Ukrajinské Getsemany a papež v Maďarsku

Budou-li tito mlčet, kamení bude křičet (Lk 19,40)

Minulou neděli napsal ukrajinský protestantský pastor a teolog Roman Solovyj, působící ve Lvově, tato slova:

„My na Ukrajině procházíme hrůzným údolím tmy, jehož konce nedohlížíme. A často, jak jsem o tom psal už mnohokrát, křesťané z jiných zemí, místo aby s námi prostě sdíleli naše hoře, pokládají za možné přidávat k tolika podobám násilí, jehož se na nás dopouštějí Rusové, ještě další formu násilí, která spočívá v tom, že nás nutí k míru, k odpuštění, k usmíření. Ještě jsme ani nestihli oplakat své mrtvé, a už máme obchodovat jako obvykle. Proléváme hořké slzy v Getsemanech, hledíce vstříc Kalvárii. Ale už se od nás očekává, že budeme zakoušet radost Vzkříšení. Ani Kristus neočekával něco takového od svých učedníků. Tak proč bychom k tomu měli být nuceni my?“

V dnešním vydání francouzského Le Mondu uveřejnila katolická teoložka a spisovatelka Anne-Marie Pelletier článek nazvaný Válka na Ukrajině: „Vatikán se potýká s neschopností pojmenovat věci pravými jmény“. Protože se autorka tohoto článku vyjadřuje lépe, než bych to dovedl sám, k tématu, které volá do nebe, dovoluji si jej zde ocitovat ve vlastním překladu. Anne-Marie Pelletier píše:

„Bylo nepochybně odvážné a smělé, když František během své nedávné návštěvy v Maďarsku připomněl Viktoru Orbánovi tváří v tvář, že politika uzavírající zemi před imigrací nemůže být ve shodě s údajnou obhajobou křesťanských hodnot. Ale zdá se bohužel, že protiváhou této upřímnosti bylo Františkovo důrazné ujištění, že se shoduje s maďarskou vládou v pohledu na Ukrajinu. Papežovo sdělení v této věci bylo mimořádně brutální. Nejen, že František mluvil o ‚nesmyslné válce‘, ale pranýřoval také ‚dětinskou bojovnost Západu‘, aby se sám postavil do role obhájce míru, jehož je třeba dosáhnout složením zbraní a jednáním. Abstraktně vzato, kdo by nesnil o míru? Jenže za daných okolností je s tímto slovem třeba zacházet nanejvýš opatrně. Ani Putinova propaganda se totiž nestydí mluvit o jednání. A zprostředkování, které nedávno nabídl Xi Jinping, také není zrovna spolehlivou zárukou poctivých úmyslů. Ukrajinský lid nepřináší už patnáctý měsíc oběti za jakýkoli mír, nýbrž za spravedlivý mír. Tato zásadní nuance vysvětluje, proč setkání prezidenta Volodymyra Zelenského a papeže dne 13. května 2023 nemohlo vyústit ve shodu.

Ve skutečnosti se Vatikán od počátku ukrajinské tragédie potýká s neschopností pojmenovat věci pravými jmény a zaujmout jasný postoj, nehovoře o neomalenosti, s níž pravidelně nabádá ke smíření Ukrajince vystavené ruskému teroru. Také papežovo opakované vyjádření, že Kyjev navštíví jen pod podmínkou, že pojede rovněž do Moskvy, vyráží dech. Jako by tu šlo o válku, v níž proti sobě symetricky stojí dva nepřátelské tábory, jejichž konflikt je třeba ukončit kompromisem za jednacím stolem. František rád říká, že je třeba sestoupit ke kořenům. Skutečně, stálo by za to se na ně podívat. A není obtížné se zorientovat, ukazatelů je víc než dost. Od prvního okamžiku, kdy byla invaze nazvána ‚speciální vojenskou operací‘, je v Kremlu vše jen permanentním obracením pravdy naruby, překrucováním slov a falzifikací skutečnosti ve službách barbarství a teroru. Uvnitř Ruska je vše jen šílená propaganda, zotročování lidských myslí a represivní politika, den ode dne posedlejší strachem z nejmenšího projevu nesouhlasu. To vše jsou tragická znamení na cestě zpět k sovětské minulosti. K minulosti, která nebyla odčiněna, ke stalinskému teroru, který se znovu vzmáhá, jako se znovu zvedá zhoubná hydra. K ‚sovětské noci‘, kterou popsala Naděžda Madelštamová a kterou současný režim s maskovaným cynismem rehabilituje. Nic z toho pro papeže zjevně nepředstavuje varovné znamení. Právě tak se nikdy nepozastavil nad neuvěřitelným projektem ‚denacifikace‘ Ukrajiny a nikdy neřekl, že jde o překrucování skutečnosti, které se nepodobá pravdě. Při vší úctě k jeho důstojnosti by člověk papeži Františkovi nejraději doporučil, aby si přečetl Vasilije Grossmana, jak k tomu dnes vyzývají mnozí. Aby si přečetl dílo, které otevírá oči pro pravdu, jež byla v Rusku Grossmanovy doby považována za svatokrádež, ale dnes už by za ni dávno platit neměla: že totiž nacismus a komunismus jsou rodní bratři, blíženci, kteří jdou za týmž cílem, schopni zastoupit jeden druhého. ‚Pokud zvítězíte vy,‘ říká v Životě a osudu náčelník nacistického koncentračního tábora starému bolševikovi, ‚budeme ve vašem vítězství žít my.‘

Proto je pacifismus stejně zrádný, ať jde o Putina nebo o Hitlera. Proto současná argumentace papeže tak neodbytně připomíná rok 1938 a iluze architektů Mnichova. Měli jsme jednat s Hitlerem, aby respektoval mezinárodní právo? Máme jednat s Putinem, uchvatitelem Donbasu a Krymu, abychom s ním našli modus vivendi? Pravda je, že s ďáblem se nevyjednává. Neexistuje nic nebezpečnějšího než považovat jej za normálního partnera dialogu. To ostatně platí stejnou měrou o domnělém dialogu s Kyrilem, hodnostářem, který propůjčuje moskevskému patriarchátu tvář lháře, když bezostyšně podporuje barbarství, které vydává za křížové tažení na obranu křesťanství. Není na místě dovolávat se předností dialogu tam, kde jedna ze stran zná jenom lež. Je snad zapotřebí připomínat, že odboj proti nacismu přivedl evangelického pastora Dietricha Bonhoeffera mezi účastníky spiknutí, které mělo v červnu 1944 fyzicky zlikvidovat Hitlera?

Je samozřejmě naprosto tragické, že se dnes znovu nacházíme v pekelném soukolí vojenské eskalace, která nás nutí uznat, že Ukrajinu může zachránit jen porážka zločinného systému, který se skloní před silou mocnější, než je on sám. Může papež podporovat takovou strategii? Nechceme odpovídat za něho, třebaže Bible, na kterou se odvolává, nehovoří jenom o míru, ale také o zlu, které má být nakonec poraženo.

V každém případě však nepochybně existuje boj, do něhož se papež zapojit může a který mu přísluší podporovat. Je to souboj pravdy se lží. Neodvažujeme se psát slova pravda a lež s velkými písmeny, třebaže současná situace k tomu vybízí, neboť putinovská lež dodává kremelskému pokrytectví takřka metafyzický rozměr, ustavujíc říši všeobecné falzifikace. Stačí, když beze všeho patosu vyslechneme slova historika Vladimira Kara-Murzy, Putinova oponenta, který byl 17. dubna odsouzen moskevským soudem k trestu dvaceti pěti let pobytu v trestaneckém táboře se zpřísněným režimem. Jeho závěrečná řeč po vynesení rozsudku byla takřka vyznáním víry: ‚Vím, že přijde den, kdy se temnota nad naší zemí rozptýlí. Kdy černá bude nazývána černou a bílá bílou... Kdy válka bude nazývána válkou, uchvatitel uchvatitelem, a kdy za zločince budou označeni ti, kdo podnítili a rozpoutali tuto válku, a nikoli ti, kdo se ji snažili zastavit.‘ Jistě, je to z ruské strany jen jeden osamocený hlas. Ale připojuje se k aktivnímu heroickému odporu, jejž za cenu vlastní krve měsíc po měsíci ukrajinský lid klade nepříteli, který ho nejenom hodlá zničit, ale který se také snaží oklamat naši mysl tím, že se vydává za barda pacifismu. Kéž by papež František posloužil věci míru nejprve tím, že poslouží věci pravdy.“

Se svolením autora převzato z jeho blogu na Aktuálně.cz