Konkrétní spirituální práce

Úvodem:

PhDr. Felix Maria Davídek se v únoru 1964 vrátil na podmínku ze svého čtrnáctiletého vězení (odsouzen byl na 25 let), odkud jej museli doslova "vyhodit", jelikož důsledně trval na tom, že o podmíněné propuštění žádat nebude, aby dal najevo svůj nesouhlas s protiprávním postupem soudních orgánů ve věci jeho obžaloby. Nežli jej vystrčili za vrata věznice, vnutili mu do jedné ruky kufr, ve kterém hrkal kartáček na zuby a pár osobních potřeb, do druhé jízdenku do Brna. Nastoupil do vlaku jedoucího právě na opačnou stranu. Měl za povinnost neprodleně se ohlásit bezpečnostním orgánům a najít si co nejdříve zaměstnání. Ani jedno, ani druhé neudělal a zaměstnání si našel, až sám potřeboval. O svém návratu nám řekl: þKdyž jsem šel po těch čtrnácti letech z chrlického nádraží kaštanovou alejí, přemýšlel jsem o tom, kde má kněz domov. . .\ Navštívil své nejbližší přátele a zjišťoval možnosti kněžské práce v podmínkách tehdejšího omezení. Jak pokrýt potřeby Božího lidu a jak jej směrovat do budoucnosti, měl promyšleno se svými vězeňskými spolubratry už v kriminále. Hned druhý den po svém návratu požádal o spolupráci paní Ludmilu Javorovou, kterou dobře znal už z doby před svým zatčením, předával jí své práce v rukopise anebo jí je diktoval přímo do stroje. Následující text s názvem: "Konkrétní spirituální práce" je z podzimu roku 1964. Dost jasně vyjadřuje prostor myšlení, ve kterém žil, který jej obklopoval i znepokojoval.

Josef Javora

Skutečnost - realita jsoucna - je v mysli křesťana často, a neváháme říci až chorobně často rozdělena. Bůh a svět stojí proti sobě - "čínská zeď" mezi oběma. Svět je jako nepřátelské území, které má všechny znaky záporu: Tam se nesmí, tam by křesťan přišel o život! Avšak tato psychologie, ať už pramení odkudkoliv, je trapně neuvážená. Vůbec se necítí a nebere na vědomí, že svět je dílo Boží, že v něm byl Ráj, že právě do světa stvořil Bůh člověka, aby vládl všemu stvořenému, zatímco člověk z něj prchá, proklíná jej jako špatný a nechává v něm vládnout ďábla a jeho pomocníky. Nakonec se před nimi chvěje, ukrývá se jim, zavrtává se do jakýchsi katakomb, které ovšem nejsou vytesány ve skále, ale vyhloubeny v prostředí daleko jemnějším - v nitru současného lidstva. Zároveň však prosí úpěnlivě Boha, aby nebyly zavírány chrámy, pronásledováni kněží, diskriminováni věřící atd. Pohoršuje se nad úpadkem mravů, chce, aby za něj - za toho, který vlastně utekl z bojiště - učinil Bůh zázrak a pobil vojska všech Filištínských, Hunů, Tatarů a jak jim všem říkáme. Tato psychologie je tragicky neuvážená. Výsledek známe. Takto pochopené náboženství však nikterak nemůže posvěcovat pozemskou skutečnost, realitu přírodního řádu. Proto se ona pozemská skutečnost nakonec obrací proti člověku i proti Tvůrci. Bůh chce skutečně kralovat, avšak toto království mu není připravováno. Křesťané z něho dobrovolně emigrují, anebo se nechávají vyhnat. Tragikomedie je v tom, že nechceme posvěcovat a přetvářet ta místa, která dočasně obýváme, místa, kde se zápasí o víru, naději a lásku - Vírou, Nadějí a Láskou, místa, kde žijeme svou mocnou touhou Parusie, příchodu Krista. Jen z nedonošenosti náboženských idejí pramení odvaha získat nebe, aniž se křesťan odvážil získat svět. Jde{li o apoštolát, obrazně řečeno, ještě nyní není odsouzeno schéma: přijít, stanout, určit vyšší a nižší a postavit onu "čínskou zeď" - jak už bylo řečeno - mezi Boha a svět. Avšak apoštol nemá za úkol přijít a "hodnotit" vyšší a nižší. Apoštol nemá za úkol přicházet jako stavitel "čínských zdí". Jeho úkol je úplně jinde: PŘIJÍT, ZBOŘIT ZDI A POSVĚTIT. Posvětit Ráj, odkud se Bůh vzdálil, posvětit onu říši prostoru, času, hmoty a ducha, odkud byl Bůh dočasně "vyhnán". Toto je a bude vždycky většinou práce se třtinou, s knotem uhasínajícím, práce únavná a piplavá, která, nekoná-li se s láskou a radostně, nemůže mít úspěch. Tuto práci nemůže vykonávat člověk malomyslný, náladový, očekávající rychlý úspěch, prospěch či vyznamenání. Nemůže ji vykonávat člověk čekající na slávu a na hodnosti, chtějící vidět plody své práce, člověk netrpělivý, zatrpklý, neinteligentní, nechtějící se modlit, plakat s plačícími a radovat se s radujícími, neznající teorii vinařské praxe, pracující jako nájemce, amatérsky, panovačně, lenivě, diletantsky, bez řemesla, soustavného cviku, odbornosti, nezištně; člověk nezískávající soustavně stavovské ctnosti vinařovy, ctnosti apoštolské, nezískávající a neosvědčující je všude: v práci, ve vězeních, v ranách, v nebezpečí smrti, v nebezpečí na moři, v nebezpečí na cestách, v nebezpečí od lotrů, v nebezpečí od lidí stejné víry, v nebezpečí od lidí vlastního národa, v nebezpečí mezi pravými i nepravými bratry, v námaze, v nočních bděních, o hladu a žízni, v postech často, v zimě a nahotě, v denním návalu lidí, v péči o církev (2 K 11, 23{28). Od takové práce odchází, kdo nežije jistotu služebníka neužitečného, že na něj pracuje ten, který všechno tvoří i udržuje. . . Apoštol není fantasta, člověk exaltovaný, nereálný, stavitel vzdušných zámků. Počítá s příchodem Pána - s Parusií, proto má úkol: PŘIJÍT, ZVĚSTOVAT, POSVĚTIT. Celá jeho psychologie má být zaměřena na skutečnost NEPOSVĚCENÉHO JSOUCNA a na vše, co v sobě lidstvo nese jako dědictví Adamovo i ono obecné dědictví "vyhnání z Ráje". Proto také nejprve posvěcování vlastního života, a tím všeho toho, co je mimo nás - totiž celého stvoření, tj. všeho, co padlo s člověkem. Proto posvěcování člověka, aby s ním a skrze něho znovu příroda povstala.

Převzato z brněnského Proglasu, revue pro politiku a kulturu č.7/92 str. 1-2. V témže čísle se dotýká problematiky ES Jiří Hanuš v článku "Skryté světlo, mlčící ticho".

Nakladatelství Proglas také připravuje vydání monografie Petra Fialy a Jiřího Hanuše o Felixi Maria Davídkovi. Kniha má vyjít na přelomu roku 1992/93. Je ji možno objednat na adrese: Proglas, Mendelovo nám. 1a, Brno, PSČ 603 00.