Jste zde

Množství darů ducha

Kázání laiků a liturgie

V jedné severoamerické diecézi byla v květnu 2008 zrušena kázání laiků při slavení eucharistie, což byla praxe fungující se svolením a pod dohledem místního biskupa již 25 let. Když členové obce protestovali, byli odkázáni na výrok nového arcibiskupa, že sice někteří laikové umějí možná veřejně lépe mluvit, „ale kněz nebo jáhen je podle našeho mínění [...] k této posvátné službě ordinován. On je provázen mocí Ducha svatého, která není dána každému pokřtěnému."1 Tato událost vyvolává dvě závažné a kontroverzní otázky: Kdo dostal od Ducha dar a moc kázat slovo boží? V jakých souvislostech má být tento dar uplatňován?

Pokřtění jsou pomazáni, aby měli účast na poslání

Dar a zmocnění kázat v rámci liturgie je třeba vidět v širší souvislosti s tím, že pověření kázat bylo uděleno církvi. Z tohoto pověření vychází zodpovědnost, kterou sdílejí všichni pokřtění. Toto nesporné učení Druhého vatikánského koncilu zdůraznil znovu papež Pavel VI. před více než třemi desetiletími (roku 1975) ve svém apoštolském listě Evangelii Nuntiandi. Druhý vatikánský koncil dal na tuto otázku jasnou odpověď: „Církev je povinna jít do celého světa a hlásat evangelium všemu stvoření, protože tak jí to Bůh uložil. [...] Poněvadž je církev celá misionářská, dílo hlásat evangelium je základní povinností Božího lidu."2 Po více než třech desetiletích vyzvedl na biskupské synodě v roce 2008 (jejímž tématem bylo „Boží slovo v životě církve") kardinál Oscar Andrés Rodríguez z honduraské Tegucigalpy příspěvek laických kazatelů a kazatelek k tomuto poslání. Ocenil roli těch, kdo jsou v Jižní Americe „pověřeni službou slovu" a řekl, že „nová evangelizace výslovně zvěstující Ježíše Krista je uskutečnitelná jen tehdy, pokud vychází ze slova božího, je přístupná laikům a vytváří společenství jako záruku budoucnosti církve."3

Zrození kazatelské služby - stejně jako zrození církve samé - se často odvozuje z vylití Ducha svatého o Letnicích, jak je známe ze Skutků apoštolů. Učedníci a učednice, shromáždění na jednom místě, byli náhle „všichni [...] naplněni Duchem svatým." Mocí přítomného Ducha svatého začali Ježíšovi učedníci a učednice „mluvit jinými jazyky, jak jim Duch vnukl" (Sk 2,1-4). V dalším průběhu vyprávění popisuje Petr letniční událost jako zkušenost s prorockým charismatem, které je v lidu božím hojně rozšířeno.

„...děje se, co bylo řečeno ústy proroka Jóele: A stane se v posledních dnech, praví Bůh, sešlu svého Ducha na všechny lidi, synové vaši a vaše dcery budou mluvit v prorockém vytržení, vaši mládenci budou mít vidění a vaši starci budou mít sny. I na své služebníky a na své služebnice v oněch dnech sešlu svého Ducha a budou prorokovat." (Sk 2,16-18)

O dvě tisíciletí později se často tvrdí, že je-li řeč o „pomazání ke kázání", vztahuje se to na ordinaci jáhnů, kněží a biskupů. Avšak v rané církvi byl pomazáním skrze Ducha svatého k účasti na Kristově poslání míněn především křest. Teprve v pozdější církevní praxi byla tato slova spojována v prvé řadě s osobami ordinovanými.4 Zásadní a nejdůležitější pomazání, z něhož se odvozuje kazatelská služba (jako všechny služby, včetně služeb osob ordinovaných), je pomazání křtu a biřmování, jak odůvodňuje kardinál Suenens na Druhém vatikánském koncilu: „Všichni jsme křtem přijali Ducha svatého v plnosti. Laik stejně jako kněz, biskup a papež. Nelze přijmout více nebo méně Ducha svatého - právě tak jako nelze hostii konsekrovat více nebo méně."5

Jak při žehnání vody (při některém z křestních ritů), tak při svěcení křižma (missa chrismatis) se zdůrazňuje, že pokřtění v žádném případě nejsou pasivními posluchači slova božího, nýbrž jsou povoláni k aktivní pastorační činnosti a kázání evangelia. Při žehnání vody (forma C) se oznamuje: „Tys vyvolil všechny pokřtěné, aby radostně hlásali Kristovo evangelium ve světě." Právě tak se říká v modlitbě při svěcení křižma: „Dáváš jim skrze ponoření ve křtu nový život a posiluješ je pomazáním Ducha. Činíš je podobnými Kristu, Tvému pomazanému, a dáváš jim účast na jeho prorockém, královském a kněžském poslání." Tomáš Aquinský tvrdí, že křest má k biřmování vztah jako „znovuzrození" k „růstu": biřmovaný přijímá „sílu veřejně slovy vyznávat víru v Krista jako z moci úřední".6

K nejvýznamnějším počinům Druhého vatikánského koncilu patří, že se znovu výslovně přihlásil k pavlovské představě o množství darů (charismat) Ducha, které jsou v hojnosti propůjčovány všem pokřtěným, aby se účastnili budování Kristova těla (1K 12, Ř 12, Lumen Gentium, č. 7). V rámci výměny názorů s kardinálem Ruffinim, jenž dával charismata do souvislosti výhradně s ranou církví a varoval, že jejich zdůrazňování by mohlo ohrožovat institucionální církev, vyzval kardinál Suenens spolubratry biskupy, aby se zamysleli nad svými zkušenosti z pastorace: „Copak nezná každý z nás ve své diecézi laiky, muže i ženy, vpravdě Bohem povolané? Tito lidé přijali od Boha různá charismata - pro katechezi, evangelizaci, rozmanitou apoštolskou činnost. [...] Bez těchto charismat by byla služba církve chudá a neplodná."7

Tato debata vedla k tomu, že poznatek vyjádřený předtím ústy Yvese Congara, totiž „svatý Boží lid má účast také v Kristově prorockém poslání", byl začleněn do konstituce Lumen Gentium (č. 12).8 Po zmínce o pomazání, které „celek věřících" přijal „od Svatého", hovoří Lumen Gentium o rozdělení zvláštních milostí mezi věřící skrze Ducha, „který je tak činí schopnými a pohotovými přijímat různé práce a služby užitečné pro obnovu a plný rozvoj církve" (Lumen Gentium, č. 12). Dále stvrzuje Dekret o laickém apoštolátu: „Z přijetí těchto charismat [...] vzniká pro každého věřícího právo a povinnost uplatňovat je v církvi i ve světě k dobru lidí a k budování církve (Apostolicam Actuositatem, č. 3).9

Z mnoha darů, které podle Pavla Duch svatý propůjčuje pokřtěným k účasti na budování Kristova těla, se bezprostředně ke kázání vztahují dva - dar proroctví (propheteia, 1 K 12,10) a dar slova moudrosti (logos sophias, 1 K 12,8). Když Jerome Murphy-O'Connor uvažuje o skutečnosti, že v korintské obci při liturgických shromážděních mluvily ženy právě tak jako muži (1 K 11, 4-5), popisuje toto kázání jako „službu slova, založenou na hluboké, z Písma vycházející znalosti tajemství božích" a dodává: „Bylo by věru velmi obtížné odůvodnit rozlišování mezi prorokováním v tomto smyslu a naším moderním bohoslužebným kázáním."10

Kázání laiků při liturgii: sporné otázky

Třebaže dějiny církve obsahují jednoznačné důkazy autorizovaného kázání laiků, včetně kázání v rámci liturgie, v posledních letech je otázka, zda smějí laici kázat při bohoslužbě, podrobována přísnějšímu zkoumání. V nejširším smyslu jsou všechny činnosti a vztahy, skrze něž pokřtění napomáhají království božímu, součástí kazatelské služby církve. Kromě toho stoupá počet nevysvěcených pastoračních asistentů a asistentek, kteří se podílejí na službě slovu, a to i při katechezi, duchovním provázení, vyučování, teologii, pastoraci, evangelizaci, misionářské práci a vedení farních obcí. Vážíme-li si však našeho svátostného dědictví a věříme-li, že eucharistie je nejvyšším a nejobsažnějším slovem církve, zcela jistě doufáme, že druzí budou rovněž zahrnuti do účasti na zdroji a vrcholu naší víry. Co však říkáme našim společenstvím, především ženám, když tvrdíme, že slova a život věřících laiků sice přivádějí druhé k eucharistickému tajemství, ale že pro jejich svědectví není při této slavnosti místa, přinejmenším až do chvíle, kdy je svátostná slavnost ukončena závěrečnou modlitbou po přijímání?

Součástí větší koncilní liturgické obnovy, orientující se na evangelium, byly v desetiletí po Druhém vatikánském koncilu i významné nové iniciativy jednotlivých biskupů a biskupských konferencí. O třicet let později však disciplinární normy a kanonické interpretace podstatně omezily kázání laiků při bohoslužbách i autoritu místních biskupů. Citovaly přitom Kodex kanonického práva z roku 1983, can. 767 § 1 - „Nejvýznamnější z forem kázání je homilie, která je součástí liturgie samé a je vyhrazena knězi nebo jáhnovi" - třebaže ani odborníci na církevní právo nejsou jednotní v názoru, zda tento kánon zcela zapovídá kazatelskou službu laiků podle evangelia v rámci eucharistické slavnosti.11

Pozdější dokumenty, jako vatikánská Instrukce k některým otázkám spolupráce laiků na kněžské službě (1997) a instrukce Redemptionis Sacramentum (2004), připouštějí, že dřívější normy laikům povolovaly eventuálně kázat v rámci eucharistické slavnosti, avšak vyžadují, aby byla tato praxe zrušena. Instrukce z roku 1997 nicméně povoluje při eucharistii kázání laiků ve formě „úvodů a svědectví"; říká se v ní, že kázání smí obsahovat dialog, a uznává, že laici mají účast na prorocké službě Kristově a jsou ustanoveni, aby přinášeli svědectví, a obdařeni chápáním víry a milostí slova.12

Zákonnou platností těchto instrukcí a jejich interpretací se znalci církevního zákona zabývali na jiném místě.13 Nás zde zajímají teologické a liturgické pochybnosti, jimiž bylo zdůvodňováno oklešťování autority místních biskupů a omezování už dlouho trvající pastorační praxe v některých místních církvích.

Jako hlavní důvod pro omezování kázání laiků v rámci eucharistické slavnosti bývá uváděno, že homilie je „součástí liturgie samé", a proto nutně zůstává vyhrazena biskupům, kněžím nebo jáhnům.14 Ale právě tak jsou i služby slova, jež konají lektoři, předzpěváci a hudebníci, „součástí liturgie samé", a přesto nejsou vyhrazeny ordinovaným osobám. Starost o jednotu slova a svátosti i povinnost hlavního celebranta tuto jednotu chránit - to obojí je legitimní, ale není tím nutně vyloučena možnost, aby během liturgické slavnosti kázal laik. Homilie má v liturgii rozhodující roli jako spojnice mezi hlásáním slova božího a slavením eucharistie. Jak čteme v dokumentu severoamerických biskupů Fulfilled in Your Hearing, „homilie poukazuje na přítomnost Boha v životě lidí a uvádí obec do eucharistie tím, že předkládá motiv pro slavení eucharistie tady a teď".15 Dále se zde říká, že kázání je zpravidla vyhrazeno celebrujícímu knězi, že však je někdy namístě nechat kázat někoho jiného. Jestliže představený ztělesňuje jednotu slova a svátosti, zatímco jiný ordinovaný (jáhen nebo concelebrující kněz) káže, proč by nemohl hlavní celebrant plnit svoji roli, zatímco káže jiná pokřtěná osoba, jiný sluha či služebnice slova božího?

David Power popisuje tuto liturgickou odpovědnost jako vykonávání „pevného předsednictví [...], skrze něž přechází výklad slova v žehnání a nabídku svátosti shromážděné obci".16 Nicméně charisma vést liturgii nemusí být v konfliktu s uplatňováním „daru prorocké řeči", charismatu, jehož se dostalo jiným pokřtěným členům shromáždění. Naopak, jak prohlásil Power už před dvaceti lety, „dnes je zřejmé, že mnozí pokřtění jsou nadáni a povoláni vykládat význam slova božího, jak je zvěstováno v Písmu a působí v životě věřících".17 Podobně (ještě dříve) argumentuje Mary Collins, když se vyjadřuje k dalšímu aspektu církevní zkušenosti. Píše:

„Je-li eucharistie jednáním celé církve a stojí-li představený uprostřed společenství věřících, tj. nikoli nad nimi, pak církevní zkušenost potvrzuje, že ten, kdo předsedá liturgickému shromáždění opravdu může pověřit jinou věřící osobu, aby vedla mocí slova všechny shromážděné ke hlubšímu spojení s Kristovým tajemstvím, a že toto společné konání neporušuje svátost jednoty."18

V dopise do Říma (1973), jímž Německá biskupská konference žádá o povolení, aby pastorační asistenti a asistentky směli kázat v rámci liturgické slavnosti, se zmiňuje s uznáním o možnosti zdůrazňovat při eucharistické slavnosti rozmanité dary slova. Biskupové píší ve svém odůvodnění mj.:

„Ostatně je podle církevního učení při zachování obzvláštní odpovědnosti úřadu nikoli sám kněz, nýbrž celá obec nositelkou liturgického konání. [...] Tak se totiž stává viditelným, že i přes jednotu poslání existují v křesťanské obci rozlišná charismata, služby a úřady."19

Spíše praktické důvody, které biskupové ve své žádosti uvádějí, platí dnes o to více. Biskupové mluví o nedostatku kněží, velkém počtu teologicky vzdělaných laiků v tehdejším Německu a potřebu kvalitních kázání. Jejich požadavku bylo na osm let vyhověno. I všechny podobné žádosti biskupů švýcarských, rakouských a východoněmeckých byly Římem schváleny.

Direktorium de Missis cum pueris, vydané téhož roku (1973) Kongregací pro bohoslužbu a platící dodnes, přináší další důvod pro kázání laiků v rámci eucharistické slavnosti: „Dospělý člověk smí podle evangelia mluvit, zejména je-li pro kněze obtížné přizpůsobit se mentalitě dětí."20 Hlavní úloha pastorace je zde zjevná: Při eucharistické slavnosti má kázat ten, kdo umí zpřístupnit slovo boží shromážděným dětem nejlépe. Je-li takovou osobou laik, pak je úkolem předsedajícího, aby zahrnul kázání do jednotného celku slova a svátosti a svým vedením začlenil dary druhého člověka do služby ve prospěch společenství.

Zůstává zásadní otázka - táž, která se vynořila, když bylo v Německu uděleno první povolení pro experiment s kázáním. Kongregace pro klérus ve své pozitivní odpovědi na žádost biskupů potvrdila, že lid boží je spoluodpovědný za hlásání slova božího, avšak vyjádřila starost, „zda totiž, bude-li laikům povoleno vykonávat kazatelskou službu při bohoslužbě, nebude zatemňován podstatný rozdíl mezi úředním kněžstvím presbyterů a společným kněžstvím věřících".21

Tahle obava se ještě vystupňovala poté, co vznikla ekumenická kontroverze v souvislosti s pozdějším svěcením žen v anglikánském církevním společenství a když se v římsko-katolické církvi požadovalo, aby byli ženatí muži ordinováni (a to nejen k jáhenské službě), a vážně se diskutovalo o ordinování žen. Zdá se, že tato obava o domnělé narušení jednoznačné identity ordinovaných vrhá stín na dva jiné pastorační cíle: 1. aby bylo slovo boží kázáno a vnímáno s větším účinkem a 2. aby společenství uznávalo a oceňovalo nejen úřední roli ordinovaných, nýbrž i skutečnou pravou službu slovu, kterou vykonávají jiní pokřtění členové společenství. Dokud budeme považovat kněžství pokřtěných za konkurenci pro úřední kněžství ordinovaných, a nikoli obojí za různé formy požehnání pro jediné tělo Kristovo, bude nám chybět energie, vize i odvaha, jež jsou nutné k překonání krize kazatelské činnosti, s níž se musí vyrovnat celá církev.

Vzhledem k tomu, že v pastoraci je zapotřebí účinnějšího kázání, že ordinovaných ubývá, zatímco roste počet laiků činných v pastoraci a nadaných i připravených ke kazatelské službě, můžeme jen doufat, že více našich biskupů bude následovat příkladu biskupů z Jeruzaléma a Caesareje, kteří ve 3. století pozvali nadaného katechumena Origena, aby kázal v jejich místních obcích. Když byl Origenes svým místním biskupem Demetriem povolán zpět domů kvůli porušení discipliny, protože nebyl ordinovaným knězem a laikům nepříslušelo kázat v přítomnosti biskupů, argumentovali proti Demetriovi jeho spolubratři biskupové slovy: „Je nepochopitelné, jak je možno tvrdit něco tak očividně nepravdivého. Neboť jsou-li kde nalezeni lidé schopní prospět svým bratřím, jsou svatými biskupy vyzýváni, aby mluvili k lidu."22

 

Z Concilia přeložila Helena Medková

1 Denis Coday, Two dioceses call a halt to lay-led liturgical practices, v: National Catholic Reporter, 30. 5. 2008, 3.

2 Papež Pavel VI., apoštolský list Evangelii Nuntiandi (O evangelizaci v dnešním světě), č. 59, s explicitními odkazy na Dignitatis Humanae, č. 13, Lumen Gentium, č. 5, a Ad Gentes, č. 1 a 35.

3 Kardinál Oscar Andrés Rodríguez Maradiaga, Report for America, 6. 10. 2008, www.ewtn.net/library/BISHOPS/synod12seccont.htm, přístup v březnu 2010.

4 Viz Mary Collins, The Baptismal Roots of the Preaching Ministry, v: Worship: Renewal to Practice, Washington, D.C. 1987, 175-195. Viz též Frank Henderson, The Chrism Mass of Holy Thursday, v: Worship 51 (1977), 149-158.

5 Kardinál Léon-Joseph Suenens, Hoffen im Geist. Ein neues Pfingsten der Kirche, Salzburg 1974, 87.

6 Tomáš Aquinský, S. th. III, q. 72, art. 5, resp. a ad. 2, německy v: Die deutsche Thomas-Ausgabe, sv. 29, Salzburg/Leipzig 1935, 351n a 353. Viz též Yves Congar, Der Heilige Geist, Freiburg/Basel/Wien 1982, 459-463.

7 Cit. podle: Albert Vanhoye, The Biblical Questions of ‚Charisms' after Vatican II, v: René Latourelle (ed.), Vatican II: Assesment and Perspectives Twenty-Five Years After (1962-87), sv. 1, New York 1988, 439-468, citát 442n.

8 Viz Yves Congar, Der Laie. Entwurf einer Theologie des Laientums, Stuttgart 21956, 432-533; týž, Der Heilige Geist, op. cit., 456-459.

9 Tuto odpovědnost zná i Kodex kanonického práva. Viz Can. 759 a 225.

10 Jerome Murphy-O'Connor, 1 Corinthians, Wilmongton, Delaware 1979, 105.

11 Viz např. James H. Provost, Brought Together by the Word of the Living God (can. 762-772), v: Studia Canonica 23 (1989), 345-371; John M. Huels, The Law on Lay Preaching: Interpretation and Implementations, v: Proceedings of the Canon Law Society of America 52 (1990), 69-79; James A. Coriden, The Preaching of the Word of God (can. 762-772), v: John P. Beal aj. (eds.), New Commentary on the Code of Canon Law, New York 2000, 928-930; Elissa Rinere, Lay Preaching: By Whose Autority?, v: Preach (květen/červen 2006), 25-30.

12 Kongregation für den Klerus u. a., Instruktion zu einigen Fragen über die Mitarbeit der Laien am Dienst der Priester, 15. 8. 1997, čl. 3, § 2 a 3, a čl. 2, § 2.

13 Viz Rinere, Lay Preaching, op. cit., a John M. Huels, Assesing the Weight of Documents on the Liturgy, v: Worship 74 (2000/2), 117-135; týž, Canonical Observations on ‚Redemptionis Sacramentum‘, v: Worship 78 (2004/5), 404-420.

14 Allgemeine Einführung in das römische Messbuch, 2002, č. 65 a 66; Codex des Kanonischen Rechtes, can. 767 § 1.

15 United States Catholic Conference (ed.), Fulfilled in Your Hearing: The Homily in the Sunday Assembly, Washington, D.C. 1982, 23.

16 David Power: Gifts that Digger: Lay Ministries Established and Unestablished, přepracované vydání New York 1985, 178.

17 Tamtéž.

18 Mary Collins, Baptismal Roots of the Preaching Ministry, v: Nadine Foley (ed.), Preaching and the Non-Ordained, Collegeville, Minnesota 1983, 130.

19 Die Beteiligung der Laien an der Verkündigung. Ein Beschluss der Gemeinsamen Synode der Bistümer in der Bundesrepublik Deutschland, 2.3.3, v: Heftreihe Synodenbeschlüsse č. 1, Bonn 1973, 25.

20 Kongregation für den Gottesdienst, Direktorium de Missis cum pueris, 1. 11. 1973, AAS 66 (1974), č. 24.

21 Reskript der Klerus-Kongregation an den Vorsitzenden der Deutschen Bischofskonferenz über die Beauftragung von Laien zur Predigt vom 20. November 1973, v: Die Beteiligung der Laien an der Verkündigung, op. cit. 33. Na sympoziu evropských biskupů v Churu (10. 7. 1969) zdůraznil tuto otázku kardinál Suenens. Viz José de Broucker (ed.), Das Dossier Suenens. Diagnose einer Krise, Graz/Wien/Köln 1970, 147n.

22 Eusebius von Cäsarea, Kirchengeschichte (Historia Ecclesiastica), VI, 19, 18.

Komentáře

Muzou lide v kostele kazat a modlit se?
1) Na mnoha mistech kaze jen mistni pan farar. Obcas jahen. Malo se vyuziva kazatelske hostovani - treba 1x za 2 mesice pozvat jineho farare nebo cloveka, ktery by mohl promluvit o sluzbe v cirkvi kterou dela.
2) S modlitbou je to jeste omezenejsi nez s kazanim. v kostele se nemodliva ani farar - casto nerekne vlastniho slova modlitby krom kazani - jen cte z knihy modtliby. Clovek muze taky precist modlitby - primluvy z knihy. Knihu diku podobnou te knize primluv asi nikdo nenapsal.
3) Libi se mi tzv. detske mse - tam spolu mluvi farar i deti a modli se farar i deti.