Pokrytectví Říma, pokrytectví Moskvy

Především dvakrát ve vlastní věci. Zaprvé náš redakční spolupracovník a autor Martin Vaňáč nyní pro vážnou nemoc v rodině musí své síly napnout jiným směrem. Prosím vás proto o pochopení, že započatý volný seriál staletí církevních dějin a jejich postav budeme muset buď pozastavit, nebo řešit nouzovými prostředky. A také si prosím na Martina a jeho blízké vzpomeňte při modlitbě.

Druhá záležitost je veselejší. Díky upozornění pečlivého čtenáře se našly chyby v článku Liturgie na 38. mezinárodní konferenci IEF ze zářijového čísla Getseman. Autor textu, Pavel Hradilek, zaujal k věci stanovisko:

Ve větě „Zástupce dominikánského kláštera v Písku, bratr Max, ačkoli tuto službu přislíbil, se přišel pouze podívat s tím, že nemá souhlas představeného..." jsem se dopustil hned dvou omylů. Jednak se dnes nejedná o klášter dominikánů (tak to bylo ve středověku), ale petrínů (Kongregace bratří Nejsvětější svátosti, která spadá pod jurisdikci českobudějovického biskupa). Dále bratr Max, který je představeným komunity petrínů, aktivní podíl na přivítání zahraničních hostů výslovně nepřislíbil, pouze se zúčastnil přípravné schůzky. Příslib dal jiný bratr, dle bratra Maxe „z mladické nerozvážnosti". Jak dominikánům, tak bratru Maxovi se omlouvám.

Tedy současná záměna dvou řeholí a dvou řeholníků. Omlouváme se také bratřím petrinům a doufáme, že podobných nedopatření bude co nejméně.

A nyní už k obsahu přítomného čísla.

První text, komentář prof. Hilberatha, se vrací k vatikánskému eklesiologickému komentáři, o kterém jsme již psali minule. Hilberath text římské kongregace konfrontuje s intencemi druhého vatikánského koncilu a dochází k závěru vyjádřenému již nadpisem analýzy: Problematická zúžení. Mě zaujalo zejména místo, kde autor ukazuje, jak Řím nyní poněkud pokrytecky požaduje od jiných církví to, co ani on sám v plnosti nemá: „Co to ale znamená pro katolickou církev, že se stala římskokatolickou, že došlo k rozpadu viditelné jednoty s Východem i viditelné jednoty Západu? O plném uskutečnění, o dějinném projevení se [církve Ježíše Krista] v plnosti nemůže být ani řeči."

Další text pochází od našeho „dvorního psychoanalytika" Martina Šályho. Tentokrát jde o přehled vztahů mezi psychoanalýzou a křesťanstvím, od těch z obou stran ostře nepřátelských až po lidi na obou stranách pomyslné barikády, kteří v teologii nacházeli inspiraci pro své psychoanalytické bádání, anebo se naopak snažili teologii osvěžit a „uzemnit" vhledy z díla Freuda a jeho žáků.

Autorem třetí studie je Heiko Overmeyer. Problematika jeho textu vzešla ze sporů kolem ustavení římskokatolických biskupství na území Ruska, při níž pojmem kanonické teritorium, tedy region s monopolem na církevní struktury, používala jako argument pravoslavná strana: Rusko patří pravoslaví, znamená to. Overmeyer rámcově popisuje konflikt mezi moskevským patriarchátem a Vatikánem, vykládá „ruské" chápání pojmu kanonické teritorium a předkládá v základních rysech i pohled Vatikánu. Mluvili-li jsme výše o pokrytectví Říma, tak tohle zavání pokrytectvím Moskvy: Naše eparchie na Západě jsou v pořádku, ale vaše diecéze v Rusku znamenají narušení našeho „vzdušného prostoru".