JEŽÍŠ - KDO JE TO?

O vyprávění biblických příběhů

V jedné známé dětské písničce se zpívá: Ježíšek má děti rád, všechny k sobě zve. Nikdo není vynechán, jeho je každé. Dětem se tato krátká sloka líbí, obsahuje i slova, která povzbuzují důvěru. Musíme se však ptát: setkávají se děti v naší náboženské, křesťanské výchově s takovouto nadějeplnou zkušeností? Mnozí rodiče zdaleka neodmítají vychovávat své děti křesťansky. Ptáme-li se však, co znamená ono "křesťansky", setkáme se se značnou bezradností. "Hlavní věc je dobrý, pořádný člověk" - o tento cíl usiluje svými pedagogickými snahami nemálo rodičů. Se slovem "křesťanský" se však spojuje celá řada vlastních zkušeností ve škole, kostele i v rodičovském domě. Sem patří příkazy a zákazy, jasně ohraničená nauka, konfese, vymezení. Mnozí se skepticky ptají: to všechno máme svým dětem objasňovat? Nestojíme zde před náboženským labyrintem, v němž se vyznají už jen experti? Chápe-li se uvedení do křesťanské víry takto, mají skeptici a pochybovači pravdu. Poznat Ježíše Děti však nemají být nejdříve seznámeny s naukou, nýbrž mají nejdříve nabýt důvěru k učiteli, a ten se jmenuje Ježíš Kristus. Ne systém, ale osoba stojí v popředí. To je jistě lidštější cesta - a také křesťanštější: následuje pedagogiku tohoto Ježíše Krista samotného. Ježíš neběhal Galileou s nějakým hotovým učebním programem anebo s nějakým spolkovým praporem, pro který by sháněl podpisy a přívržence - on do hry vsázel sám sebe. Stát se křesťanskými znamenalo pro první učedníky, pro Ondřeje a Petra, pro Jana a Leviho, setkat se s tímto synem tesaře z Nazareta. Zažili, že tento muž odstraňuje staré a posvátné příkazy, pociťuje-li je v konkrétním případě jako nelidské. Byli při tom, když se obracel k lidem způsobem, který vyvolával údiv mnohých. Slyšeli, že mluví o Bohu tak jako ještě žádný prorok. Stále znovu lidem, kteří se s Ježíšem setkali, vyvstávala otázka: kdo je tento člověk? A právě tato otázka - kdo je Ježíš? - se musí stát otázkou dětí, aby získaly přístup k této osobě a otevřela se jim tím cesta ke křesťanství, což nám umožňuje živé setkání s Ježíšem. Vždyť na rozdíl od mnoha jiných náboženství se křesťanství neodvolává na nějak zjevenou nauku, nýbrž na konkrétní osobu, vstoupivší do lidských dějin, totiž právě na Ježíše. O něm je řečeno, že s jeho příchodem se nám vyjevila Boží náklonnost k člověku.

Uvést do křesťanského náboženství tedy znamená: seznámit s Ježíšem. Jakou cestou zde máme jít? I zde platí zásada, že se děti učí nejdříve na příkladu rodičů. Zakoušejí - v příznivém případě, že Ježíš pro jejich rodiče něco znamená. Děti slyší o Ježíšovi jako o někom, koho otec a matka respektují, komu důvěřují. To se zdá být smysluplnější a přiměřenější než takové první setkání, do jehož centra je stavěno Děťátko v jesličkách. Pro mnohé rodiče sice jsou Vánoce vynikající příležitostí mluvit o náboženství, ale to může zůstat u všeobecného svátečního pocitu, vyskytne-li se Ježíš jen jako þsladké Jezulátko, v jesličkách Děťátko\. Vhodněji se Vánoce zapojí do náboženské výchovy, slaví-li se tento den jako Ježíšovy narozeniny. V popředí přitom stojí slova, činy, celý život dospělého Ježíše. Současně je zachován důvod svátku ve vzpomínce na Ježíšovo narození. Ježíš smí být zakoušen jako þPán\, na něhož se velcí, rodiče, obracejí s láskou a důvěrou. Zprvu to pro dítě není rozumové chápání, není příliš poučováno o Ježíši, spíše vrůstá do samozřejmosti jednání rodičů s Ježíšem. Velmi malému dítěti - asi do čtyř let - lze sotva vyprávět příběhy o Ježíšovi. Stačí, že získá předběžný, pocitově pozitivní obraz Ježíše, který se snad dá několika slovy opsat takto: Ježíš nás má rád, rád má i mne, pomáhal lidem, řekl, že Bůh je k nám dobrý, udělal lidem radost. O něco staršímu předškolákovi můžeme pak již vyprávět i příběhy o Ježíšovi z Nového zákona. To je druhý krok. Přitom platí: mnoho neznamená vždy dobře. Pokusit se předat dítěti mnoho nebo dokonce všechny novozákonní příběhy o Ježíši znamená dítě přetěžovat. Nemá smysl zacházet s biblickými příběhy jako s vyprávěními na dobrou noc: koupit tlustou knihu a předčítat nebo vyprávět každý večer nový příběh. Spíše jde o to, vybrat několik málo příběhů, které vyjadřují Ježíšovu osobu obzvlášť pregnantně, v nichž je skryt takříkajíc "celý" Ježíš. A tento Ježíš musí pro dítě být pochopitelný, ano uchopitelný. Právě tak ti, se kterými se Ježíš setkává nebo o kterých hovoří. Vhodné jsou proto příběhy, v nichž je řeč o Ježíšových setkáních s lidmi, v nichž je cítit, jak velice setkání s Ježíšem tyto lidi fascinuje a proměňuje. Anděl, ďábel, peklo, nebe i démoni - to vše se v oblasti zkušeností malého dítěte reálně nevyskytuje. U mnoha dětí zavádějí tyto pojmy v nejlepším případě do říše pohádek. S nimi se tak může do pohádkového světa odebrat i osoba Ježíše z Nazareta. Nikdo by se pak neměl divit, jestliže větší děti na konci pohádkového období - obrazně řečeno - odhodí Ježíše i náboženství do bedny s hračkami a odloží na skříň. Aby se tomu předešlo, musejí děti Ježíše poznat nejdříve jako jednoho z nás, jako člověka, který je nám bratrem a přítelem. Zprostředkovat takový Ježíšův obraz se může mnohým zdát neobvyklé či nesnadné, zejména naučili-li se věnovat pozornost především tomu mimořádnému, zázračnému, ano božskému na Ježíšově osobě. Ale - mluvili jsme na začátku o pedagogice Ježíše samotného - nezažili i jeho učedníci nejdříve pravého člověka, o kterém byli přesvědčeni, protože viděli, co dělá pro druhé lidi, jak se k nim obrací? Teprve poté, po mnohém potřásání hlavou, po četných nedorozuměních pocítili, že je cosi obzvláštního na tomto muži z Nazareta. Tuto cestu učedníků můžeme od malička umožnit našim dětem, vyjadřujeme-li se tak, že můžeme později navázat na to, co jsme jim přiblížili jako malým. Zlé pro důvěryhodnost by pouze bylo, kdybychom museli později odvolávat něco, co jsme vyprávěli v rozporu s lepším věděním. Jinak bychom měli být také dost otevření, abychom dětem nezatajili případné změny vlastních názorů. Ježíš je náš přítel Sáhněme jen po takovém příběhu, který se hodí dobře k tomu, aby děti seznámil s Ježíšem jako s přítelem. V Markově evangeliu je čtyřmi stručnými verši předávána epizoda, známá všeobecně pod jménem "Ježíš žehná dětem" (Mk 10, 13-16): "Tu mu přinášeli děti, aby se jich dotkl, ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš uviděl, rozhněval se a řekl jim: "Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží. Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde." Objímal je, vzkládal na ně ruce a žehnal jim." Tento příběh se dětem líbí jistě i pro svou dramatičnost: rodiče přinášejí děti, učedníci je posílají pryč, Ježíš je volá znovu k sobě. Důležitější však je, že se v této příhodě projevuje jeden vskutku základní rys Ježíšův: Ježíš se obrací k malým a bezvýznamným. Pro něho nejsou důležití jen velcí, kteří si o sobě myslí: my hýbáme světem. Děti se na tomto příběhu učí, že i ony jsou pro Ježíše důležité a mohou mu důvěřovat. Dostatečně často přece zažívají, že musejí zůstat v pozadí. Že je Ježíšův příklon k malým a na okraji žijícím pro něho charakteristický, zdůrazňuje evangelium na mnoha místech. Pro Lukáše například jsou tehdy znevažovaní pastýři první, kdo se smějí radovat z Ježíšova narození. A s jeho narozením, jak říkáme, započalo království Boží na tomto světě. Tím přicházíme ke druhému klíčovému pojmu: k zajisté důležité řeči o království Božím v našem textu. Navzdory vší vysoké teologii ji dětem zmiňovat nemusíme. Jistě i děti se setkávají s tím, co teologická výpověď o "Božím království" znamená: pokoj a smíření, lásku a zalíbení, naději a důvěru. Zakoušejí tuto skutečnost, cítí-li se bezpečné, jsou-li šťastné. Ovšemže nebudou umět dát tuto zkušenost do souvislosti s tímto biblickým výrazem. Přirozeně směřuje náboženská výchova k pochopení biblické řeči, v níž se odráží skutečnost víry: avšak o teologické výrazy bychom si příliš brzy starosti dělat neměli. Máme-li to uvést na společného jmenovatele: užívání zbožné hantýrky není totéž co víra a zdrženlivé zacházení s náboženskými výrazy není totéž co nedostatek víry. Ježíš patří k Bohu Poté, co jsme na prvním biblickém příkladu viděli, že Ježíš patří k nám, že je náš přítel, postupme o krok dále a věnujme se příběhu, z něhož lze pocítit, že Ježíš patří k Bohu. Lukáš zaznamenává ve svém evangeliu příběh o celníku Zacheovi, k němuž se Ježíš nechává pozvat (L 19, 1-10): Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. Tam byl muž jménem Zacheus, vrchní celník a veliký boháč: toužil uvidět Ježíše, aby poznal, kdo to je, ale poněvadž byl malé postavy, nemohl ho pro zástup spatřit. Běžel proto napřed a vylezl na moruši, aby ho uviděl, neboť tudy měl jít. Když Ježíš přišel k tomu místu, pohlédl vzhůru a řekl: "Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě." On rychle slezl a s radostí jej přijal. Všichni, kdo to viděli, reptali: "On je hostem u hříšného člověka!" Zacheus se zastavil a řekl Pánu: "Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně." Ježíš mu řekl: "Dnes přišlo spasení do tohoto domu: vždyť je to také syn Abrahamův. Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo." Vyprávíme-li tento příběh dětem - pokud možno podle obrázkové bible - může předchozí rozhovor o vlastní životní zkušenosti děti mnohem lépe motivovat k naslouchání. Děti mohou srovnat, jak se s nimi jedná, udělají-li něco špatného, a jak jedná Ježíš se Zacheem. Na tomto porovnání různých způsobů jednání lze rozeznat to obzvláštní na Ježíšově osobě. Následující záznam rozhovoru z jedné mateřské školy ukazuje, jak lze s dětmi hovořit o Zacheově příběhu. Paní Kuhlová (vedoucí katolické mateřské školy v Zornheim bei Mainz): Zacheus je jméno, jako třeba Sabina, Melanie, nebo Tomáš jsou jména. Zacheus byl celník. Celníci tenkrát stávali u městských bran. Něco takového už dnes neexistuje, ale kdo chtěl tenkrát do města, to vidíte zde na obrázku, byla tady brána: a u té brány stáli celníci, tak jako Zacheus tady na obrázku. Ti brali peníze od lidí, kteří chtěli do města. Kdo tedy chtěl do města, musel vždy zaplatit peníze. Ale Zacheus, ten bral od lidí vždy hodně, moc peněz. To od něho nebylo hezké, že bral pokaždé od lidí hodně peněz, a proto neměl Zachea nikdo rád. Znáte jistě taky takové lidi, které vůbec nikdo nemá rád, to se často stává: a bohužel se to často stává i v mateřských školkách. Melanie: Třebas moje sestřenice, Sandra, si hraje většinou jenom se mnou a o moji sestru se vůbec nestará. To si myslím, že není pěkné. Pí Kuhlová: To je doopravdy smutné, ale myslím si, že je dobře, že vidíš, jak to není pěkné, a snad taky své sestřenici potom pomůžeš. Ano, teď už víte, kdo byl Zacheus a že ho nikdo neměl rád, protože lidem u brány bral vždycky moc a moc peněz. Jednoho dne přichází Ježíš do města - najděte to tady na obrázcích. Zacheus, ten chce Ježíše taky vidět. Ale tady u cesty je už moc a moc lidí, a všichni jsou to takhle velicí lidé, ale Zacheus je malý, ten Ježíše vůbec nemůže vidět, a tady si myslí, co teď budu dělat, já bych chtěl Ježíše taky tak rád vidět. A tady dostává dobrý nápad. To vidíte tady v knížce. Jaký že to dostal nápad? Sabina (Malenie) Tomáš: On šplhá na strom. Pí Kuhlová: Šplhá na strom. Tam může Ježíše dobře vidět. Tady jde Ježíš okolo a vidí Zachea sedět nahoře na stromě: a Ježíš říká Zacheovi: "Zachee, slez rychle z toho stromu, chtěl bych jít k tobě domů. Chtěl bych k tobě jít na návštěvu a najíst se s tebou." Zacheus rychle šplhá ze stromu a Ježíš s ním jde do jeho domu. Sedají si spolu ke stolu: a Zacheus, ten má radost, že konečně jednou přišel někdo k němu na návštěvu, že bude konečně jednou mít přítele. A lidé, kteří vidí Ježíše u Zachea, ti říkají: "Co to má znamenat? Ten Ježíš jde k Zacheovi? Právě k tomu zlému Zacheovi, který bere každému moc peněz - a k nám, k nám dobrým lidem vůbec nepřijde? Tohle ale na tom Ježíši není k pochopení!" A ti lidé se hněvali a zlobili. Když potom Ježíš a Zacheus spolu jedli, říká Zacheus: "Ježíši, já mám takovou radost, že jsi ke mně přišel, že ses stal mým přítelem. A já jsem si slíbil, že se polepším, že se stanu lepším, dobrým člověkem. A chtěl bych těm lidem, od kterých jsem vzal moc peněz, ty peníze zase vrátit. - Co si myslíte o tom příběhu? Jak se vám líbil? Sabina: Dobře. Pí Kuhlová: Co pak dělal ten Zacheus? Sabina (Melanie): Bral lidem moc a moc peněz. Pí Kuhlová: A bylo to od něho dobré nebo to od něho bylo špatné? Tomáš: Špatné! Melanie: Ne moc dobré! Pí Kuhlová: Ano, a jak se mu proto vedlo? Měl přátele anebo neměl žádné? Tomáš: Žádné přátele. Melanie: Ježíše teď dostal za kamaráda. Pí Kuhlová: Získal za přítele Ježíše. To se ti líbilo, Melanie. A co si myslíš o Ježíšovi, že zašel právě k člověku, kterého neměl jinak nikdo rád? Tomáš: Myslím, že to je určitě dobře. Sabina: Já taky. Pí Kuhlová: A co se vám na tom tak líbí? Tomáš: Že se stal dobrým člověkem, ten Zacheus. Pí Kuhlová: Co myslíš, proč se stal dobrým člověkem? Tomáš: Kvůli Ježíšovi, protože našel přítele. Tento rozhovor o Zacheovi může být dalšími otázkami rozveden a prohlouben: Neměl Ježíš strach jít k tomu lumpovi Zacheovi? Nebojí se řečí a posměchu přihlížejících lidí? Jak to, že se Ježíš vůbec tak zvláštně chová? Jak mohl nabídnout Zacheovi své přátelství, i když se Zacheus ještě nepolepšil? Je-li dítě ještě příliš malé pro takové úvahy, lze zůstat jen u příběhu: otázky lze položit při pozdějším opakování. Do odpovědí na tyto otázky pak patří: v Ježíšovi zakoušíme, kým je pro nás Bůh, jak se k nám chová a s námi setkává, v Ježíšovi je Bůh sám přítomen a činný. Proto je Ježíš schopen zachovat se k Zacheovi tak překvapivě. Příběh o Zacheovi je tedy vhodný, protože je otevřen pro další výpovědi o Ježíšovi, které vedou hlouběji k tajemství jeho osoby a ukazují nám, že Ježíš, náš přítel, náleží k Bohu. Ježíš uzdravuje a pomáhá Zázraky znamenaly a znamenají pro mnohé důkazy pro Ježíšovo božství. Zbožní lidé prezentovali Ježíše vždy rádi jako velkého divotvůrce. Zázraky - říkává se - jsou nejmilejšími dětmi víry, ukazuje se v nich přece, co všechno Ježíš zmůže. Naše otázka zní: jak působí vyprávění o divech na děti? V jednom rozhovoru paní Kuhlová vyprávěla o svých zkušenostech z mateřské školy. Uvedla dva příklady. Jako prvý: mluvili jsme s dětmi o příběhu zázračného rozmnožení chlebů. Reakce velké části dětí vypadala takto: myslely si: "ten Ježíš je ale dobrý kouzelník". Něco podobného jsme už viděly i v televizi. A já si myslím, že jistě není Ježíšovým záměrem platit u dětí za kouzelníka.

Pak druhý, rozhodující rozhovor, který nás také - s ohledem na naši praktickou práci - silně ovlivnil. Paní Kuhlová uvádí: Matka jednoho dítěte z mateřské školky mi vyprávěla zážitek ze svého dětství: Vyprávěli jí totiž v raném dětství zázrak vzkříšení naimského mládence. Krátce nato zemřel její dědeček. Jako dítě si pak myslela: vzkřísil-li Ježíš mládence naimského, který pak mohl žít dál, pak jistě přijde i teď a probudí mého dědečka opět k životu. Ježíš však nepřišel. Dítě tak bylo Ježíšem velice zklamáno. Dnes jako dospělá říká, že potřebovala velice, velice dlouhý čas, aby zpracovala zklamání, které ve vztahu k Ježíšovi cítila. Tím se ozřejmuje, že tyto příběhy, příběhy o zázracích, které se vyprávějí dětem, mohou mít dalekosáhlé důsledky, jež mohou být zpracovány až později v dospělém věku, kdy je člověk schopen samostatné reflexe biblických příběhů. Dospěli jsme v naší školce k názoru, že zázraky mohou velmi dobře zmást děti v jejich názorech. Ne všechny děti ovšem reagují zmatením - mnohé děti příběh jednoduše přijmou, jakmile je však dovyprávěn, opět ho zapomenou. Existují vůbec zázračné příběhy, které lze vyprávět dětem v tomto věku? Paní Kuhlová k tomu říká: ano, vyprávěli jsme našim dětem v mateřské škole například příběh o slepém Bartimeovi a udělali jsme zkušenost, že je zapotřebí vysvětlit závěr tohoto příběhu. Otázku, zda Bartimeus skutečně může znovu vidět, jsme ponechali otevřenou. Důležitější se nám zdálo dětem sdělit a ozřejmit, že Bartimeus udělal s Ježíšem dobrou zkušenost a že se stal Ježíšovým přítelem a že chce jednat jako Ježíš sám s láskou k bližním. Musíme tedy správně nahlédnout, které zázračné příběhy vyprávíme. Mají snad děti Ježíše poznat jako supermana, kouzelníka anebo prince z pohádky? Biblické příběhy mohou být přílišnou "akčností" zbaveny svého vlastního smyslu: právě tak málo jako do pohádky se z bible smí přestylizovat ve sbírku dobrodružných příběhů. V této souvislosti se zdá být vhodný stručný teologický odkaz k chápání zázraků. Zázraky jsou znameními ustavující se Boží vlády. Činí slovo lásky a přízně zakusitelným a hmatatelným. Pro lidi Ježíšovy doby stála v popředí mimořádnost zkušenosti, nikoli mimořádnost samotného dění. Naše dnešní cítění staví toto pořadí právě na hlavu. Víra vlastně nepotřebuje žádné zázraky: spíše se tomu, kdo věří, otevírá smysl zázraků. Chceme-li tedy zůstat u původního a autentického chápání Nového zákona, nutí nás to přímo navázat na dojmy té doby, nikoli na to, co dnes bije do očí jako nevysvětlitelné. "Uzdravovat, napravovat, pomáhat, činit lepším" - to jsou pojmy, které jsou lepší a výstižnější než ono neosobní "konal zázraky". Zázraky jako zkušenosti Boží blízkosti vedou na cestu k Bohu, k následování, tak jako slepého Bartimea, který prohlédne, a jak stojí na konci Markova vyprávění, následuje Ježíše na jeho cestě (Mk 10,52). Spektakulární řeči o divech na přírodě, kříšení mrtvých nebo dokonce vymítání démonů patří pro děti do skřínky s náboženskými jedy, ať již jsou náboženské zkušenosti jimi vyjadřované jakkoli podstatné. Vodítka pro práci s biblí Získali jsme nyní několik vodítek pro práci s biblí. Nač by se tedy mělo při vyprávění příběhů o Ježíšovi dbát?

- Vyprávět vlastními slovy je lepší než předčítat. Pokuste se vést s vaším dítětem rozhovor, nepoužívat pouze předem formulovaný text. Každý zná vlastní dítě a ví, jaké formulace budou pochopeny a jaké ne.

- Vyprávějte v přítomném čase, tedy: "Ježíš uzdravuje Bartimea" namísto "uzdravil ho". Zní to živěji, aktuálněji a ukazuje se tím, že Ježíšovy uzdravující činy lze zakusit i dnes. Biblické vyprávění chce víc než jen informovat o minulosti.

- Právě u vyprávění o zázracích byste měli zdůraznit onu zvláštní událost, nepřikrášlovat, nevyzvedávat vedlejší věci. Podstatné je, že Ježíš posiluje toho, kdo mu důvěřuje. Už evangelisté chtěli vyprávěními o zázracích dodat svým čtenářům odvahu v současných těžkostech.

- Vysvětlujte ty výpovědi, které jsou pro dítě důležité a mají souvislost s jeho světem: teologicky mohou být významné třeba i docela jiné výpovědi.

- Líčení, která dětem působí strach - právě v oblasti Ježíšova utrpení a smrti byste měli vypustit či zjednodušit. Odpověď na otázku smrti Jako příklad pro to ještě jedna možná odpověď na otázku Ježíšovy smrti vhodná pro děti: Ježíš měl mnoho přátel, lidí, kteří mu naslouchali, když vyprávěl o Bohu, svém Otci, lidí, kterým pomohl a dokonce lidí, kteří s ním chodili, aby mohli zůstávat neustále s ním. Ti všichni od něho slyšeli, že Bůh má rád i lidi od jiných odstrkované, opovrhované, opuštěné, a zažili, jak sám Ježíš s těmito lidmi býval, sedal si s nimi za stůl a stával se jejich přítelem. S nemocnými jako Bartimeus, s celníky jako Zacheus; a také s dětmi. Prožívali, jak Ježíš těmto lidem pomáhal a přinášel radost od Boha, a radovali se z toho. Byli však i lidé, kteří se nad Ježíšem pohoršovali, kteří byli jeho nepřáteli. Mnozí totiž nemohli pochopit, jak může Ježíš dělat něco takového: bývat s lidmi, které druzí neviděli rádi, kteří byli v nenávisti anebo kterých se druzí báli. Lidmi, o nichž se myslelo, že je ani Bůh nemá rád, že jsou zlí. Anebo jako děti: jsou malé a nedůležité - jenom vyrušují. Ale tak to není, poněvadž Bůh přece chtěl, aby Ježíš prokazoval svou lásku všem lidem. Ježíšovi nepřátelé ho proto neměli rádi: měl by se raději starat o ty dobré, ti si to zasluhují, tak si to mysleli. Když je někdo nemocný nebo v nouzi, vede se mu tak proto, že je zlý. Ježíš si to ale nemyslel. Proto se vůdcové židovského národa velice hněvali. Když Ježíš přišel na velikonoční svátky do Jeruzaléma, zajali ho Římané. Ti tenkrát obsadili a ovládali židovskou zemi. Byli vždy nedůvěřiví, když měl někdo kolem sebe mnoho lidí, přátele, učedníky, lidi, kteří šli s ním. Mysleli si pak: snad to bude nějaké povstání a my už nebudeme v této zemi pány. Když byl Ježíš zajat, byli mnozí, kdo o něm lhali a říkali o něm špatné věci. A nikdo, kdo by měl odvahu a řekl o něm něco dobrého. I jeho učedníci měli strach. A tak byl Ježíš postaven před soud a odsouzen: k smrti. Jeho trest byl tenkrát obvyklý: smrt na dřevěném kříži. - Ještě jednou: nevyprávějte nic, o čem víte, že byste to jednou museli odvolat.

- Nevzbuzujte dojem, jako by k tématu Ježíš existovaly úplně vyčerpávající výpovědi, jako by pár teologickými výrazy bylo možné uchopit tajemství jeho osoby. Děti mohou pocítit, že i pro rodiče zůstávají otevřené otázky, to udržuje jejich zájem bdělý. V posledních letech se k mnoha jednotlivým biblickým příběhům objevily obrázkové knížky a seriály. Vyprávět a naslouchat příběhům na základě takových ilustrací je pro děti a rodiče přijemnější, dělá víc radosti a méně se toho opomene. Samozřejmě se musí mezi nabízenými obrázkovými knížkami a dětskými biblemi vybírat. A konečně se ukázalo, že děti naleznou lepší přístup k těm příběhům, které mohou samy dále ztvárnit - tedy malovat, modelovat nebo nalepit koláž, případně i převyprávět nebo, když se k tomu třeba ve školce naskytne příležitost, také si zahrát. Sblížit se s příběhy o Ježíšovi má pomoci sblížit se s Ježíšem - to je cíl. Při všem, co děláme, se naše snahy o náboženskou výchovu dětí nesmějí zvrhnout v cosi namáhavého. Evangelium je oblažující a osvobozující zpráva. Děti se mají na Ježíše těšit. To mají odkoukat na nás a od nás. Podaří-li se to, udrží se v dětech živá otázka: Kdo to vlastně je, ten Ježíš?

přeložil J.S.