Pro pojmenování základní buňky církve užívají koncilní
liturgické dokumenty pojem obec. Není možné ztotožnit pojem obec s pojmem
farnost. Církevně-právní pojem farnost
je pro liturgické užití méně vhodný, protože předpokládá jednoho ustanoveného
duchovního, kterému jsou podřízeni věřící (viz CIC can. 515). Naproti tomu
obsah používaného pojmu obec dává větší prostor pro rozvinutí všech funkcí
božího lidu, nejen předsedajícího. Liturgie
není záležitostí jednoho člověka (případně dvou - kněze a varhaníka), ale celé
obce.
Nové chápání církve na II. vat. koncilu se projevilo i
v liturgii. Role křesťanské obce je nyní v liturgii podstatná.
Úvod do misálu Pia V. (užívaného od roku 1570 do roku
1969) začínal slovy:
"Chystá-li se kněz slavit mši svatou, jde, je-li to nutné,
ke zpovědi, vytrvá po recitaci matutina a ranních chval nějakou dobu
v modlitbě a vykoná i modlitby před mší. Pak jde do sakristie, kde se
přechovávají liturgické oděvy a ostatní věci potřebné pro mši, vezme si misál,
vvhledá příslušné oddíly, pročte je a založí záložkami" atd. Říká se zde kromě
užitečných věcí i řada zbytečných samozřejmostí. Všechno se však točí kolem
osoby kněze, který slaví svou mši. Naproti tomu rubriky misálu Pavla VI.
začínají větou: "Když se lid shromáždil. . ." I tím je vyjádřeno nové chápání
liturgické slavnosti - je věcí celé obce.
I když předsedající kněz má při eucharistické liturgii
nezastupitelnou roli (pojednáme o ní příště), neměl by liturgii bez shromážděné
obce slavit. I tzv. "mše bez účasti lidu", na kterou misál pamatuje,
předpokládá účast alespoň jednoho přisluhujícího, který obec zastupuje. II. vat. koncil přijal (biblické a reformací
připomenuté) učení o všeobecném (křestním) kněžství věřících. Každý pokřtěný má
podíl na Kristově kněžství, každý pokřtěný nese kus služebné zodpovědnosti za
druhé, každý pokřtěný má právo toto své kněžské poslání při liturgickém
shromáždění uplatnit. V mešní liturgii je tomu dán prostor především
v obnovených přímluvách (modlitbě
věřících). Úvod a závěr přímluv patří předsedajícímu, ne však jednotlivé
prosby. Ty patří obci. Přednáší je jáhen, lektor či postupně jednotliví
příslušníci obce. (I předsedající může nějakou prosbu připojit, i on je
součástí obce.) Je možné buď jednotlivé prosby shromáždit předem (např.
napsáním na kus papíru, který je každému přístupný) či je přímo improvizovaně
přednášet. Tím, že věřící sám formuluje a přednese prosbu, deklaruje svou
kněžskou odpovědnost za církev, svět, trpící nebo jinak ohrožené a za vlastní
obec. Improvizace není v rozporu s liturgickou kázní, ale právě
naopak. V liturgii se vyskytují části, jako např. eucharistická modlitba,
které není dovoleno improvizovat. Při jiných částech je možné použít předloh
uvedených v misále nebo slov podobných. Přímluvy, i když jsou
v neděli a ve svátek .povinné", je možné improvizovat plně. Podobně jako
homilii. Homilie má zpravidla patřit předsedajícímu, přímluvy zpravidla obci.
Písemné předlohy přímluv (zejména staré) je možno chápat jako inspiraci
(nejstarší dochované přímluvy pocházejí z Klementova listu z r. 96).
Není zapotřebí se předloh držet. Je však třeba respektovat určitou skladbu
přímluv. Máme se postupné modlit za církev, za vládce a spásu světa, za trpící
a za místní potřeby. Při mimořádných příležitostech (biřmování, svatba, pohřeb)
může být pořadí proseb jiné. Je zapotřebí určité výchovy obce, aby byly všechny
tyto skupiny zastoupeny, aby se prosby netýkaly např. pouze místních potřeb.
Liturgická úloha obce není pochopitelně omezena jen na
přímluvy. Uplatňuje se při eucharistické liturgii zpěvem, aklamacemi,
přinášením darů, při pozdravu pokoje, při přijímání (mnohem častěji než se
dosud děje by se mělo přijímat pod obojí způsobou) atd. I samotná eucharistická
modlitba se stane tím, čím má být, jestliže ji obec závěrečným Amen potvrdí.
Toto .laické" Amen je neméně důležitou modlitbou než např. Otče náš. I slavení všech svátostí má být obec aktivně
přítomna. Nejen při svátostech křesťanské iniciace, manželství, kněžství, ale i
při smíření a svátosti nemocných. Rovněž alespoň některé části liturgie hodin
(např. ranní chvály a nešpory) mají být zpřístupněny obci. Prostor pro ně (ze
snadno získat vypuštěním méně hodnotných forem zbožnosti, jako jsou první
pátky, májové a růžencové pobožnosti a pod. Tyto formy liturgická konstituce
nezakazuje, ale vybízí, aby vycházely z liturgie a směřovaly
k liturgii.
Nejčastější jevy odporující duchu liturgické reformy:
1. Chybí vědomí
sociálního (společenského) rozměru svátostí, a to u kněží i u laiků.
Vysluhování svátostí sice předsedá služebník církve (někdy povinně biskup,
někdy kněz, jáhen či laik) ale liturgie vůbec nepředpokládá (s výjimkami např.
nebezpečí smrti a pod.), že by to mohlo být bez shromážděné obce.
V rámci liturgického semináře při duchovní
formaci jáhnů v pražské arcidiecézi jsem vysvětloval budoucím jáhnům, že
nové liturgické předpisy nedávají prostor pro eucharistii slavenou jen samotným
knězem (tzv. missa sicca). Jeden z účastníků položil otázku, která zrcadlí
úplné nepochopení toho, oč v liturgii jde. Zeptal se .A co má dělat (byl
myšlen kněz), když mu tam nikdo nepřijde. . ." Ponechme stranou praktické řešení,
které by se jistě našlo (např. necelebrovat a čas využít k návštěvě
některého z .farníků" či celebrovat u lůžka toho, kdo by přišel, ale nemůže).
Otázka je závažná tím, že staví kněze do role jakéhosi pořadatele posvátného
dění, o jehož produkci je mezi publikem větší nebo menší zájem. Role kněze
v liturgii je zcela jiná.
Shromáždění je iniciativou církve - obce, která se schází, aby Boha
oslavila, a současně dílem Božím, které skrze liturgická znamení působí.
Liturgem je Kristus, který je přítomen ve shromážděné obci i v osobě
kněze.
2. Obec je málo nebo
vůbec do liturgie zapojena. Nejsou naplněny služby lektorů, žalmisty, scholy i
tam, kde je to možné. Liturgie zahrnuje i smyslové vjemy, na rozdíl od
mystického zážitku musí být úloha obce vidět i slyšet. Namísto toho se někdy vyskytují chrámové
sbory produkující skladby s liturgií vůbec nesouvisející.
3. Málokde pracují
liturgické týmy, ve kterých má obec své zástupce, podílející se na přípravě a "realizaci" liturgie, jak předpokládá čl. 73 Všeobecného úvodu. Dosud převažuje
model, kdy je liturgie záležitostí pouze "profesionála", nikdo jiný do toho
nemá co mluvit.
4. Přímluvy ("modlitba
věřících") nejsou modlitbou věřících, ale používají se k nim předtištěné
texty, více či méně zdařilé. Jejich autoři často bez ohledu na skutečné
potřeby, bez vnitřní pravdivosti se nám pokoušejí předložit didaktické pasáže
z dogmatiky, asketiky či jiných disciplín, tvářící se jako modlitby.
Autoři těchto textů rovněž často zaměňují čtyři oblasti přímluv za čtyři
prosby. Z modlitby věřících, při které se má rozvinout a uplatnit
všeobecné kněžství, jak to zamýšleli koncilní Otcové, se stane
zprofesionalizované torzo, které lze "stihnout" za necelou minutu.
V minulém čísle v rubrice .Obnova liturgie" na
str. 22 došlo k chybě. Citát .Komu hříchy odpustíte. . ." je pochopitelně z J 20, 23 a nikoli, jak bylo uvedeno,
z Mt 23,20. Omlouváme se.
Poslední komentáře