Lingvistické poznámky ke slovu „oikumené”

Lingvistické korigující poznámky k článku E. Cerniňákové: Co činí teologii ekumenickou: Uvažování nad textem G. H. Evanse: What is ecumenical theology, Getsemany 6 (96), 1999, 142-145

Na počátku uvedeného článku jsem se dočetl, že řecké slovo oikúméné (sic!) obsahuje „dva pojmy: oikos, dům a menein, setrvávat, bydlet.“ K tomu musím udělat dvě poznámky.

První není vůbec závažná a týká se jen formy, jak se obvykle přepisují v českých textech řecká slova do latinky. Vedle normy, kterou uvádějí Pravidla českého pravopisu (str. 380–389) pro vlastní jména, existují dva přístupy. Při prvním, běžnějším, se přepisují vokalické délky jen tam, kde jsou zachyceny grafikou také v alfabetě. Alfabeta anebo „alfabéta (podle pravidel, která právě vykládám) zachycuje graficky opozici délky pouze u vokálů „e“ a „o“ (epsilon: éta, omikron: ómega), proto se v přepisu latinkou objeví diakritické znaménko pouze u „e“ nebo „o,“ které stojí na místě, kde je éta nebo ómega v řeckém alfabetickém textu. Pokud bychom se rozhodli pro tento přístup, přepis by tedy vypadal „oikumené“. Druhý, rigoróznější přístup reprezentuje např. Encyklopedie antiky. Při něm se přepisují vokalické délky všude, kde je doloženo, že se dlouhý vokál v klasické řečtině skutečně vyslovoval bez ohledu na to, zda se v alfabetě graficky rozlišuje nebo ne. Přepis by pak vypadal „oikúmené“. V obou případech se vychází z klasické řečtiny. Kdybychom chtěli vycházet z řečtiny, jaké se používala v křesťanské éře a v níž již zanikla u vokálů opozice kvantity, bylo by sice možné napsat dlouhé „é“ ve slabice _-me-, protože je přízvučná a přízvuk – v té době už velmi výrazný důrazový – měl za následek, podobně jako je tomu v současné řečtině nebo italštině, mírné prodloužení vokálu ve výslovnosti, ale museli bychom brát ohled také na rozsáhlé fonologické změny, které zaznamenal zvl. vokalický systém mluvené řeči a které se nijak nepromítly do pravopisu. Pro křesťanský starověk bychom pak přepisovali „ükumémi“ a pro byzantský středověk „ikumémi“.¹

Druhá poznámka se týká uvedené etymologie, kterou musím označit za podivnou, za teologický nebo kazatelský folklór. Vyjadřuje sice plasticky a živě, oč jedná se v ekumenickém hnutí, ale o původu a morfologické charakteristice řeckého slova „oikumené“ vypovídá velmi nepřesně; je zavádějící. Základem tohoto slůvka je slovesný kmen oike-. Od něj vytvořené aktivní tvary se používají buď tranzitivně („obývám něco“) nebo intranzitivně („přebývám“). „Oikumené“ je pasivní participium prézentu ve tvaru ženského rodu – „obývaná“, „obydlená“, a používalo se jako shodného přívlastku k substantivu „hé gé“ – „země,“ které se však vždy vypouštělo (takové eliptické výrazy jsou v řečtině naprosto běžné), a tím docházelo k substantivizaci adjektiva: „hé oikumené“ – „obydlená země.“ V řečtině se tohoto slova používalo v zásadě ve dvou významech: v širším smyslu jako „obydlená země,“ čili pro celý lidský svět, celé lidstvo (např. Mt 24,14), v užším smyslu jako „římská říše,“ „imperium Romanum“ (např. Lk 2,1) dříve také „Řecko“ (Démosthenés 7, 35).²

Spojovat uvedené slůvko se slovesem „menein“ je zcestné, neboť lexikografické bádání, jehož výrazem jsou citované vědecké slovníky obecné i speciální, pro to nenachází žádné doklady. Dále má slovo „oikumené“ jako participium („men“ je typický formant pasivního participia) v příslušných kontextech naprosto jasný a logický význam, proto, chtěl-li by nějaký řecký autor utvořit nové slovíčko od „oikos“ a “menein“ a požívat je ve stejných kontextech, aby tím zdůraznil zvláštní sémantický odstín trvalosti a stálosti bytí, který se vyznačuje kmen slovesa „menein,“ musel by zvolit nějaký slovotvorný prostředek, který by posloužil jako distinktivní rys pro odlišení nového slůvka od příslušného participia, které jakožto paradigmatický, systémový tvar muselo být při četbě první nasnadě – jinými slovy: vyhnul by se homonymii a vytvořil by např. analogicky podle subst. „hypomoné“ (<hypomenein) subst. „oikomoné.“ Žádné takové slovo ale není v řecké literatuře doloženo.

Přimlouval bych se tedy za to, abychom alespoň v odborných pojednáních odolávali svodům líbivých jazykových hříček, založených v lidových etymologiích, byť by se nám hodily sebevíc k našim výkladovým záměrům. Něco jiného je původní umělecká jazyková tvorba, v níž bych nerad kladl jakékoliv hranice autorské invenci, protože různá zdání a dojmy, nezaložené v ničem jiném než v tvůrčí subjektivitě, mohou dát vznik mnoha zajímavým významovým strukturám, u nichž jejich estetickou hodnotu podtrhne právě jejich nesoulad se skutečností.

Bibliografická poznámka:

1. A Greek-English Lexicon, Liddel, H. G. – Scott, R. – Jones, H. S., Oxford 1951.

2. Encyklopedie antiky, Svoboda, L. & kol., Academia Praha 1973.

3. Patristic Greek Lexicon, Lampe, G. H. W., Oxford 1961.

4. Pravidla českého pravopisu s Dodatkem MŠMT ČR, zprac. kol. prac. ÚJČ AV ČR, Academia Praha 1993, SS. 379-389.

5. Vocabolario della Lingva greca, Montanari, F., Loescher Editore Torino 1995.

Poznámky:

1. Naše slovo „ekumenický“ vychází z latinské transliterarizece „oecumenicus“.
2. Kdybychom chtěli najít v dnešním jazyce a v současné historické situaci funkční ekvivalent pro adjektivum „oikumenikos“ museli bychom použít asi „univerzální,“ „internacionální,“ nebo v křesťanském kontextu „interekleziální“.