Překlad, interpretace, obnova

V minulém čísle jsme přinesli otevřený dopis Václava Konzala kardinálu Vlkovi o chystané úpravě římskokatolických liturgických textů. Zmíněnou revizi autor otevřeného dopisu shledal místy značně nekvalifikovanou a vedoucí k hůře znějícímu a místy i méně přesnému znění - pod záminkou, že jde o „lepší", tedy doslovnější převod latinských originálů. Na Konzalovu kritiku v tomto čísle Getseman reaguje jiný překladatel, Jiří Hedánek, textem Utrpení sv. Jeronýma.

Hedánek nezůstává jenom u konkrétních problémů jednoho překladu z latiny do češtiny, ale seznamuje nás hlouběji s tím, co dobrý překladatel dělá, jak postupuje při své práci. Měli bychom o tom něco vědět: Naše náboženství je v jistém smyslu na překladu závislé; na rozdíl od takových muslimů, kteří mohou Boha nejsprávněji oslovit pouze starou arabštinou, my křesťané už jenom ve své bibli máme texty ve třech různých jazycích a neustále se snažíme radostnou zvěst stále znovu nalévat do kadlubů nejrůznějších řečí i kultur. Už třeba jenom vědět, že překlad není přesný otisk slov, ale tvůrčí otisk myšlenek, a že navíc dokonalý překlad neexistuje, je vynikající lék proti fundamentalismu.

Téma překladu však vede ještě hlouběji. Je tu nejen překlad slov a jednotlivých myšlenek, ale celého poselství víry. A nejen slovní překlad, ale nová interpretace. Starokatolický teolog Joris Vercammen v článku Výstavba „nové katolicity" připomíná: „V této souvislosti se mluví o církvi jako o interpretačním společenství nebo hermeneutickém společenství. To znamená, že je třeba poselství evangelia stále znovu aktualizovat, aby nedošlo ke ztrátě spojení s původním dějstvím. Cílem musí být zůstat ve stejném duchu. (...) Na jedné straně musí být poselství interpretováno v konkrétním kontextu, na druhé straně musí zůstat možné spojení mezi církvemi, protože jinak jim hrozí izolace. Proto je mezikulturní sdílení víry tak důležité."

Ještě radikálněji řečeno: Nebudeme-li překládat, a překládat stále znovu do nových kulturních, sociálních, personálních kontextů, tak naše křesťanství ztratí spojení se svými kořeny, a tedy uschne. Originál může zůstat originálem, jen je-li neustále znovu a znovu překládán. Na rozdíl od muslimů my nevěříme, že skutečné boží slovo by bylo možno zakonzervovat - zakopat jako hřivnu z podobenství - v podobě posvátného a neměnného textu v dávno mrtvém jazyce.

Co ale konkrétně znamená toto „překládat"? V oblasti liturgie se přesně nad tím zamýšlí David Holeton v textu Několik poznámek k liturgické obnově, založeném na přednášce z loňského 25. semináře zájemců o teologii Radosti a strasti liturgické reformy. Rozlišuje přitom mezi revizí a obnovou liturgie. Revize, to znamená překládání v užším smyslu, tedy úprava slov v liturgických knihách tak, aby lépe vyjadřovaly smysl originálu. A obnova je pak „překlad" v tom nejširším smyslu, jak o něm mluví Joris Vercammen, tedy nová interpretace křesťanské bohoslužby v kontextu daného místa a doby a okruhu osob, „proměna celého liturgického života společenství a jeho zbožnosti". A tato obnova je vždy obnovou celku - nestačí opravit ten či onen výraz, vsunout nebo vynechat to či ono slůvko: „Liturgická obnova je součástí mnohem základnější snahy o obnovu církve a jejího poslání ve světě. Je nutné mít stále na mysli, že liturgická obnova je spojena s životem každého konkrétního křesťanského společenství a pro ně je určena."