Poslední smysl již není v Bohu, ale ve vlastním Já

Tak nadepsal jeden německý deník ve zkratce shrnutí výsledků nové studie o mládeži a náboženství. Náboženské vědomí, věroučné přesvědčení a světonázorová orientace mladých lidí se v posledních letech dramaticky změnila: odráží to enormní celospolečenskou přeměnu ("proces odtradičnění").  Hesel New Age a okultismu se mnozí lidé vděčně chápou a šíří je. Rozhodně přitom nejde pouze o "fenomény sdělovacích prostředků". Spíše tu lze tušit změnu směřování. Tradičními metodikami církevní práce lze v každém případě mladé lidi zasáhnout již jen velmi omezeně.  Arbeitsgemeinschaft Evangelischer Jugend (aej) se proto chtěla přesněji dozvědět, čemu dnes mladí lidé vlastně věří. S finanční podporou Spolkového ministerstva pro rodinu a mládež zadala "kvalitativně empirický výzkum".  V 86 tzv. hloubkových rozhovorech byli mladí lidé mezi 13 a 25 lety tázáni na své náboženské a církevní zaměření a každodenní praxi.  Výsledky práce byly ve třech svazcích vydány Heinerem Barzem (práce vyšla v Opladen r. 1992).

Dotazovaní se dělili do tří hlavních skupin: mládež bez zjevné náboženské praxe, mládež blízká církvi a přívrženci nových náboženských hnutí. (. . .) Přitom početně zcela převažuje skupina mládeže církvi vzdálené. (. . .) U skupiny mládeže církvi blízké je křesťanská tradice (ještě) dost silně zakotvena a změna hodnot je méně drastická.

"Obecně tu vysvítá cosi jako společný jmenovatel - orientace mladé generace podle vlastního Já jako posledního horizontu smyslu života." (Heiner Barz)

Tendence slepovat si své individuální soukromé náboženství z částí různých náboženských tradic (kolážová religiozita) a zásadně nedůvěřovat normativním pravdám, hodnotám, institucím a autoritám odpovídá duchu doby:

"Spiritualita vstoupila do pestrobarevného věku supermarketů a samoobsluh." Mládež se již neorientuje podle nějakých platných "nebeských pravd", ale sama se obsluhuje ze zásob světonázorů podle subjektivních potřeb.

Sotva kdo z nich popírá existenci Boží, obsahy křesťanské víry se však "vypařily". Na místo osobního Boha, Stvořitele, který se v Ježíši Kristu stal člověkem, nastoupil u mladých bůh, se kterým spojují "nadpřirozené síly", "energii" a "přírodu".

Ježíš jako Syn Boží je ve vědomí nanejvýš jen stopově a je v zásadě chápán "jako úplně normální člověk" s mimořádnými dary, zasluhující na základě svých dobrých skutků úctu.

Jeho zmrtvýchvstání ztratilo význam, zato se mezi nimi velkým sympatiím těší nauka o reinkarnaci (převtělování). Prvokřesťanské pojmy jako vykoupení ("Od čeho?"), milost a hřích ("babiččino slovíčko") platí za zastaralé a nechápe je dokonce ani část těch, kdo jsou blízcí církvi. Podle toho je symbol Kristova vykoupení a vydání se, kříž, sice ještě uznáván, ale citelně odmítán. Ryba jako symbol je obsazena pozitivně, co do přijatelnosti však je za dálněvýchodním znamením Jin-Jang (symbolem spojení protikladů), které zjevně vystihuje duchovní životní pocit mladých lidí.  Základní cíle mladých lidí jsou orientovány zcela pozemsky (tzv. "hodnoty yuppies"): úspěch, schopnost sebeprosazení, sebejistota a kariéra. Nesobeckost jako hodnota a sociální či politická angažovanost jsou až za hodnotami jako "mít peníze" a "sebeuskutečnění". Velmi vysokou pozici má pocit zajištěnosti a citová opora v rodině, u přátel a ve skupině.

Církev je jako instituce sice posuzována kriticky, kostelům se však přisuzuje "silné vyzařování" a význam místa setkávání se sebou samým. Bohoslužba ovšem jako "představení mumií" zcela odpadá.

U části dotázaných jsou vzory jako farář, rodiče a přátelé ještě nahlíženy zcela kladně, pokud vyhovují vysokým nárokům a byly prožity jako opravdové, otevřené a blízké. Vyšší smysl života a základní orientace typu "bohumilý život", "angažovanost pro lidskou společnost" jsou u většiny vyřízeny. Podle toho se odpovídá na otázku, co má v životě význam: "že se mi vede dobře", "že se cítím dobře", "že jsem šťastný", "že prožiji něco nového" ("trend eudaimonismu" - úsilí o štěstí).

S prací církevní mládeže se spojuje hlavně organizování volného času a zčásti ještě zážitek společenství a pocit přináležitosti. Závazné struktury a organizovaný, závazný charakter ovšem odporují přání po individualismu, sebeurčení a nezávislosti.

Za odpad od víry dnes prý není odpovědné racio, náboženství rozumu, nýbrž "strádající duše, stejnou měrou ponechaná na holičkách tradiční církevní nabídkou jako moderní všedností práce a sdělovacích prostředků", jejíž hlad po zkušenostech je sycen trhem zkušeností se sebou samým. Náboženství jako terapeutický prvek na tomto trhu zakoušení duše a sebe sama má podle Heinera Barze budoucnost.

"Postmoderní religiozita" (ať to už znamená cokoli) se rychle vyvíjí směrem pryč od předem dané křesťanské souvislosti smyslu. Jen několik "fundamentalistů" ještě tvoří "rezervaci předmoderního vědomí", kam Barz počítá především biblicko-misijní práci s mládeží. Nejpozději zde se ozřejmuje, kam patří sám autor, resp. kam jistě nepatří, i to, že nešetří jednostrannými hodnoceními svých výsledků.

Proto se také z různých stran hlásí důrazná kritika vědeckosti jeho postupu, jeho přehnaného nároku na pravdivost a jeho polemiky. To by však nikoho nemělo svést, aby nebral na vědomí či nebral vážně výsledky této diagnózy doby. Praktikové práce s mládeží se s těmito výsledky dalece ztotožňují.  Naléhají na dovedení analýzy do konkrétních důsledků pro práci s dospívajícími, která činí potíže. V mladých lidech je přítomna budoucnost (Georg Schmid). Co dnes myslí, cítí, touží a věří je setba, která v dohledné době vzejde.

Jak jim lze znovu důvěryhodně a poutavě zprostředkovat nabídku evangelia, která neobsahuje povrchní okamžité štěstí, ale věčný život a nezničitelnou radost pro všechny? "Že takzvaní normální mladí lidé převážně nechtějí nic vědět o náboženství, neznamená přece, že by netoužili po naplněném životě. Jsou i se svým nezájmem lidmi, o které se Bůh zajímal tolik, že pro ně Ježíš zemřel na kříži. Bohu není nikdo lhostejný. V tom zřejmě spočívá největší povzbuzení do naší práce." (Ulrich Parzany).  "Plníme my křesťané alespoň částečně - třeba prací s mládeží a vyučováním náboženství - svůj úkol dávat mládeži orientaci do života?" ptá se hessenské vedení evangelické církve v prohlášení k möllnskému atentátu, a apeluje na odpovědné:

"Je nutno od základu znovu promyslet etické, pedagogické a vychovatelské otázky v rodině, vzdělání a výchově vzhledem k odpovědnosti za mladou generaci. Mnoho mladých lidí bylo ponecháno samo sobě při hledání hodnot a smyslu svého života. (. . .) Kde uzavřeli centra mládeže a jiná zařízení pro mladé, musejí je znovu otevřít. Izolace násilných extrémistů se podaří jen, naleznou-li všichni mladí ve svém okolí zase perspektivu; k tomu patří pracovní místa a obytný prostor za únosnou cenu. Je třeba vytvořit ve velkém rozsahu další možnosti vzdělání, zaměstnání a smysluplné trávení volného času." (Z časopisu OJC 93/1 vybral a přeložil JaS)