Jste zde

Být opozicí, anebo dekorací?

Diskusní příspěvek na setkání křesťanů 7. 11. 1992

Pro vystižení duchovního vývoje české společnosti po listopadu 1989 se vtírají slova euforie - vystřízlivění, možná přiléhavěji opojení - kocovina.  Místo abychom byli střízliví a bdělí, tak jsme se, alespoň z počátku, opájeli vlastní skvělostí, jedinečnosti a dalšími nevídanými kvalitami. Při zpětném pohledu není těžké rozpoznat - a to i v křesťanském prostředí známky opilosti: bodrý nesouvislý blábol, nekoordinované pohyby, plácání po ramenou apod. To samo o sobě by nemuselo být tak hrozné, kdyby za stavu naší snížené vnímavosti nedošlo v očích veřejnosti k důležitým posunům v chápání křesťanství a náboženství vůbec.

Z pozice respektované duchovní opozice komunistického režimu se křesťanství, zejména pak římské katolictví dostalo do role dekorace. Mnohem kvalitnější než laťky potažené rudým plátnem - pravá, nefalšovaná gotika, byť některá paramenta či devocionálie mohou být pozdější. Te Deum při volbě presidenta patřilo k té lepší podobě tohoto posunu.  Další posun nastal tam, kde křesťanství bylo záměrné ztotožňováno nebo se spontánně ztotožnilo s něčím, co na první pohled jako křesťanské vypadalo.  Jako příklad uvedu slogan .pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí".  Pravda a láska jsou vskutku ústřední křesťanské skutečnosti. Ale s tím vítězstvím je to přinejmenším složitější. Takto to v evangeliích není. Nemalá část veřejnosti však zmíněnému sloganu uvěřila. Jako důkaz, že to funguje, sloužila porážka komunistů prostřednictvím sv. Anežky. Co však mohlo následovat, když se ukázalo, že pravda a láska nezvítězily ani v křesťanských církvích, natož pak jinde ve společnosti? Jednoduchý závěr: ti komunisté se zase tolik nemýlili, když říkali, že náboženství je takový lepší Meprobamát nebo Brufen. Při životních bolestech asi docela dobré. Ale jinak?  Hovoříme-li o odpovědnosti křesťanů, myslím. že jsem zůstali české společnosti dlužni především živý hlas evangelia.

Josef Zvěřina tu citelně chyběl.