Jste zde

Demokracie ano, ale ne pro nás

autor: 

„Nekatolíci vědí o katolické církvi zpravidla jen to, že zakazuje nový sňatek po rozvodu, sebeukájení, kontrolu početí a partnerství homosexuálů, ale většinou nemají ani tušení, že církev disponuje prorockým učením o spravedlivém společenském řádu, které se staví velmi kriticky k praktikám našeho současného světa. Mnozí katolíci označují katolickou sociální nauku jako nejlépe střežené tajemství církve," píše mimo jiné Gregory Baum ve svém článku o demokracii v církvi.
Katolická církev si po mnoha různých zvratech a peripetiích vybudovala „sociální nauku", politickou teorii společnosti. Není bez problémů, ale z toho, že ji krajní levičáci kritizují jako příliš pravicovou a fundamentalističtí liberálové jako příliš socialistickou, je vidět, že jde o nauku vcelku umírněnou a vstřícnou. Na rozdíl od výše zmíněných sexuálních témat navíc také jde o teorii, která je slučitelná s běžnými názory mnoha dnešních lidí bez ohledu na to, zda jsou věřícími katolíky či ne, a která může v mnoha ohledech být pro jejich politické uvědomění obohacením.
Ale - říká profesor Baum - nejen že tato nauka není církví dostatečně hlásána a propagována navenek. Ona především není uplatněna uvnitř samotné organizace, která ji navenek přijímá jako své oficiální stanovisko. Katolická církev požaduje otevřený dialog, spoluúčast všech a rozhodování na nejnižší možné úrovni - a dává si dobrý pozor, aby na tento radikální požadavek sama nemusela přistoupit. Její vlastní centralizovaná, monarchická hierarchie má samojediná monopol na vnitrocírkevní moc, samojediná může mluvit za církev a rozhodovat v církvi. Baum cituje kritiku byrokratického centralismu formulovanou zesnulým Janem Pavlem II.: „Místo vlastní tvůrčí iniciativy nastupuje pasivita, závislost a podřízenost byrokratickému aparátu, který jako jediný „výkonný" a „rozhodující"orgán [...] dostává všechny lidi do situace téměř naprosté závislosti [...] To vyvolává pocit frustrace nebo rezignace a vede k tomu, že se lidé stahují [...] a jsou nuceni k emigraci nebo k nějaké formě ‚vnitřní‘ emigrace." Proč Jan Pavel ani jeho nástupce v papežském úřadě nevzali na vědomí, že tento popis důsledků komunistického režimu v řadě ohledů sedí i na organizaci, kterou dostali na starost?
Další dlouhý text, recenze Obrazoborectví očima Alexandra Schmemanna, kterou napsal Vladimír Kočandrle, mluví o dobách, kdy se formoval postoj křesťanstva k zobrazování posvátného, a tedy k zobrazování vůbec. I když je téma podáno prvotně z perspektivy pravoslaví, nelze zapomenout, že jde o společnou historii, která měla významné následky i u nás na Západě. V článku zmiňovaný druhý nicejský koncil je posledním společným a společně uznávaným církevním sněmem před velkým schizmatem, které rozdělilo pravoslaví a Řím.
Závěrečný blok tohoto čísla Getseman sestává z několika zpráv z nedávno proběhlých ekumenických akcí, především z Třetího evropského ekumenického shromáždění konaného loni 4. až 9. září v rumunském Sibiu. Šlo o třetí pokračování po shromážděních v Basileji a Štýrském Hradci. Soudě podle zprávy, prezentovali se pravoslavní hostitelé neschopností zorganizovat dělnou konferenci s otevřenou diskusí, zatímco římskokatolická strana se zviditelnila snahou pozměnit závěrečné usnesení dodatečně poté, co shromáždění již bylo ukončeno.