Monitor

Prohlášení

Při setkání se zástupci Biskupské konference ČSFR, jejím předsedou Mons.
F. Tondrou, oběma předsedy národních sborů biskupů panem kardinálem
J. Ch. Korcem a Mons. Mil. Vlkem a za přítomnosti Apoštolského nuncia
Mons. G. Coppy, jsme v bratrském otevřeném rozhovoru došli k závěru,
který i já přijímám: v naší nové situaci po jmenování sídelních biskupů
není možné mimo jejich jurisdikci nic zákonitě vykonávat.
Je mi zřejmé, že i můj postoj může být jen jeden: v bratrské spolupráci
s ostatními biskupy napomáhat rozvoji života církve u nás. Pokládám to
za tím závažnější, že posvátná Kongregace pro nauku víry pokládá moje
biskupské svěcení za platné.
V tomto duchu prosím, nabádám a žádám všechny, kteří patřili do tzv.
skryté církve a udělali tam i velmi cenné služby, aby v nové situaci přijali
v celém rozsahu spolu se mnou - pokud tak ještě neudělali - rozhodnutí
Svatého Otce ve věci tajných svěcení tlumočené Kongregací pro nauku
víry a uznávali každý za svého zákonného představeného svého diecézního
biskupa a jedině s ním řešili všechny své záležitosti, zvláště otázky svého
svěcení a eventuálního začlenění do církve.

V Olomouci 20. 10. 1992

Prohlášení podepsali kromě ordináře ES také Dr. František Tondra, Peter
Dubovský S.J., Ján Ch. kard. Korec, Miloslav Vlk a Giovanni Coppa.

Komentář k "Prohlášení"

Skutečnost, že ordináři ES bylo předloženo na vůbec prvním setkání s BK
takovéto předem připravené prohlášení, nesvědčí o taktu biskupské konference.
BK se odvolává na "rozhodnutí Svatého Otce", ač dobře ví, kolik
je v tom polopravdy a kolik jejího vlastního přání. Bylo to ostatně zřejmé
už tehdy, kdy pochvalu svatého Otce tajným strukturám nechtěli někteří
z biskupů publikovat. Přitom rozhodnutí o tom, že budou příslušníci ES
převedeni pod diecézní biskupy, učinila sama a nikoli Svatý Otec. Také
Kongregace pro nauku víry předkládala v této otázce varianty a nikoli hotová
rozhodnutí. Je teď naprosto zřejmé, oč vlastně komu v celém jednání
opravdu šlo a co jen předstíral.
Ordinář ES ustoupil na nejzazší možnou míru. Podle ultimáta předloženého
mu kard. Korcem před zástupci obou sborů konference se zříká všech
svých práv. Diecézní biskupové si tak na sebe vzali odpovědnost za velmi
mnoho: za větší počet kněží a jáhnů, o jejichž práci téměř nic nevědí a vědět
ani nechtěli. Uvidí se, s jakými nabídkami přijdou. Zda budou respektovat
koncilem uloženou povinnost dialogu se svěřenými bratry v úřadě i s laiky
svěřenými do pastorace, jak to je už léta v ES běžné. Jak využijí speciální
charismata jednotlivých příslušníků ES, zda jim umožní pracovat s lidmi na
okraji církve, ke kterým byli legitimně povoláni. Zda upustí od absurdního
a nemravného požadavku reordinace a podobných "řešení", která odporují
svědomí většiny příslušníků ES. (Nejnověji se vedle opakování všech svěcení
hovoří dokonce i o "eventuálním začlenění do církve", což si lze vykládat i
jako by někteří pokřtění a bezesporu katolicky věřící lidé členy církve dosud
z rozhodnutí vyšších míst nebyli. Jistě je to jen stylistická chyba pana
kardinála. Ale nevypovídá snad také o něčem vážnějším?)

Brzy uvidíme, zda sídelní biskupové opustí iluzi o "normálních poměrech"
v církvi, přestanou s pokusy restaurovat náboženský folklór z dob nejen
předkoncilních, ale i předválečných (měli by si znovu pozorně přečíst, co
uvedl kard. Beran na koncilu o situaci církve v Československu) a věnovat
se misii v našem masivně pohanském území. V misijním území jsou paláce
a zlaté kostýmy spíš na obtíž než ku prospěchu věci a také evangelizace má
jiná témata než v zemi, kde je křesťanská kultura čímsi každému samozřejmě
vlastním. ES vyvinula misijní metody, Konference je odmítla. Jen Bůh
může rozsoudit, co při tom vedlo diecézní biskupy mocněji: potřeba konečně
jednou něco vyhrát, touha po monopolu, strach či pastorační ohledy. "Černého Petra" případu ES drží nyní diecézní biskupové.
Příslušníci ES představovali a představují přinejmenším alespoň relativně
poslušnější část katolického presbyterátu v naší zemi. Církev budovali a
budují, ač jim z toho neplynul žádný majetkový ani jiný prospěch: vždy se
živili a živí prací vlastních rukou a mozků, nebudují si ctihodné společenské
posty. Lze to dokumentovat i tím, že nic nepodepsali StB (na rozdíl od
některých členů biskupské konference), že se vždycky obešli bez služebnictva
ve svých domácnostech a také v politice zůstávají svobodně nezávislí i
tehdy, kdy někteří biskupové k nemalé veselosti sekulárních diváků rychle
mění své vyvolené politiky podle toho, kdo u nich vyhrává volby.
Příslušníci ES obstáli v minulosti, snad obstojí i nyní. Na řešení, které bude
odporovat svědomí prostě přistoupit nesmí. Raději vyčkají. Je zcela reálné
očekávat změny jak v biskupské konferenci (v souvislosti s dělením ČSFR),
tak ve Vatikánu.
Vzniklá situace je darem, který pomáhá vyčistit se od balastu vlastních
představ a být vděčný za své bratry a sestry, které jsme dostali. Poslání
lze znemožnit, bližní a společenství nám nikdo vzít nemůže. Věříme, že ES
je dílo Ducha svatého a takové se nepodaří zničit žádné moci, byť by se
zaštiťovala čímkoli. Totéž naštěstí platí i o veřejné části téže jediné církve.
Je však smutně zákonité, že útok proti ES se vede právě zpochybněním
svátostného života, který je zdrojem síly. Síly temnoty dobře vědí, kde mají
způsobit chaos, jak vnést spory do nitra člověka i mezi lidi navzájem. Ti,
kteří destruktivnímu nátlaku již podlehli, o tom mohou vypovídat (a občas
tak opravdu dělají) a pomoci je jim možné už jen velmi těžko.

Pavel