František

Jestliže svátky svatých jsou pro nás víc než jen do liturgie zasazenou připomínkou historických událostí, něčeho, co minulo a už se nevrátí, pak svátek sv. Františka na začátku října je příležitostí k hlubokému zamyšlení. Ani ne tak nad mužem, který jednou provždy nesmazatelně poznamenal život západního křesťanstva, ale nad tím, co právě jen on „vyhmátl" z problematiky živého křesťanství. Nad oním bláznovstvím pro Krista, které nerozlišuje mezi velkým ideálem a střízlivou realitou, která nehledá nějakou zlatou střední cestu, ale vidí, že Kristovo poselství světu je radikální, tj. že je revolucí zasahující do kořene lidské bytosti. Odtud jeho přesvědčení, že evangelium je třeba přijímat tak, jak mluví, „sine glosa", bez komentáře, poněvadž se bojí, aby lidské slovo nezeslabilo slovo Boží.

Všelijaké ty „zbožné" životopisy nám Františka dokonale zkreslily v jakéhosi prosťáčka, blouznivce, který si pro sebe a hrstku prvních bratří vymyslel životní ideál, ryze středověký a proto nenapodobitelný, a který naší době odkázal jen svou něžnost k stvořeným bytostem, a je proto pro nás jen patronem spolků pro ochranu zvířat. Za toto zkreslení nemůže jen naše doba. Renezanční katedrála S. Maria degli Angeli v Assisi, rozkládající se jako mohutný poklop nad kapličkou, kterou František tolik miloval, je symbolem těch dob, které Františka oslavují, obdivují, váží si ho, ale jen jako muzeálního zjevu, který je třeba chránit naší moudrostí a rozvahou a co nejvíce jej pozbavit onoho původního bláznovství.

Zamyslíme-li se nad událostmi z období Františkova zrání, zbavíme se nesprávného  dojmu jakoby naráz, třeba i pod dotykem osvícení, vyzrálo to, co ze syna bohatého kupce Bernardone učinilo Františka. To, co z tohoto zásahu milosti vzešlo, byl vlastně neklid nejistoty. Rozhazovačný synáček, kápo zlaté mládeže assiské, ztrácí půdu pod nohama. Poznává, že se musí něco stát a že on sám se na tom musí podílet. Zřetelně už vidí, že výchozím bodem mu musí být chudoba, ale že její realizace musí být zajištěna proti možným ba víc než pravděpodobným katastrofám. František není první, který v církvi přichází s myšlenkou chudoby jako základu svatosti života. Vždyť chudoba byla vepsána do štítu cisterské reformy, především u sv. Bernarda. Jeho návrat k čistotě řehole sv. Benedikta se odehrával právě ve znamení chudoby. Nešlo jen o strohou chudobu jejich klášterů, kostelů i liturgie, ale hlavně o to, aby byli chudí tím, že si sami, svou vlastní prací opatří prostředky k výživě a nebudou spoléhat na kapitálové zajištění své existence. Klidně snášejí, když se jim clunijští vysmívají: „Co je to za řád, který obdělává půdu, kácí les a rozhazuje hnůj?" Sv. Bernard také dobře vidí, že tato myšlenka musí proniknout i za zdi kláštera, do společnosti. A tu v jeho době představuje vlastně jediná třída, rytířstvo. Proto, když na synodě v Troyes r. 1128 organizuje řád templářů, vytyčuje chudobu jako jeho charakteristický znak: „Pomalováváte své štíty, kopí a sedla, uzdy a ostruhy zdobíte zlatem, stříbrem a drahými kameny a s touto pompou se v bezostyšné horlivosti řítíte vstříc smrti. Není to všechno spíše ženská paráda než válečnické odznaky? Bude se snad nepřátelské kopí bát zlata a šetřit drahokamy, nebo snad nepronikne hedvábím?"

Ale v obou organizmech se brzy ideál chudoby hroutí. Stačí se jen dotknout dějin cisterciáků v našich zemích, abychom viděli, jak byli daleko od Bernardovy strohosti. A templáři, kteří v počátcích vyjadřovali svou chudobu i svým erbem (dva rytíři na jednom koni), se na konci 13. stol. stávají bankéři Evropy. František dobře viděl nebezpečí lidské slabosti. Chudoba nesmí být obětí, neboť pak za ní jde melancholie ztráty, musí vycházet z posvátné bezstarostnosti a ta zase z radostného spoléhání na Boží prozřetelnost. Za příkazem chudoby sice může stát autorita řehole, představeného, zkrátka moc zákona, podle sv. Františka má však nadřízený klást ruku na meč rozkazu jen v případě nejvyšší potřeby. Nerad vidí nějakou organizovanou, institucionální chudobu. Principem dobrovolné chudoby v jeho pojetí je napodobení Krista a bratrská láska. Proto píše br. Lvovi: „Bude-li se ti zdát, že se cokoli víc líbí Pánu, že něco víc následuje jeho příkladu a jeho chudoby, učiň to s požehnáním Páně a s poslušností ke mně." Napodobení Krista, ne pouhé následování. Napodobení až po úplné vyprázdnění naší bytosti.

František je bez nejmenší pochyby reformátorem církve. Není sám a není první. Ba historikové ukazují, že se František ve své otčině dostal do styku s katary, onou nejnebezpečnější podobou reformačních snah této doby, že jen právě tak našel cestu podoby reformy pravé. Ale ani zde mu není od počátku jasno, do nového života nevstupuje s touto myšlenkou. Ono opravování polorozpadlých kostelíků v okolí Assisi je jen symbolem, tápáním. Kostelíky byly opraveny, ale co dále?

Milost se musila Františka naráz dotknout ještě jednou; když 24. února 1208 slyší evangelium o seslání apoštolů. Vidí vzor v těch, kteří jdou po dvou, aby zvěstovali království Boží a oproštěni od všeho pozemského zajištění. Od 15. dubna 1208, kdy v kostele sv. Mikuláše spolu prvními dvěma druhy, Bernardem z Quintavalle a Petrem Catanii třikrát otevírá evangelium a čte jako proroctví místa: Mt 9, 21n; 10, 9-10; a 16,24. Je to program i pro ně a další Menší bratry. Proto jim může říci: „Bratří, to je náš život a naše řehole!"

Autor nejkrásnějšího moderního životopisu sv. Františka, P. Sabatier, v něm vidí tragického hrdinu, který sice vytvořil vysoký ideál, který však byl zmařen, nebo znehodnocen těmi, kteří byli nad ním (kurií) a po něm (jeho nástupci ve vedení řádu). Je pravda, že Františkův ideál byl příliš těžký pro mnohé, kteří neměli onu bezmeznou míru lásky ke Kristu poníženému a chudému a z ní plynoucí odevzdanosti do vůle Boží, tak jako on. Ale právě tak je jisté, že tento ideál napodobení Krista chudého, milujícího a trpícího byl ve všech dobách života církve bezpečnou kotvou těm, kterým už nezbývalo nic než zoufalé volání: „Pane, zachraň nás, hyneme!" Staletá zkušenost je důvodem naděje, že jen to je jediná cesta, kterou může jít církev tj. lid Boží i dnes.

Pracovní texty k bohoslužbě slova, Matka Boží před Týnem a sv. Havel, říjen 1970, pravděpodobný autor Josef Myslivec.