Exegetické poznámky k textu o Nanebevstoupení Páně (Sk 1, 3-11)

Po úvodních verších Sk 1,1-2 líčí autor pasáž o nanebevstoupení Páně. Tento text se výrazně liší od stejného líčení, podaného ovšem mnohem stručněji v evangeliu (L 24, 50-53). Patrně zde autor čerpá z jiného pramene (badatelé spekulují o tom, že z galilejského, podle oslovení učedníků ve v. 11).

V daném oddílu je ojediněle zmíněno, že se vzkříšený Ježíš zjevoval v delším časovém období. Interval 40 dní lze chápat doslovně, ale také symbolicky. Důležitá je zmínka ve v. 3, že své učedníky poučoval o království Božím. Důraz je položen na skutečnost, že ten, kdo se učedníkům zjevuje, je totožný s tím, kdo trpěl. Podle originálu Zmrtvýchvstalý dokazuje svou totožnost „mnoha důkazy".

Boží království bylo podle líčení evangelistů nejvlastnějším obsahem Ježíšových kázání. Autor Skutků tedy hledá styčný bod mezi tímto zvěstováním pozemského Ježíše a dalšími událostmi, jak se je chystal vylíčit.

Další důležitá instrukce je učedníkům dána u stolu (a těžko se domnívat, že by autor alespoň nenarážel na společenství při lámání chleba) - totiž zůstat v Jeruzalémě a čekat na naplnění Otcova zaslíbení. Jeruzalém má v textu klíčové místo: v evangeliu musel Ježíš do Jeruzaléma dojít a tam dokonat své poslání. Rodící se církev nyní vyjde z Jeruzaléma a zvěst evangelia bude nesena až na konec země. Důležitost Jeruzaléma zde tedy není geografická, ale především teologická.

Otcovým zaslíbením je pak Duch svatý, jehož seslání podle autora Sk předpověděl již Jan Křtitel a jak bylo zmíněno v L 24,49. Duch bude dále hnací silou děje. Těžko říci, že hlavní postava Sk, Duch Boží, se přece jen poněkud vymyká uchopení našimi lidskými kategoriemi.

Posledním - a nejdůležitějším - příkazem je poté být svědky o Ježíši až na konec země. Je nutné dodat, že tento poslední úkol činil zvláště Dvanácti nemalé potíže. V průběhu další četby Sk se totiž ukáže, že první, kdo museli opustit Jeruzalém pod tíhou pronásledování, nebyli apoštolové, ale diakoni - tedy helénisté. Židokřesťané setrvali i poté v relativním klidu. Byli svědky v Jeruzalémě, ale nikam jinam se příliš nehrnuli. Jako by vzali vážně pouze první část Ježíšovy instrukce. Jakési evangelizační pokusy učinili Petr a Jan, o ostatních nevíme nic. Teprve relativně pozdní apokryfní legendy potom líčily barvitě, jak jeden z apoštolů šel do Indie, jiný do Egypta, ale Sk samé nic takového neznají.

Je ukázáno, že ani v této situaci učedníci ještě plně svému Pánu nerozumí, jejich naděje se stále upínají k politické koncepci obnovení davidovské říše. Proto také jejich otázka. Nebyla nelegitimní, za něco podobného prosí Modlitba osmnácti požehnání. Ale Ježíš takto položenou otázku odmítl s tím, že pouze Otec ví, kdy přijde takový čas. V odpovědi je použita kombinace pojmů „chronos" a „kairos", která byla typická i pro Pavlovo vyjadřování. Lze ji však najít i v jiných antických dílech. Učedníci mají podle Ježíše na práci něco důležitějšího: být svědky o tom, co Ježíš učil a dělal.

Zajímavý je použitý obrat „až na konec země". Exegeté nejsou zcela jednotní v tom, jak jej interpretovat. Někteří v něm vidí volnou narážku na septuagintní znění Iz 49, 6, jiní na ŽŠal 8, 15. Ovšem většina komentátorů se přiklání k tomu, že jde o narážku na dosažení Říma, někteří pak považují za konec země Hispanii, či Etiopii, anebo blíže neurčený konec známého obydleného světa.

Ve vv. 9-11 je líčena vlastní událost nanebevstoupení. Je to jediný podrobný popis, právě tak, jak apokryfní evangelium Petrovo se snaží přiblížit podrobně vzkříšení. Je však otázkou, nakolik autor Sk mohl znát předlohy apokryfních děl a nakolik byl jimi ovlivněn. Nicméně je zjevné, že v této perikopě pracuje autor se slovesy vidění; je použito několik synonymních sloves na poměrně malém prostoru výpovědi (zastřel, zírali, hledíte...). Tato slovesa jsou jinak typická pro apokalyptický žánr. Jistě by se ovšem daly najít styčné body také s událostí Proměnění na hoře.

V. 9 má v kodexu D zajímavé různočtení s použitím teologického pasiva: „Oblak ho vzal vzhůru a byl od nich vzat." Až z dalšího kontextu se dozvídáme, že vzetí je směrem vzhůru. Směr je zde opět teologickým výrokem. Podle tehdejší koncepce světa je nebe (sídlo Boží) nahoře; Ježíš odchází do přítomnosti Otce.

Učedníci nejednají v tomto líčení právě inteligentně. Zírají do nebe. Autor zde poprvé použije své oblíbené sloveso „atenizó", které lze mimo zjemnělého „hledět" přeložit také jako „civět" či „zírat" (používá je dále např. ve Sk 3, 4.12; 6, 15; 7, 55; 10, 4; 11, 6; 13, 9; 14, 9; 23, 1). Zírají tak dlouho, že je nutný Boží nadpřirozený zásah. Poslové, kteří je korigují, jsou označeni jako „dva muži". Nicméně bílé roucho je kvalifikuje tak, že se nejedná o jakési kolemjdoucí, ale právě Boží posly. Anděly - doplní si tradice. Zpráva těchto mužů je učedníkům adresována jako Galilejcům. Proto spekulace, že toto líčení vychází z galilejské tradice. Zvěst učedníkům má velice úzkou spojitost s emauzskou perikopou evangelia (L 24, 13-35). Učedníkům je oznámeno, že Ježíš opouští společenství svých následovníků ve viditelné tělesné podobě. Ale mohou se s ním dále setkávat ve společenství lámání chleba. Zdůraznění tohoto detailu se mohlo stát jedním z pilířů učení o reálné přítomnosti Krista v eucharistii. Z textu samého to však nelze vyvodit. Nicméně je skutečností, že vzkříšený Pán bude nějak se svým lidem přítomen - autor však nehodlal řešit, jak.

Muži upozorňují učedníky, že je čas na důležitější věci, než na zírání do nebe. Ježíš ve viditelné podobě přijde na konci časů - zde text dostává eschatologický rozměr. Nicméně ono mezidobí není vzduchoprázdnem, nastává doba církve.

Z líčení knihy Sk však nevyplývá, že by nanebevstoupení bylo definitivním Božím ústupem ze světa. Naopak. Je předzvěstí Letnic. Duch svatý byl seslán, aby člověk měl daleko intimnější účast v přebývání Boží Trojice.

Literatura k tématu

Fitzmyer, J.A., The Acts of Apostles. The Anchor Bible, New York, 1998, ISBN 0-385-51679-7

Brown, R.E., An Introduction to the New Testament, Doubleday, New York 1997