Byl Petr pověřen bojem s antikoncepcí?

Když jsem pozorně pročetl novou papežskou encykliku, padla na mé velká malomyslnost. O několik hodin později mne přepadl dlouhotrvající záchvat nemoci a já se pln naděje těšil, že opustím pozemskou církev a vejdu do té nebeské. Když se však obnovily normální mozkové funkce, pocítil jsem novou důvěru, třebaže jsem nezavíral oči a srdce před možností dalších bolestí a křečí, které budou nejspíš následovat v bezprostřední budoucnosti.  Veritatis splendor obsahuje mnoho krásných věcí. Téměř všechen skutečný jas se však ztratí, když se ukáže, že celý dokument je zaměřen především k jednomu cíli: vynutit naprostý souhlas a podrobení se všem papežským názorům - a to obzvlášť v jednom rozhodujícím bodě: že totiž užití jakýchkoli umělých prostředků regulace početí je ze své podstaty zlé a hříšné, a to bez výjimky, dokonce i v případech, kde by antikoncepce byla menším zlem. Papež si je jist, že je vázán povinností hlásat své učení, aniž by se ohlížel na možné praktické důsledky pro zúčastněné lidi a pro celou církev.  Takové ohledy by považoval za neřádné a nebezpečné, protože se v nich navzájem poměřují hodnoty. Přes všechna rizika, přes všechno nebezpečí věří, že nelze připustit jiný názor než jeho vlastní, a ten má být přijímán s poslušností.

Nedávný Katechismus katolické církve, schválený papežem, ukazuje, že i on sám připouští určité výjimky u zakazujících přikázání. Například zákaz zabíjení lze porušit v případech sebeobrany, trestu smrti, a dokonce i ve válkách. Zlo antikoncepce je pro papeže daleko absolutnější než přikázání Nezabiješ.

A co zákaz, který všem svým učedníkům dal sám Pán: .vůbec nepřísahejte" (Mt 5,34)? V tomto případě papež nejen že uznává výjimky, ale dokonce je ukládá jako směrnici pro celou skupinu členů církve.  Existuje pozoruhodný rozdíl mezi současným papežem a Janem Pavlem L, který byl před svým zvolením dlouhá léta významným učitelem morální teologie. Jako Albino Luciani navrhl změnu nauky; když pak Pavel VI. ve své encyklice Humanae vitae znovu potvrdil zákaz antikoncepce, rozhodl se mlčet. Brzy po svém zvolení papežem však nenechal nikoho na pochybách, že zamýšlí učení revidovat a že bude klást důraz na motiv jednání (srov.  Camillo Bassoto. Il mio Cuore e Ancora a Venezia, Albino Luciani, Venice, 1990).

Ačkoli tomuto problému věnoval mnoho pozornosti, nikdy necítil takovou důvěru ve svou vlastní kompetenci, aby pominul potřebu trpělivé naslouchat všem zúčastněným a vést dialog s teology a biskupy. Jakožto morální teolog sdílel Jan Pavel I. přesvědčení naprosté většiny všech morálních teologů minulosti i přítomnosti, že je nezákonné a zřejmě i velice nespravedlivé, jestliže se na lidi ve jménu Božím nakládají těžká břemena, aniž je zcela jisté, že to je skutečně Boží vůle.

Mentalita Jana Pavla II. je odlišná. Jejím výchozím bodem je vysoký smysl pro povinnost spolu s naprostou důvěrou ve vlastní kompetenci díky zvláštní pomoci Ducha svatého. A tato naprostá důvěra ve vlastní síly je spojena s hlubokou nedůvěrou ve všechny teology (obzvlášť morální teology), pokud s ním zcela nesouhlasí.

Ve Veritatis splendor se Jan Pavel II. netají tím, že už mnoho let cítil nutkání napsat encykliku, která by teology přiměla k souhlasu s jeho učením o sexuální morálce a zvláště o antikoncepci. Dosud věří morálním teologům typu Carla Caffarry, který uspořádal kongres, kde se sešli další .spolehliví" moralisté a předložili neuvěřitelné tvrzení, že církev do r. 1917 považovala antikoncepci, ať již v manželství nebo mimo ně, za .vraždu".  Caffarra se odvolal na Corpus iuris canonici. Ten však pouze říká, že .ti, kdo vybavují muže nebo ženy magickými prostředky nebo jedem tak, že se stanou neschopnými plodit, počít nebo porodit dítě, a činí to z nepřátelství nebo nenávisti, měli by být považováni za vrahy". Caffarra je dosud hlavou Institutu Jana Pavla II. v Římě, bez ohledu na tak neuvěřitelné užívání církevních dokumentů.

Papežův přístup již byl formulován v mnoha projevech a disciplinárních výnosech. Strukturálně byl vyjádřen takto:

1.  Nový Kodex kanonického práva odsuzuje nesouhlas (Can 1371, 1). Každý, kdo je napomenut kvůli nějakému projevu a plně se nepodřídí, se dopouští trestného činu. Nepřipouští se nejmenší možnost, že tak činí s dobrým, čistým svědomím. Tento text byl papežem do kodexu přidán na poslední chvíli bez jakékoli konzultace s mezinárodní komisí, která kodex připravovala.

2.  Veškerá jmenování všech teologů, včetně morálních, kteří učí na vyšších církevních školách, jsou centrálně řízena. Bezpochyby se ti, kdo jmenování udělují, řídí předně tím, aby každý teolog, má-li být schválen, zcela souhlasil s papežovými názory na antikoncepci a podobné otázky.

3.  Podobný dozor se širokou měrou praktikuje při jmenování biskupů a dalších nositelů církevních úřadů.

4.  Protože předchozí tři opatření nepracovala dokonale, dalším krokem bylo vyžadovat jakési nové vyznání víry, zahrnující nyní naprostý souhlas s ne neomylnými (tj. omylnými) papežskými naukami a zvláštní přísahu věrnosti prvnímu z biskupů. Acta Apostolicae Sedis říkají, že opatření schválil Sanctissimus (Nejsvětější). Sám text opatření papeže označuje Beatissimus (nejblaženější). Lze v tom vidět nějaký zvláštní význam? Nezposvátňují tyto tituly papežovu autoritu přespříliš?

5.  Je nyní dobře známo, že papežské agentury podstupují nesmírnou námahu, aby zjistily, kdo je .spolehlivý" a kdo ne. A kdo o tom nakonec rozhoduje? Jakou roli hraje souhlas s papežskou sexuální etikou?

6.  Nyní přichází encyklika Veritatis splendor. Její slova silně naléhají na svědomí všech, kterých se mohou týkat, ačkoli papež a jeho odborní poradci zjevně nemají správnou představu o tom, jak vypadá současná morální teologie. Vyslovují se velmi vážná obvinění. Který morální teolog s dobrou pověstí v církvi se pozná v obraze, jejž Veritatis splendor kreslí?  Papežovým záměrem je plnit takto poslání, kterým Kristus pověřil Petra a jeho nástupce. .Musíš být posilou svým bratřím" (L 14,29). Tato slova však musejí být umístěna do svého bezprostředního kontextu. Petr ujišťuje svého Mistra i druhé učedníky: .I kdyby všichni odpadli, já ne" (Mk 14,29).  Pán ho před takovou sebedůvěrou varuje a říká: .Prosil jsem za tebe, aby tvá víra neselhala. A ty, až se obrátíš, musíš být posilou svým bratřím." Z toho je jasné, co obrácení pro Petra znamená. A také je jasné, jak by měl posilovat své bratry.

Petrův pád způsobila jeho neschopnost uvěřit v pokorného, trpícího a nenásilného služebníka - Mesiáše. Poté, co se obrátil, je hlavním Petrovým úkolem - a úkolem všech, kdo se k němu připojí - vyznávat a dosvědčovat svědectvím celého svého života, že Otec pozdvihl k životu a vyzvedl ke slávě svého trpícího služebníka, Ježíše Krista.

Určité není v tomto textu nic, z čeho by se dalo odvodit, že na Petra byl vložen úkol hlásat svým bratřím naprostý zákaz antikoncepce všeho druhu a v každém případě. Ani ležíš nepověřil Petra hlásáním jakéhosi kompletního souboru zákazů a norem, které by měli všichni dodržovat, včetně zákazů, jimiž budou všichni tísněni. Netíhl snad Petr k tomu, uložit novým křesťanským konvertitům dodržování židovských zákonů? A nepovstal snad proti němu Pavel a neukázal mu správnou cestu?

Papež si je vědom, že převážná většina vdaných a ženatých lidí nemůže plně souhlasit s absolutním zákazem antikoncepce; že tito lidé oponují důrazu, s jakým je zákaz vynucován, a nemohou pochopit argumenty, které ho mají ospravedlnit. Většina morálních teologů je pravděpodobně stejného názoru.  Papežova odpověď tomuto veřejnému mínění v církvi není nová, ale je nyní pronášena s novým důrazem: církev není demokratická, je hierarchická.  Zeptejme se svého papeže: jste si jist, že vaše důvěra ve vaši svrchovanou lidskost a odbornou a náboženskou způsobilost ve věcech morální teologie a zvláště sexuální etiky je skutečné oprávněná?

Pokud jde o antikoncepci, neexistuje v božském zjevení žádný výrok na toto téma. Je to věcí toho, co nazýváme přirozeným zákonem, napsaným hluboko do srdcí mužů a žen. Můžeme a musíme proto najít sami přirozenou a plodnou cestu k řešení.

Protože přirozený zákon je .otevřen očím rozumu", měli bychom čestně a trpělivě přemýšlet, uvažovat o věci .z obou stran" (Ř 2,12.16). Hierarchické zřízení církve přinejmenším nemůže být v rozporu či nepřipouštět tento postup ve věcech týkajících se zákona napsaného v našich srdcích a vyžadujícího odezvu svědomí.

Pryč se vší nedůvěrou v naší církvi! Pryč se všemi postoji, mentalitami a strukturami, které ji podporují! Měli bychom dát papežovi najevo, že nás četné známky jeho zakořeněné nedůvěry zraňují a že mnohotvárné struktury nedůvěry, jejichž ustavení umožnil, nám berou odvahu. Potřebujeme, aby k nám byl mírnější. Celá církev to potřebuje. Potřebuje to naše svědectví světu. Potřebuje to naléhavé povolání k účinnému ekumenismu.  Dovolte mi pro začátek navrhnout jeden uzdravující a odvahu dodávající čin. Ať Vatikán zničí všechny své seznamy - jeden z nich jsem viděl - těch, kdo jsou považováni za .spolehlivé" (affidabili) a těch, kdo nejsou: prostě v důsledku této jediné otázky absolutní špatnosti umělé antikoncepce. Církev má větší starosti než je tato, naléhavější potřeby: přinášet radostnou zvěst a povzbuzovat všechny na cestě k svatosti.

A vzdejme čest milostivému Božímu odpuštění tím, že jeden druhému odpustíme zlo, které jsme si navzájem způsobili, a hněv, který snad přebývá v našich srdcích.

Z anglického originálu B. Häring: Encyclical‘s one aim: assent and submission, uveřejněného v National Catholic Reporter 5. 11. 1993, přeložila Marie Spoustová.