Jste zde

Ukrajinské Getsemany a papež v Maďarsku

Budou-li tito mlčet, kamení bude křičet (Lk 19,40)

Minulou neděli napsal ukrajinský protestantský pastor a teolog Roman Solovyj, působící ve Lvově, tato slova:

„My na Ukrajině procházíme hrůzným údolím tmy, jehož konce nedohlížíme. A často, jak jsem o tom psal už mnohokrát, křesťané z jiných zemí, místo aby s námi prostě sdíleli naše hoře, pokládají za možné přidávat k tolika podobám násilí, jehož se na nás dopouštějí Rusové, ještě další formu násilí, která spočívá v tom, že nás nutí k míru, k odpuštění, k usmíření. Ještě jsme ani nestihli oplakat své mrtvé, a už máme obchodovat jako obvykle. Proléváme hořké slzy v Getsemanech, hledíce vstříc Kalvárii. Ale už se od nás očekává, že budeme zakoušet radost Vzkříšení. Ani Kristus neočekával něco takového od svých učedníků. Tak proč bychom k tomu měli být nuceni my?“

V dnešním vydání francouzského Le Mondu uveřejnila katolická teoložka a spisovatelka Anne-Marie Pelletier článek nazvaný Válka na Ukrajině: „Vatikán se potýká s neschopností pojmenovat věci pravými jmény“. Protože se autorka tohoto článku vyjadřuje lépe, než bych to dovedl sám, k tématu, které volá do nebe, dovoluji si jej zde ocitovat ve vlastním překladu. Anne-Marie Pelletier píše:

„Bylo nepochybně odvážné a smělé, když František během své nedávné návštěvy v Maďarsku připomněl Viktoru Orbánovi tváří v tvář, že politika uzavírající zemi před imigrací nemůže být ve shodě s údajnou obhajobou křesťanských hodnot. Ale zdá se bohužel, že protiváhou této upřímnosti bylo Františkovo důrazné ujištění, že se shoduje s maďarskou vládou v pohledu na Ukrajinu. Papežovo sdělení v této věci bylo mimořádně brutální. Nejen, že František mluvil o ‚nesmyslné válce‘, ale pranýřoval také ‚dětinskou bojovnost Západu‘, aby se sám postavil do role obhájce míru, jehož je třeba dosáhnout složením zbraní a jednáním. Abstraktně vzato, kdo by nesnil o míru? Jenže za daných okolností je s tímto slovem třeba zacházet nanejvýš opatrně. Ani Putinova propaganda se totiž nestydí mluvit o jednání. A zprostředkování, které nedávno nabídl Xi Jinping, také není zrovna spolehlivou zárukou poctivých úmyslů. Ukrajinský lid nepřináší už patnáctý měsíc oběti za jakýkoli mír, nýbrž za spravedlivý mír. Tato zásadní nuance vysvětluje, proč setkání prezidenta Volodymyra Zelenského a papeže dne 13. května 2023 nemohlo vyústit ve shodu.

Ve skutečnosti se Vatikán od počátku ukrajinské tragédie potýká s neschopností pojmenovat věci pravými jmény a zaujmout jasný postoj, nehovoře o neomalenosti, s níž pravidelně nabádá ke smíření Ukrajince vystavené ruskému teroru. Také papežovo opakované vyjádření, že Kyjev navštíví jen pod podmínkou, že pojede rovněž do Moskvy, vyráží dech. Jako by tu šlo o válku, v níž proti sobě symetricky stojí dva nepřátelské tábory, jejichž konflikt je třeba ukončit kompromisem za jednacím stolem. František rád říká, že je třeba sestoupit ke kořenům. Skutečně, stálo by za to se na ně podívat. A není obtížné se zorientovat, ukazatelů je víc než dost. Od prvního okamžiku, kdy byla invaze nazvána ‚speciální vojenskou operací‘, je v Kremlu vše jen permanentním obracením pravdy naruby, překrucováním slov a falzifikací skutečnosti ve službách barbarství a teroru. Uvnitř Ruska je vše jen šílená propaganda, zotročování lidských myslí a represivní politika, den ode dne posedlejší strachem z nejmenšího projevu nesouhlasu. To vše jsou tragická znamení na cestě zpět k sovětské minulosti. K minulosti, která nebyla odčiněna, ke stalinskému teroru, který se znovu vzmáhá, jako se znovu zvedá zhoubná hydra. K ‚sovětské noci‘, kterou popsala Naděžda Madelštamová a kterou současný režim s maskovaným cynismem rehabilituje. Nic z toho pro papeže zjevně nepředstavuje varovné znamení. Právě tak se nikdy nepozastavil nad neuvěřitelným projektem ‚denacifikace‘ Ukrajiny a nikdy neřekl, že jde o překrucování skutečnosti, které se nepodobá pravdě. Při vší úctě k jeho důstojnosti by člověk papeži Františkovi nejraději doporučil, aby si přečetl Vasilije Grossmana, jak k tomu dnes vyzývají mnozí. Aby si přečetl dílo, které otevírá oči pro pravdu, jež byla v Rusku Grossmanovy doby považována za svatokrádež, ale dnes už by za ni dávno platit neměla: že totiž nacismus a komunismus jsou rodní bratři, blíženci, kteří jdou za týmž cílem, schopni zastoupit jeden druhého. ‚Pokud zvítězíte vy,‘ říká v Životě a osudu náčelník nacistického koncentračního tábora starému bolševikovi, ‚budeme ve vašem vítězství žít my.‘

Proto je pacifismus stejně zrádný, ať jde o Putina nebo o Hitlera. Proto současná argumentace papeže tak neodbytně připomíná rok 1938 a iluze architektů Mnichova. Měli jsme jednat s Hitlerem, aby respektoval mezinárodní právo? Máme jednat s Putinem, uchvatitelem Donbasu a Krymu, abychom s ním našli modus vivendi? Pravda je, že s ďáblem se nevyjednává. Neexistuje nic nebezpečnějšího než považovat jej za normálního partnera dialogu. To ostatně platí stejnou měrou o domnělém dialogu s Kyrilem, hodnostářem, který propůjčuje moskevskému patriarchátu tvář lháře, když bezostyšně podporuje barbarství, které vydává za křížové tažení na obranu křesťanství. Není na místě dovolávat se předností dialogu tam, kde jedna ze stran zná jenom lež. Je snad zapotřebí připomínat, že odboj proti nacismu přivedl evangelického pastora Dietricha Bonhoeffera mezi účastníky spiknutí, které mělo v červnu 1944 fyzicky zlikvidovat Hitlera?

Je samozřejmě naprosto tragické, že se dnes znovu nacházíme v pekelném soukolí vojenské eskalace, která nás nutí uznat, že Ukrajinu může zachránit jen porážka zločinného systému, který se skloní před silou mocnější, než je on sám. Může papež podporovat takovou strategii? Nechceme odpovídat za něho, třebaže Bible, na kterou se odvolává, nehovoří jenom o míru, ale také o zlu, které má být nakonec poraženo.

V každém případě však nepochybně existuje boj, do něhož se papež zapojit může a který mu přísluší podporovat. Je to souboj pravdy se lží. Neodvažujeme se psát slova pravda a lež s velkými písmeny, třebaže současná situace k tomu vybízí, neboť putinovská lež dodává kremelskému pokrytectví takřka metafyzický rozměr, ustavujíc říši všeobecné falzifikace. Stačí, když beze všeho patosu vyslechneme slova historika Vladimira Kara-Murzy, Putinova oponenta, který byl 17. dubna odsouzen moskevským soudem k trestu dvaceti pěti let pobytu v trestaneckém táboře se zpřísněným režimem. Jeho závěrečná řeč po vynesení rozsudku byla takřka vyznáním víry: ‚Vím, že přijde den, kdy se temnota nad naší zemí rozptýlí. Kdy černá bude nazývána černou a bílá bílou... Kdy válka bude nazývána válkou, uchvatitel uchvatitelem, a kdy za zločince budou označeni ti, kdo podnítili a rozpoutali tuto válku, a nikoli ti, kdo se ji snažili zastavit.‘ Jistě, je to z ruské strany jen jeden osamocený hlas. Ale připojuje se k aktivnímu heroickému odporu, jejž za cenu vlastní krve měsíc po měsíci ukrajinský lid klade nepříteli, který ho nejenom hodlá zničit, ale který se také snaží oklamat naši mysl tím, že se vydává za barda pacifismu. Kéž by papež František posloužil věci míru nejprve tím, že poslouží věci pravdy.“

Se svolením autora převzato z jeho blogu na Aktuálně.cz

Komentáře

Děkujeme. Stydíme se, že krvavá agrese Ruska na Ukrajině není jednoznačně církví odsouzena, stydíme se za kostrbatá souvětí, za dvojznačná slova o míru.
Stydíme se za strach těch, kteří jinak dovedou laiky i svět tepat za to, čemu sami nerozumí. Stydíme se za lhostejnost a nelásku své církve. Píši v množném čísle, je nás mnoho.

.. tak se to tu otvírá opakovaně. Je možné Vatikán obvinit z "neschopností pojmenovat věci pravými jmény a zaujmout jasný postoj"? Co jsou zde pravá jména a jasné postoje? Citovaný Karfíkův článek například nazývá Putina a Kyrila ďáblem - to jako fakt může obstát v teologickém časopise? - Na obou stranách sporu se hromadí emoce a přehánění. A není myslím pravda, že někdo z nás západních intelektuálů vidí obě strany sporu "symetricky". Ne, Rusko je agresor. To nikdo nezpochybňuje, určitě ani papež ne. Ale je třeba prostředníků a porozumění pro obě strany, toho je třeba více než slovního vyhrocování. Třeba mou nadějí je, že někde v pozadí tak či tak po celou dobu pracují diplomaté obou stran, nejdůležitější osoby, které si takový prožitek z přehánění určitě dovolit nemohou, musí brát do hrsti rozum. - Rozumu nacházím v Karfíkově článku málo. Byť se ohání potřebou jasného pojmenování, jde spíše o expresionismus.

Nezávislý stát Ukrajina se začne politicky přiklánět k Západu, na což má nesporné uznání v mezinárodním právu, tak ho Rusko bez vypovězení války přepadne. O čem chcete jednat? Že jim přidáte ještě nějaké území a nikdy nevstoupíte do NATO a EU a tak Rusák uzavře mír?
Dokážete si představit II.WW, že by USA před vyhlášením války neměla podporovat GB a spojence?
Kyril asi dáblem nebude, ale není právě on hříchem proti Duchu sv?
Neděláte ostudu Sváťovi Karáskovi?

Porozumění pro agresora? A "diplomatické řešení? v situaci, kdy agresor okupuje cca 20% UA .. nejprůmyslovější a surovinově bohaté části Ukrajiny? Výměnu "území za mír"? .. aby agresor pochopil, že mu Západ opakovaně ustoupí?
Za WW2 se Vatikán nějak výrazně nepostavil proti zločinům nacismu .. údajně aby nepoškodil německé katolíky .. , ale Pius XI. napsal v r. 1937 aspoň encykliku Mit brennender Sorge, kde jasně odsoudil nacismus.
František RuSSko jako agresora neodsoudil, dokonce svou návštěvu Kyjiva podmínil předchozím setkáním s Putinem, který je na seznamu zločinců stíhaných mezinárodním soudním dvorem v Haagu za únosy ukr. dětí. A ani na to papež nereagoval. Pořád jen mluví o míru.

Překvapuje mne, že si nedovedete představit diplomatická jednání mezi stranami ukrajinského konfliktu. Třeba ani teď, kdy se většina komentářů shoduje, že vojensky nemůže žádná strana vyhrát. Argumenty a pojmenování, které tady vršíte, vypadají rozumně ze západního pohledu, ale Rusko má zase svoji logiku, bohužel diametrálně odlišnou, milionům lidí však smysl dává. Budeme se muset po čase smířit s nějakým kompromisem. A k tomu se domnívám, že i průběžně jsou tady takoví, kteří o nutnosti komunikovat vědí. Moc o tom nevíme a nedozvíme se, většina z nás žije ve svých pravdách a propagandách. Jen něco málo se dovídáme: že občas někdo ze Západu Putinovi zavolá, že jsou v kontaktu ministerstva obrany USA a Ruska. Jak tihle lidé asi spolu mluví?

Ano stydím se. Slyšela jsem plakat uprchlou babičku, která přišla o celou rodinu. Rusko vtrhlo na Ukrajinu a vraždí. Ne naopak. Situace je jednoznačná. Agresor musí být zastaven a vyhnán. Pak následuje trest a následně podmínky míru. Když někdo bude před Vámi vraždit členy Vaší rodiny, budete hledat nějakého zprostředkovatele míru, nebo se budete snažit zachránit jejich životy? Jde o stejnou věc v malém i ve velkém. Emoce, které litují ruské vojáky, kteří mohli odmítnout a jít do vězení (čímž by zachránili své životy i životy obyvatel cizí země) mě fakt nedojímají. Právě jejich matky a hlavně babičky volily Putina. Jedna církev taktizuje a chce být zadobře se všemi za každou cenu, druhá přímo podporuje válečného zločince, je spojena s jeho mocí. Z desatera je hadr na podlahu.

My se zastáváme oběti. My jsme těmi, kdo jsou v právu a znají pravdu, mají ve věcech jasno. Ok. A pro tento postoj potřebujeme vytvořit nenapadnutelnou bublinu. K tomu jsou nejlepší argumenty silně emoční. Vždyť já to chápu. I v Bibli jsou místa, která říkají, že se zla máme stranit, třeba i vášnivé proklínání děvky babylónské. - A pak je tu Ježíš, který z hříšníky stoluje, za zmanipulované vojáky se přimlouvá, a říká, že i nepřátele máme milovat. Vím, jak napadnutelně tyto připomínky zní, že tu budu snadno knokautován. Ale pokud něco takového vede myšlení papaže, pak je to skvělé.

Když k vám jde soused znásilnit ženu a děti, tak k tomu nemusí být ani nenávist, aby jste vzal samopal do ruky. Není to jednoduché, ale z hlediska křesťanství možné.
Za zmanipulované vojáky může hodně ruská realita bídy a utrpení a ruská pravoslavná církev. Neučí člověka rozpoznávat zlo a vzepřít se mu. (I na Západě církve dost selhaly.)
Ježíš sice s hříšníky stoluje, ale spolu s RR bych řekl, že pouze s těmi, kteří nějak vědí o své hříšnosti. S těmi "spravedlivými" se nebaví. To je zbytečné. Takový "spravedlivý" je Putin a soudruzi okolo něho, včetně Kyrila.
Spolu s Petrou Procházkovou netvrdím, že na UK je všechno v pořádku. Ale agrese je nespochybnitelnou agresí...

Ano, sebeobranu lze zdůvodnit jako křesťanský postoj. Ale porozumění pro obě strany konfliktu taky - a teď tu nepotřebuji vážit, který z nich je křesťanštější. Jediné o co mi jde je vnímavost vůči postoji papeže. -
Ježíš stolovali i s hříšníky, a s farizeji a pokrytci, kteří si v tu chvíli svou hříšnost nijak neuvědomovali. Jejich uvědomění vlastní hříšnosti se probouzelo až v jeho blízkosti, právě následkem toho, že je Ježíš neodepisoval a byl ním milosrdný.

Rusko se zapojilo do programu partnerství s Nato r. 1997 (mimo jiné se státy zdrží hrozby nebo použití síly proti sobě navzájem i proti jakémukoli jinému státu, jeho suverenitě, územní celistvosti nebo politické nezávislosti jakýmkoli způsobem, který by nebyl v souladu s Chartou Organizace spojených národů a s deklarací principů řídících vztahy mezi zúčastněnými státy obsaženými v Helsinském závěrečném aktu;). Později to vyhodnotilo jako slabost a rozpor s vlastními imperiálními zájmy. Snaha byla.
Chápu, že F1 pochází z cela jiného kulturně-politického ovzduší a Vatikán mu nepomůže.
U hříšníků "to" vnímám jinak, jak vy. Ty Ježíš přitahoval svou osobností. "Spravedlivé" a zákoníky pohoršoval. V tom je podstatný rozdíl...

Stránky