Jste zde

Jak budovat Evropu po pásu komunismu?

Rozhovor s Oliverem Clementem, profesorem Pravoslavného teologického institutu sv. Sergeje v Paříži, uveřejněný v italských novinách L AVVENIRE.
Vytvářejí se po pádu komunismu mezi Východem a Západem nové vztahy? Čím se tyto vztahy vyznačují?

Konec intelektuálního a náboženského útlaku ve východní Evropě a svobodný pohyb osob, knih, názorů s sebou nese stále větší sjednocování Evropy. V současné době jezdí profesoři ze Západu učit do Moskvy, Petrohradu nebo Kyjeva; Rusové a Rumuni se zúčastňují setkání na Západě, nemluvě o Polácích, které stejně jako Čechy a Maďary není možné připočíst k Východu, ani k Západu. Evropu bychom nikdy nepochopili bez Dostojevského a Solženicyna. Jistě, východní Evropa je plna chaosu, spojeného se zaváděním demokracie a tržní ekonomiky a s křečemi, které vyvolává invaze podřadné americké kultury. Ale tento chaos nebude trvat věčně, a my můžeme napomoci k jeho překročení například tím, že budeme na Východě šířit praktiky a zákonitosti právního státu. Východ, čerpá-li ze svého dlouhého utrpení, nám může přinést svědectví života a smyslu, tak potřebného pro Západ, odsouzený k melancholii a k třeštění tržní civilizace.
Jak si představujete dialog mezi evropskými církvemi?
Tento dialog je navázán v komisi Světové rady církví "Víra a řád", na jejíž práci se plně účastní i katolíci. Dalším místem je Konference evropských církví (KEK) sdružující protestanty i pravoslavné, která také udržuje kontakty s katolickými bratry. Ale tento dialog zůstával až dosud příliš zaměřen na eklesiologické problémy zajímající jen specialisty. Je zapotřebí mluvit o životě, nebo lépe - neboť křesťané mnoho mluví a nikdo už je neposlouchá - je třeba svědčit.
Stále více se reálně prosazuje sekularizovaná společnost, v níž stoupá počet lidí zasažených požitkářstvím a z pocitu nicoty vycházejícím cynismem. Z druhé strany pozorujeme nárůst popularity asijské mystiky a pseudospiritualit New Age. Stále větší počet evropských křesťanů si uvědomuje základní jednotu, ve skutečnosti mnohem patrnější a nebezpečnější, než bychom si mysleli, mezi americkým Bábelem a islámským monolitismem myšlení. Bude proto zapotřebí, aby se západní církve, intelektuálně lépe vyzbrojené, vzdaly veškerého proselytismu ve východních zemích a pomohly nezištně pravoslavným církvím, které vyšly chudokrevné z období krutého pronásledování trvajícího půl nebo tři čtvrtě století. Kéž by pravoslavné církve v sobě překonaly úskalí svodů, nedůvěry a pýchy, která vyjadřuje, jak doufám, jen obrovský komplex méněcennosti. Kontakty "zdola" a kontakty mnichů sehrají v tomto dialogu podstatnou roli. Tento dialog by se měl odehrávat v ovzduší oboustranné výměny, do níž "západní" přinášejí výzkumy z oblastí exegeze a katecheze, zkušenosti týkající se vztahu mezi církví, státem a sekuralizovanou společností. "Východní" bby měli přicházet se svým smyslem pro liturgickou a osobní kontemplaci, bse svým celostným teologickým viděním člověka, s ikonou a teologií krásy. Každá církev musí jít druhé vstříc vyznáním svých vlastních hříchů. Jestliže bude rozhodnuto, jako naznačil Pavel VI. v roce 1974, že západní koncily uspořádané ve druhém tisíciletí jsou "všeobecnými koncily" jen latinské církve, bude třeba připravit po dlouhém přerušení opět opravdový VIII. ekumenický koncil křesťanského Východu i Západu, který by uvedl do shody rozhodnutí týkající se doby, kdy byly kroky konány jednostranně. Ale nechtějme jen snít. V bezprostřední budoucnosti by bylo nutné společně obnovit mír v bývalé Jugoslávii!
V dnešní době kapitalismus v Evropě "všechno spolknul". Je to model, který nese riziko, že se stane "totalitárním" . . . Kapitalismus opravdu "všechno spolknul". Proto musí být podrobován kritice a uváděn do rovnováhy. Ruští náboženští filozofové počátku tohoto století, kteří jsou dnes v Rusku postupně vydáváni, otevřeli cestu obnoveného personalismu. Zdá se mi, že i Jan Pavel II. dosvědčuje stejnou cestu. V moderní společnosti a jejím etickém či duchovním systému se začínají projevovat tři dimenze: bezpodmínečná úcta k lidské osobě, potřeba přerozdělování v rámci celé planety a ekologické vědomí. Tyto dimenze je nutno zakomponovat do ekonomických mechanismů; je však nutné je začít prožívat osobně a v malých skupinách, v dobrovolném omezování se, přátelství hlubokém souznění s přírodou, v angažovanosti za jejich mikrorealizaci v "třetím světě". Už nemusíme mluvit, musíme tvořit, protože můžeme tvořit. Technika se už nemusí stát naším osudem. Předpokládá sílu zbavenou ducha (a Ducha), abychom získali klíč k dosažení naší vlastní moci.
Jak bude křesťanství působit v příštím století? Obnoví se nebo zanikne?
Tuto otázku by mohl odpovědět jen sám Bůh (a ani ten ne, neboť lidskou svobodu není možné přirovnat ke svobodě loutek na provázku a Bůh není výrobcem loutek). Mohu vyjádřit jen názory vzešlé z určitých pozorování, ale také přání, snů, tedy nejistoty.
Domnívám se, že zanikne křesťanství založené na systému strachu, mocenských
požadavcích a sexuálních obsesích. Rovněž zanikne křesťanství
interpretované jako pietistický a intelektualistický systém, jinak se stane sektou v historii lidstva. Toto odumření s sebou přinese zhroucení nebo radikální revizi institucionálních struktur, folklórních bizardností, atd. Nebo jinak, opakuji, bude křesťanství zakonzervované v sektářských baštách, vzbuzujících zájem jen u archeologů.
Křesťanství se smrtí a vzkříšením znovuzrodí obnovené prohloubeným chápáním evangelia a tajemství Krista a Ducha, a bezpochyby se také obohatí setkáním s nekřesťanskými náboženstvími. Uveďme si několik rysů, které to zdůrazňují: eucharistická eklesiologie, primát místní a všeobecné církve jako služba společenství sesterských církví; sociologie "diaspory" (ve smyslu rozptýlení i setby. . .).
A pak jsou tu další otázky a úkoly: protiklad "Boha nade všemi bohy" a Boha ukřižovaného, radikální revize tradiční koncepce prvotního hříchu a "gnostického" přístupu k "pádu", abychom se vyhnuli neshodám mezi vírou a vědou; modlitba za všeobecnou spásu; smysl pro vzkříšení celého lidstva v Kristu; duchovní a proměňující přístup ke kosmu a erosu; syntéza dvou pólů - náboženského a lidského, z nichž jeden vzešel z Indie a klade důraz na jednotu a druhý semitský, zdůrazňuje jinakost - syntéza díky prostupování se v tajemství Trojice, v níž se sjednocuje Jeden i Druhý.
Věřím z celého srdce v budoucnost obnoveného křesťanství neoddělujícího již "svátost oltářní" a "svátost bratrství", náboženství otevřenosti a krásy, podněcující celé společenství křesťanů milovat zemi jako svátost, vydechující Duchem "dárcem života", lásky a svobody.
Pokud se týká historického popisu tohoto křesťanství, nepřestane kolísat mezi nejsubtilnějšími formami mučednictví a nejzářivějšími boho-lidskými znameními, až k Parusii.

přeložil Pavel Kouba