Blízká budoucnost katolické církve

(Úvaha při příležitosti 30 let od úmrtí Jan XXIII.) Jak bude vypadat blízká budoucnost římskokatolické církve u nás? Jedni sní o velkolepém návratu před únor 1948, jiní se ho obávají, ale považují ho za možný, další vidí hlubokou krizi, malou schopnost zúročit zkušenosti posledního čtyřicetiletí, problematizují celkovou koncepci či možná nekoncepčnost polistopadového vykročení a ptají se, zda katolická církev za pouhých pět let bude schopna zajistit aspoň minimální pastoraci, či zda se farní systém prakticky zhroutí.

Jeví-li se nám budoucnost v temných barvách, pak si připomeňme, že podobně se nám ještě před deseti lety jevila i naše národní politická budoucnost. Odhadovali jsme ji tehdy většinou naprosto mylně, poučme se tedy. Vidění paralel k církevnímu vývoji se nebraňme - jde přece i zde o budoucnost struktur, nikoli o předjímání božího jednání.

Předně vyjděme z toho, že budoucnost římskokatolické církve u nás i ve světě bude zásadně jiná, než jsme schopni si představit. Představa budoucnosti jako prodloužené přítomnosti se hodí nanejvýš pro partajního brzdaře. Zbavme se proto pokušení reformismu a s ním spojeného sklonu k polovičatým řešením. Jděme za tím, co nám dal Bůh poznat jako náš úkol, i když si na uznání budeme muset zatím počkat.

Nedejme se zmást jevy, které se zdají svědčit o úspěšném brzdění budoucnosti.

V podstatě jde o jevy pozitivní, protože definitivně znemožňují minulost. Vzpomeňme si, že i minulý režim ve svém posledním tažení vydával spoustu oběžníků, zpřítomňujících nařízení a jasných vyhlášení, která už nic nemohla ovlivnit. Stejně málo nás musí trápit utužování vnitrocírkevní kázně, zavazování kněží k podpoře omylných stanovisek, obnova cenzury apod. Pro nejbližší budoucnost očekávají někteří znalci vnitrocírkevních poměrů ještě ostřejší kurz, celkový trend však je jiný. Budoucnost, jak nám naznačuje paralela s politickým vývojem, nebude znamenat prosté rozšíření dnešních možností; naopak, mnohé šance budou zcela jistě patřit minulosti. Místo marného (= verbálního) "boje za lepší budoucnost" v církvi je hlavním úkolem dneška využít neopakovatelných příležitostí, které nám dnes Pán Bůh připravuje.

Zásadně jiná budoucnost církve postaví úplně jinak všechny zásadní problémy. Zbavme se však fixace na dnešní problémy, připravujme řešení problémů budoucnosti. Jinak se budeme podobat hnutím, která ještě tři roky po listopadu 1989 vidí hlavní úkol v řešení předlistopadových polarit. Tak se nám dnes také jako hlavní problém jeví fundamentalismus kombinovaný s právnickým pojetím vztahu k Bohu a kantiánskou morálkou. To však jsou věci, o nichž je už dávno jasné, že jsou překonané. Problémem budoucnosti bude i v církvi paradoxně liberalismus, progresismus - přemýšlejme už dnes, jak budeme zítra čelit jejich excesům, protože demokracie přijde i v církvi a její důsledky nebudou zdaleka převážně pozitivní! Hlavním problémem budoucnosti bude navázání na pokoncilní vývoj, pokoncilní minulost. Společenská paralela vztahu let 1968 a 1989 je varující. Dlouhodobé odkládání nutných změn a znemožnění plynulého vývoje vede k eskalaci požadavků a k realizaci stanovisek, jak to vidíme už nyní v církvi na Západě. I zde se může stát, že až přijde vhodný okamžik pro realizaci starých přání, převládnou tendence docela jiné.

Závěrem: Budoucnost katolické církve je v božích, to jest v dobrých rukou. Je třeba mít trpělivost, nepropadat malomyslnosti, neukvapovat se, nedělat kompromisy. Je třeba se poučit z historie a očekávat změnu v horizontu našeho života, změnu zásadní, která zcela zruší určité problémy a nastolí docela nové, nepochybně větší. Je třeba očekávat splnění i těch nejodvážnějších snů a odpovědně se připravovat na okamžik, kdy jejich splnění bude možné.