Zemřel Jaromír Spousta

6. prosince 1993 Pán odvolal jednoho z našich blízkých příznivců a rádců, Jaromíra Spoustu. I když se jeho vlastní práce - překlad Küngovy brožury o Tomáši Morovi - objevila na stránkách Getseman ještě v .polosamizdatové" éře, jeho myšlenky a rady nám pomáhaly i potom. A pro nás, kdo jsme mu byli osobně nejblíž, znamená tato smrt ztrátu nejen moudrého a vzdělaného učitele, ale i milujícího člověka a příkladného křesťana. (Jako jeho syn jsem dokonce občas míval pocit jakéhosi ochuzení, že z vlastní zkušenosti neznám manželskou hádku rodičů ani .mezigenerační pnutí".) Ačkoliv byl mírné a smířlivé povahy, statečně se držel svého přesvědčení a svých zásad. Neměl to snadné - ve vesnicích na Kladensku rozhodně žádná davová církev neexistovala, svoji baštu zde měla KSČ. A nedal se ani zkorumpovat: asi by byl býval profesorem, kdyby se byl upsal, anebo býval mohl alespoň zůstat u svého učitelování, kdyby nechodil každou neděli do kostela. Na disidenta si nehrál, jeho život probíhal navenek obyčejně.  Ale nepřestal svobodně myslet, studovat, sloužit, vychovávat. Pravidelně nás děti učil to, co ve škole nebylo, dokonce i učebnici dějepisu proto napsal; a dokud jsme nevyrostli ze školních lavic, nepustil televizi přes práh.  V domově, který vytvořil, nám příliš nescházela.

Nebyl zbrklý, ale o to statečnější. Nebyl nápadný, ale o to neobyčejnější.  Těžko se za ním zavírají dveře. Ani poslední slovo se nevybírá snadno. Nelze tu říci .věčné světlo ať mu svítí" - vždyť, co by jemu mohlo svítit jiného?  A nemohu napsat .čest jeho památce", protože jeho památce beztak stěží někdo může čest upírat. Snad tedy slovo radosti: jestliže jsme s Kristem zemřeli, budeme s ním i žít (2 Tm 2,11).

Jan Spousta