Sporná věc: lidé na okraji

Má-li se sdružení přátel stát společenstvím nebo dokonce skutečnou obcí, musí jedince sjednocovat něco víc než ideologie a hesla, víc než ideje, programy, kolektivní prožitky. Také víc než rezonance či úspěšně překonané dizonance citu a vůle. Musí je znovu a znovu sjednocovat dílo. A chce-li taková obec nebo i společenství být společenstvím, obcí našeho Pána, obcí shromážděnou "v jeho jménu", nestačí k tomu toto jméno skloňovat, citovat, proklamovat na firemním štítě. Pravdu nutno činit, učí nás Pavel. Obec Pánovu pak sjednocuje dvojjediný čin, vlastně činění: liturgie a diakonie. Právě v bohoslužbě (v širokém smyslu slova) a ve službě druhým se zpřítomňuje "Ježíšova věc" zde a teď, je tam i On "uprostřed". A právě tak se pak děje ten div, že z různosti osobností, charismat, osobních povolání je tu a jedná skutečné a pravdivé MY, nebo slovy Pavlovými "tělo". To platí i o tělu církve. Sloužit jednotě takového těla znamená pak trpělivě sloužit kompatibilitě osobností s jejich přirozenou odlišností, s rozdíly v přístupech, životních osudech. Právě proto si zaslouží obhajobu i to povolání, které někteří z nás vědomě a dospěle přijali jako své vlastní: povolání sloužit "lidem na okraji". Říkám obhajobu, protože toto dílo naši obec spíš štěpí než sjednocuje. Kéž je mi prominuto, že při tom trochu rozvláčně připomenu i širší souvislosti.

Během svých pohnutých dějin přijala ES (církev podzemní? umlčená? mlčící? mloci? romantikové?) několik úloh, za kterými rozpoznala vážný důvod své riskantní existence i za cenu, kterou musela platit tenkrát a platí dodnes. Cíle ES přitom byly a zůstaly cíli církve obecné, v tom se "veřejná" a "podzemní" nijak nelišily. Pracovali pro tyto cíle mnozí na obou stranách této, kdysi užitečné, dnes už jen smutné barikády postavené napříč jedinou církví. Nicméně ti "veřejní" měli při tom ruce svázanější než ti "skrytí": Museli stále ve svědomí řešit dilemata, jak nepopudit nepřátelský stát (ten je byl ochoten živit jen tehdy, nebudou-li vyčnívat nad pokleslý průměr), jak nepopudit představené, více či méně kolaborující ze strachu, že by mohlo být ještě hůř. A tak byli objektivně nuceni - leckteří s velkým sebezapřením, znám takové, rezignovat na ten svěží vzduch, který přivál II. vatikánský sněm do pastorace. Často zavaleni vším možným neměli ani dost příležitosti a času k takové metanoie svého kněžského povolání. Je jen přirozené, že v krizové době se nakonec utíká každý, ať vědomě či nevědomky, ke svým kořenům: ve víře i v návycích získaných kdysi v semináři, ovšem rasantně zjednodušovaným. Tyto kořeny pochopitelně tkvěly v době předkoncilní. Proto leckde trvá doba předkoncilních fundamentů dodnes. Církev však před Janem XXIII. chápala svou pozici i úlohu jinak než její dnešní autentický program. Tehdy spravovala svá stáda opevněna jistotami víry a mravů, chráněna kodexem práv a povinností. Viděli jasně a rozlišeně, kudy vede hranice mezi křesťanem a nekřesťanem, mezi posvátným a profánním, mezi þvlastním\ a þcizincem\ v rámci všeobecně Kristem vykoupených. Přechod mezi "syny světla" a "temností vnější" byl zřetelný už zde na světě dávno před soudem Syna člověka, protože neváhal klást mezi pojmy církev a Boží království rovnítko.

Přesto i před koncilem pracovali mnozí i vně hranic církevní pevnosti takto striktně vymezené. "Člověka na okraji" totiž neobjevila až ES, ale už evangelium, ba proroci Staré smlouvy. Proto netřeba legitimitu pastorace "lidí na okraji" obhajovat, je tu právě tak dlouho, jako jakákoli jiná pastorace. Netřeba snad nikomu připomínat setkání Nazaretského se Syrofeničankou, Kristův rozhovor u Jákobovy studnice, jeho soud nad cizoložnicí či výměnu názorů nad hříšnicí umývající Ježíšovy nohy. Konečně i historické společenství kolem stolu Poslední večeře bylo vším jiným než shromážděním pravověrných spravedlivých. Právě naopak: Láska na dluh, naděje bez opory v osobních kvalitách udělala z včerejšího rybáře Šimona toho Petra, který později upřímně rozpozná svou zradu. A jen díky Ježíšově trpělivé otevřenosti vůči všem bloudícím či nenalézajícím se nakonec neoběsilo ze dvanácti víc než ten jeden - zrady tam přece bylo mnohem víc než ta Jidášova!

Co je misií "okraje", diakonií světu zosobněném v konkrétních osudech lidí, kteří netuší, že jsou bližní? Kdo jsou "lidé na okraji"? Jsou to ti, kteří z důvodů objektivních či subjektivních nemohou využít církevní diakonie v obvyklých církevních strukturách, tj. v rámci pastorace farní či řeholní. Netřeba diskutovat, zda jejich zábrany jsou objektivní či subjektivní, zda jsou překonatelné či jen zdánlivé. Každý, kdo ve světě skutečně žije dnes a denně, ví, že takové zábrany existují a že jsou účinné. Jen nenapravitelným ideologům nebo fundamentalistům mohou připadat bezvýznamné. Pro ty postižené, tj. bázlivé, ztroskotáním traumatizované, ukřivděné, předsudky svázané, handicapované, psychicky labilní, hříchem vlastním či cizím důkladně zotročené, jsou to důvody rozhodující. Důvody tak vážné, že je z církevního společenství těch šťastnějších (anebo laxnějších? méně zraněných? méně zotročených?) v běžných farnostech účinně vylučují.

Jestliže řádný farář má podobných "problémových" (nonkonformních zmatených, zajatců hrdosti nebo chtíčů, mezi desítkami tisíců farníků třeba stovku, je každému zřejmé, že se prostě nemůže věnovat oné jedné toulavé ovci a zbytek těch 99 spořádaných ponechat osudu. I on pochopitelně zná evangelium, ale je to prostě nad jeho síly. Čím se však omluví kdokoli z nás, když v obci snadno okem přehledné, v obci, kde jeden druhému vidí do talíře, v obci důvěrně obcující nenajdou tito hladoví, nahatí nebo uvěznění aspoň v koutku místo pro azyl? Jestliže farář v potu tváře usiluje o smysluplná a řádně fungující manželství všech návštěvníků svých bohoslužeb, bude omluven, nevěnoval-li se s podobnou intenzitou i manželstvím nemocným, iluzivním nebo rozpadajícím se, anebo nemá-li dost času i na lidi k manželství z různých objektivních příčin nedozrálé. Nelze však omluvit, hájí{li si obec ES své pohodlí nebo své existenční jistoty tím, že "lidi okrajové" odmítá ve jménu čehokoli. Církev v podzemí se těmto oblastem společenského života věnovala po desetiletí, přijala to jako jedno ze svých povolání. Některé své legitimní formy angažmá v pastoraci a misii církve obecné může a má ES ponechat ve změněných podmínkách farním nebo diecézním institucím. Nikdo však nemůže ES dispensovat od pastorace, kterou II. vat. sněm církvi výslovně ukládá a pro kterou má ES předpoklady, kdežto veřejné struktury je nemají. Diakonie ES naštěstí nemá onen firemní štít "farářů", proto se jejím službám neuzavírají ani ti, kteří by "s žádnou církví už nechtěli mít nic společného". Kdo v této oblasti skutečně někdy pracoval, ví, jak dovedou být někteří lidé alergičtí na způsob oblékání, tradiční mluvu kněží, ba i na texty bible. Titíž lidé však touží a vděčně přijímají "evangelium za evangelii", radostnou zvěst tlumočenou jazykem netradičním. Titíž lidé dovedou poslouchat Ježíšova přání či rady a realizovat je s dojemnou věrností a statečností. Diakonie církve se přece nevyčerpává právě jen službou svátostmi. Ježíš dokonce sloužil eucharistii právě jen jednou za svůj život. . . Díky Bohu, i nejeden z těch kdysi "na okraji" našel později své spokojené místo v některé z farností, tam se účastní svátostí, ale o to přece vposledku nejde. Jde o Boží království, o nic menšího. A do království - učí nás evangelium - vede cest tolik, že my sami musíme hledat tu svou. Všechny cesty tam jsou cestami pravými, pokud v nich jedná Kristus jako pastýř. A ten jednal na způsob řádný i mimořádný, viditelně i neviditelně. Jedná tak dodnes.

Nač se o tom rozepisovat tak zeširoka, tohle všichni přece podepíší, řekne si leckterý čtenář Getseman. Nepochybuji o takové ochotě podepsat. Jenže cosi tu neklape: Obtíže nastanou ve chvíli, kdy se proklamace má stát pravdou vlastní existence, tváří v tvář konkrétnímu XY. Chápu a beru vážně, že ne každý je povolán právě k zdlouhavé, často neefektivní (nebo aspoň zdánlivě neefektní) a osobně značně riskantní diakonii "okraje". Nicméně není-li každý sám (možná) povolán, měl by aspoň fandit těm povolanějším. Dodnes (po létech!) v duchu ještě slyším výčitky od vlastních vyslovené: Tak jsem třeba musel trpce polykat rozhořčení jednoho spravedlivého, že "XY je přece veřejný hříšník". Zajisté, o hříšníka opravdu šlo. Ale jiní než hříšní zde přece nežijí! Prý "je nutno takového exemplárně potrestat, aby neutrpěla moje pověst". Jako by nebyl XY vytrvale trestán už svým zotročením. . . Jindy jsem vyslechl stížnost, že XZ si všechno způsobil sám - jako kdyby moje hříchy nebo hříchy oponenta měl na svědomí někdo jiný než my sami. Jindy se někdo nahlas obával, že XW bude jiné - možná mne - svádět (jako by v církvi bylo možné jen pohoršení, ale nemožné obrácení). Naštěstí tito kritikové neznají WZ, XX. . . Takové postoje lidí právem vážených, protože v jiných oblastech nezištně sloužících téže církvi mne ovšem trápily a dodnes trápí: je to zákonictví bezohledně lpící na právu, které svírá v hrsti? Je to nevědomé elitářství katarů, jejichž konce byly horší než začátky? Diktuje ty protesty jakési důsledné náboženství, konkurující odpradávna evangeliu Ježíše Krista stylovou čistotou zásad a pouček? Nevím a už se nedozvím. Zdá se mi však pokrytectvím (byť nevědomým), vyznáváme-li se upřímně při smíření ze svých selhání, prosíme o milost - a totéž srdce dovede pohoršeně odsoudit jiné, selhávající shodou okolností v jiné mravní oblasti. Nejen na okraj naší obce, ale přímo do ní smí naše osobní nespolehlivost, nevědomost, závist, žárlivost či co jiného. Vejde se sem a ostatní s námi proto nezruší svou solidaritu, nevzdávají ochotu znovu odpouštět. Všichni známe vděčnost za to, že jsme přijímáni i takoví, jací jsme (nikoli jací bychom být měli). Odkud tedy pramení to nepochopení pro "okraj"? Už nepamatujeme na paradoxy Mk 12, 38-44? Čtěme!

Kéž porozumí každý, kdo se pro Krista rozhodl a byl jím sám bezpodmínečně přijat: Láska trpí násilí nejen od těch, kteří redukují svatodušní oheň na citové vzplanutí či dokonce na otroctví fyziologickým dějům. Láska trpí násilí i tím, že se káže jedním dechem spolu s odsuzujícím nebo nesnášenlivým výrokem zákoníka, farizeje nebo katara. Pak se může stát přímo rouháním Duchu. Povolaných je málo, vyvolených ještě méně. Kdo se však necítí povolán sloužit "okraji", měl by takovou diakonii aspoň podpírat z dálky. I o těchto "maličkých" na okraji říká Ježíš svým: "Nebraňte jim, království je jejich." Mohlo by se snadno stát, že se při Soudu octneme na jiné straně Soudce než tihle problémoví. A možná pak budeme žadonit, aby se za nás tito Lazarové přimluvili - jak známo pozdě.

-j-