„Nekatolíci vědí o
katolické církvi zpravidla jen to, že zakazuje nový
sňatek po rozvodu, sebeukájení, kontrolu početí
a partnerství homosexuálů, ale většinou nemají
ani tušení, že církev disponuje prorockým
učením o spravedlivém společenském řádu,
které se staví velmi kriticky k praktikám
našeho současného světa. Mnozí katolíci
označují katolickou sociální nauku jako nejlépe
střežené tajemství církve," píše
mimo jiné Gregory Baum ve svém článku o
demokracii v církvi.
Katolická církev si po
mnoha různých zvratech a peripetiích vybudovala
„sociální nauku", politickou teorii společnosti.
Není bez problémů, ale z toho, že ji krajní
levičáci kritizují jako příliš pravicovou a
fundamentalističtí liberálové jako příliš
socialistickou, je vidět, že jde o nauku vcelku umírněnou a
vstřícnou. Na rozdíl od výše zmíněných
sexuálních témat navíc také jde o
teorii, která je slučitelná s běžnými názory
mnoha dnešních lidí bez ohledu na to, zda jsou
věřícími katolíky či ne, a která může
v mnoha ohledech být pro jejich politické uvědomění
obohacením.
Ale - říká profesor
Baum - nejen že tato nauka není církví
dostatečně hlásána a propagována navenek. Ona
především není uplatněna uvnitř samotné
organizace, která ji navenek přijímá jako své
oficiální stanovisko. Katolická církev
požaduje otevřený dialog, spoluúčast všech a
rozhodování na nejnižší možné úrovni
- a dává si dobrý pozor, aby na tento
radikální požadavek sama nemusela přistoupit. Její
vlastní centralizovaná, monarchická hierarchie
má samojediná monopol na vnitrocírkevní
moc, samojediná může mluvit za církev a rozhodovat v
církvi. Baum cituje kritiku byrokratického centralismu
formulovanou zesnulým Janem Pavlem II.: „Místo
vlastní tvůrčí iniciativy nastupuje pasivita,
závislost a podřízenost byrokratickému aparátu,
který jako jediný „výkonný" a
„rozhodující"orgán [...] dostává
všechny lidi do situace téměř naprosté závislosti
[...] To vyvolává pocit frustrace nebo rezignace a vede
k tomu, že se lidé stahují [...] a jsou nuceni
k emigraci nebo k nějaké formě ‚vnitřní‘
emigrace." Proč Jan Pavel ani jeho nástupce v papežském
úřadě nevzali na vědomí, že tento popis důsledků
komunistického režimu v řadě ohledů sedí i na
organizaci, kterou dostali na starost?
Další dlouhý text,
recenze Obrazoborectví očima Alexandra Schmemanna,
kterou napsal Vladimír Kočandrle, mluví o dobách,
kdy se formoval postoj křesťanstva k zobrazování
posvátného, a tedy k zobrazování vůbec.
I když je téma podáno prvotně z perspektivy
pravoslaví, nelze zapomenout, že jde o společnou historii,
která měla významné následky i u nás
na Západě. V článku zmiňovaný druhý
nicejský koncil
je posledním společným a společně uznávaným
církevním sněmem před velkým schizmatem, které
rozdělilo pravoslaví a Řím.
Závěrečný
blok tohoto čísla Getseman sestává z několika
zpráv z nedávno proběhlých ekumenických
akcí, především z Třetího evropského
ekumenického shromáždění konaného loni
4. až 9. září v rumunském Sibiu. Šlo o třetí
pokračování po shromážděních v
Basileji a Štýrském Hradci. Soudě podle zprávy,
prezentovali se pravoslavní hostitelé neschopností
zorganizovat dělnou konferenci s otevřenou diskusí, zatímco
římskokatolická strana se zviditelnila snahou pozměnit
závěrečné usnesení dodatečně poté, co
shromáždění již bylo ukončeno.
Poslední komentáře