Symbol vždy znamená více

V posledních deseti letech byl znovuobjeven význam symbolu. Slovo symbol je ve všech ústech, jen málo lidí však přesněji ví, co symbol je. Ve slovnících se dozvíme, že slovo pochází z řečtiny a znamená .spoluvržený". Snad je k tomu ještě řečeno, že symbol původně byl poznávacím nebo ověřovacím znakem užívaným mezi smluvními partnery nebo pro posly. Jakkoli tato informace není z hlediska dějin myšlení nezajímavá, o dnešním užívání slova symbol neříká skoro nic.

Chceme-li v chápání pojmu symbol postoupit dále, musíme vyjít ze současného smyslu slova a pokusit se o vlastní popis. Symbol je pro nás živým a společností uznávaným výrazem nadosobního světa smyslu a hodnot. Lze ho vnímat smysly, poukazuje však na cosi, co není smysly registrovatelné.  Potud přesahuje vnímatelné, a tím i sám sebe. Symbol vždy obsahuje více, než jsme schopni na první pohled poznat. Totéž platí o znamení.  Vznik a ustaveni symbolu může být zcela věcí jednotlivce, skutečným symbolem se však stane tím, že je nějakou skupinou přijat, že jí je srozumitelný a průhledný. .Vznik a uznání symbolu patří k sobě. Akt vytvářející symbol je aktem společenským, i když zprvu začíná u některého jedince" (Paul Tillich).

K působení symbolů a znamení patří to, že člověka oslovují emotivně a celostně. Nezasahují jen člověkovu hlavu, ale i jeho srdce. Na rozdíl od pojmu, omezeného na oblast rozumu, zahrnují symboly a znamení vědomí i podvědomí, rozum i cit.

Pojem je sice díky své jednoznačnosti výraznější, symbol - a také znamení - však pro svou mnohoznačnost má mnohem více rozměrů. Vůči pojmu je symbol také původnější. Rozhodně tomu není tak, jak se lidé často domnívají, že symbol vzniká poetizací pojmu, ale naopak se z plnokrevného symbolu může postupem času stát abstraktní pojem. Jako představa předchází procesu formulace, tak předchází symbol před pojmem.  O poměru symbolu a definice píše Joachim Scharfenberg: .Definice informuje, symbol vede k zamyšlení (Ricoeur); definice vyžaduje odlišení, symbol souvislost; definice podporuje definitivnost, symbol otevírá budoucnost; definice svůj objekt usmrcuje, symbol oživuje; definice je základním prvkem védy, symbol základním prvkem umění a náboženství." V podobném smyslu se vyjadřuje Jürgen Moltmann: .Tímto pohybem ve směru znamenatvíce symboly nekonstatují reality, ale uvolňují zkušenosti. Symboly vedou k zamyšlení a inspirují k objevům. Symboly jsou. . . podněty poznávacích a interpretačních procesů." Charakteristickým znakem symbolu je, že má .moc, spočívající v něm samém" (Paul Tillich). Tím se liší od znaku, který takovou vlastní moc nemá.  Zatímco znak bývá zaměnitelný, symbol (pro tuto jen jemu vlastní sílu) zaměnit nelze. Symbol se od znaku dále liší tím, že má přebytek významu, zatímco znak je jednoznačně vymezen. Nad dopravním značením kupříkladu nelze meditovat, je třeba se podle něho řídit. Řidič se nemůže ptát, co znamená červené světlo na semaforu, ale musí to vědět. Právě tak znaky v počítači nejsou interpretovatelnými vyobrazeními, nýbrž jednoznačnými signály.

Správné je pozorování, že symboly a znamení měly v různých dobách různé významy (jsou epochy více či méně ovlivněné symbolikou). Nepravdivý je však závěr, který se z toho vyvozuje - že v době vědy, která nahradila dobu náboženství, budou mnohoznačné (a proto nedefinovatelné) symboly a znamení nahrazeny jednoznačnými, jasně definovanými pojmy. Pro svoji schopnost vyjadřovat nevnímatelné (tedy jak ideálno, tak transcendentno) jsou symboly a znamení zásadně nepominutelné a nenahraditelné. Člověk je natolik odkázán na náhled, že si dokáže skutečně osvojit pouze to, co může pojmout skrze obraz, symbol nebo znamení (např. jde-li o obraz světa nebo Boha). Příklady ovlivňují jeho myšlení a jednání mnohem hlouběji než výklady. Proto jsou symbol a znamení prvotními fenomény člověka.  Odpovídají jeho základní tělesně-duchovní a sociální struktuře. Když tedy symboly a znamení existovaly v minulých kulturních epochách, budou jistě existovat i v budoucnosti.

K podstatě symbolu a znamení náleží, že poukazují k čemusi nad sebou samými.  Proto také nesoustřeďují pozornost vnímajícího na sebe, ale na to, co symbolizují. Jürgen Moltmann píše: .Symboly představují napětí inherentní každé zkušenosti: napětí určitého a neurčeného, partikulárního a totálního, přítomného a budoucího. Na tomto napětí je založen jejich přebytek významu." Jen tak budou symboly plnit svoji funkci symbolů, budou divákův pohled odvádět od sebe a směrovat ho k tomu, co znamenají. Až tímto sebepřekročením plní svůj úkol, stávají se pravými symboly. Obracíme-li se například ke kříži a uctíváme ho, neplatí naše úcta konkrétnímu objektu - kříži, který máme právě před sebou, nýbrž křížem symbolizované Kristově oběti na Golgotě. Kdybychom uctívali sám kříž, nebyl by to symbol, ale modla nebo fetiš.

Náboženské symboly a znamení se liší od světských tím, že neznázorňují duchovní a smyslové (tedy podmíněně transcendentní) předměty, nýbrž odkazují k nepodmíněně transcendentnímu. Jejich existence není rozhodné nesymbolická a nepředmětná; jejich podstatné určení však spočívá v tom, že vyjadřují cosi, co překračuje každou předmětnost. Náboženské symboly a znamení nemají žádný jiný smysl než předmětně reprezentovat to, co je nevnímatelné a transcendentní. Přestanou-li poukazovat nad sebe samé a začnou se samy stávat předmětem uctívání, míjí se se svým určením a degenerují v .antisymboly". Namísto co by zprostředkovávaly přítomnost transcendentna, zabraňují člověku v přístupu k němu. Symbol, .který povyšuje podmíněné k důstojnosti nepodmíněného, není sice nesprávný, je však démonický" (Paul Tillich). Každé nazírání transcendentna je ze své podstaty symbolické. Nesymbolické (= pojmové) poznání transcendentna neexistuje. Matoušovo evangelium o Ježíšové kázání říká: .Toto vše mluvil Ježíš k zástupům v podobenstvích; bez podobenství k ním vůbec nemluvil" (13,34). Z toho vysvítá, že víra nemůže žít bez obrazné řeči a znamení (kam patří i podobenství). Jürgen Moltmann o poměru podobenství a symbolu říká:

.symboly jsou svou formou obrazy a podobenství". Symboly stejně jako podobenství jsou .anticipacemi (předjímkami, pozn. př.) zaslíbení v oblasti zkušeností tohoto času". Stále znovu vyslovované tvrzení, že během procesu vývoje víry budou symboly postupně nahrazovány abstraktními pojmy, je nepravdivé, protože odporuje veškeré zkušenosti. Symboly sice mohou být vytěsněny jinými symboly, nikdy však nejsou symboly nahrazovány pojmy.  Víra je živá tou měrou, jakou věřící mají živý vztah k symbolům a znamením.  Proto musí každé náboženství dbát o pěstění vztahu k symbolům a znamením. .Znamením náboženské praxe je," píše Joachim Scharfenberg, .nechávat symboly působit tak, že vedou k rozjímání, že zahrnují skrytý smysl, který nebyl předtím ještě zjevný." Lidé lijící v dobách před osvícenstvím měli bezprostřední přístup k symbolům a znamením, protože celý jejich život byl nesen symbolickým myšlením.  U lidí žijících v technicko-racionálním světě a zvyklých myslet téměř výhradně pojmové bývá vztah k symbolům a znamením naproti tomu často poznamenán cizotou a nepochopením. Přístup k nim je jim zatarasen dvojím způsobem. Jednak chápou řeč symbolů jako předvědeckou řeč znamení, a proto v nich symboly budí silný citový odpor; jednak jsou tak silně fixováni na své pojmové a analytické myšlení, že je pro ně nadto ztracen živý přístup k symbolům a znamením (tj. k niternosti každého jsoucna). Lidé žijící s tak zúženým zorným polem mohou znovu nalézt přístup ke světu znamení a symbolů, budou-li smysluplně vedeni k objev, že v zásadě neexistuje jeden, ale dva přístupy k poznání reality: rozumové uvědomění a hlubinné uvědomění, logicky postupující porozumění a celostně vnímající pochopení. Zatímco porozumění skutečnosti lze dosáhnout počítáním a měřením, experimentováním a analýzou, pojímá pochopení, jehož základním prvkem je meditativní poznání, svůj předmět celostně. .Nezačíná rozřezáváním, aby pak vše znovu složilo, nýbrž připouští, aby se uplatnilo nerozřezané" (Carl Friedrich von Weizsäcker). Pochopení symbolů a znamení - typický příklad meditativního poznání - nenastává tak, že bychom na nich rozpoznali jednotlivosti, a ty potom složili do nějakého celku, nýbrž tím, že na sebe necháme působit symbol jako celek. Teprve v tomto procesu působení se nám otevírá jeho smysl. .V meditaci přechází partikularistický způsob vnímání do celostného. Na místo objektivizujícího, partikularizujícího, definujícího myšlení nastupuje účastné poznání. Objektivizující myšlení je ovládáno metodou izolace, meditativní poznání metodou integrace. . .  V definicích vytvořených vymezeními bývá principem násilí (Gewalt). Principem meditativního, participativnho poznání je podoba (Gestalt)" (Jürgen Moltmann).

(z němčiny přel. JaS)