Jste zde

Zprávy

Ne „MY“

(HK 1/2020) Německý právník Michael Mertes upozorňuje ve svém článku Nicht „wir“, uveřejněném v Herder Korrespondenz 1/2020 na to, že odpovědnost za skandály se zneužíváním v církvi se nesmějí rozplynout v mlze nejasného „my“.

Zmiňuje novou knihu kuriálního biskupa George Gänseweina, kterou vydal pod názvem „Vom Nine-Eleven unseres Glaubens“ (O 11. 9. naší víry), v níž jsou pro něj teroristické útoky z 11. 9. 2001 symbol skandálu se zneužíváním, který otřásl katolickou církví.

Je to silné přirovnání, protože za pomyslnou řídící pákou letadla církve neseděli laici, kteří nemají pilotní licenci, ale klerikové, kardinálové, biskupové a papežové. V troskách není „naše víra“, nýbrž dětská důvěra věřících v morální integritu vedení Církve. Záměna Creda s kreditem v pozemské struktury je humusem, na němž se daří církevnímu zneužívání včetně jeho nejhorší formy – sexuálnímu násilí.

Kuriální kardinál Walter Brandmüller si posteskl, že na to se zaměřují ti, kteří chtějí zdiskreditovat instituci a duchovní hodnotu kněžského celibátu. Tak ale mluví ten, kdo nechápe a chtěl by nechat stávající systém chybějící odpovědnosti nedotčený. Je to lidsky pochopitelné, protože pro ty, kteří jsou za to zodpovědní, by bylo příjemnější, kdyby mohli říci: „Nějak jsme zhřešili my všichni – laici i klérus.“ Prostě z Mea culpa se stane Nostra culpa a posléze Vestra culpa. Tato metoda však nefunguje.

Šokují nás svědectví o sebelítosti, sebeospravedlnění a seberozhřešení z úst prominentních kleriků. To motivuje mnoho laiků postavit se proti požadavku použít na odškodnění obětí sexuálního zneužívání kleriky církevní daň. Odškodnění na účet živé církve by mělo za následek omezení pastorace, péče, vzdělání nebo charity. Na to upozornil freiburský arcibiskup Stephan Burger.

Ten, kdo tvrdí, odpůrci spoluúčasti laiků nejsou solidární s oběťmi, poukazuje nechtěně na případ Nostra culpa. Odpovědnost je však třeba jasně pojmenovat a zařadit. Jinak by mohli být laici považováni za spolupachatele kriminálního jednání a následně nést odpovědnost za činy svých představených podle zásady „spolu spáchali – spolu byli zatčeni – spolu byli oběšeni“. Člen nezávislé pracovní skupiny Stephan Rixen ve své zprávě německé biskupské konferenci o tom, kdo je odpovědný a kdo zaplatí následky zneužívání požaduje „jasnou odpovědnost církve“. Ale koho míní tou církví?

Odškodnit má ten, kdo nese odpovědnost, ne oběť. Argument, že podle kanonického práva smí být použita církevní daň pro plnění obětem, však vyznívá do prázdna, protože otázka zní, zda je eticky přijatelné i to, co je přijatelné podle práva? Zde se vnucuje dojem, že použití církevní daně jako finančního pramene pro odškodnění se nabízí jako nejsnazší cesta.

Trevírský biskup a pověřenec pro oběti zneužívání německé biskupské konference Stephan Ackermann se odvolává na precedens, kdy prostředky církevní daně použila církev na fond ústavní výchovy (Heimerziehung) v 50. a 60. letech.

Otázku přiměřeného odškodnění obětí zneužívání není možní zodpovědět v transparentním procesu utváření vůle a názoru, protože katolická církev není demokratická. Členové církve jsou ale současně i občany demokratického právního státu. Se vzrůstajícím nesouhlasem si uvědomují, že v jejich církvi neplatí zásada „No taxation without representation“, na kterou jsou jako občané zvyklí.

Otázka přiměřeného odškodnění pro oběti zneužívání nesmí vést k odsunutí podstatného bodu do pozadí: jde o jasné pojmenování odpovědnosti, o zabránění útěku viníků do neurčitého „my“.

Rabíni, ale zatím žádní imámové v Bundeswehru

(CiG 1/2020) Německá ministryně obrany Annegret Kramp-Karrenbauer prohlásila, že „Judaismu je nedílnou a nepostradatelnou součástí naší společnosti“. Napříště budou v Bundewehru existovat i vojenští rabíni, kteří budou se svými katolickými a evangelickými kolegy radit v záležitostech života vojákům. V roce 2020 nastoupí do služby v armádě deset židovských duchovních obého pohlaví, kteří budou sloužit cca 300 židovským vojákům Bundewehru.

Ministryně při této příležitosti řekla, že vlastní duchovní by v budoucnu měli mít i muslimové, jichž jsou v německé armádě asi 3000. Je ale třeba, aby se islámské spolky dohodly na společné representaci vůči státu.

Vánoce v Súdánu

(CiG 1/2020) Poprvé po mnoha letech mohli křesťané v převážně muslimském Súdánu slavit veřejně Vánoce. Přechodná vláda, která se ujala moci po vojenském puči v dubnu 2019, vyhlásila spontánně první den Vánoc za sváteční den. Ministr pro náboženské záležitosti Nasr Aldin Mufarah se obrátil v online portálu „Sudan Tribune“ přímo na křesťanskou menšinu: „Omlouvám se za útisk a utrpení, které vás postihlo, za zničení vašich svatyní a majetků, útisk vašich vůdců“. Za minulého režimu byly zavřeny četné kostely a křesťané byli odsuzováni soudy šaría k smrti.

Bible po stranické linii

(CiG 1/2020) Čínská vláda chce přepsat Bibli a Korán tak, aby ukazovaly „socialistické hodnoty“. Příští vydání těchto náboženských knih nesmějí podle toho obsahovat žádný obsah, který by byl v rozporu s názory komunistické strany. Britská tisk Daily Mail cituje jednoho předního čínského úředníka, že náboženské texty mají být prohledávány „jestli neobsahují text neodpovídající pokroku doby“. „Extrémní myšlenky“ nebo „kacířské ideje“, které by mohly pohřbít politický systém, mají být nově přeloženy nebo pozměněny. V posledku má vzniknout „náboženský systém s čínskými atributy, zcela odpovídající učení strany.

V „pasti celibátu“

(CiG 2020)Vídeňský pastorální teolog Paul Zulehner si přeje u kněží, ustanovených biskupem, ještě jednu formu kněžské služby, která vyrůstá přímo z obcí. Diskusi, zda mají být svěceni také ženatí muži, nazval „tápání v pasti celibátu“. Jak reformátoři tak i konzervativci zde příliš „lpějí na minulosti“, místo aby promýšleli aktuální modely přiměřené době.

Když se nenajdou žádná nová řešení a stále více obcí se bude muset vyrovnat s nedostatkem kněží, utrpí tím dlouhodobě eucharistie. Zulehner se ptá: „Je to cena za to, že fakticky nadřazujeme celibátní formu života kněží hodnotě eucharistie?“

Orthodoxie (pravoslaví) ano, bohoslužby ne

(CiG 2/2020) Ruská pravoslavná církev již po léta hlásí razantní nárůst křesťanské zbožnosti v zemi, vyrůstá také řada nových kostelů. Jak zjistili sociologové z moskevského Institutu pro výzkum veřejného mínění, hlásí se sice většina občanů – téměř dvě třetiny obyvatelstva – k pravoslavné církvi, ale jen málokdy navštěvují bohoslužby. Pouze třináct procent chodí alespoň jednou měsíčně do kostela. To odpovídá přibližně kvótě katolických návštěvníků bohoslužeb v Německu.

I v Rusku platí: čím mladší, tím méně návštěv kostela. A pravoslavné křesťanství je právě tak převážně záležitostí žen. Zřetelně více mužů než žen se drží daleko od kostela.

Nadbíhají církve islámským spolkům?

(CiG 2/2020) Etnoložka Susanne Schröter vyčítá církvím v Německu příliš velkou blízkost k politickému islámu. Stěžuje si v německé rozhlasové stanici „Deutschlandfunk“, že vzhle-dem ke ztrátě vlastního významu považují muslimské organisace za partnera, „aby posílili náboženský blok“. Vedoucí výzkumného centra Globaler Islam se domnívá, že podle hesla „hlavně nábožensky“ mají církve raději islámské organisace než sekulárně orientované lidi.

Ve své knize „Politischer Islam – Stresstest für Deutschland“ (Politický islám – zátěžový test pro Německo) vědkyně tvrdě kritizuje spolkovou vládu. Ta podle ní podlézá sdružení mešit, ačkoli tyto zastávají konzervativní až tradicionalistický islám, který však není slučitelný s liberální demokracií, lidskými právy a rovnoprávností pohlaví.

Komentáře

Odškodnění obětí z církevní daně považuji za nehoráznost. Dotyčný biskup, biskupové, kteří nesou zodpovědnost, mají zaplatit odškodněné ze svých peněz, ze svých platů, vzít si osobní půjčku a tu splácet. Spolu s pachateli. I to je málo za zničené životy. Jsme solidární se zloději a splácíme okradeným ze společných daní to, co oni ukradli? Ne. A toto jsou závažnější trestné činy, než jsou krádeže. Odškodnění z církevních daní by znamenalo snížení a zamlžení viny konkrétních odsob. To, že by scházely peníze na církevní aktivity považuji za vedlejší, nepodstatný argument. Začátkem je veřejné vyznání viny a prosba o odpuštění, bez lítosti za svá provinění tyto osoby diskreditují celou církev, stahují do bahna všechny ostatní biskupy, kněze a laiky.