Sanktus

Hymnus sanktus („svatý") je dnes běžnou součástí eucharistických modliteb východních i západních církví, vč. (obnovených) liturgií církví vzešlých z reformace. Jeho zpěv (v nouzi recitace) náleží celému shromáždění, případně zpěvákovi (zpěvákům) a shromáždění. Jako i jiné aklamace to není část určená předsedajícímu. Formálně se dělí na dvě části: vlastní sanktus:

Svatý, svatý, svatý, Pán, Bůh zástupů, nebe i země jsou plny tvé slávy. Hosana na výsostech.

A benediktus:

Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně. Hosana na výsostech.

Biblický základ

Iz 6, 3 - hymnus vložen do úst dvou šestikřídlých serafům: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy."

Zj 4, 8 - bez ustání tak volají čtyři bytosti před trůnem: „Svatý, svatý, svatý Hospodin, Bůh všemohoucí, ten, který byl a který jest a který přichází."

Da 7, 10 - zmínka o nebeských silách

Ž 118, 26 - „Požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu."

Mt 21, 9 - „Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech!"

Dějinný vývoj

V křesťanské antice lze zaznamenat 3 stupně vývoje sanktus:

- Žádné sanktus se nevyskytuje - V nejstarší zachovalé eucharistické modlitbě v Apoštolské tradici (dříve připisované Hippolytovi) sanktus není. Anafora patří k nejstarší vrstvě spisu, který je datován na konec 2. - 5. století; rovněž v původních východosyrských anaforách, jako je anafora Addaie a Mariho, sanktus chybí.

- Sanktus bez benediktus se objevuje v Alexandrii zhruba v pol. 4. stol. (anafora v euchologionu Serapiona z Thmuis; anafora sv. Marka, koptská anafora sv. Basila).

- Benediktus jako přídavek k sanktu má původ v Antiochii 4. - 5. stol. (anafora Apoštolských konstitucí, Jakubova anafora a řada dalších). V této podobě převzaly sanktus velké rity Východu i Západu.

V průběhu středověku došlo k jisté devalvaci hymnu. Ztratil roli aklamace pronášené shromážděním. Kněz jej recitoval potichu. Při slavnostní bohoslužbě jej nadto zpíval sbor profesionálních zpěváků. Tento stav trval až do reformy II. vat. koncilu. Luterská reformace původně sanktus zachovala. Vzhledem k podstatné redukci eucharistické modlitby se z něj stal zpěv před přijímáním. V byzantské liturgii zpívá sanktus sbor či celé shromáždění a kněz se mezitím modlí další část anafory (v římské liturgii to bylo až do reformy obdobně).

Současné užití v ekuméně

Současné užití je široké. Vzhledem k tomu, že se jedná o doslovné biblické texty a vzhledem k starobylému původu (dávno před dělením křesťanů) nejsou s přijetím sanktu problémy. Zpěvem se spojujeme se zástupy, které slaví liturgii v nebi. Mnoho o nich nevíme, bible hovoří v obrazech. Zdá se, že serafové nemají šest křídel proto, aby mohli rychleji létat. K tomu jim stačí dvě, ale dvěma si zakrývají oči, aby neviděli boží tvář, a dvěma se zakrývají, aby nestáli nazí... Benediktus zase přibližuje slavný Ježíšův vjezd do Jeruzaléma, kde slavil hostinu na rozloučenou a kde zemřel, pobýval v hrobě a vstal slavně z mrtvých. Ten Ježíš, který je s námi, když eucharistii slavíme.