Zahalování křížů

Postní plátno (,,Hungertuch“, hladové plátno) – znovuoživení zapomenutého znamení

Již ve středověku se začaly v mnohých kostelích zahalovat plátny oltáře s jejich plastikami a obrazy, kříže a relikviáře, aby tyto skvosty ustoupily v době pokání do pozadí. Paralelně k tomu se vesměs zjednodušila chrámová výzdoba. Důvodem k tomu možná byla sounáležitost věřících s veřejnými kajícníky, kteří byli na počátku postní doby vykázáni z kostela. Protože ale všichni cítili jako hříšníci sounáležitost s kajícníky, měla si i obec věřících odepřít pohled na oltář. Tehdy se mluví o postu očí. Postupem času byly na postní véla malovány obrazové výjevy, vztahující se především ke Kristovu umučení, jako náhrada za zahalené obrazy. Zvyk zahalovat oltáře se stal v misálu z roku 1570 liturgickým předpisem: ,,Před nešporami první pašijové neděle budou kříže a obrazy zahaleny.“ Zatímco nový řád římské liturgie ponechává tento zvyk na svobodném rozhodnutí biskupských konferencí, tedy místní tradici, stanovuje nový německý misál na 5. neděli postní, která nastoupila na místo Smrtelné neděle: ,,Zvyk zahalovat kříže a obrazy v kostelích se má zachovat. V tomto případě zůstávají kříže zahaleny až do konce velkopáteční liturgie, obrazy však až do začátku slavnosti velikonoční noci.“ Předpis tedy už není závazný. Tam, kde se ale ještě dodržuje, má smysl zahalovat jen obrazy a kříže, jež představují Pána trůnícího ve slávě, nikoli ty, jež ukazují Pána v jeho ponížení.

Takzvané postní plátno (Hungertuch), které pravděpodobně vzniklo současně se zahalováním a které je doloženo nejpozději kolem roku 1000, zakrývá naproti tomu celý oltář. Bylo použito nejprve v klášterních a katedrálních kostelích k oddělení oltářního prostoru a chóru, později i ve farních kostelích k oddělení prostoru oltáře od lodi kostela. Postní plátno se tak stalo církevním symbolem postu. Od 15. století postupně upadalo v zapomenutí, protože bylo vytlačováno lidovými pašijovými hrami, figurálním představením výjevů umučení a z Olivové hory a především křížovými cestami.

Akce Misereor, kterou v postní době pořádají katolíci na pomoc třetímu světu, vedla v polovině sedmdesátých let ke hledání možnosti symbolického zobrazení této postní akce. Proto byl znovu oživen zapomenutý zvyk postního plátna, a to představením církví a kultur rozvojových zemí západnímu světu. Starý liturgický zvyk byl tak nově objeven pro situaci současného světa. Jako první byl pověřen vytvořením postního plátna indický umělec, jako druhý následoval malíř z Etiopie. Měli vytvořit dílo se zaměřením na téma: člověk jako boží stvoření ve světě s nestejně rozdělenými statky, v němž je spása všech dosažitelná pouze tehdy, když se bohatí rozdělí s chudými. Úspěch byl obrovský, neboť již záhy si obraz opatřily dvě třetiny německých farností a brzy si jej objednaly i četné evangelické obce. Mezitím se objevila i menší verze pro použití v rodinách.

Znovuoživení tradice postního plátna v německé jazykové oblasti mělo netušený úspěch, jeho důsledky pro život církve lze zatím sotva vytušit. Je podnětem pro liturgii, a také je důkazem toho, že i v naší době je možné vytvářet nová a znovu oživovat zapomenutá stará znamení. Předpokladem pro to ovšem je jejich místo v životě dnešní křesťanské obce.

Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 149-151, přeložil Ondřej Bastl.