Jste zde

Spor o „kanonické teritorium“

Existuje vůbec řešení teritoriálního konfliktu mezi katolickou církví a ruskou pravoslavnou církví?

V r. 2002 vzplál mezi Vatikánem a moskevským patriarchátem prudký spor o to, zda je ruská ortodoxie oprávněna vyhlásit tzv. „kanonické teritorium", na němž by se jiné církve měly zdržet jakékoli misijní činnosti. Kontroverzi vyvolalo povýšení dosavadních (katolických) apoštolských administratur na území ruské federace na biskupství. V tomto konfliktu moskevský patriarchát, odvolávaje se právě na toto kanonické teritorium, upřel katolické církvi právo zřizovat na území ruského pravoslaví vlastní pevnou hierarchii, zatímco Vatikán právě na tomto právu trval, odvolávaje se mezi jiným na lidské právo na svobodu náboženství. Zdá se, že zásadní otázka tohoto sporu spočívá v tom, do jaké míry může některá církev - v tomto případě ruská pravoslavná - trvat na právu na vlastní, „národní" církevní území, a jiným církvím upírat právo zřizovat na tomto území vlastní pevné struktury.

Události

Abychom mohli rekonstruovat bezprostřední průběh událostí, musíme se vrátit do let, kdy se hroutil komunismus. Poté, co byla v polovině osmdesátých let zavedena v komunistických státech svoboda náboženství, vystoupila do popředí problematika církve sjednocené s Římem, která po potlačování za sovětské éry směla opět aktivně působit na svých územích, především na západní Ukrajině.1 Ve vztazích mezi Římem a moskevským patriarchátem, od dob 2. Vatikána citelně zlepšených, způsobila tato problematika velké napětí, které se však vybilo teprve v roce 2002.

V roce 1991 učinil Vatikán první krok k reorganizaci svých církevních struktur na území tehdejšího Sovětského svazu: Zřídil apoštolské administratury, obnovil život obcí a vybudoval charitativní struktury. Tato opatření vyvolala kritiku ze strany ruské ortodoxie: Katolické církvi se vytýkalo, že chce motivovat etnické Rusy (tedy i Rusy nežijící na území ruské federace) ke konverzi ke katolicismu. Táž výtka proselytismu se ozývala i v souvislosti s událostmi na Ukrajině: Tady byla katolická církev, resp. církev s ní sjednocená obviňována, že členy pravoslavné církve vysloveně pronásleduje.2

Zatímco katolická církev až do tohoto okamžiku alespoň ústy nejvyšších představitelů vždy vyjadřovala přání udržovat s ruskou ortodoxií dobré ekumenické vztahy, v r. 2002 oznámila bez ohledu na ekumenické cítění povýšení statutu dosavadních apoštolských administratur v Rusku. Na jedné straně neměl podle oficiálního výkladu vzniknout dojem, že jsou vědomě zřizovány hierarchické paralelní struktury: Proto nebyla nově vzniklá biskupství pojmenována podle biskupských sídel, nýbrž podle svatých patronů jednotlivých katedrál. Na druhé straně je na pováženou, že ruská strana byla informována teprve krátce před povýšením administratur na biskupství - a to v okamžiku, kdy ani patriarcha, ani vedoucí zahraničního úřadu patriarchátu nebyli v Moskvě. Ruská strana reagovala ostře: Setkání s předsedou papežské Rady pro jednotu, kardinálem Kasperem, plánované na únor 2002, bylo narychlo odřeknuto a byly předány protestní nóty. Vzápětí se otevřela chvílemi bouřlivá diskuse, jejímž ústředním bodem se přitom stal pojem „kanonické teritorium", přičemž jak jeho význam, tak způsob, jakým ho obě církve užívaly, byl (a je) mimořádně sporný a odráží zásadně odlišné postoje.

Mezitím diskuse zjevně poněkud ochladla a je vedena klidnějším tónem. Přestože lze ona různá stanoviska alespoň jasně formulovat, opravdové řešení stále ještě není v dohledu: „Skutečnost, že se argumenty obou stran v otázce ,kanonického teritoria‘ opakují, dokazuje, že tato otázka dosud není vyřešena."3

„Velice se mýlí ti, kdo náš národ považují šmahem za ateistický, z hloubi duše bezbožný."4

Tato slova ruského ortodoxního teologa a církevního politika Vsevoloda Čaplina dávají svým patosem tušit, jak hluboce se ortodoxie cítí dotčena církevně politickým jednáním římské církve na bývalém sovětském státním území. Ruská strana se postupem a argumentací Vatikánu cítí napadena přímo na svém pravlastním církevním území. Západní pozorovatel je zvyklý na soužití křesťanů různých denominací i na neproblematickou a většinou bezkonfliktní paralelní existenci různých církevních struktur na témže území; zmínka o kanonickém teritoriu jediné církve mu zní cize a nemístně. V případě ortodoxie - jak rázem ukázaly události roku 2002 - je tomu však zcela jinak: Termín „kanonické teritorium" je sice zjevně nového data, ovšem myšlenka a teologie, z níž vychází, patří podle sdělení ortodoxních teologů k základům ortodoxního myšlení.5 Moskevský patriarchát vyjádřil v souvislosti s událostmi roku 2002 nesouhlas s tím, že by povýšení apoštolských administratur na diecéze bylo pouze vnitřní záležitostí katolíků. Nadto se obává, že v důsledku vytvoření hierarchických paralelních struktur na ruské půdě bude muset akceptovat katolickou církevní provincii „Rusko".6 Jeho dotčenost pramení očividně z toho, že se cítí být na půdě ruské federace většinovou církví.

Postoj pravoslavných vychází z předpokladu, že Rusko má v ruské pravoslavné církvi fungující a plně rozvinutou místní církev. Podle zvyklostí staré církve tedy na tomto geografickém území pravá a jediná církev existuje. Pak ale odporuje zřizování dalších církevních struktur všem církevním normám, protože přece na ruském území tato jediná církev už působí. Lze tudíž zřizování diecézních struktur Vatikánem vykládat také tak, že Vatikán upírá pravoslaví status pravé církve. Tím ale (podle pravoslavných) Vatikán zpochybňuje princip sesterství ortodoxie a římského katolicismu, na nějž se od druhého Vatikána stále znovu poukazovalo. Právě z tohoto důvodu přece katolická církev zřídila v r. 1991 nejprve pouze administratury - tvrdí ortodoxní: „Šlo o to, nevytvářet paralelní struktury, aby světová veřejnost pochopila: Katolická církev uznává pravoslavné církve jako ‚sesterské‘."7 Tím je ale pojmenován ústřední bod tohoto „teritoriálního" konfliktu: Vatikán (tvrdí se) protiprávně zřizuje na území náležejícím již existující ‚sesterské církvi‘ a navzdory tam existujícím církevním zařízením paralelní struktury, a tím zavádí i paralelní zvěstování - a to na živné půdě, kterou připravovala po tisíc let své existence ruská pravoslavná církev. Takové porušování kanonického teritoria ruské ortodoxie se přirovnává k postupu katolické církve za křížových tažení, kdy byly na ortodoxním Východě zřizovány latinské patriarcháty.8

Bereme-li hlasy zaznívající ze strany ruské ortodoxie vážně, rýsuje se na pozadí tohoto konfliktu zajímavá ekumenická konstelace: Až do oněch sporných událostí roku 2002 uplatňuje ortodoxní církev vůči katolické církvi princip kanonického teritoria. To znamená, že se zde staví ke katolické církvi právě tak jako ke kterékoli jiné historické církvi s apoštolskou posloupností, a tím ji uznává za plnohodnotnou sesterskou církev, přestože mezi nimi ještě neexistuje společenství eucharistie.9  Vzhledem k této vlastně překvapivě pozitivní okolnosti působí otázka metropolity Filareta ovšem brizantně a vyžaduje - jakkoli polemicky - oficiální vyjasnění ze strany katolicismu: „Považuje snad římskokatolická církev sebe samu vůči ruské ortodoxní církvi za ‚mateřskou‘ církev?"10

Geograficky neurčitá veličina: Co se skrývá za kanonickým teritoriem?

Vycházeje z této kritiky, hodnotí metropolita počínání katolíků jako misionářské počínání „na území, jež spadá pod pastorační odpovědnost jiné církve"11. Takové počínání podle něj rozhodně nelze akceptovat. Na tomto pozadí obviňuje Řím z proselytismu ve smyslu pronikání zahraničních misionářů na území vlastní církve.

Důležitá je předně otázka, o které území v případě kanonického teritoria moskevského patriarchátu přesně jde. To je také brizantní otázka, neboť se zdá, že ruská ortodoxie měří jiným metrem, jde-li o její vlastní zahraniční biskupství: Zatímco katolická biskupství v Rusku jsou hodnocena jako útok na vlastní kanonické teritorium, existence ortodoxních eparchií v západní Evropě nepředstavuje podle mínění moskevského patriarchátu zásah do kanonického teritoria jiné církve. Mají prý pouze etnický charakter, nikoli geografický, jejich účelem je pouze pastorační péče o ruské ortodoxní křesťany žijící v zahraničí - což je argument, který jsou ortodoxní, jde-li o katolické diecéze v Rusku, ochotni akceptovat jen do té doby, dokud se římská církev spokojí se svými dosavadními strukturami. Zjevně tedy nelze kanonické teritorium nějaké církve - ve smyslu výroků ortodoxní strany - automaticky definovat jako určité geografické území. Tento dojem se ještě zesiluje, hovoří-li ortodoxní teologové kromě „kanonického teritoria" také o „kanonickém misijním teritoriu" či „ortodoxním většinovém teritoriu".

Pojem „kanonické teritorium" se začal používat teprve v souvislosti s problémy mezi církvemi na území bývalého Sovětského svazu. Ortodoxní teologové jako biskup Hilarion Alfejev v něm však vidí ekleziologický model, sahající až do apoštolské doby a vycházející z vývoje církevních struktur v prvních staletích („jedno město - jeden biskup - jedna církev"), tedy z vazby určitého teritoria na jednoho biskupa. Že tento ekleziologický model navzdory schizmatu platil i pro latinskou část církve, soudí pravoslavný biskup podle toho, že po schizmatu v r. 1054 nevznikly nové paralelní struktury ihned. K tomu došlo teprve ustavením latinských patriarchátů v průběhu křížových tažení. Podle Alfejeva ortodoxní zemské církve zachovávaly princip kanonického teritoria až do 20. století: Zpravidla se zde hranice církví shodovaly s hranicemi politických teritorií, resp. světských říší. Přitom nepopírá, že i pravoslavné církve prováděly misijní činnost na cizích územích - avšak jen v těch zemích, v nichž ještě  neexistovala žádná ve smyslu ortodoxních církví „pravověrná" církev, tedy vždy s respektováním principu kanonického teritoria. O těchto zemích mluví Alfejev jako o kanonickém misijním teritoriu.

Zásadně lze - podle Alfejeva - spatřovat fungující princip kanonického teritoria mezi pravoslavnými církvemi: Každá ortodoxní zemská církev má své území, které je ostatními ortodoxními církvemi principiálně uznáváno; přitom je církevní hranice většinou shodná se státní hranicí, avšak státní rozdělení nevede nutně také k rozdělení církevnímu. A nadto existuje v ortodoxní tradici pojem tradičně pravoslavné státy (státy většinově pravoslavné). Ortodoxní církve těchto států považují obyvatelstvo (s výjimkou těch částí, které náležejí jiným církvím nebo se hlásí k jiným náboženstvím) za svůj skutečný či potenciální lid: „Zde může být používán pojem ,kulturní kanonické teritorium‘, který předpokládá, že celé obyvatelstvo té či oné země, které svými kulturními kořeny náleží k ortodoxní tradici, ale vzhledem k historickým okolnostem ztratilo spojení s vírou svých předků, představuje potenciální lid ortodoxní zemské církve."12

Svoboda náboženství jako nadřazený princip: perspektiva Západu

Ale sám ortodoxní teolog a biskup popisuje skutečnou situaci týkající se kanonického teritoria jako komplikovanou, přičemž myslí zvláště na pravoslavné struktury třeba v Americe nebo v západní Evropě, existující přísně vzato paralelně ke strukturám tamních tradičních církví. Tím se dostáváme k reakcím Západu na kritiku.

Ve výrocích katolické strany se popírá oprávněnost teorie kanonického teritoria přinejmenším na úrovni vztahů mezi římskokatolickou církví a jednotlivými pravoslavnými církvemi. Postup Říma je v nich hodnocen sice jako spíše nediplomatický, ale legitimní.13 Stále znovu se poukazuje zvláště na dva body: jednak na právo římskokatolické církve „pečovat" o své křesťany rovněž prostřednictvím fungujících hierarchických struktur - čímž je uplatňováno totéž právo, které třeba moskevský patriarchát také reklamuje pro své „zahraniční biskupy" - a jednak na právo na svobodu náboženství.

Právě při pohledu na druhý bod je podle názoru katolických pozorovatelů zřetelné, že oba účastníci konfliktu náležejí dvěma naprosto odlišným zkušenostním a duchovním světům: Ortodoxní církve počítají stále ještě s národnostně homogenním prostředím jako s danou skutečností církevního života, zatímco církev římskokatolická se naučila žít v západním multikonfesním prostředí. Tedy zatímco římská církev je zjevně bez problémů schopna akceptovat na „vlastním" území i nové ortodoxní hierarchické struktury, pro ortodoxní církev - v tomto případě alespoň pro ruskou ortodoxii - je naopak nemožné akceptovat totéž v Rusku. A další problém: Dosavadní římský unijní model není už sice nadále obhajitelný z ekleziologických důvodů, a to ani podle informací katolických teologů - nicméně křesťanům unijních církví (např. řeckokatolické církvi na Ukrajině) musí být přiznáno právo, aby jako církev i jako křesťané žili, a ne pouze „živořili".14

Zdá se, že oficiálně zatím římská strana považuje svůj vlastní postup za pouhý krok směrem k normalizaci. Konečně, vždyť chce jenom vytvořit struktury, které jsou pro katolickou církev ve všech částech světa typické.15

Ve srovnání s informacemi ortodoxních znějí prohlášení katolických zástupců k oprávněnosti principu kanonického teritoria zásadně protikladně: Podle názoru předsedy vatikánské Rady pro jednotu kardinála W. Kaspera je princip kanonického teritoria oprávněný, resp. platný výhradně tehdy, jde-li o vztahy mezi jednotlivými ortodoxními národními církvemi, neboť z hlediska ortodoxního učení sestává univerzální apoštolská církev z (různých ortodoxních) místních církví, a ty zase existují jako autokefální národní církve, vzájemně sdílející eucharistické společenství. V žádném případě ale nemá být tento princip přenášen na poměr jednotlivých autokefálních ortodoxních církví k církvím, s nimiž ortodoxní církve nesdílejí eucharistické společenství. A tím spíše nemůže takový princip akceptovat katolická církev jako církev univerzální.16 Kromě ekleziologických pochybností argumentuje Kasper i situací globalizovaného světa, v němž už žádná církev nemůže myslet a jednat na svém území sama.17

Nadto vytýká kardinál Kasper ruskému pravoslaví, že neuplatňuje princip kanonického teritoria správně, že jej vykládá jinak, v národně církevním smyslu: Kritizuje je, že termín kanonické teritorium aplikuje na oblast utvářenou ruskou ortodoxní kulturou, a tím v jednotlivých případech překračuje teritorium ruské federace.18 Argumentace moskevského patriarchátu nadto nastoluje pro Kaspera otázku platnosti práva na svobodu náboženství v kanonickém teritoriu požadovaném ruskou ortodoxií. Pro něho je zásadně jasné: „Konflikt mezi Moskvou a Římem je vposledku výrazem kritiky, již ruská ortodoxie vznáší vůči lidským právům a zvláště vůči lidskému právu na svobodu svědomí a náboženství."19 Důvod, proč moskevský patriarchát údajně odmítá toto lidské právo, vidí Kasper v období pronásledování a proticírkevního teroru v Sovětském svazu. Po jeho zániku byla ruská ortodoxie náhle konfrontována s moderním pluralistickým světem a v nové situaci pořád ještě hledá své místo. A tak se Kasperovi zdá jasné, že ruská argumentace má ideologický charakter a vyznačuje se problematickým chápáním církve i kultury, které směřuje k hegemonii ruské ortodoxie.20 Kardinálův zásadní soud zní:

Existence kanonických paralelních struktur, bohužel nutná, vůbec tedy není v oblasti ortodoxie ani v oblasti ruské ortodoxní církve něčím neznámým a novým, nýbrž je praktikována všemi církvemi již po staletí. Tento problém by bylo možno vyřešit jedině ekumenicky, tj. znovunastolením plného církevního společenství. Nelze si tudíž stěžovat na tzv. paralelní struktury, které jsou vzhledem k rozštěpení církve bohužel nutné, a zároveň odpírat ekumenický dialog."21

Neřešitelný problém? - Vyhlídky

Právě uvedený citát kardinála Kaspera vede k následujícímu pesimistickému závěru: Dokud trvá rozštěpení církve, bude přinejmenším velmi obtížné vyřešit spor o kanonické teritorium. Je více než sporné, mohou-li se obě zúčastněné strany v ústřední otázce vůbec shodnout. Katolická strana trvá na zásadním rozdílu mezi oběma církvemi: katolickou univerzální církví na jedné, a ortodoxní místní církví na druhé straně. Moskevský patriarchát prohlašuje za své kanonické teritorium nejen území ruského státu, nýbrž i ty oblasti, které v minulosti ovlivnila ruská kultura. Kromě toho katolická strana trvá na lidském právu na svobodu náboženství a právní rovnoprávnost, zatímco moskevský patriarchát sice pro sebe reklamuje právo mít na tradičních západních územích vlastní církevní struktury (vesměs i jako struktury paralelní), avšak nechce toto právo přiznat jiným církvím v Rusku.

Závěrem můžeme dodat, že se objevují počátky pozitivních vztahů: např. svrchu zmíněná slova ruského metropolity Filareta, která konflikt zeslabují, ale i výroky z katolické strany, volající k umírněnosti, jako třeba výzva, aby katolíci konečně začali uplatňovat zásady chování katolické církve v Rusku formulované již v r. 1992, jež vybízejí k diplomatickému a opatrnému postupu vůči ruské ortodoxii.22 Co přesto zůstává, je teritoriální problém, a ten se ve své zásadní dimenzi jeví - alespoň v současné ekumenické situaci - nejspíš jako neřešitelný.

Dr. Heiko Overmeyer, studium katolické teologie a dějin v Münsteru; 2001-2004 vědecký spolupracovník na katedře pro ekumenismus a výzkum míru Katolické teologické fakulty v Münsteru. - Concilium 2/2007, přeložila Helena Medková.

1 Stručný přehled dějin řeckokatolických církví na ruském území, sahající hlouběji do historie, poskytuje  Bernard Feige, Vatikanische Expansion auf Moskauer Patriarchatsgebiet? Zu den historischen Hintergründen neuerlicher orthodox-katholischer Verstimmungen,
http://www.uni-erfurt.de/theol/hochschule_allg/jubilaeum9.html

2 Komplikovaný vývoj na Ukrajině, kde si po zániku komunismu několik pravoslavných církví dělá nárok na pravost, líčí zevrubně Johanes Oeldemann, Orthodoxe Kirchen im ökumenischen Dialog. Positionen, Probleme, Paderborn 2004, 99-115.

3 Filaret, metropolita Minsku a Sluzku, Eine orthodoxe Stimme zum Konzept des „kanonischen Territoriums", v: Ost-West. Europäische Perspektiven 3 (2002/4), 294.

4 Vsevolod Čaplin, Handeln im Bewusstsein der Verantwortung vor Gott und den Menschen, v: Ost-West. Europäische Perspektiven 3 (2002/4), 304.

5 Srov. Biskup Hilarion Alfejev, Das Princip des „kanonischen Territoriums" in der orthodoxen Tradition, přednáška na Mezinár. sympoziu pro církevní právo na Budapešťské katolické teol. akademii, 7. 2. 2005, http://www.en.hilarion.orthodoxia.org/6_16.

6 Srov. Čaplin, Handeln, viz výše, 301.

7 Tamtéž, 304-305.

8 Čaplin hovoří na tomto místě svého článku o „duchovním parazitismu", srov. tamtéž 305-306.

9 Tento názor sdílí také Alfejev ve svém zásadním článku, srov. Das Princip des „kanonischen Territoriums", viz výše. Je-li tato interpretace správná, pak by měla zajímavý ekumenický nádech:  Podle ní se totiž ruská ortodoxie zjevně cítila být sesterskou církví církve katolické a cítila k ní podobnou blízkost, jakou má jinak jen k ostatním ortodoxním církvím, a rovněž ve Vatikánu viděla zástupce pravé křesťanské církve.

10 Srov. Filaret, Eine orthodoxe Stimme, viz výše, 298.

11 Tamtéž, 296.

12 Alfejev, Das Princip des „kanonischen Territoriums", viz výše.

13 Je zajímavé, že minský metropolita Filaret se v jednom interview zabýval právě tímto problémem a naznačil, že celé krizi by bylo bývalo možno předejít lepšími dohodami. Srov. Giovanni Valente, Der Primat - eine Hilfe, keine Last. Interview mit Metropolit Filaret von Minsk, http://www.30giorni.it/te/articolo_stampa.a-sp?id=9459. To by mohlo naznačovat, že ani postoj ruské ortodoxie není v této sporné otázce tak nepohnutelný, jak se obecně předpokládá.

14 Srov. Feige, Vatikanische Expansion auf Moskauer Patriarchatsgebiet?, viz výše.

15 Srov. Walter kardinál Kasper, Theologische Hintergründe im Konflikt zwischen Moskau und Rom, v: Ost-West. Europäische Perspektiven 3 (2002), 230-239, zde 230n.

16 Srov. W. kard. Kasper, Katholische Bistümer in Russland. Bemerkungen zur Diskussion um das Verständnis des kanonischen Territoriums,,
http://www.stimmen-der-zeit.de/ stdz_08_03_Kasper.pdf, 527-528.

17 Srov. tamtéž.

18 V této souvislosti hovoří Kasper poněkud nediplomaticky o „pastorálně podstatně efektivnější katolické prezenci", což je argument, který ortodoxní účastníci diskuse samozřejmě odmítají.

19 Kasper, Theologische Hintergründe, viz výše, 238.

20 Tamtéž, 239.

21 Tamtéž, 234.

22 Srov. Papežská komise „Pro Russia", Allgemeine Prinzipien und praktische Normen für die Koordinierung der Evangelisierung und des ökumenischen Engagements der Katholischen Kirche in Russland und anderen Staaten der GUS, http://www.oki-regensburg.de/ fsovietd.htm. Bohužel právě tyto podněty vůbec nebyly při událostech roku 2002 brány vážně.