Česká hierarchie brání některým kněžím ve výkonu jejich povolání

The New York Times International 8.12.1991

Složité postavení těch, kteří sloužili v podzemí v období komunismu.

Rychnov, Československo

Během uplynulých 40 let totality podzemní římskokatolická církev tiše sloužila vedle přísně střežené oficiální katolické církve. Biskupové podzemní církve tajně vysvětili několik stovek kněží, kteří chodili do svých zaměstnání a večer nebo o víkendech se zúčastnili modlitebních setkání nebo vedli duchovní cvičení. Avšak místo toho, aby v postkomunistické době byli oceněni jako hrdinové, příliš se s nimi v oficiální službě nepočítá. Církevní představení na ně pohlížejí s rozpaky jako na ty, kteří jsou na obtíž. Katoličtí představitelé říkají, že mají pochybnosti o platnosti jejich vysvěcení. Představitelé katolické církve v českých zemích, větší ze dvou částí státu, říkají, že bylo přijato celkem do oficiálních řad asi 65 kněží z podzemní církve. Dvě skupiny podzemí Mezi těchto 65 kněží patří asi 50 těch, kteří patřili do podzemní organizace, jejichž program byl v souladu s vatikánskými ustanoveními. Ale ti ostatní - asi 100-600 - byli vysvěceni "podzemními" biskupy z odděleného, většího hnutí, které nebylo pod kontrolou Vatikánu. Většina z nich se bojí zavržení církví nebo zkompromitování, proto nechtějí být zveřejněni. Fridolín Zahradník je "biskup" z antivatikánského křídla podzemní církve. V této církvi je uznáván jako biskup a je jedním z těch 25 případů, které očekávají vyjádření z Říma. "Kněží v podzemí byli po mnoho let pronásledováni," řekl v jednom interviu ve svém skromně zařízeném domě ve městě vzdáleném 150 km východně od Prahy. "Jestliže nebudou Římem uznáni," pokračoval, "budou opět ve stejné situaci." Dokonce již před r. 1948, kdy se komunisté chopili moci, katoličtí duchovní, kteří se báli nejhoršího, začali připravovat církevní skupinky pro skrytou práci. Později bylo mnoho kněží, biskupů, mnichů i řádových sester uvězněno. Počet praktikujících kněží klesl na 2/3. Nejdůležitější postava v autonomní podzemní církvi byl F. M. Davídek, který byl vysvěcen na kněze běžným způsobem v roce 1945. Tajně byl vysvěcen na biskupa, opět s oficiálním souhlasem v roce 1967. Ale ve stejné době začal žít s ženou, kterou uznával jako svou ženu po několik let, až do své smrti. Rozhovory s několika katolickými oficiálními kněžími prozrazují, že zatímco zpočátku měl biskup Davídek oprávnění z Vatikánu učit nové kněze, Řím postupně začal být znepokojován rozporem "osobní církve", která se vymykala jeho kontrole. V roce 1978 se František kardinál Tomášek, později arcibiskup pražský, vrátil od papeže Jana Pavla II. s poselstvím z Vatikánu. Oficiální církev ve Vatikánu žádala otce Davídka, aby ukončil svou činnost biskupa. Ale podzemí neuposlechlo. Katolická oficiální církev tvrdí, že otec Davídek a ostatní, neoficiální "biskupové", jednají ze své vlastní iniciativy, světí příliš mnoho kněží, kteří jsou málo připraveni. Někteří jsou ženatí, navzdory církevnímu celibátu. P. Miloslav Fiala, mluvčí biskupské konference, potvrdil zprávy, že byly dokonce vysvěceny i ženy v autonomní nevatikánské větvi, všechny v Brně. Otec Fiala řekl, že všechny kněžskou činnost již ukončily. Arcibiskup M. Vlk, který byl jmenován minulý rok arcibiskupem pražským, řekl: "Mnoho lidí udělalo velký kus práce v podzemí." Ale nám v interviu dodal: "Kněží, kteří nebyli právoplatně vysvěceni, nejsou kněžími. To je jasné."

Mnozí zůstávají činní

Veřejná církev tvrdí, že mnozí z nevatikánského křídla zůstali aktivními bez oprávnění. Často vedou duchovní život v malých komunitách (společenstvích). Bratr Zahradník (toto oslovení má nejraději), byl již ženatý, když byl tajně vysvěcen v roce 1968. Protože byl během totality považován za politicky nespolehlivého, mohl pracovat pouze manuálně. V roce 1980 byl na 6 let uvězněn za práci v podzemní církvi. Dnes vyznává věrnost papeži, ale vzdoruje české církevní hierarchii. Očekává rozhodnutí Vatikánu o své budoucnosti. Bratr Zahradník pracuje nyní v místním zastupitelství Rychnova jako ředitel sociálních služeb. Místní biskup toleruje jeho práci mezi cikány a povoluje mu, aby příležitostně sloužil mše v případě, že místní faráři nemohou. Ale žádnou vlastní farnost nemá. Když jsem se bratra Zahradníka zeptal na jeho názor na arcibiskupa Vlka a jeho vztah k podzemní církvi, odpověděl: "Já jsem biskup pracující, on je biskup na ukazování. Můj kříž je ze dřeva, jeho kříž je ze zlata." Bratr Zahradník dále říká, že chce být součástí oficiální katolické církve, ale dodává, že on i jeho kolegové budou ve své pastorální práci pokračovat, ať s povolením, nebo bez něho. "Církev nám nemůže bránit sloužit tam, kde je třeba," řekl. Církevní autority sepsaly jednotlivé případy těch, asi 25 kněží z nevatikánského směru, kteří chtějí být zveřejněni. Tento seznam byl poslán do Říma, kde vatikánská Kongregace pro nauku víry pod vedením J. K. Ratzingera bude každý případ jednotlivě posuzovat. Pro vysvěcené ženy však v církvi místo není.

přeložila H.R.

K ČLÁNKU "ČESKÁ HIERARCHIE BRÁNÍ NĚKTERÝM KNĚŽÍM VE VÝKONU JEJICH POVOLÁNÍ"

V zahraničí publikovaný článek se snaží rozluštit, proč někteří kněží nejsou po 2 letech svobody dosud využiti ve farní pastoraci českých zemí. Snaží se sice o objektivní pohled, ale vedle pochopitelně stručných a tím i zjednodušených postřehů tu najdeme i tvrzení zcela nepřijatelná, anebo zavádějící. Protože službu jednotě církve chápeme za jeden z cílů vydávání Getseman, požádali jsme o vyjádření k článku zdroj "obvykle lépe informovaný" a jeho stanovisko předkládáme spolu s překladem originálu BB. Nejprve nutno upozornit, že článek BB sice vychází z autentického rozhovoru redaktora s F. Zahradníkem, patrně však nebyl v písemné versi autorizován. (FZ by patrně opravil mylný údaj o svém uvěznění - ve skutečnosti od konce srpna 1983 do začátku listopadu l988 - a pravděpodobně by korigoval i skandální tvrzení o údajném konkubinátu F. Davídka, protože jej dobře znal osobně.) 

1. "Složité postavení. . ."

Jde patrně o nedorozumění, resp. nešťastnou interpretaci faktu v podstatě správně konstatovaného. Rozpaky zde skutečně jsou, ale protože dosud chybělo oficiální stanovisko, reagovali různí ordináři různě - od tichého souhlasu až po veřejné zostouzení podzemních kněží. Složité postavení ovšem vůbec netkví v "chybějícím ocenění hrdinství". Kdo z ES by se takového ocenění dožadoval, dokázal by jen, že sám nepochopil roli, do které byl kdysi ordinován. Ordinaci přijímali v ES proto, aby skrytě sloužili. Neznám jediný případ, že by svěcenci někdo sliboval romantiku hrdinů. Důraz se kladl právě na skrytost služby, naděje na veřejnou službu vůbec nepřicházela v úvahu. (Proto také lze podzemní církvi ukřivdit různě, ne však tím, že její kněží nemohou veřejně působit v kostelích.) Jen hodně ješitný naivka by byl ochoten pracovat ve stálém ohrožení existenčním (v případě biskupů navíc v ohrožení života) jen proto, aby byl uznán hrdinou. Leckdo z nás byl státem souzen, rehabilitován, znovu odsouzen a znovu rehabilitován. O titulech hrdinů, zločinců, o poctách i trestech víme své. Skutečnost byla a je zcela střízlivá: Byli jsme povoláni a řekli fiat s vědomím, že jsme a zůstaneme "služebníci neužiteční, udělali jsme jen svou povinnost" (L 17,10). Problém netkví ani v ocenění hrdinství, ani v uzavřených farách. Tkví právě v tom, co popisuje Marek (Mk 9, 28-40): Horlivý apoštol Jan se pohoršuje nad těmi, kdo "v Ježíšově jménu vyháněli démony přesto, že s námi nechodili". Pro některé z veřejně uznávaných katolických osobností od laiků přes kněze až po dnešní biskupy patřilo kdysi k svatosvatým povinnostem práci ES mezi věřícími znemožnit. Neptali se po ovoci, soudili strom ES rovnou zcela kategorickými prohlášeními typu: "XY NEMŮŽE být knězem, proto je podvodník, provokatér, nebo blázen." Nebo: "Žádná řeckokatolická církev neexistuje". . . Snadno dnes každý z nás chápe, že přiznat chybu (anebo i jen nevědomost) je pro takové lidi obtížné, tím obtížnější, čím neomylnější se sami cítí. A zašel-li někdo ve svém tehdejším horlení ještě dál a v zájmu své osobní kariéry se spojil v boji proti podzemí i s StB, může se jí dnes vzdát? Může nebojovat až do hořkých konců? Právě proto, že zdaleka ne všichni ordináři jednali takto, panují rozpaky. Sám znám několik takových, kteří by kněze ES přijali s otevřenou náručí. ES nepotřebuje ani diplomy hrdinů, ani satisfakci (tu potřebují vydat naopak oni provinilci, mají-li uzdravit svá frustrovaná srdce). ES potřebuje, aby její kompetentní autorita mohla pracovat s ostatními biskupy konference ve svorné jednotě cíle, i když cesty k tomu cíli budou odlišné. Zajisté mohou i kněží ES vypomoci kněžím diecézním, budou-li jejich představení zajedno v tom, že je to žádoucí. Nicméně ES měla a má jiný úkol.

2. "Dvě skupiny podzemí"

Netřeba upozornit, ža popis situace v článku BB je přespříliš zjednodušen. V podzemí pracovalo mnoho skupin (zejména řeholních) zcela či téměř nezávisle na ES. Tu a tam si skupiny vypomohly, ale vyvíjely se odlišně a z hlediska jurisdikčního zcela nezávisle. I v samotném rámci ES, původně centralizované, se po desetiletí vnucené izolace skupin vyvinuly různé větve, lišící se pastoračním zaměřením a dnes i spiritualitou. Podstatný omyl vidím jinde: církevně právní situaci ES nelze popsat schématem, které používá článek BB. Především není pravdou, že by se ES postupně vymaňovala z vazeb na Vatikán. Rozumí-li se "Vatikánem" papežská kurie, pak nutno konstatovat, že ES nebyla v dobách nesvobody nikdy podřízena žádné z římských kongregací, ale přímo papeži. Těžko pak mluvit o vymykání a neposlušnosti tam, kde církevně právní vztah neexistoval. Je pochopitelné, že zmíněné obavy vzniknout mohly - a nejen v kongregacích, ale i u tuzemských ordinářů. Nicméně šlo o nedorozumění. Nechci tím naznačit jakousi hru slov: charakteristika vztahů dle článku by se nespravila tím, že pojem "Vatikán" by BB nahradil pojmem "papež". S papežem totiž styk ES udržovala, i když jen nepřímo, tj. prostřednictvím biskupů ve "spřátelené" cizině: návštěva tajného biskupa ve Varšavě či v Berlíně nebyla natolik riskantní jako návštěva v Římě. Pak ovšem patří vrhnout jiné světlo i na údajný pokus "davídkovců" nedbat žádosti kurie, aby "zastavili činnost". Církevní právo říká podrobně, kdo a za jakých okolností může vysvěceného zbavit práva takové svěcení prakticky využívat. Obviní-li pak biskup jiného biskupa, že "jedná z vlastní iniciativy", je to tragikomické. Politováníhodné ovšem je, je-li obviněn F. Davídek z konkubinátu. Nemohu v tomto případě poskytnout bezprostřední svědectví, ale několik osobních přátel FD mi potvrdilo, že domácnost FD vedla po celou dobu neteř FD. Interpretovat to jako "soužití se ženou" je pozoruhodně zlomyslné. Podobně zlomyslné ovšem je tvrzení, že "někteří kněží jsou ženatí navzdory církevnímu zákonu o celibátu". Neženili se navzdory zákonu, jsou ženatí zcela řádně. A nebyli svěceni navzdory zákonu, ale v souhlase s právem církve katolické. Ať tuto pomluvu vnukl reportérovi kdokoli, kéž mu je Pán milostiv: bude se za tato "marná" ( a navíc zlo-myslná) slova odpovídat na soudě božím, protože pokořit se dnes a uznat svůj omyl podobně veřejně je mu příliš těžké. Nebudu dokazovat, zda mají či nemají pravdu ti zástupci oficiální církve, kteří prý soudí, že příprava kněží ES je nedostatečná: Jisté je, že o přípravě nevědí nic víc, než náhodně získané úlomky. Jistě není problém nalézt mezi svěcenci takové, jejichž vědomosti jsou povážlivě chatrné. To však platí nejen o ES, ale i o kněžstvu diecézním. Dělat z toho obecné závěry o kvalitě přípravy jako takové je prostě nezodpovědné. Je ostatně dostatečně známo, jak hodnotil úroveň teologické vědy v litoměřickém semináři např. mezinárodně uznávaný teolog Zvěřina. Nemíním jeho posudek obracet proti litoměřickým absolventům, vždyť nemohu vědět, kteří z nich si teologická studia doplnili dodatečně a kteří naopak zapomněli i to, z čeho kdysi byli zkoušeni. Chci jen připomenout, že podobné generální posudky kněžstva jsou objektivně bezcenné a morálně neodpovědné. Strom se pozná podle ovoce. Aspoň mezi křesťany by mělo mít toto logion uznávanou váhu.

3. "Mnozí zůstávají činní"

Především nevím nic o žádném "neschváleném křídle", protože v určitých dohodnutých hranicích byla činnost ES schválena od začátku, a pokud své pravomoci nepřekročila, nemůže být řeči o "činnosti bez oprávnění". Problém může vzniknout až tehdy, kdy se původní poslání ES opustí a jednotlivec hledá uplatnění v oboru, podléhajícím jurisdikci jiného ordináře než vlastního. K tomu ovšem potřebuje nutně souhlas jak svého, tak dalšího ordináře. Konkrétně to může nastat tehdy, chce-li vykonávat veřejné bohoslužby ve veřejných kostelích, anebo dokonce práva faráře. Takový konflikt je ovšem zcela zbytečný: Je zřejmé, že nejen z důvodů církevně právních, ale z důvodů obecně teologických je takový pokus pošetilostí. Kněz může sloužit veřejně svátostmi jedině jménem kompetentního biskupa, který za veškerou bohoslužbu na svěřeném území (nebo jinak, např. v personálně vymezené oblasti) odpovídá. Bylo by absurdní jednat proti této zásadě, nejde tu zdaleka jen o kázeň v církvi. Proto nechápu, jak vlastně lze "vzdorovat české hierarchii". Lze vzdorovat smyslu svátostného života církve, lze vzdorovat platnému právu, lze vzdorovat svému údělu člověka nedoceněného atd. Ale hierarchii jurisdikčně nevlastní? A jaký smysl má služba vyvzdorovaná, tedy svévolná? "Hospodinu se svévole hnusí". . . Zdá se mi proto, že zvolená formulace situaci zbytečně dramatizuje: Při dobré vůli kompetentních autorit na obou stranách k žádné kolizi nedojde ani tehdy, kdy se jurisdikce obou budou respektovat sensu stricto. Církevní právo má přece vedle funkce represivní i funkci ochrannou. V závěru musím znovu připomenout: Nejen celá církev, ale i samotná ES je skutečnost pluralitní. Nelze proto soudit na celek podle výpovědí jednotlivců, byť výpovědí korektních. Skutečné sjednocení všech proudů v ES i sjednocení s pastoračními záměry církve veřejné je teprve před námi. A nemělo by se zapomínat, že žádný člověk není zcela beze zbytku objektivně informován. Navíc nutno ve vší pokoře počítat i s tím, že jak na straně církve veřejné, tak ES hovoří lidé, kteří žili desítky let pod tlakem, frustrováni křivdami, bezmocí, pomluvami, selháním přátel i vlastním. Je nad síly takového člověka, aby nevědomky či vědomě některé skutečnosti nefiltroval svými prožitky, někdy i komplexy. Proto je třeba zacházet se všemi informacemi moudře, nemají-li se nakonec obrátit proti smyslu toho, oč jde - jak doufám - všem. Nelze přece pochybovat, že BB se chtěl dopátrat podstaty "sporu", naznačeného v nadpise. Snažil se poslouchat pozorně a pokud možno všechny strany. S výsledkem těžko může být spokojen, otazníků mu spíš přibylo. Oběma stranám zřejmě chybí pokoj v srdci. Zdá se proto, že celá církev dluží pokání. Nepudí{li k němu svědomí, ani prapodivné ovoce projevů, měla by k němu nabádat aspoň psychohygiena.

-l-