192 - březen 2008

Petr Abélard

Portrétem velikého filosofa, teologa, básníka a skladatele Petra Abélarda (1079, Le Pallet - 1142, St. Marcel) zahajujeme další část seriálu věnovaného významným postavám křesťanství, která představí osobnosti 12. století.
Abélard patří k těm nemnoha středověkým myslitelům, jejichž osudy jsou obecně dobře známy. Přispěl k tomu nejen proslaveným vztahem ke své žačce, vzdělané a krásné Heloise, který našel vyjádření v jímavé korespondenci (o jejíž stoprocentní autenticitě se dnes vedou spory). To nejpodstatnější pro popularitu svého životního příběhu překonávající staletí učinil Abélard sám, když nám zanechal vůbec první autobiografii v západní kultuře, příznačně nazvanou Historia calamitatum.
Petr Abélard se narodil do rodiny rytíře, vzdal se však válečnické kariéry a stal se učencem. Se svými mistry vedl od počátku prudké polemiky, které přerůstaly až v osobní nevraživost a kvůli neshodám s Vilémem ze Champeaux měl dokonce zakázán vstup do Paříže. Když se tedy rozhodl krátce po r. 1100 založit vlastní filosofickou školu (jak bylo před vznikem university zvykem), učinil tak na vrchu Sv. Jenovéfy na levém břehu Seiny za hradbami města.
Zakrátko kolem sebe shromáždil okruh žáků, mezi něž patřila i nadaná neteř kanovníka Fulberta, sličná Heloisa. Asi v r. 1117 se Heloisa stala Abélardvou milenkou a zakrátko i matkou jeho syna Astrolabia. Ke smíření s Heloisiným opatrovníkem Fulbetem došlo až po sňatku, který však měl zůstat utajen, protože všichni vyučující mistři museli být tehdy svobodní. Starému kanovníkovi však stoupla do hlavy sláva a proslulost novopečeného zetě a svazek byl zanedlouho prozrazen. Abélard, ve snaze uklidnit situaci, odeslal Heloisu na čas do kláštera Argenteuil u Paříže. Fulbert však v tomto činu viděl snahu zbavit se náhle nepohodlné překážky na cestě v rozvíjející se kariéře a ze msty nechal najatými pochopy Abélarda přepadnout a vykastrovat.
Po této události, s níž se učenec později smířil jako s přiměřeným trestem za svoje nedovolené vzplanutí, se stala Heloisa jeptiškou a Abélard vstoupil do benediktinského kláštera v St. Denis u Paříže. Po sporu s tamními mnichy založil v r. 1122 jihovýchodně od Paříže oratorium zasvěcené Duchu Utěšiteli - Le Paraclet.
I toto působiště musel později opustit, ale podařilo se mu sem uvést komunitu jeptišek v čele s Heloisou, která zde zastávala od r. 1135 do své smrti r. 1164 úřad abatyše. Abélard působil jako duchovní mentor nově vzniklého kláštera (či dvojklášteří, protože jsou zachovány zprávy i o mužských členech konventu) a složil pro něj dochovanou sbírku hymnů.
Jak bylo řečeno, svými názory filosofickými a teologickými si Abélard dokázal vytvořit nejen početné následovníky (mezi jeho žáky patřili i tři z budoucích papežů) ale i silné odpůrce. Vliv posledně jmenovaných se projevil zejména na dvou synodách, které zavrhly Abélardovo učení. V r. 1121 odsoudil sněm v Soissons jeho nauku o Trojici formulovanou v díle Theologia „Summi boni". Ke konci života se Abélard střetl se silným protivníkem v osobě Bernarda z Clairvaux, který na synodě v Sens r. 1140 dosáhl anathematizace Abélardova učení jako celku a jeho odsouzení k „věčnému mlčení". Na cestě do Říma, kde se chtěl osobně hájit, Abélard onemocněl, našel azyl v klášteře v Cluny u opata Petra Ctihodného a na clunyjském panství také 21. dubna 1142 zemřel.
Petr Abélard se jeví v mnoha svých názorech jako myslitel velmi moderní. Připomeňme jeho spis Sic et non, ve kterém formuloval dialektickou metodu jako výsostný nástroj scholastické teologie a zároveň popsal základy textové kritiky a vědeckého přístupu k autoritám a psaným pramenům vůbec. Odmítnutí doslovné a fundamentalistické interpretace posvátných textů těsně souvisí s preferencí ratia, která prostupuje celým jeho životem i dílem. Aktuální jsou rovněž hlavní teze Abélardovy etiky akcentující roli svědomí a vyvozující mravní hodnotu nikoli z činu samého, ale z úmyslu, který k němu vedl, a pojetí hříchu jako vědomého přitakání zlu.
Jan Klípa