Pojem zjevení v konstituci Dei Verbum

„Dále pravil: Nemůžeš spatřit mou tvář, neboť člověk mě nesmí spatřit, má-li zůstat na živu.“ (Ex 33, 20)

Pro teologii má boží zjevení a jeho správné pochopení klíčový význam: jestliže je totiž teologie reflexí víry, naděje a lásky, pak zjevení je základním předpokladem víry, naděje a lásky. Katolická církev formulovala své chápání božího zjevení ústy Druhého vatikánského koncilu v konstituci Dei verbum s podtitulem O božím zjevení.

II. vatikánský koncil a konstituce Dei verbum (DV)

Papež Jan XXIII. svolal koncil katolické církve, aby vpustil do církve „čerstvý vzduch“¹ po staletích uzavřenosti a defenzívy před protestantismem, osvícenstvím, vědou a modernismem. Koncil skutečně do jisté míry zahájil novou epochu církevních dějin a otevřel církev světu². Nový pohled církve sama na sebe a na své poslání ve světě však nevznikl jednoduše. Dokumenty koncilu se rodily ze složitých debat a prudkých názorových střetů. V opozici proti přání většiny světového episkopátu stála malá, ale vlivná menšina biskupů reprezentujících především římskou kurii. V pozadí jejich odporu stálo uspokojení z dosavadního direktivního řízení církve a obavy z toho, že změny povedou ke ztrátě katolické identity³.

Výsledky úmorné práce koncilu – koncilní dokumenty – jsou poznamenány těmito spory a jejich formulace jsou plodem velkých kompromisů. Toto společné hledání ale přispělo k tomu, že při konečném hlasování bylo dosaženo širokého konsensu.

Konstituce o božím zjevení Dei verbum měla velmi pohnutý osud. Osnova konstituce (původní titul zněl: De fontibus revelationis) byla jednou z vůbec prvních předloh předložených koncilu už na podzim 1962. Po prudkých sporech byla osnova na zásah papeže stažena a svěřena k přepracování komisi, která byla sestavena paritně ze zástupců konzervativní menšiny a koncilní většiny. Celkem bylo vypracováno osm verzí osnovy konstituce. Nakonec (po více než třech letech) byly koncilu předloženy dva návrhy, návrh většiny a návrh menšiny, a přijat byl návrh většiny, ovšem výrazně upravený podle přání konzervativců.

Důvodem názorových rozporů při formulování konstituce Dei verbum bylo zejména objasnění úlohy magisteria (učitelského úřadu církve) ve vztahu ke zjevení, používání historickokritické metody výkladu Písma a postoj k tzv. teorii dvou pramenů.

Pojem zjevení

Zjevení (řec. a-pokalypsis, lat. re-velatio) znamená mimo jiné „sejmutí roušky“. I etymologie českého slova – zjevení – mnoho napovídá: Bůh neviditelný neuchopitelný a nepochopitelný nám vychází vstříc a ukazuje se jako „jev“, něco, co můžeme vnímat a reflektovat. Nesmíme ale zapomínat, že zjevení není Bůh (subjekt), Bůh sám pro nás zůstává tajemstvím. Tento pojem, ostatně je to substantivum slovesné, označuje děj, proces („zjevování“ DV 2) a jeho výsledek. DV používá pojem zjevení v nejširším smyslu, jako všechno, co Bůh působí, abychom ho mohli poznat.

DV tedy rozlišuje⁴ zjevení v aktivním smyslu (DV kapitola 1: „Bůh se …rozhodl zjevit“, „oslovuje“, „vykonal“ – DV 2, „tvoří a udržuje“ DV 3) jako proces a zjevení v objektivním smyslu, „poklad božího slova“, to, z čeho církev poznává, jaké zjevení vlastně je, a co uchovává a předává dál.

Dále koncil rozlišuje mezi zjevením přirozeným („Bůh, který všechno tvoří a udržuje, dává lidem ve stvořených věcech trvalé svědectví o sobě“ DV 3) a dějinným. Dějinným zjevením je vše, co Bůh podnikl v tzv. dějinách spásy: DV výslovně připomíná prvotní společenství člověka s Bohem, zaslíbení daná praotcům a potvrzená skrze proroky a život, smrt a vzkříšení Ježíše Krista, v němž se zjevení „naplňuje, dovršuje a… potvrzuje“ (DV 4).

Konečně lze z konstituce ještě dovodit rozdělení na soukromé zjevení, jímž se Bůh dává poznat jedinci nebo určité skupině (DV 4, odst. 2 a contrario) a veřejné zjevení určené celé církvi a skrze ni všem lidem. Budeme-li nadále mluvit o zjevení, budeme mít na mysli zjevení veřejné dějinné a v tomto smyslu musíme také číst DV.

Charakteristika zjevení v konstituci Dei verbum

DV se zjevením jako takovým zabývá v kapitole 1, článcích 2 až 6. Pokusím se zde shrnout systematicky a v heslech:

· Zjevení je svobodný projev boží dobroty a moudrosti⁵ (DV 2, věta 1.).

· Předmětem zjevení je povaha Boha samotného a tajemství⁶ boží vůle (tamtéž)

· Hlavní obsah zjevení se pokouší DV na dvou místech formulovat takto: Bůh oznamuje „že lidé prostřednictvím Krista… mají přístup k Otci a stávají se účastnými božské přirozenosti.“ (DV 2, věta 1.) a Kristus toto zjevení potvrzuje, „že totiž Bůh je s námi, aby nás vysvobodil z temnot hříchu a smrti a vzkřísil k věčnému životu“ (DV 4, konec 1. odstavce).

· Zjevení je určeno lidem.

· Účelem zjevení je boží pozvání lidí do společenství s Ním a jejich přijetí (DV 2, konec 1. věty).⁷

· Prostředky zjevení jsou činy a slova Boha v dějinách spásy. Slova a činy spolu ve zjevení úzce souvisí: činy ukazují skutečnosti vyjádřené slovy a slova hlásají tyto činy a objasňují jejich tajemství.⁸

· Člověk svobodně odpovídá na toto zjevení (oslovení) jeho přijetím – vírou: jí se „celý člověk odevzdává Bohu“. K tomu je člověk uschopněn pomocí Ducha svatého, boží milostí.

· I přesto, že se Bůh zjevuje, zůstává tajemstvím: božské dary „zcela převyšují lidskou chápavost“ (DV 6, 1. odstavec), tajemstvím je i boží vůle, Bůh je neviditelný (DV 2), naše poznání skrze zjevení je jen jako v zrcadle (DV 7, 2. odstavec), církev zvěstuje boží tajemství zatím jen „zastřeně“ (LG 8 in fine).

· Zjevení má symbolickou strukturu – viz formulace typu „skutky… ukazují“. Zejména události jsou mnohem hlubšími symboly než slova a jednoznačné pojmy.⁹

· Zjevení má eschatologický charakter: trvá a je závazné jen dočasně „před slavným příchodem našeho Pána Ježíše Krista“ (DV 4 in fine), „do té doby, dokud nebude (boží tajemství) na konci odhaleno v plném světle.“ (LG 8 in fine).

Pramen, nebo prameny?

2. kapitola DV (čl. 7-11) se snaží objasnit problematiku tzv. zjevení v objektivním smyslu, tj. pramenů poznávání zjevení. Při rozboru tohoto textu je třeba připomenout si teologické (a konfesní) spory týkající se tohoto problému.

Rozpory koření v období reformace (resp. protireformace), kdy v reakci na Lutherovu tezi „sola Scriptura“ (tj. že pouze Písmo je závazným zjevením a co není výslovně v Písmu stanoveno, nemá legitimitu) vyhlásil tridentský koncil, že zjevení je uloženo „v psaných knihách a nepsaných tradicích“¹⁰. Tím měly být legitimizovány ty části katolické věrouky, které nebylo možné jednoznačně vyvodit z Písma (očistec, svátosti).

Tato „teorie dvou pramenů“ byla koncilem odmítnuta. Zdaleka však ne výslovně a jednoznačně. Konečné kompromisní znění konstituce umožňuje oběma stranám vykládat si jej podle svého (většině, která si přála teorii dvou pramenů odmítnout, i menšině, která ji chtěla výslovně potvrdit – to ostatně bylo i původním obsahem navržené osnovy, jak svědčí už její název De fontibus revelationis, o pramenech zjevení).

Co tedy DV k této otázce přímo říká? „Kristus, v němž je dovršeno celé zjevení, … dal apoštolům příkaz, … aby evangelium… kázali jako pramen veškeré spasitelné pravdy všem lidem.“

„To naplnili jednak ti apoštolové, kteří ústním kázáním a příkladem… předávali to, co přijali,… jednak ti …, kteří z vnuknutí … Ducha svatého zaznamenávali poselství o spáse písemně… Tato posvátná tradice a Písmo… jsou jako zrcadlo, ve kterém církev… nazírá Boha…“ (DV 7).

Čl. 8 vykládá učení o tradici. Písmo i ústní tradice vycházejí z “podání apoštolů“ (tradice v širším smyslu), v němž „je obsaženo všechno, co božímu lidu prospívá…“ (DV 8). Obsahem tradice je „všechno, co sama (církev) je a v co věří“.

Tradice přitom není statická, ale rozvíjí se s pomocí Ducha svatého jako interpretace božího slova („chápání“), a to přemýšlením a studiem věřících, reflexí náboženské zkušenosti a hlásáním magisteria. Tradici¹¹ tak lze chápat jako pokračující zjevení: „A tak Bůh…nepřestává mluvit s (církví)“.

Tradice je velmi různorodá, DV uvádí jako její součásti např.:

· „výroky sv. otců“

· liturgii („život modlící se církve“)

· smysl víry věřících („život a praxe věřící církve“)¹²

· „kánon posvátných knih“

· chápání Písma

Písmo (tj. tradice zapsaná a kanonizovaná) a tradice v užším smyslu (ostatní tradice, která je součástí zjevení) tvoří tedy tradici v širším smyslu („poklad božího slova, svěřený církvi“), která „vyvěrá z téhož božského pramene¹³, splývá jaksi vjedno a směřuje k témuž cíli“ (DV 9).

Problém suficience Písma

Teologové kladou otázku, zda tedy tradice může obsahovat závaznou nauku, která z Písma nevychází. Nebo, nahlíženo z opačné strany, zda to, co je v Písmu obsaženo, k víře postačuje (suficience Písma). Tato otázka má veliký význam pro ekumenu, protože zatímco Písmo uznávají všichni křesťané, tradice se může v různých církvích částečně lišit, popřípadě ji některé církve odmítají úplně.

Odpověď na tuto otázku DV nenabízí[#pozn:Mnozí teologové se ovšem domnívají, že DV se takto může a musí vykládat: Zvěřina tvrdí, že zjevení veřejné a závazné je v Písmu a odvolává se přitom na DV 24, kde se o Písmu mluví jako o božím slově (kupodivu bez zmínky o tradici) a duši teologie. Také Pesch (op.cit. str. 274, písm. d) v DV 8 potvrzení suficience Písma nachází. Domnívám se ale, že takový výklad je poněkud odvážný. Oficiálnější katoličtí teologové jsou mnohem opatrnější a jejich výklad odpovídá duchu konstituce věrněji. Rahner K., Vorgrimler H.: Teologický slovník, Praha, Zvon, 1996, str. 164-165: „Alternativa, že obsah Písma buď materiálně zcela obsahuje křesťanské zjevení nebo že kromě toho některé učení je dochováno jen ústní tradicí, takže jsou dány materiálně dva různé zdroje křesťanského podání, je nesprávně postavena. Neboť tradice, v apoštolské době sama zahrnuta do Písma, není souhrnem pouček, ale trváním božího zjevení, reflexivně nevyčerpatelným prožíváním Ježíše Krista, nikdy neobsáhnutelným tajemstvím božího sebesdílení.“]

}. Celkové vyznění textu ve prospěch suficience je vážně narušeno vsuvkou, kterou do čl. 9 prosadil na nátlak koncilní menšiny papež Pavel VI.: „A to je důvod, proč církev nečerpá svou jistotu o všem, co bylo zjeveno, pouze z Písma svatého. Proto se má obojí ctít a přijímat se stejnou úctou a vážností.“

Mimo obsahovou suficienci se hovoří také o kriteriologické, to znamená, že Písmo musí být měřítkem interpretace tradice a nakládání s ní. Na tomto, ovšem oboustranném vztahu, se teologové shodnou.¹⁴

Učitelský úřad

Aby se boží slovo uchovalo čisté, jsou papež a ostatní biskupové (učitelský úřad, magisterium) pověřeni tím, aby ho „zbožně slyšeli,… střežili a vykládali“. „Tento učitelský úřad však není nad božím slovem, ale slouží mu…“¹⁵

Magisterium může jako neomylnou formulaci zjevené pravdy vyhlásit dogma ale jen jako autentický výklad božího slova. Tak se výroky magisteria stávají součástí tradice, nepřinášejí však nic kvantitativně nového, protože pravdy v nich vyjádřené obsahovala tradice vždy (byť implicitně).

Závěr

Pojem zjevení je značně mnohovrstevnatý a nejednoznačný. Konstituce Dei verbum, která předkládá „pravou nauku o božím zjevení a jeho předávání…“ (DV 1), řeší některé otázky týkající se zjevení a některé zvláště důležité otázky nechává otevřené. Důležité je, že výslovně podporuje badatele a exegety, aby „přiměřenými metodami zkoumali a překládali Písmo“ (DV 24), aby přinášelo církvi užitek. Rovněž vyzývá všechny teology a věřící, aby „častým čtením Písma svatého získali nesmírně cenné poznání Ježíše Krista.“ (DV 25)

Literatura

Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha, Zvon, 1995

Fiorenza, F. S., Galvin, J. P.: Systematická teologie I. Římskokatolická perspektiva, Praha, Brno, CDK, Vyšehrad, 1998

Pesch, O. H.: Druhý vatikánský koncil 1962-1965, Praha, Vyšehrad, 1996

Zvěřina, J.: Teologie Agapé I., Praha, Scriptum 1992

Rahner, K., Vorgrimler, H.: Teologický slovník, Praha, Zvon, 1996

Poznámky:

1. Viz anekdota citovaná v Pesch, O. H.: Druhý vatikánský koncil 1962-1965, Praha, 1996, str. 65.
2. Srov. Jan Pavel II., apošt. list Tertio Millenio advenente, 10.11.1994, čl. 18: koncil byl „…otevřený světu. Protože byl otevřený, dal dnešnímu světu evangelijní odpověď…“
3. O. H. Pesch, op. cit., str. 58 n. S trochou nadsázky snad můžeme jako reprezentanta těchto „konzervativců“ představit prof. Diniho Staffa a jeho názor, že jednota a identita církve je založena na třech pilířích: tomismu, CIC (kodexu církevního práva) a latině.
4. Tato kategorizace vychází z: Fiorenza, F. S., Galvin, J. P. (ed.): Systematická teologie I (římskokatolická perspektiva), Brno, Praha, 1998, str. 107 nn.
5. I. vat. koncil mluví o daru „moudrosti a dobroty“, snad chtěl II, vat. koncil tímto přehozeným pořadím demonstrovat posun teologických akcentů.
6. I. vat. koncil nepoužívá slova „tajemství boží vůle“, ale „ustanovení (decreta) boží vůle“.
7. I zde se ukazuje jistý posun DV oproti učení I. vat. koncilu, který hovořil místo o společenství pouze o poznání a poučení.
8. Překlad Josefa Zvěřiny se vyjadřuje mnohem opatrněji (činy naznačují skutečnosti naznačené slovy a slova vyjadřují tyto činy a osvěcují tajemství v nich obsažená). Viz Zvěřina, J.: Teologie Agapé I, Praha, Scriptum 1992, str. 66.
9. Viz Systematická teologie, cit. v poznámce 4, str. 110. Symbolická povaha zjevení je také mnohem více zdůrazněna Zvěřinovým překladem DV 2, viz pozn. 8.
10. Citace dokumentů tridentského koncilu převzata z Pesche (op.cit., str. 270 n.). Tam také nalezneme informaci o Geiselmanově zkoumání dokumentů tridentského koncilu: původně byla zvolena formulace explicitně zakotvující teorii dvou pramenů („partim in libris scriptis partim sine scripto traditionibus“ tj. dílem v Písmu, dílem v tradici), nakonec ale byla prosazena formulace mnohem opatrnější, což lze vykládat tak, že koncil nechtěl teorii dvou pramenů výslovně potvrdit („…in libris sriptis et sine scripto traditionibus“ – v Písmu a v tradici).
11. Je třeba ovšem rozlišovat mezi tradicí ve smyslu „traditio“ (proces předávání) a „traditum“ (to, co je předáváno).
12. Výklad „praxe a života věřící církve“(DV 9) jako „smysl pro víru v božím lidu“ (LG 12) vychází z díla cit. v pozn. 4, str. 135 n.
13. Zde je jasné, alespoň terminologické, vypořádání se s teorií dvou pramenů.
14. Zvěřina, op. cit., str. 89: „Tradice, žádá kritického ducha…K objektivnímu posouzení tradice slouží i Písmo, které je její součástí“.
15. Rahner, op. cit. str. 164: „Tradice se uskutečňuje…při respektování Písma jako kritické normy, jež je stále a ve všem nutná k rozlišení mezi božskou tradicí…a tradicí lidskou“