

Pane, náš Bože, odplať dary své milosti všem dobrovolníkům v hasičské službě

za jejich nasazení k obecnému prospěchu všech.

Chraň nás před požáry a katastrofami všeho druhu.

Učiň každého z nás nástrojem svého pokoje a lásky.

Dej národům mír a pomoz zejména tam, kde je mír porušován a ohrožován.

Otče náš

Eulogická modlitba

Pane, náš Bože,

stvořil jsi svět a podivuhodně jsi ho uspořádal.

Všechny živly jsi dal do služeb člověku a životu.

Oheň dává světlo a teplo, taví a tříbí.

Může však být i smrtelným nebezpečím pro člověk a přírodu.

Prosíme, sešli své požehnání na všechny,

kdo budou užívat těchto nástrojů ve službě bližním

a k ochraně lidí a majetku před zhoubnými požáry.

Vzdal od nás každé neštěstí,

a dej, ať jsme vždy připraveni

k pomoci a službě svým bližním.

Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána.

Odp.: Amen.

Následuje pokropení svěcenou vodou.

Závěr

Bůh, dobrý Otec všech, ať vám dá všechny potřební milosti a ať vám žehná.

Odp.: Amen.

Ať vám udělí sílu a odvahu, jednotu a dobrou vůli sloužit bratřím a sestrám.

Odp.: Amen.

Ať vás posiluje ve všech vašich dobrých snahách a ať vám žehná.

Odp.: Amen.

Požehnej vás všemohoucí Bůh Otec i Syn i Duch svatý.

Odp.: Amen.

Vhodný zpěv

Jak se k těmto obřadům, které stojí na hranici liturgického a paraliturgického projevu postavit? Není známo, že by církev v prvních staletích žehnala např. liturgický prostor. Chrám byl „posvěcen“tím, že v něm byla slavena večeře Páně. Stejně tak vyznavačům určeným k jáhenské či kněžské službě, kteří svědčili svojí vírou během pronásledování nebylo třeba při pověření k církevní službě nikterak žehnat (viz Apoštolské tradice 9). Na ty však, kteří např. nebyli vězněni a kde bymohly být nějaké pochybnosti, byly vloženy ruce s požehnáním. Prvotní církev to s žehnáním nepřeháněla, i když se jednalo o takto významné události. Na druhé straně tentýž pramen popisuje žehnání oliv a sýra.

Jistý problém představují folklórní akce jako uvedené „žehnání hasičských potřeb“. Na jednu stranu je takováto událost, které se zpravidla zúčastní většina lidí žijících mimo církev, příležitostí k hlásání evangelia a služebník církve by ji neměl zmařit. Na druhou stranu obecné povědomí o těchto věcech bylo formováno jakoby optikou komunistického Dikobrazu, kde byly např. často obrázky, jak na západě kněz kropí raketu či bombu s písmenem A svěcenou vodou… V úvodu či výkladu božího slova se můžeme pokusit vysvětlit smysl žehnání. Možná to i někteří z účastníků přijmou. Ovšem ostatní, včetně těch, kteří se nezúčastní, obřad interpretují jako snahu církve ovlivnit stříkačku, aby „lépe stříkala, nemusela se udržovat“ atd. Takovou církev pak lze těžko brát vážně. Dobrá snaha se přiblížit lidem, pak udělá službu medvědí. Vysloveně antievangelijně může působit, má-li církev, či její služebník, z žehnání přímo, či nepřímo, hmotný prospěch.

Zprávy

autor: 

Počet katolíků v USA stoupá, svátostí ubývá

Washington (KAP) Počet 65,3 milionů katolíků v loňském roce v USA představuje nové maximum. Oproti roku 2000 jde o pětiprocentní přírůstek. Nárůst odpovídá zvyšování počtu obyvatelstva a stále se jedná o 23 % populace.

V amerických statistikách jsou započteni jen věřící, kteří jsou v kontaktu s místní církevní obcí. Mnoho pokřtěných obyvatel, především přesídlenců z latinské Ameriky v těchto číslech zahrnuto není.

Také počet diecézních kněží vzrostl o 226 na 30 429, počet jáhnů stoupl o 416 na 13 764. Počet žáků na katolických vyšší školách také dosáhl maxima. Na 238 školách, kolejích a universitách studovalo loni cca 724 tisíc studentů, tj. o 19 tisíc více než v roce 2000.

Silný úbytek zaznamenala církev v USA v počtu svátostí. V roce 2001 bylo pokřtěno o 23 tisíc dětí a o 3 300 dospělých méně než v předchozím roce. Počet uzavíraných manželství klesl o 12 500 na 257 000. Počet biřmovanců se snížil o 23 tisíc.

Linec: liturgie žen nezavdala žádný důvod k zákazu

Linec (KAP) Přiliturgii žen v lineckém dómu 1. června se neslavila eucharistie, ale jednalo se o bohoslužbu slova uspořádanou ženami. Nedošlo k žádnému jednání, které přísluší knězi při slavení mše, ani žádná z žen nebyla oblečena v liturgický oděv. Toto prohlášení vydala linecká diecéze v reakci na vatikánskou Kongregaci pro bohoslužbu, která lineckému biskupu Maximilianu Aichernovi poslala zákaz podobných bohoslužeb pro případ, že se jednalo o slavení eucharistie.

Protože k tomu ale nedošlo, z hlediska linecké diecéze je tato reakce na liturgii žen bezpředmětná. V prohlášení se navíc praví, že shromáždění žen ke společné bohoslužbě je vynikající poklad církevního života. Na mnohých místech jsou to především ženy, které nesou a léčí život modlitby v církvi. Pravděpodobně byly vatikánské Kongregaci pro bohoslužbu doručeny chybné a zavádějící informace.

Katolické ženské hnutí pro kněžské svěcení žen

Vídeň(KAP) Nízký počet novosvěcenců by měl být impulsem pro reformu podmínek připuštění ke kněžskému svěcení, prohlašuje katolické ženské hnutí v Rakousku (kfbö) k svátku Petra a Pavla, který je tradičně dnem svěcení nových kněží. Podle křesťanských zásad mají obě pohlaví stejnou hodnotu,a proto se hnutí zasazuje za otevření a další vývoj církevních úřadů odvislých od svěcení. Odvolává se přitom na Bibli, kde v prvních křesťanských společenstvích působily ženy jako jáhenky a  apoštolky. Podle názoru hnutí by měly být v prvním kroku ty ženy, které již v církvi působí v pastoračních úřadech, připuštěny k jáhenství. Ve víře, na níž stojí trvale se obnovující církev, by se muži a ženy, laici a klérus měli společně podílet a prosit v modlitbě za vyřešení podobných otázek.

Bělorusko: kontroverzní zákon o náboženství odročen

Minsk(KAP) Běloruský parlament odsunul rozhodnutí o přijetí kontroversního náboženského zákona na podzim, a to kvůli nátlaku USA a ruské tajné služby.

Podle připravovaného zákona by se všechny náboženské společnosti a stejně tak jednotlivé obce musely zaregistrovat. Do registru by se nedostaly církve, které působí v Bělorusku méně než 20 let a obce s méně než 20 členy. Z pohledu organizací dohlížejících na lidská práva tak zákon upřednostňuje pravoslavnou církev, ke které náleží asi 80 % obyvatelstva. Ale např. židovské obce mají leckdy méně než 20 členů.

Brazílie: Biskupové podporují práva indiánů

Brasilia(KAP) Brazilská biskupská konference požaduje po vládě a parlamentu vyřešeníotázky právního postavení Indiánů, které není v praxi uplatňováno, i když vroce 1993 bylo zákonem upraveno. Zaručuje práva okolo půl milionů Indiánů vůčistátu a společnosti. President katolické indiánské misijní rady, biskup Gianfranco Masserdotti, zaslal dokongresu 800 000 podpisů ve prospěch Indiánů a jejich otázky. Biskup si stěžujena středopravou vládu presidenta FernandaHenriqua Cardosa, ženerespektuje práva indiánů. Z 550 kmenových oblastí bylo teprve 236 důkladně definováno a vyznačeno. Podle biskupa Masserdottihose zákon neuplatňuje zejména kvůli různým ekonomickým zájmům.

Ve vatikánských muzeích probíhá výstava anglikánství

Vatikán(KAP) Poprvé ve své historii probíhá ve vatikánských muzeích výstava věnovaná anglikánské církvi. V Salone Sistino umístěná výstava představuje dějiny církve ve Velké Británii od počátku schizmatu za Jindřicha VIII. až k opětovnému sblížení s katolickou církví za poslední čtyři desetiletí. Pořadateli výstavy jsou ve spolupráci s vatikánskými muzei anglikánská katedrála v Norwichi a britské zastupitelství ve Vatikánu. Při otevření výstavy řekl předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů kardinál Walter Kasper, že tato výstava je malým, ale významným příspěvkem pro ekumenu, protože bez znalosti dějin nemůžeme budovat společnou budoucnost.

Boff: teologie osvobození přináší v Brazílii své plody

Sao Paulo (KAP) Teologie osvobození podle odhadu teologa Leonarda Boffa v Brazílii hluboce zakořenila. Existuje zde již okolo 100 000 „základních obcí“, ve kterých pevně zakotvila sociálně pastorační činnost církve i činnost hnutí pro bezzemky, černochy, indiány a ženy, tvrdí Boff.

Teologie osvobození působí i na politiku. Přináší novou etiku a mimo jiné podporuje vznik strany práce. V amazonském regionu Acre je jeden z členů základní obce představitelem vlády. Protože však stále přibývá sociální nespravedlnosti a stále dochází k ničení životního prostředí, bude i nadále teologie osvobození vysoce aktuální.

Belgie: Biskupové bojují za výuku náboženství

Brusel(KAP) Belgičtí biskupové kritizují plány politiků redukovat výuku náboženství na státních školách ve francouzsky mluvící části země. Pokud chceme, aby děti přemýšlely o otázkách života, nesmíme připustit, aby náboženská výuka byla zatlačena do pozadí, říkají biskupové. Vedoucí politici jsou pro to, aby žáci mohli od příštího roku volit mezi výukou náboženství a filosofie.

Afrika: náboženství by měla více bojovat proti AIDS

Nairobi(KAP) Africké církve a náboženské společnosti se chtějí více zapojit do boje proti AIDS. Tak se vyslovilo více než 150 představitelů katolické, pravoslavné a protestantských církví stejně jako muslimů na setkání v keňském hlavním městě Nairobi.

Konference byla věnována především působení AIDS na děti. Hledána byla opatření proti stigmatizaci nemocných AIDS na kontinentě. Náboženští vůdci mají v Africe velký vliv. Mají morální autoritu, aby změnili negativní postoje vůči nemocným AIDS a vytvořili odpovídající prostředí. Následkem AIDS je jižně od Sahary 13 milionu sirotků a odhaduje se, že se jejich počet do roku 2010 zdvojnásobí. 800000 dětí mladších 15 let se podle odhadů ročně AIDS infikuje. Sedm procent všech dospělých a 80 % dětí nakažených AIDS žije v Africe. Celkově je to 26 milionů HIV-positivních a nemocných AIDS.

Haiti: Protestantské skupiny na postupu

Mnichov(KAP) Katolická církev na karibských ostrovech se cítí ohrožena přílivem protestantských misionářů z USA. Počet katolíků na ostrovech se snížil z 85 % na téměř 50 %. „Sekty otevřely mnoho škol a pokoušejí se získávat lidi přes jejich děti,“ říká biskup diecéze Les Cayes, Alix Verrier. Platí za žáky školné a i jinak je finančně podporují. Katolická církev podobné prostředky nemá. Velké úspěchy dosahují protestanti i rozhlasovým vysíláním. Mnoha rodinám darovali přijímače, které jsou nastaveny pouze na přijímání rozhlasových stanic těchto protestantských misií.