Jste zde

Místo církve ve východní Evropě

Několik sociologických poznámek

Závěrečná část přednášky Jolanty Babiuchové pronesené na zasedání Výboru evropských biskupských konferencí v Praze 8. 9. 1993 Lze pozorovat ústup důvěry v rychlý úspěch "fáze přechodu" východní Evropy.  Proto role církve jako elementu stabilizujícího stálost tohoto přerodu nabývá stále více na důležitosti.

Přesto však ji v dnešní době opouští značné množství lidí, kteří se k církvi hlásili za komunismu. Není to proto, že by jejich křesťanská víra zeslábla, ale proto, že pochopení této víry a povinnosti z ní plynoucí je vzdálily od církve.  Rovněž existuje početná skupina těch, kteří skutečně věří, že v nových podmínkách se církev "změnila" k horšímu a že především jednoduše hledá, jak by si uchovala svou moc a svá privilegia, a již není útočištěm pro jejich cítění a náboženskou spiritualitu.

Současně zaznamenáváme, že vůči církvi nepanuje všeobecná lhostejnost.  Po pravdě řečeno, velké množství nejvášnivějších debat nedávné doby bylo právě o významu náboženské víry a o místě, jaké by církev měla zaujímat ve státě a v demokratické společnosti.

Pozorování, která budou následovat, vycházejí ze situace, která v současnosti panuje v mé zemi, v Polsku. Lze je však stejně aplikovat i na jiné země východní Evropy. Ve skutečnosti všude lidé dosvědčují, že církev je pro ně důležitá, ačkoli připouštějí, že je velmi často rozčiluje a znechucuje.  Církev by se v současnosti měla obnovit na pevných základech, které jí umožnila vybudovat zkušenost obtížných let. Nemůže a nesmí se pokoušet vracet k situaci, která existovala před komunismem a která by umožňovala opakovat omyly minulosti. Znehodnotily by se tak zkušenosti nabyté v průběhu uplynulých desetiletí. Mnozí lidé se totiž domnívají, že církev právě o takový návrat usiluje. Pohleďme na některá nebezpečí, která tento stav věcí přináší.

Prvním nebezpečím je běžná představa, že se církev snaží rozšířit svou organizaci na úkor svých vztahů se společností. Je zajisté pochopitelné a potřebné, že církev po pádu komunismu obnoví svou chatrnou infrastrukturu.  Ale bylo by omylem soustředit se pouze na její vnitřní záležitosti, snažit se znovu pozlatit její institucionální obraz, a přitom zcela ignorovat pochybnosti a obavy společnosti, v níž se církev nalézá.  V řadě zemí východní Evropy se církvi vyčítá triumfalismus. Nepodléhá však církev ve skutečnosti jistému druhu defétismu, poraženectví? Snaží-li se posilovat svou pozici právními a institucionálními prostředky, dělá to proto, že je silná, nebo právě proto, že se ve skutečnosti cítí slabá?  Slabost a dezorientovanost církve vyplývá z faktu, že už se neumí chopit iniciativy. Cítí se izolována a vystavena tlakům: to vyvolává dojem, že se v podstatě uzavřela do mlčení ve vztahu k těžkým novým problémům, kterým společnost čelí, jako jsou např. chudoba a nejistota, nacionalismus a xenofobie, nezaměstnanost a nenávist vůči uprchlíkům.

Jako v předválečném období i dnes nejvyšším představitelům církve opět schází sociální cítění. Zdá se, že církev zřejmě skutečně ztratila ohleduplný přístup vůči věřícím, který ji charakterizoval v létech komunismu. Činí spíše dojem, že už není citlivá k názorům lidí, a raději hanobí než toleruje každou debatu o své morální a teologické nauce.

Spasit duše a vylepšit církev mohou být dva aspekty stejné reality, ve skutečnosti je však zřejmé, že to první musí mít přednost před druhým, a není někdy snadné přesně vymezit vztahy, které by měly mezi oběma existovat.  Jisté je znamením doby, že svět, a zejména mladí lidé, očekávají obnovu církve, kde by náboženské potřeby hrály hlavní roli, a teprve na druhém místě by byly diskuse morální a politické.

Církev ve velké části východní Evropy se však zdá být více zaměstnána vytvářením role, kterou by měla ve státě napříště hrát, než aby se sympatiemi a originálně odpovídala na pochyby a dilemata lidí. Může být pochopitelné a dokonce zákonité, že není připravena vyrovnat se s demokracií a pluralismem.  To ovšem nesmí v žádném případě sloužit za záminku, že o odpověď na tuto výzvu nemusí usilovat.

Jestliže část společnosti nechá padnout některé projevy křesťanství, neznamená to, že chce opustit křesťanskou víru, nýbrž pouze institucionální formu, která se jí dává. Kritizovat církev v tomto smyslu znamená kritizovat její institucionální postoje. Těžko bychom to s jistotou považovali za kritiku hodnot zbožnosti a křesťanské spirituality. Je tedy naprosto mylné předpokládat, že kritika církve - kritika přijímaná na Západě s klidem - je příznakem útoku na křesťanství.

Kromě toho by církev dále měla mít dostatek důvěry ve své další přežití skrze milost a víru. Když se zabývá zákony a strukturami, vyjevuje svůj nedostatek důvěry. Lze z toho usuzovat i na nedostatek důvěry ve specifickou povahu jejího kontaktu s Bohem - aniž bychom se zmiňovali o jejím nedostatku víry v lidi a v platnost jejich volby.

Druhé nebezpečí lze popsat jako mimořádné horlivé pátrání po vnějších nepřátelích, které se pojí s tendencí označovat je pouze vágními etiketami.  Někdy dělá tón určitých nedávno pronesených deklarací dojem - a ať nám je prominuto, - že pronásledování a útlak věřících stále ještě existuje, a je dokonce krutější než v nejhorších létech stalinismu.  Na místo nepřítele zvaného komunismus se společnosti namlouvá, že má před sebou jiného nepřítele zvaného "liberalismus", jehož metody útlaku se sice změnily, ale jehož nepřátelské postoje zůstaly více méně stejné. Krom toho je "liberalismus" obecně chápán velmi volně. Zdá se, že tuto nálepku lze aplikovat na vše, co není otevřené křesťanské a co by církev mohlo podle jejích esoterických interpretací nějak ohrožovat.

Ve východní Evropě neexistuje prakticky nic, co by tomuto "liberalismu" bylo podobné. Navíc klást rozdělovací znaménko mezi "liberalismus" a křesťanství znamená ve svých důsledcích sledovat špatnou stopu. Ve skutečnosti používání této nálepky zmatečně - jak tomu dnes bývá - může nadto ukazovat problém identity uvnitř církve samé i nedostatečnou identifikaci konkrétního a objektivního ohrožení. Stejné nebezpečné je také mystizovat nebezpečí "liberalismu", které staví věřící katolíky před chybnou volbu: buď být na straně církve proti pluralitní demokracii - nebo být na straně pluralitní demokracie proti církvi.

Během posledních padesáti let církev žila v ohni skutečného útoku, proti němuž musela bránit své členy a vytrvat v umlčujícím útlaku. Můžeme ale prohlásit, že útoky, které podstupuje v dnešní době, jsou spíše imaginární než skutečné, a že "nepřítel" je z velké části plodem její představivosti a asi dokonce i z velké části její vlastní vůle.

Církev se dopouští omylu, když si přivlastňuje defenzivní chování srovnatelné se svým chováním za komunismu. Rovněž upadá do omytu, když se snaží chránit věřící proti cizím vlivům a když dopouští, aby se její .pocit ohrožení" stal základem subjektivních a svévolných gest.  Zejména upřesněme, že není korektní kvalifikovat domnělé odpůrce nepřesnými přívlastky. Církev tak jednat nesmí a měla by zrazovat ostatní od toho, aby činili něco podobného. Výrazy jako .liberální tendence" a .liberální síly" by měly být z jejího slovníku vymýceny. Musí předkládat spravedlivé důkazy těm, kteří ji kritizují, a nesmí je pouze označovat za vinné tím, že je někam přiřadí.

A především církev nesmí mít potřebu nepřítele, aby hrála svou roli osvoboditele.  Během dlouhé doby se od každého kněze požadovalo, aby hájil víru a bránil pravověrné hodnoty a chvályhodné tradice. Církev byla tudíž církví boje a odporu. Nyní je zapotřebí, aby se stala církví důvěry a smíření. Je ostatně jistě na újmu niternosti, že přikládá přílišnou důležitost ohrožením a nebezpečím - ta zaznamenává, neboť je jí zcela nemožné si upřímné položit otázku po své slabosti a svých rozporech.  Třetím nebezpečím je, že se bude šířit současný názor na církev jako na organizaci, která už nestojí na straně chudých a která je charakterizována stejné jako v předválečném období svým příklonem k moci a časnému majetku.  Většina odvolávek na bohatství církve je jistě klamná a chybná; nezůstává však skryto, že určité aspekty finanční politiky církve byly prováděny s neoddiskutovatelnou neobratností. Je třeba brát ohledy na přecitlivělost lidí tváří v tvář těmto otázkám - zejména ve chvíli, kdy se společnost zmítá ve své současné zhoršující se situaci a nepřijímá žádnou radu ani vybídku ze strany církve co se týče majetku a náležitého postoje vůči ekonomickým změnám.

Právě se tvoří konzumní společnost, která dává najevo, že v ní existují tendence považovat chudobu za projev neúspěchu nebo důsledek méněcennosti.  Za těchto okolností bude víc než kdy jindy potřebné a logické .být na straně chudých".

Pro všechno své bojácné odmítání je církev mimoto široce vnímána jako by stála coby uzavřený celek po boku politické pravice, a propůjčovala svou autoritu konzervativním demokratickým křesťanským skupinám a v jistých případech dnešním reprezentantům z módy vyšlé nacionalistické tradice.  Není nebezpečné, když se dnes věřícím nabízejí jen dvě - bezpochyby .represívní" - možnosti: doktrína, předpokládající pouze jedinou cestu spásy v podřízení se příkazům církve, a jiné jednoznačné příkazy, řídící správu světského blaha a privilegií?

Zatímco rovnostářská percepce spravedlnosti a ekonomického života zůstává v populaci hluboce zakořeněna, zdá se mi, že církev východní Evropy by mohla přijmout za své city, vyjadřované anglikánskou písní pro děti z XIX.  století All Things Bright and Beautiful: Bohatý muž si palác postavil, / u jeho dveří vidíš žebráka. / To Pán Bůh je tak oba vytvořil, / jak pána, tak i toho chudáka.

Je vhodné připomenout, že v církvi není dostatek jasné víry ani radostné naděje. Prozrazuje to skutečnost, že se zdá, jako by většina kněží postrádala nejzákladnější smysl pro humor. Příliš často používají pochmurný a didaktický tón řeči. Víra se však nepřenáší důkazy, ale musí být nakažlivá.  Vizi Evangelia, kterou by kněz chtěl zprostředkovávat věřícím, musí mít napřed v sobě. Jeho představa se tedy nepřenáší hantýrkou, které rozumí pouze duchovní elita, ale jasnou řečí, která zdá se v komunikaci církve často schází. Církev proto musí nevyhnutelně zaplatit cenu poklesem svého vlivu.  Ano, církev má legitimní pochybnosti o určitých moderních pojetích svobody, vlastních části společnosti jak uvnitř, tak vně církve. Ale církev musí sama poznat, že tyto negativní vlivy by byly nakonec nejlépe potřeny pouze opačným vlivem, působícím tak účinným způsobem, že přesvědčí a obrátí skeptiky i nerozhodné.

Je třeba nahlédnout možnost, že to, co bylo správně používáno za časů komunismu, nemusí mít stejný pozitivní účinek v dnešní době a že dřívější síly církve se mohou snadno stát jejími současnými slabostmi.  Uveďme si jako příklad ztotožnění křesťanství výlučně s hodnotami a principy.  Tento typ křesťanství hrál v době komunismu důležitou roli. V 70.  a 80. letech bylo skutečně mnoho lidí, kteří poté co odvrhli marxismus svého mládí došli k duchovní a intelektuální útěše v morálních nabídkách křesťanství. Jistý počet mezi nimi dokonce potom přijal s otevřenou náručí křesťanskou víru.

Zkráceně řečeno, nedávná minulost nám ukázala rozhodující důležitost etiky.  Je však třeba stále zdůrazňovat, že jakkoli jsou etika a náboženství těsné spojeny, nelze je ztotožnit. Identifikovat křesťanství s morálními hodnotami má nakonec za následek jakousi formu moralismu, která svým přísným a formálním příklonem k určité morálce brání odlišným interpretacím, brání aplikaci a uplatnění metafyzické dimenze základních hodnot.  Právě taková identifikace - ať jakkoli problematická - měla pozitivní důsledky jako prostředek boje proti nespravedlnostem komunismu. Jak si dobře vzpomínáme, bylo lepší být s církví ze špatných důvodů než s ní nebýt vůbec. Za dnešních dnů je to však v každém případě překážkou plného pochopení víry. Církev se ale brání kritice požadující, aby církevní morální nauka neměla rak velké praktické důsledky v ustanoveních týkajících se chování kněží a věřících.

Všeobecné se uznává potřebnost solidních etických základů ve všech oblastech života - v ekonomii, politice, výuce nebo kultuře. Toto poznání musí vyvolat vědomí povinnosti k lidské svobodě, která musí mít antropologický rozměr. Stejné tak je možné chránit ji právně a institucionálně, ale bez bezpečného etického základu nelze být na ni nikdy hrdý.  Z druhé strany musí církev akceptovat, že se vážné diskutuje o, pochopení a interpretaci hodnot. Jinak by mohl vzniknout .křesťanský postoj" vně církve - to znamená postoj schopný nabídnout srozumitelnou morálku, který však odmítá autoritu církve definovat .křesťanskost" ve způsobech jednání.

Závěrem bych chtěla zkoumat jiný problém, který byl zmíněn v následující deklaraci učiněné na konci roku 1991 Synodem evropských biskupů: .zhroucení komunismu zpochybňuje všechny kulturní, sociální a politické proudy evropského humanismu v podobě určené ateismem, a to nejen pouze v jeho marxistické podobě" (Závěrečná deklarace Synodu evropských biskupů).

Já osobně spatřuji v tomto způsobu myšlení nebezpečí, protože předpokládá, že je to ateismus, kdo je zodpovědný za současné problémy společnosti.  Když ovšem zkoumáme zdroje ateismu, jsme nuceni přiznat, že alespoň část z nich je způsobena slabostí církve samé. V důsledku toho musí církev při svých úvahách o ateismu poznat své neúspěchy a mezery. Dále bude nutné, aby na zpracování tohoto problému spolupracoval Východ i Západ.  Moje pesimistická pozorování jsou zřejmě příliš břitká, Doprovází je však naděje a přesvědčení, že mluvíme-li o .církvi", máme na mysli široké a rozčleněné společenství, v němž zmiňované neúspěchy současnosti jsou ve skutečnosti pro většinu pouze opakováním chyb minulosti. Jinak však jsou znamení slabosti a protichůdnosti, která nalézáme, doprovázena často úctyhodným působením a trvalou tvořivostí.

Zajisté existují nebezpečí, před nimiž se církev musí střežit a která musí vnímat. Jednou z největších současných výzev je prohlédnout skrz hradbu iluzí a mít moudrost stejně jako prozíravost, abychom viděli to, co se v dnešní době ve skutečnosti skrývá v mlze zkreslování a polopravd.  Pravý problém nespočívá v možnosti; že se na obzoru objeví nové katastrofy - s katastrofami jsme se naučili žít, vždy byly a budou přicházet i nadále. Co je důležitější: správně předvídat, jak se ty poslední katastrofy budou dále vyvíjet. Současná krize vyplývá rovněž ze skutečnosti, že naše civilizace, jak se zdá, popírá hodnoty, na jejichž základě byla zřejmě vybudována.  V současné situaci budeme muset dříve či později zvolit mezi dvěma možnými stanovisky: Buď si sami sobě i ostatním vážně položíme otázku po konkrétnějším a sdílnějším způsobu projevu, a tak krizi překonáme. Nebo dopustíme, aby boj o bohatství a vedoucí postavení přinesl své důsledky, a církev v lepším případě bude hrát roli pasivního diváka, v horším kooptovaného doplňku.

Co se mne týče, chtěla bych vědět, jak budou zodpovězeny .otázky", na něž jsem narážela dříve - otázky pokládané církví za totalitního komunismu, v době, kdy by se zdálo, že to, co se nám ohlašuje, by měla být budoucnost míru, spravedlnosti a svobody, v níž se církev dostatečně poučila, aby se vyhla týmž omylům. I společnost by měla být skutečně odměněna za boj, v němž bylo obětováno značné množství životů a osudů. 

Z francouzštiny přeložil P.K.