Jste zde

Sexuální zneužívání se zdá být systémovým hříchem církve

Rozhovor s Markem Františkem Drábkem o boji proti pohlavnímu zneužívání a o doprovázení jeho obětí

 

P. ThLic. Marek František Drábek, DiS. je knězem, nemocničním kaplanem a členem premonstrátského řádu, Strahovské kanonie.

Po studiu na Katolické teologické fakultě UK v Praze v letech 1997-2002 a kněžském svěcení pracoval jako kaplan v hospicu na Svatém Kopečku u Olomouce. Aby se ještě více přiblížil k nemocným a lépe porozuměl zdravotnickému prostředí, vystudoval v letech 2003-2006 obor všeobecná zdravotní sestra na Vyšší odborné škole zdravotnické Suverénního řádu maltézských rytířů v Ječné ulici v Praze. Několik let pracoval v nemocnici, nejdříve na interním oddělení, později na JIP jako zdravotní sestra. Zároveň byl nemocničním kaplanem pro celou nemocnici.

Licenciát z pastorální teologie získal na Mezinárodním institutu pastorální teologie ve zdravotnictví Camillianum v rámci Lateránské univerzity v Římě, kde studoval v letech 2010-2013. Absolvoval různé výcviky a kurzy, např. pilotní kurz nemocničního kaplana na Evangelické teologické fakultě UK v Praze (2007/2008) nebo kurz Poradce pro pozůstalé (2017). V uplynulém akademickém roce (2017/2018) absolvoval semestrální kurz ochrany nezletilých před sexuálním zneužíváním na Papežské Gregoriánské univerzitě.

V současnosti je hlavním nemocničním kaplanem v Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze, koordinátorem katolických nemocničních kaplanů v Praze, rektorem kostela sv. Karla Boromejského a lektorem kurzu Nemocniční kaplan na ETF UK. Dále vede seminář pastorace na KTF UK a přednáší na konferencích a seminářích.

Jak jste se dostal k tématu sexuálního zneužívání?

Ono se vlastně dostalo ke mně. Doprovázel jsem lidi, kteří měli různá traumata a zároveň si prošli různými druhy pomoci jako například i modlitbou za osvobození a modlitba jakoby ne a ne zabrat.

Při doprovázení jsem se opakovaně setkával s tím, že se někteří z nich ve svém životě setkali specificky se sexuálním zneužíváním v dětství. Tak jsem začal přemýšlet, jak bych jim mohl pomoct. Začal jsem být na to téma citlivý. Ukázalo se, že něco pomáhá a lidé si to mezi sebou řekli a poslali někoho dalšího. Vlastně mě učily oběti a nechaly mě vstoupit do jejich světa.

Původně to tedy nebylo téma zneužívání v církvi, ale obecně zneužívání?

Ano, setkával jsem se s obětmi incestu, ale postupně jsem zjistil, že to zneužívání jde i z řad církve a zase jsem hledal, jak pomoct. Zneužití duchovním má svá specifika a vzhledem k tomu, že jsem se pohyboval v církevním prostředí, tak jsem se tomu začal víc věnovat. Přišla mi nabídka od prof. Zollnera, který vede centrum pro ochranu dětí na Gregoriánské univerzitě, že by byla možnost prohloubit své znalosti v této oblasti. Nabídku jsem přijal a odjel do Říma.

Jak přijde taková nabídka?

Přišla prostřednictvím mojí kolegyně psychoterapeutky, se kterou spolupracuji. S některými klienty pracujme společně, já dělám duchovní doprovázení a ona dělá psychoterapii. Je to řeholní sestra boromejka, která studovala v Římě na Gregoriánské univerzitě psychologii právě u prof. Zollnera. Díky tomu jsem se s ním setkal. Tato moje kolegyně psychoterapeutka později také studovala semestrální kurz ochrany nezletilých před sexuálním zneužíváním rok přede mnou, pak jsme tam šel já a nyní tam odjela studovat další žena, církevní právnička. Celkem pěkně se to doplňuje, že se každý věnujeme určité disciplíně, takže bychom mohli spolupracovat jako tým, který odborností pokrývá větší část problematiky.

V Římě jsem už studoval na Camillianu pastoraci nemocných, prošel jsem si výcviky a pracuji jako nemocniční kaplan. I to je možná moje výhoda, že jsem zvyklý pracovat a komunikovat mimo církevní prostředí. Jsem zvyklý pracovat jiným způsobem, než jakým postupuje klasická farní pastorace. Oběti sexuálního zneužívání v dětství využívají častěji zdravotnické služby, takže jako nemocniční kaplan se s lidmi, kteří byli traumatizováni, častěji setkávám.

Jsou kněží připravení na toto téma? Nemají problém o něm mluvit?

Myslím, že nejsou dostatečně připravení a mají problém o tomto tématu mluvit. Já jsem se na toto téma během své formace a svého studia na KTF nic nedozvěděl. Nebyl jsem připraven ani na to, jak vést pastorační rozhovor. Samozřejmě, že si jako lidi umíme povídat, ale je rozdíl mezi tím, vést profesionální rozhovor, a jen tak si povídat. Něco jiného je kázání a výuka katechismu a něco jiného je doprovázení, případně forma nějakého poradenství, pastoračního nebo duchovního. To všechno chce určitou odbornost a dovednosti. Musel jsem si to doplnit později už za pochodu jako kněz, kaplan v hospici.

To byla vaše vlastní iniciativa? Takže kněží nejsou v tomto ohledu dostatečně připravováni?

Já jsem k tomu došel tak, že lidé chodili ke zpovědi, ale nic se nedělo. Tedy ono se sice něco dělo na rovině svátostné, ale neprojevovalo se to v praktické změně v životě konkrétního člověka. Říkal jsem si, že buď nefunguje ten samotný akt, ta svátost, nebo nefunguje to, jak s tímto nástrojem pracujeme.

Přemýšlel jsem, kdo vede podobné rozhovory, a rozhlédl se kolem sebe. Viděl jsem terapeuty a různé podoby poradenství. Řekl jsem si, že se podívám tam, co bych mohl využít z jejich nástrojů. Jak bych se mohl naučit některé věci třeba trochu někam posouvat. Zjistil jsem, že existují nástroje, které používají všechny pomáhající profese kolem nás, ale my je nepoužíváme, což je škoda. Tak jsem se tím začal zabývat.

A co téma sexuálního zneužívání?

Bavit se o tomto tématu je podle mne problém pro celou českou společnost, není to jednoduché téma. V církvi je to možná ještě o něco choulostivější. Možná se považuje za nevhodné, aby o tomto tématu kněz mluvil. Pokud si s některými věcmi sám nevím rady, tak nejsem ochotný to ani slyšet u druhého, protože bych si s tím stejně nevěděl rady a nevěděl, co dělat. To se neděje na vědomé úrovni. Já to neslyším, protože to nechci vědomě slyšet, a tak se podvědomě takovému tématu vyhýbám.

Čím to je, že jsou kauzy sexuálního zneužívání v církvi nyní takovým tématem, že už několik let v podstatě válcuje všechno ostatní?

Je to velký hřích, který není jen osobním hříchem, ale zdá se být systémovým hříchem. Ze všeho, co víme o této problematice, vychází, že v církvi existovala a ještě existuje možnost, takové hříchy dělat, protože celé společenství je nastavené tak, že to umožňuje.

Papež mluví o klerikalismu. Jeho podstatou je vytvoření privilegované skupiny, která je chráněna, jakási kasta, která není vytvářena jen ze strany kněží, ale celého společenství. Je důležité, aby kněží sami vystoupili z této pozice, ale taky aby se věřící do této pozice nesnažili kněze dostat. Jsme jeden Boží lid a neexistuje nějaká skupina, která by byla pro svůj stav svatá a nedotknutelná. Na druhou stranu je třeba zdůraznit také to, že většina kněží nikdy nikoho nezneužila. Odhady se pohybují mezi cca 4 až 6 % kněží, kteří se dopustili zneužívání, ale většina to nikdy neudělala a jsou šokovaní tím, co se děje.

Může to souviset s nároky, se kterými církev vstupuje do společnosti a někdy sklouzává až k moralizování? Pak vzbudí dvojnásobnou pozornost, když sama selhává.

Tak to může fungovat. Na druhou stranu to, jakým způsobem se k tomu církev v některých zemích již postavila, to si zatím nedovolila samotná společnost, která na to upozorňuje. Netroufla si udělat v rámci organizací jako jsou školy nebo aktivity pro děti takovou sebereflexi, jaká proběhla v církvi a jejích zařízeních v některých zemích. Je pravdou, že církev k tomu byla donucena.

Podle mne to pořád ve většinové společnosti jede na bázi skandálnosti. Málokdy se vede skutečná debata, kdy by se řeklo, tohle je velký problém, pojďme se na to podívat společně. Církev je součástí a odrazem společnosti. I mimo církev existují různé sítě a skupiny, které se podílejí na zneužívání, produkují dětskou pornografii a konzumují ji. Čísla o zneužívání dětí přes internet jsou alarmující. Ochrana dětí v kyberprostoru je komplexní otázka, a když se na ni podíváme seriózně, tak zahrnuje celou společnost. Je to jedna z věcí, na které se potřebujeme podívat seriózně, bez pouhé touhy po vyvolání skandálu. Zřejmě sexualita není v naší společnosti dobře formována a vede mimo jiné ke zneužívání dětí. Tak se na to pojďme společně podívat, všichni společně, bez ukazování prstem; je to náš společný problém.

Takže kdyby církev tuto situaci zvládla, tak může prokázat službu společnosti?

Rozhodně. To je to, co se možná už někde daří. Ze skandalizované instituce, která je považována za hlavního zneuživatele dětí, se už někde stala institucí, která pomáhá i jinde. Např. se to už děje v Německu. Církev má týmy, které proškolují všechny zaměstnance církve a dobrovolníky. Už se stává, že si je volají z necírkevních organizací, aby jim tito lidé proškolili personál, např. na školách. Mají proškolené týmy se zkušenostmi a mají připravené preventivní a ověřené programy, které je možné použít.

Co je náplní semestrálního kurzu v Římě, který jste absolvoval?

Je to hodně intenzívní studium, každý den ve škole. Je to mezinárodní program, což dává určitý nadhled. Probírá se tam, jak jsou v různých kulturách vnímány děti a jejich práva. Pozornost je věnovaná otázkám církevního práva, problematice zpovědi, hranicím doprovázení, psychologii, psychoterapii, psychiatrii. Samozřejmě taky teologická témata, např. obraz dítěte v církvi, poslání laiků, různé podoby zodpovědnosti za církev, dále pak liturgie, modlitba, duchovní doprovázení atd. Mluvily tam i oběti zneužívání, byl to celý vějíř témat.

V kurzu nás bylo přes 20, např. dva z Madagaskaru, z Tchaj-wanu, další Afričani, jeden člověk z Thajska, kolega ze Slovenska a další.

Učili nás tam například komunikaci s médii, což byla velmi praktická věc, která ve formaci kněží také schází. Když však vypočítáváme, co všechno při formaci a studiu kněží schází, je třeba si na druhou stranu uvědomit, co vše je reálně možné směstnat do několik let studia.

Nebyly by na místě spíš nějaké kurzy pokračujícího vzdělávání s různými specializacemi? Je přece dobré si uvědomit, že jsou pro různé činnosti potřeba určité kompetence a dovednosti, které buď mám nebo nemám. Trochu nešťastná je situace kněze, který má pocit, že svěcením získal všechny kompetence.

To je možná model kněze existující od Tridentu, kdy formace vytvářela univerzálního vojáka. Svět kolem nás se změnil a my v církvi nyní chceme za pár let změnit všechno a nestíháme. Velké organizace mají svoji setrvačnost, ale věci se mění a doufejme i v tomto ohledu k lepšímu. Nejtěžší je změnit smýšlení. Je dobré zvířit téma, ale na druhou stranu brát ohled na lidi, aby to ještě byli schopní přijímat.

Jak využíváte získané dovednosti a zkušenosti dnes?

Je třeba si uvědomit, že otázka sexuálního zneužívání v církvi je velmi komplikovaná. Jde o změnu kultury. Změnu nejde udělat jednoduchým předpisem, je třeba s lidmi dlouhodobě pracovat.

Letos v Římě začíná poprvé licenciátní studium ochrany nezletilých. Ten první rok se bude krýt s kurzem, který jsem absolvoval. Takový velký přehled všeho. Druhý semestr se zaměří na prohloubení některých témat. Třetí semestr bude věnován praxi v některé z organizací, které pracují s obětmi. Studium není zaměřeno jen na církev, ale obecně na práci s obětmi a na přípravu jim pomoci. Tuto praxi by každý absolvoval ve svých zemích. Poslední semestr se studenti vrátí do Říma, kde budou psát licenciátní práci. Je třeba uvést, že to není jen studium pro kněze, ale i pro laiky. I když v našem studiu byli většinou jen lidé zasvěcení, laici asi jen dva.

V České republice připravujeme vznik kurzů v rámci celoživotního vzdělávání na KTF UK. Už jsme byli přednášet v semináři v Olomouci a budeme přednášet i v Praze. V Olomouci to byla třídenní duchovní obnova na toto téma, i když to nebyla standardní duchovní obnova. Doufám, že to povede k tomu, že se budeme méně bránit nahlížet pravdu o tom, co dělo a děje, protože budeme vědět, co s tím.

Pojďme zcela prakticky k otázce, co dělat, když se setkám se sexuálním zneužíváním? Jaký doporučujete postup?

První a nejdůležitější je, abychom ve chvíli, kdy přijde oběť a chce mluvit o této věci, nepanikařili. Už tím, že budeme naslouchat, můžeme pomoct. Nebudeme to nijak hodnotit nebo kritizovat, budeme naslouchat. Pak můžeme pomoci tím, že dotyčného nasměruje na další pomoc. Třeba budeme tím prvním, komu dotyčný příběh převypráví, jednou, dvakrát nebo i vícekrát. Můžeme ho pak i doprovodit k někomu, kdo mu dále pomůže. Tohle je úplně stěžejní.

Tristní jsou případy, kdy je obětem řečeno, aby odpustily a nechaly to být, aby na to zapomněly. Rady zpovědníků, ať o tom oběť nikomu neříká, jsou úplně kontraproduktivní. Tím jen poškozují oběť dál a zvyšují riziko, že budou další oběti. Jedním z důležitých kroků je, aby byl agresor označen. To může být leckdy dlouhodobý proces, protože oběť nemusí mít chuť nebo odvahu agresora označit.

Dobré je také pro pomáhajícího vyhledat si pro sebe oporu a pomoc. Někoho, s kým bude moci konzultovat a poradit se. V případě, že se jedná o dítě, je povinen ohlásit zneužívání na policii.

Co by se mělo stát. První věc, mělo by se to nahlásit ordináři, nejlépe biskupovi. Biskup by měl udělat jasné kroky. Zjistit, zda je obvinění možné, např. se může zjistit, jestli tam dotyčný kněz v uváděné době vůbec působil. Někdy je to problém, protože oběti často nemají zcela přesné údaje. Biskup by měl duchovního okamžitě stáhnout z pastorace. Pokud se jedná o aktuální zneužívání nezletilých, tak je povinností biskupa to bezprostředně nahlásit na policii. Není totiž kompetentní vést trestní vyšetřování. Pokud ví o těchto věcech, tak je jako kterýkoliv jiný občan ČR povinen to nahlásit. Protože pokud se tak nestane, tak za to může být trestně stíhán. Nejedná se totiž jenom o hřích, ale i o trestný čin.

Není to povinností už toho, kdo to vyslechne jako první, pokud to není řečeno ve svátosti smíření?

Samozřejmě, ale tady je to složité. Pokud je dotyčnému více než 18 let a zneužívání se stalo již před mnoha lety, tak je otázkou, co s tím policie bude dělat. Každopádně ano, pokud to někdo slyší a jedná se o nedávno zneužité dítě, tak dospělý, kterému to je řečeno, má povinnost to nahlásit na policii. Pokud to neudělá, páchá trestný čin.

Je ale potřeba rozlišovat dvě situace. Buď se jedná o dítě a zneužívání se aktuálně děje, nebo obětí je dnes dospělý člověk, který vzpomíná na zneužívání v minulosti.

U dětí je důležité, že o tom vůbec mluví. Dítě by mělo být pochváleno, že o tom vůbec začalo mluvit. Dospělý, rodič nebo kamarád by měl pokud možno zachovat klid. Už to, že dítě mluví a že je mu s klidem nasloucháno, je určitá terapeutická pomoc. Nejhorší je, když je oběť umlčována. Dospělý by to měl vnímat jako dobrou věc, že o tom dítě mluví. To se týká zneužívání v církevním i necírkevním prostředí. Pokud se jedná o duchovního, mělo by se to nahlásit biskupovi a předat to policii. Biskup by sám měl pokračovat ve vyšetřování a pak podat informaci na kongregaci. Na to existují přesně popsané postupy a směrnice.

Když se zjistí, že se nějaký kněz se dopouštěl zneužívání, tak je třeba, aby to ve farnostech, kde působil, zaznělo. Aby bylo řečeno, že se oběti mohou hlásit, že mohou přijít a že jim nabízí společenství církve pomoc. Tím může začít proces určitého uzdravení. Důležité je uvažovat nejenom z pohledu primární oběti, ale i sekundárních obětí. To jsou ti, kteří nesou následky zneužití ve svém životě. To může být třeba i farnost, která byla jednáním duchovního zrazena. Zároveň může být farnost i v určitém smyslu agresorem. Lidé si třeba něčeho všímali, ale nechtěli to vidět nebo se tomu věnovat. Nebo dokonce mohou být lidé z farnosti těmi, kdo začnou útočit na oběť, aby mlčela, že lže, že si vymýšlí.

Jestli tomu dobře rozumím, tak je důležité zveřejnění jako předpoklad dalšího procesu uzdravování?

Určitě. Je to první krok, že se řekne, tento duchovní nebo pracovník církve se provinil. Jasně se pojmenuje hřích a kriminální čin, a v té chvíli je možné začít proces uzdravování. Ti, kteří neviděli nebo nechtěli vidět, mohou nastoupit cestu pokání. Stejně tak ti, kteří křivě označovali oběť za lháře, mohou začít cestu pokání. Zároveň může začít cesta odpuštění. Farnost jako celek s tím může začít pracovat.

Je třeba nezapomínat i na sekundární oběti což jsou i manželé a děti obětí zneužívání, protože často nesou dopady těchto činů. Například to ovlivnilo sexuální život oběti, jejich děti nemusejí zakoušet přirozenou náklonnost a fyzickou něhu. Dopady zneužívání jsou rozmanité a individuální.

Je důležité, aby proběhl nějaký soudní proces, ale je třeba si uvědomit, že ani soudní proces nemusí oběti prospět. Když mluvím s obětmi, které s tím chtějí jít k soudu, musím je připravit, že to nemusí přinést kýžený výsledek, že se z toho může agresor vysekat. To znamená, že ne každá oběť dojede spravedlnosti. Na druhou stranu je třeba počítat také s možností falešných obvinění, i když jsou poměrně vzácná.

Domníváte se, že proces, který probíhá v některých západních zemí, máme teprve před sebou?

Ještě bych chtěl zmínit jednu věc. Častokrát slyším, že jsou to zlá média, která očerňují církev. Tak je dobré si uvědomit, že média nejsou zlá, naopak mnohdy pomáhají církvi se očistit.

Myslím si, že u nás v České republice nás to ještě nějakým způsobem čeká a zřejmě to nebude takové velké množství obětí. Z několika důvodů: Jednak za totality církve neměly školy nebo podobná zařízení pro děti, kde nejčastěji docházelo ke zneužívání ve velkém množství. Dále pak u nás ve společnosti měla a má církev menší vliv než na Západě. Případy tady byly a jsou, tomuto fenoménu se nevyhneme, podobně jako nemůžeme zaručit bezhříšnost nikoho v církvi.

Je třeba být církví, která je schopna obětem naslouchat a pomoct jim. Církví, která by možná mohla být příkladem v řešení této otázky v české společnost, pokud by se k ní postavila čelem a vhodně jí řešila.

Některé věci se u nás už dějí, jak jsem zmínil, různé aktivity na fakultě a v semináři. Ještě by mohla být větší vstřícnost vůči obětem. Mohlo by vzniknout určité centrum, kde bychom tu pomoc mohli jako církev prakticky nabízet A to nejenom obětem v církvi a z církve, ale i obětem mimo církevní struktury. Pokud by církev u nás tuto roli zvládla, mohla by její činnost v této oblasti být požehnáním nejen pro církev. Mohla by se stát v této oblasti požehnáním i pro celý svět, aby měla prorockého ducha. Tak by naplnila své prorocké poslání.

A co třeba existence speciálních telefonních linek, jako mají např. v Německu?

Jistě by to stálo za to. V České republice jsou už organizace, které provozují telefonické linky na bázi občanské společnosti. My nemáme nic církevního. Já už se s tím setkávám, že mě lidé oslovují kolegové ze státních organizací nebo z neziskového sektoru, kam přicházejí lidé, kteří jsou věřící a rádi by to řešili i po této linii, ale tyto organizace to nenabízejí. Některé oběti by to uvítaly, kdyby součástí péče byl i duchovní rozměr.

To je asi úkol, který stojí před církví v České republice?

Určitě je to jeden z možných a zajímavých projektů, které by mohly pomoct. Bylo by fajn být proaktivní a nečekat, až vypuknou skandály. V Římě nám bylo stále opakováno, ať se konečně v zemích, kde nevypukly skandály, poučíme a nečekáme, až nás bude tlačit nouze.

Měli bychom se snažit dostat se od bulvárního ukazování prstem k seriózní debatě o této problematice, která je velmi komplexní a citlivá. Bylo by vhodné nabídnout práci s agresory, stát se společenstvím, které je uzdravujícím jak pro oběti, tak pro pachatele, u kterých uzdravení jde přes přiznání viny a nesení zodpovědnosti za to, co se odehrálo. Tuto zodpovědnost musí vzít na sebe i ti z církve, kteří kryli agresory a útočili na oběti.

V Římě jsem psal práci na téma duchovního doprovázení agresorů sexuálního zneužívání, a to především kněží. Uvědomil jsem si, jak jsme na to v naší zemi nepřipravení. Taková práce není pro jednoho člověka, ale je nutné, aby to byla týmová práce. Jednak duchovních, ale i terapeutů a ostatních profesí. Pochopil jsem také, že biskup, který se rozhodne sám, bez společné práce s odborníky, rozhodovat o agresorovi, je na nejlepší cestě k tomu, aby se nechal zmanipulovat. Agresoři jsou totiž většinou velmi zběhlí v manipulaci a sami sebe přesvědčují o tom, že se nic vážného neděje. Proto je jejich vystupování tak přesvědčivé.

Komentáře

Děkuji za článek. Dovolím si text použít i na problematiku domácího násilí, s tím rozdílem, že typickými pachateli/pachatelkami nejsou členové hierarchie, ale laici.

První a nejdůležitější je, abychom ve chvíli, kdy přijde oběť a chce mluvit o této věci, nepanikařili. Už tím, že budeme naslouchat, můžeme pomoct. Nebudeme to nijak hodnotit nebo kritizovat, budeme naslouchat. Pak můžeme pomoci tím, že dotyčného nasměruje na další pomoc. Třeba budeme tím prvním, komu dotyčný příběh převypráví, jednou, dvakrát nebo i vícekrát. Můžeme ho pak i doprovodit k někomu, kdo mu dále pomůže. Tohle je úplně stěžejní.

Tristní jsou případy, kdy je obětem řečeno, aby byly trpělivé, odpouštěly a byly k agresorovi vstřícnější. Ještě zcestnější je oběti shovívavě prominout nedostatek lásky. Tím jen poškozují oběť dál. Jedním z důležitých kroků je, aby byl agresor označen. To může být leckdy dlouhodobý proces, protože oběť nemusí mít chuť nebo odvahu agresora označit.

Když se zjistí, že se člen domácnosti dopouštěl domácího násilí, tak je třeba, aby to v rodině i ve farnosti, kde působil, zaznělo. Tím může začít proces určitého uzdravení. Důležité je uvažovat nejenom z pohledu primární oběti, ale i sekundárních obětí. To jsou ti, kteří nesou následky ve svém životě. Zároveň může být rodina a farnost i v určitém smyslu agresorem. Lidé si třeba něčeho všímali, ale nechtěli to vidět nebo se tomu věnovat. Nebo dokonce mohou být lidé z rodiny a farnosti těmi, kdo začnou útočit na oběť, aby mlčela, že lže, že si vymýšlí.

Pochopila jsem také, že kněz nebo biskup, který se rozhodne sám, bez společné práce s odborníky, rozhodovat o agresorovi, je na nejlepší cestě k tomu, aby se nechal zmanipulovat. Agresoři jsou totiž většinou velmi zběhlí v manipulaci a sami sebe přesvědčují o tom, že se nic vážného neděje. Proto je jejich vystupování tak přesvědčivé.

Bylo by fajn být proaktivní a nečekat, až vypuknou skandály.
V tuto chvíli spíš doporučuji těm, kdo se chtějí vymanit z domácího násilí, aby nespoléhali na katolické poradny. Ty sice individuální podporu poskytnou, ale vztahově spíše zakonzervují domácí násilí nadosmrti než aby ho vyřešily.

Rozhovor zajímavý, k tomuto by to ale chtělo trochu dovysvětlení:

Když se zjistí, že se nějaký kněz se dopouštěl zneužívání, tak je třeba, aby to ve farnostech, kde působil, zaznělo. Aby bylo řečeno, že se oběti mohou hlásit (...) Je to první krok, že se řekne, tento duchovní nebo pracovník církve se provinil. Jasně se pojmenuje hřích a kriminální čin, a v té chvíli je možné začít proces uzdravování.

Jak konkrétně by se to mělo provést, do jak velkých podrobností zacházet a podobně? Když je sdělení povrchní, či příliš obecné, může se stát, že tomu mnoho lidí neuvěří. Pokud to budeme rozebírat příliš podrobně, jednak to asi přitáhne spoustu sběratelů drbů, druhak - a to hlavně - narazíme na nutnost ochrany nezletilých obětí.

Proto je nesmysl to, co bylo napsáno v předešlém komentáři, že stejně by se mělo postupovat i v případě domácího násilí. To je zjevně nemožné, protože ne každá oběť chce dávat na odiv nelichotivé poměry ve své domácnosti. Poté, co se jí snad podaří násilí ukončit, nemusí chtít být středem pozornosti zvědavých spolufarníků.

Nepodceňujte oběti, na výzvu ČT k dokumentu Z lásky nenávist se přihlásilo více žen než na jiné podobné výzvy.
https://www.youtube.com/watch?v=rPc272IQnE4 , cca. čas 5:11
(A mužů taky dost).

Netvrdím, že všechny oběti jsou připraveny vydat svědectví. Bylo by dobré naslouchat a podpořit ty, kdo svědectví vydávají.

A ano, lépe vykládat chápajícím farníkům než těm, co budou oběť shazovat - pro oběť je lepší přejít do jiné křesťanské církve. Pro farnost by bylo lepší, kdyby uměla svědectví přijmout a změnit smýšlení a chování.

Jít se zpovídat do televizního pořadu je úplně něco jiného než být středem zvědavé pozornosti ve farnosti. Navíc, kolik promile z obětí domácího násilí myslíte, že se ČT přihlásilo? Drtivá většina určitě zájem nemá. Krom toho jednostranné svědectví oběti vůbec nemusí být objektivní skutečností.

V naší farnosti se vyskytl jeden velmi brutální případ dlouhotrvajícího domácího násilí, pan tyran-alkoholik do kostela nechodil, paní pravidelně. Případ měl velmi tragické rozuzlení, ale neumím si představit, že by se paní chtěla jít zpovídat farníkům a vydávat nějaké svědectví o tom, jak přes 20 let žili. Taky by se musela přeptat už dospělých dětí, jestli souhlasí, že bude rodinné špinavé prádlo prát na veřejnosti. Vůbec bych neměl odvahu jí něco takového byť jenom naznačit. O některých věcech je dobré si přečíst konkrétní anonymní svědectví. Už proto, aby člověk věděl, čeho si všimnout, dokázal pomoci, když se něco takového v okolí vyskytne a podobně. Ale chtít po obětech, aby k těm svědectvím přiřazovaly veřejně své jméno a někde vystupovaly, je obecně šílené. Že je pár takových, které jsou ochotné, neznamená, že by to měl být obecný postup.

Díky za svědectví.

Nenutím oběti ke svědectví. Chci vydat svědectví o tom, že domácí násilí v katolické církvi existuje v dost velké míře a žena, která si bere katolíka, by na něj měla být připravena.

Z hlediska sexuálního zneužívání, samozřejmě nejen z něj, rodiče buďte velmi obezřetní s kým se stýkají vaše děti - školáci. Potenciálně jsou nebezpeční již puberťáci, kteří mají zájem o kamarády mladší o kolik let. Jsou vynalézaví, jak u rodičů nevzbudit podezření, že jim jde o sexuální zneužívání. Kamuflují to třeba sportem, kroužky, trenérstvím.

Obezřetný je asi každý rodič. Děti se potřebují dostat mezi kamarády, takže prevenci vidím v učení dětí říkat 'ne' tomu, co se jim nezdá, a monitorováním kroužků a kamarádů.

Až s vlastními dětmi jsem pochopila, proč první a druhý stupeň bývají oddělené (myslím spíš riziko šikany než zneužívání).

Máte nějaká konkrétní varování či doporučení?

Vynikající rozhovor. Díky, Martine, a díky, pane Drábku! Velmi Vám (a všem nám katolíkům) přeji, aby Vás nepřešla odvaha, pokora a invence.