Maria

Evangelické otázky a pohledy - Pozvání k rozhovoru

(Dokument Lutherského úřadu Spojené evangelicko-luterské církve v Německu, 1982)

1. Evangeličtí křesťané před otázkou Ježíšovy matky

Maria neprávem zapomenuta

"Maria není pouze katolická, ale i evangelická. Protestanté na to snadno zapomínají. Maria však je Ježíšovou matkou, je mu blíže než nejbližší učedníci. Nový zákon ukazuje s velkou lidskostí tuto blízkost, aniž by zamlčoval Ježíšův odstup od Marie." (Evangelický katechismus pro dospělé.)

Maria, Ježíšova matka, není v Novém zákoně zmiňována sice často, přesto však vícekrát v různých souvislostech. Kromě několika "historických informací" o Marii zde nalézáme - zvláště v Lukášově vyprávění o Ježíšově dětství - něco jako biblický obraz Marie. Církve, jejichž normou je Písmo sv., nemohou nečerpat z těchto biblických výpovědí. Nadto nemůže být Ježíšova tělesná matka bez významu pro lidi, kteří vyznávají Krista, protože v Ježíši Nazaretském našli definitivní zjevení Boží vůle a podstaty. "Maria je matka Ježíšova. Je to bytost lidská nikoli nebeská. Jako člověk a jeho matka je svědkem jeho pravého lidství, ale i jeho původu v Bohu." (H. Küng)

Maria ve společných křesťanských dějinách víry

Poselství, které nacházíme v Písmu svatém, k nám přinesl proud tradice téměř dvoutisíciletých dějin křesťanské církve. Nedbat této tradice s jejím bohatstvím i jejími břemeny by bylo odtržené od života a navíc sektářské. Právě z této celé křesťanské tradice víry si nelze Marii odmyslet. Je to zřejmé i za hranicemi kruhu přesvědčených křesťanů v širokých vrstvách obyvatelstva - svědčí o tom velkolepé památky křesťanského umění s jeho zobrazeními Marie. V prvních 1500 letech společného křesťanstva hrála mariologie a úcta k Marii stále větší roli. Evangeličtí křesťané nad tím nemohou zavírat oči, musí ovšem celou tradici měřit evangeliem. Ekumenický rozhovor o Marii Dnes patří asi tři čtvrtiny křesťanů ke katolickým církvím (římskokatolická, pravoslavná, starokatolická), v jejichž zbožnosti, bohoslužbě a teologii má Ježíšova matka větší či menší význam. Dokonce v reformačních církvích, zvláště anglikánské, jsou proudy, v nichž se pěstuje mariánská úcta. Protože se Maria stala v katolictví silnou identifikační postavou, jsou protestanté naopak mariánsky zdrženliví. Tak to však z uvedených důvodů nesmí zůstat. Symbol víry pro ženy a matky Maria získává pro mnohé křesťany bezprostřední význam i nehledě na dosud zmíněná biblická, církevně historická a ekumenická hlediska. Právě mnohé ženy nacházejí v ženě Marii snáze příklad života v důvěře v Boha než v některých biblických postavách - mužích. Maria ukazuje, že se život z Boží milosti a v následování Ježíše může příkladně projevit stejně dobře u žen jako u mužů. Reformační církve si na základě svých dějin nemohou nechat "Marii" náhle předepsat. "Avšak nebojácné zhodnocení a ocenění by už bylo ekumenicky velkým přínosem."

Evangelická úvaha

Evangeličtí křesťané stojí nyní před úkolem najít pochopení Ježíšovy matky, odpovídající kritériu biblického poselství, promýšlející bez předsudků církevní tradici a zůstávající věrné pravdě. I ve vztahu k římskokatolické mariologii a mariánské úctě platí: "Všechno zkoušejte, všeho dobrého se držte." (1 Te 5,21). Ne každá mariologie a každá úcta musí církve dělit.

2. Maria v Novém zákoně

Maria věřící Maria je zobrazena jako ta, která říká ano k vůli Boží: "Hle, jsem služebnice Páně, ať se mi stane to, o čem jsi mluvil." (L 1, 45). Je určena k tomu, aby byla zvláštním nástrojem Božím, totiž matkou syna Božího. Neoslavuje však sama sebe, ale Boha. to je zřejmé z jejího chvalozpěvu Magnificat (L 1, 46-55). Bůh shlédl na "ponížení své služebnice". (L 1,48). Maria ví, že se před všemohoucím a milosrdným Bohem nemá čím vykázat. "Od nynějška ji budou blahoslavit všechna pokolení" (L 1,46) ne kvůli jejím zvláštním přednostem, které by si byla už přinesla, ale proto, že je vzorovým příkladem všech těch, které blahoslaví Ježíš (M 5,3): "Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je nebeské království." Mariino ano k vůli Boží není nutno chápat pouze jako pasivní, trpné přijetí toho, co od nás Bůh žádá. Mariin postoj jistě charakterizuje otevřenost pro Boha, ale dynamická. Jak ukazuje Magnificat, je Maria otevřená pro Boha, který prohlédne lidskou pýchu a nespravedlnost a přivede ji k pádu. Tím se sama staví do Božího pohybu, který chce na zemi prosadit spravedlnost a lásku. Mariin postoj víry je zřetelný i v naslouchání Božímu slovu a v jeho zachovávání (L 2, 19.51) a konečně v tom, že patří ke společenství ukřižovaného a vzkříšeného Ježíše (J 19, 25-27, Sk 1,14). Křesťanská víra je formována křížem. To lze vyčíst i na Marii. Svého prvorozeného přivedla na svět v chudobě (L 2), před nástrahami krále Heroda musela mladá rodina utéci do Egypta (Mt 2). Maria měla poznat, že Ježíš je znamením, jemuž budou odporovat (L 2, 34-35). Nakonec stála pod křížem svého umírajícího Syna (J 19,25). Přitom není Maria idealizována. Nejprve svému synu a jeho poslání nerozumí. Její cesta k víře jde ohroženími (L 2, 35.48n; Mk 3,20n; Mk 3, 31-35 par; L 11,27n; J 2,4).

Předobraz církve

V tomto biblickém obrazu Marie jsou počátky toho, že se Maria bude v následující době chápat jako předobraz církve, a to dvojím způsobem: jako vzor i jako zrcadlový obraz. Jako vzor tím, že Mariina víra je příkladem pro církev. Jako zrcadlový obraz tím, že církev promítá na Marii ideální představu sebe samé. Takovéto projekce nelze zcela vyloučit, je však nutno dbát, aby našly normu a meze na biblickém obrazu života z Boha v následování Ježíše. Takto obrazně chápe tradice Marii při výkladu dvou nejasných biblických míst: J 19, 15{17 a Zj 12.

3. Společné křesťanské dědictví: Panna a matka Boží

Velká úcta k Marii u reformátorů

Reformátoři byli kritičtí k mariánské úctě, jak ji viděli v církvi své doby. V kázání z 8. září 1522 vidí Luther riziko mariánské úcty v tom, "že se Maria postaví výše, než se to má. . . a Kristus je tím umenšován", v tom, "že se srdce obrátila víc k Marii než ke Kristu samému". Na základě Nového zákona, jehož poselství si osvojili podle zásady "pouze Ježíš Kristus", "pouze milost", "pouze víra", striktně odmítali všechny tendence k Mariině spoluvykupitelství a jejímu zbožštění. Jinak si reformátoři Ježíšovy matky velmi cenili a přijali starocírkevní učení "o panenské Matce Boží". Zde je třeba zmínit zvláště Lutherův výklad Magnifikat z r. 1521. I evangelicko-luterské vyznavačské spisy zůstávají věrny starocírkevnímu učení o Marii: je Panna a Matka Boží. (. . .)

6. Hlediska k evangelickému pojetí Marie

Je nutná větší nepředpojatost

Požadovat evangelickou mariánskou zbožnost či dokonce mariánskou úctu by bylo umělé nebo zákonické. Výpovědi o Ježíšově matce v Novém zákoně však ukazují, že otevřený, nepředpojatý postoj k Ježíšově matce beze všech předsudků, dokonce určitá mariánská zbožnost dobře zapadá do rámce protestantismu. A co více: Připomínka Marie by mohla zdůrazněně poukázat na mnohé aspekty lidství a víry. þMaria nemá žádnou důstojnost sama ze sebe. To však neznamená, že nemá vůbec žádnou důstojnost, nemluvě ani o christologickém deficitu, který vzniká tam, kde se ignoruje nádoba, skrze niž přišel Kristus do světa. To, že touto nádobou byla žena, je pro víru důležité. . .\ (Walter J. Hollenweger, Ave Maria, in: Erfahrungen der Leibhaftigkeit, München 1979).

Mariánský minimalismus obvyklé evangelické zbožnosti je pro nás ovšem daným východiskem. Odpovídá částečně nebezpečím, viditelným v mnoha podobách římskokatolické mariologie: upadání do blouznění a spekulací, lehkovážné zacházení s historickou pravdou, promítání všech možných přání na Marii a zatemňování ospravedlnění pouhou vírou pro Krista. Zneužití nás ovšem nezbavuje otázky, jak má vypadat správné užití. Dalším důvodem mariánského minimalismu v evangelické zbožnosti je to, že protireformace 16. a 17. století byla částečně prováděna ve jménu Marie. Maria byla spojena s antiprotestantskými emocemi. Uvědomit si tyto pochopitelné bloky je prvním krokem k jejich odbourání. Prostor pro potenciální evangelickou mariánskou zbožnost Lze souhlasit s tím, že þMarie nepatří ani tak do teologie, jako do meditace\. (L. Vischer). Prostor pro tuto meditaci je v rámci života církve při četbě Písma sv., v rytmu církevního roku, v bohoslužbě, v církevním umění a hudbě.

1. Novozákonní texty, v nichž se mluví o Ježíšově matce, potřebují důkladnější promýšlení a častější bohoslužebné užití. Jedná se o texty: Mt 1, 16-2; Mk 3,20n; Mk 3, 31-35 (par. Mt 12, 46-50; L 8, 19-21); Mk 6,3n (par. Mt 13, 55-57; L 4, 22-24); L 1, 16-2; L 11,27n; J 2, 1-12; J 6,42; J 19, 25-27; Sk 1,14; Ga 4,4 a snad Zj 12. V modlitbě církve a také v kázání měl vždy důležité místo i Mariin chvalozpěv Magnifikat (L 1). K těmto textům je třeba přibrat i biblická místa, v nichž se zdůrazňuje Boží mateřskost (např. Ž 17,8; 36,8; 57,2; 61,5; 63,8; 91,4; Př 8, 22-31; Mdr 7, 21-30; Sir 24, 1-31;Iz 42,14; 49, 14-17; 66, 12-14; Mt 23,37; (L 13,34).

2. Důležitým prostorem připomínky Marie v průběhu církevního roku je doba adventní a vánoční. "Biblická postava Marie nachází v evangelické zbožnosti své místo ve spojení s událostí Vánoc". V adventních a vánočních chorálech v EKG se tedy často zpívá o Ježíšově matce. Oblíbeny jsou i hry u jesliček a jesličky samotné. Zde je Maria nejen nepostradatelná, ale i zvláště zdůrazněná. Památku Marie je třeba vidět v rámci památky svatých. Paralelu k římskokatolickým dnům svatých nabízí Evangelický jmenný kalendář, zavedený r. 1966 Evangelickou církví v Německu. V něm najdeme tři biblicky podložené svátky Marie, které jsou vlastně svátky Kristovými: 2. únor: Uvedení Páně do chrámu (Hromnice) - srv. L 2,22nn 25. březen: Zvěstování Kristova narození - srv. L 1,26nn 2. červenec: Navštívení Panny Marie - srv. L 1,39nn Znovuoživení těchto Mariiných svátků lze očekávat pouze v kontextu památky celého "zástupu svědků" v Evangelickém jmenném kalendáři.

3. Při bohoslužbách jsou - vedle čtení Písma, kázání a chorálu - dvě další místa pro připomínku Marie. V první řadě je to Apoštolské a Nicejskocařihradské vyznání víry. Obě zmiňují Ježíšovo narození z Panny Marie. A pak také lze zmínit Marii v modlitbách - v žádném případě se však nelze obracet s modlitbou přímo k Marii. Ve Všeobecné evangelické modlitební knize a v Luterské agendě I jsou k Mariiným svátkům uváděny kolekty, v nichž je zmiňována Ježíšova matka. Např. ve Všeobecné knize kolekta ke dni Navštívení Panny Marie: "Všemohoucí Bože, který jsi s Pannou Marií učinil veliké věci a učinil ji matkou svého Syna: Dej, ať i my se v pokoře otevřeme tvému slovu a přijmeme s pravou vírou tvého Syna, který s tebou a Duchem svatým žije a kraluje navěky." V Lutherské agendě I je k 25. 3. následující mariánská kolekta: "Bože, který jsi svého Syna nechal stát se pro nás v životě Panny Marie člověkem: Dej nám, abychom ho, jehož jsi poslal v našem těle, poznali a přijali ve víře v našeho věčného Spasitele, který s tebou a Duchem svatým žije a vládne po všechny věky věků." Všechny tři svátky mají v Agendě i vlastní introit, kolektu, čtení ze Starého zákona, epištol, verš s halelujah, píseň dne, evangelium a prefaci (Ke Zvěstování:\. . . dal jsi ho světu za Spasitele skrze Pannu Marii, která ho, tvého jednorozeného Syna, počala z Ducha svatého a porodila jako věčné světlo světa. . .\). Ve společné agendě luterských církví v USA jsou čtyři mariánské svátky, kromě už zmíněných i 15. 8. þMary, Mother of our Lord\. V eucharistické modlitbě při Večeři Páně lze Marii zmínit v rámci eschatologického výhledu. Např. v návrhu liturgické komise Reformované církve ve Francii stojí: þProsíme o tvou laskavost k nám všem; dej nám podíl na věčném životě spolu se svědky tvého lidu, s Petrem a Pavlem a ostatními apoštoly, Marií a věřícími všech dob.\ 4. A konečně může evangelická mariánská zbožnost najít potravu v širokém spektru církevního umění a hudby. Mariánská umělecká díla se nacházejí především v evangelických chrámech z předreformační doby. U vyobrazení Marie je však třeba dbát vždy toho, aby Maria zůstala ve vztahu ke Kristu a nebyla oslavována sama. V církevní hudbě lze uvést např. Magnificat J. S. Bacha. Spolu s ostatními biblickými postavami a þsvatými\ je Maria pro křesťana vzorem víry, příkladem křesťanského života, znamením Božího milosrdenství, odrážející se v životě člověka. O Marii platí zvláště, co o svatých platí obecně: þO ctění svatých učí naši, že se má na svaté pamatovati, abychom se posilnili ve víře, vidíme{li, jak se jim dostalo milosti a jak jim bylo skrze víru pomoženo; pak také, aby si lidé brali příklad z jejich dobrých skutků, každý podle svého povolání.\ (Pozn.: Dokument zde cituje text CA XXI, který je ve vydání v Kalichu pod čarou.) Výrazem přiměřené lidské odpovědi na Boží slovo není Maria exkluzivně, protože jsou i jiní lidé, patřící k þoblaku svědků\ (Žid 12,1). Všechny takovéto příklady Boží milosti a života z víry jsou užitečné a nemají v evangelickém zvěstování a výchově přijít zkrátka. Křesťané, jímž je mariologie a mariánská zbožnost cizí, v principu nic nenachází, pokud je Ježíš středem a kritériem víry. Připomínka Panny Marie, odpovídající Písmu svatému, však může evangelium ilustrovat a akcentovat. Marie je pro křesťanskou víru ilustrativní, nikoli normativní. Maria může křesťanskou existenci osvětlit, nikoli konstituovat. Za tohoto předpokladu může být Ježíšova matka pomocí ve víře i evangelickým křesťanům: Vždyť Maria podtrhuje lidské teplo radostné zvěsti a ukazuje, že na ni lze odpovědět celým životem. "Všechno chválení Marie je v církvi Kristově podle smyslu zcela výhradně chválením Boha a chválení Krista. Neexistuje však žádné chválení Krista, Božího Syna, který se stal člověkem, v němž by se nemuselo mluvit i o Marii, jeho lidské matce, neexistuje žádné křesťanské chválení Boha, v němž by se nemuselo mluvit o Marii jako jediné mezi všemi ženami, kterou si Bůh ve své milosti vyvolil a učinil ji mocí svého Ducha matkou svého Syna. V tomto smyslu patří Maria nutně do evangelia a tím i do středu katecheze církve."

Prof. Dr. Ulrich Wilckens, zemský biskup, Lübeck 1988