Homilie Bernharda Häringa

na 5. neděli velikonoční 1993

Sk 6, 1-7 1 P 2, 4-9 J 14, 1-12

Tři čtení vybízejí jako chór k věřícímu, důvěrou naplněnému pohledu na situaci církve v dnešní České republice. První čtení nám vypráví, že v prvokřesťanské církvi v Jeruzalémě existovaly oprávněné stížnosti. Společně hledali řešení, které se však velmi brzy ukázalo být mnohem spíše řešením nouzovým. Pro církev došlo k celosvětovému otevření. Druhé čtení z prvního listu Petrova celou církev vede k tomu, aby si připomenula, že výchozí bod našich úvah a celkového pohledu nebyl snad kněžský stav, nýbrž uvědomění si celé obce, ano, celé církve, že "jste královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal do svého světla". Evangelium pak nám říká v jakém směru a základním zaměření se chápeme a naplňujeme naše jedinečné společné povolání - s vírou a důvěrou v Ježíše, který nám ukazuje Otce a cestu k Otci, ano, je sám naší cestou a jasně nám říká, že od nás čeká něco neslýchaně velkého. Situace v Jeruzalémě: řecky mluvící noví křesťané z diaspory mají pocit, že jsou hrubě přehlíženi, že se dost nevychází vstříc jejich potřebám. Nejdříve vedení církve spatří naléhavou sociální službu: cizojazyční křesťané musejí být zaopatřeni stejně dobře jako Židé, především je třeba věnovat více pozornosti jejich vdovám. Pro tuto úlohu je ke všeobecné spokojenosti zvoleno sedm osvícených mužů s otevřeným srdcem a vysvěceno pro svůj úřad vkládáním rukou apoštolů. Nastalo však velké překvapení pro všechny. Těchto sedm jáhnů, služebníků chudých, se ihned prokázalo jako Duchem naplnění služebníci slova božího. "Štěpán, plný milosti a síly, činil divy a znamení v lidu." "Nikdo se nemohl postavit moudrosti a duchu se kterým mluvil." Skrze těchto sedm "boží slovo rostlo a počet učedníků se rychle množil". Štěpán se jedinečně přesvědčivým způsobem stal svědkem svou krví. Stará garda synagogy se tváří v tvář vlivu těchto mužů rozhněvala a pronásledovala je podle svého. Následek: mužové, kteří měli nejdříve odpomoci naléhavé nouzi, se stali velkými pionýry misie mezi pohany. Filip (jeden z nich s řeckým jménem jako Štěpán) pokřtil prvního Etiopana a brzy nato založil církev v Antiochii, sestávající téměř výhradně z pohanokřesťanů, kde byli učedníci nazváni křesťany. Ze správné odpovědi prvotní obce na citelnou nouzi se stala jedinečná nová evangelizace. Sotva lze také pochybovat, že těchto sedm mužů jako Filip samozřejmě slavili eucharistii tam, kde založili nové církve, a starali se o to, aby v každé, i nejmenší křesťanské obci byla pravidelně slavena eucharistie. Církev zůstala církví Dvanácti, byla však právě tak i církví "sedmi" a všech, kteří se k nim ve víře a hlásáním víry připojili. Přitom se pohanokřesťané stejně jako dřívější křesťané ze židovství sami chápali podle svědectví 1. listu Petrova jako "svaté kněžstvo, lid náležící Bohu". Vy, milé sestry a bratři, můžete nejlépe sami načrtnout paralely k vašim zkušenostem víry během dob pronásledování s tajně vysvěcenými kněžími. Sotva přitom vyvstane rozdíl mezi těmi kněžími, kteří žijí celibátně, a těmi, které ze síly svátosti manželství naplňuje také více síly pro jejich riskantní službu pronásledovaným a pohrdaným obcím křesťanů.

Opravte mě, pokusím-li se v dalším s vámi hovořit o vašich zkušenostech, pokud je vidím jako velké obohacení pro církev: Mnohem bezprostředněji než dříve jste zakusili, že sám Ježíš Kristus s Vámi slaví společenství stolu a všechny vás přijímá do své radostné zvěsti. Kněz, který s vámi slavil eucharistii, nebyl v žádném smyslu vyvýšen nad vás. Nestál v cestě zkušenosti, že s vámi slaví sám Kristus; naopak vás celou svojí situací a postojem odkazoval na Ježíše. Také jste to při vašem rozjímání evangelia a při výměně zkušeností víry zažili: "Jeden je náš mistr, Kristus." Slavení eucharistie v malých společenstvích, která byla ochotna ke svědectví víry i s nemalými riziky, vám dalo intezivní zkušenost, že jste všichni společně "lidem božím, svatým kněžstvem, povoláni do podivuhodného světla Kristova". Nikdy jste nebyli "masou", ale cítili jste se být sourozeneckým společenstvím, každý a každá byl nazýván svým jménem. Ani stopa anonymity. Dospěli jste jak možno nejblíže zkušenosti prvokřesťanské večeře Páně: společenství stolu, které je současně společenstvím solidarity, shromáždění kolem Krista, který se prokázal jako solidární s námi, nesl všechna naše břemena a raduje se s námi. Prožili jste živoucí integraci víry, náboženské oslavy a života. Neučili jste a neučili jste se "mimo život", jak dnes zní častý nářek. Vaše víra a vaše slavení bylo životné. A proto potom vaše eucharistické zkušenosti spoluurčovali váš celý život. Opravdu - že jste žili jako eucharistické společenství a solidární společenství a že jste se stále znovu pokoušeli tak žít ještě lépe, není žádná "nehoda", která by se v církvi stala, nýbrž šance, nabídka pro celou církev. Dovolte mi srovnání se situací církve v Číně. Tam existovaly dvě formy "podzemní církve". Na jedné straně obce v každém ohledu poslušné vatikánských pokynů se svými v každém ohledu Římem povolenými svěceními: ty se musely, pokud to bylo možné, stáhnout do podzemí. Přitom se pevně držely všech římských tradic včetně latinské řeči celé liturgie. Na druhé straně biskupové a kněží, zvolení čínskými církevními obcemi a přinejmenším zčásti také zcela veřejně vysvěcení. Vůči Petrově službě jsou zcela věrni. Měli nemalé těžkosti udržet transparenci jak vůči komunistickému režimu, tak vůči Římu a Římem jmenované domácí hierarchii. Nejen komunistický režim, ale i mnozí věrní čínští katolíci nepovažují již za slučitelné s důstojností velkého kulturního národa, aby jeho biskupové byli jmenováni Římem. Ani tato situace by neměla být chápána jako nehoda, ale jako šance a výzva odříci se centralismu, který nemá žádnou oporu v Písmu svatém a celé tradici prvních křesťanských staletí, a stojí velmi v cestě pokroku ekumenismu. Nechtějí, aby se vytvořily "precedenty". Ale takto by se vůbec tyto příležitosti a výzvy chápat neměly. Jsou ozdravnou šancí na znovuustavení struktur, které nejlépe odpovídají prvotní církvi, tradici a zdravým vnitrocírkevním vztahům, odpovídajícím nejlépe principu subsidiarity. Jde o základní právo každé křesťanské společnosti přehledné velikosti chápat se a utvářet se radikálně eucharisticky. Nejde přitom žádným způsobem o něco proti biblicky podloženému charismatu celibátu. Naopak, svobodně zvolená a svobodně dodržovaná bezženskost pro boží království odpovídá stavu prvotní církve, kde vedle ženatého Petra byl celibátní Pavel. Svědectví svobodně zvoleného celibátu má své intregrované místo vedle a se svědectvím těch, kteří žijí v manželství a rodině s pohledem na své povolání ke svatosti. V obou cestách jde o svědectví evangeliu, o odevzdanost božímu království ve službě bratří a sester. Bez váhání se odvažuji prorokovat, že se celá církev již v blízké budoucnosti bude utvářet a chápat především jako eucharistická církev. Věrnost odkazu a mandátu Kristovu, který chce, aby jeho církev byla utvářena eucharisticky, bude stát zcela v popředí. Eucharistická církev bude církví sloužící, pokornou, církví radostné víry a sourozeneckého ducha, v mnoha směrech smířenou a smiřující církví. Přitom po všech vašich zkušenostech máte zvláštní poslání. Zůstat mu věrným vyžaduje především také oběť a odvahu. K tomu nám dnešní evangelium z Jana 14. kapitoly říká cosi zcela zásadního: "Vaše srdce ať je beze strachu. Důvěřujte Bohu a důvěřujte mně." (J 14,1) "Znáte cestu." Je to Kristus. Nejde o to znát každý krok a celý hotový plán pro budoucnost. Ve všem a především však jde o to znát Otce, zprostředkovaného poznáním, milujícím poznáním Ježíše. On pro nás přece je pravdou, cestou a životem. Když se zcela soustředíme na to, abychom byli v milujícím poznání Ježíše a Otce a v radikálním ANO k jeho plánu spásy, smíme očekávat cosi velikého od sebe, svého společenství a své církve. Nechceme přece prosazovat své plány, předvádět se svými výkony. Chceme se však svěřit Bohu. Připusťme, aby nás oduševnil jeho svatý Duch. A budeme se divit tomu velkému a pozoruhodnému, když On působí. Budeme se také divit a děkovat, že On v nás skrze nás působí a skládá svědectví. Ježíš o sobě říká: "Otec, který ve mně zůstává, koná své dílo." S důvěrou se odevzdejme působení jeho Ducha, a tak bude i v nás a skrze nás Otec konat "své skutky", pokračovat ve svém plánu spásy. Každé slavení eucharistie je milost a výzva zůstat v Kristu a nést tak ovoce v lásce, dobrotě radosti, pokoji. Modleme se dnes zcela zvlášť, aby se církvi všude ve světě dařilo zaručovat všem křesťanům, všem církevním společenstvím, i těm malým, základní právo na pravidelné slavení eucharistie. Žádný lidský zákon, žádná pouze lidská tradice tomu nesmí stát v cestě.

z němčiny přeložil JaS