198 - říjen 2008

Tomáš Becket

Život Tomáše Becketa patří k nejdrama­tič­tějším příběhům 12. století. Tomáš se narodil v Londýně roku 1118. Přes nepříznivou majetkovou situaci rodiny se mu dostalo kvalitního vzdělání. Asi v r. 1141 vstoupil do služeb canterburského arcibiskupa Theobalda. Ten si nadaného úředníka oblíbil a pověřoval ho stále náročnějšími úkoly. Umožnil mu také studium obojího práva na univerzitách v Bologni a v Auxerre. V r. 1154 byl Becket jmenován arcijáhnem.

V témže roce dosedl po dlouhé občanské válce na anglický trůn první z dynastie Plantagenetů - Jindřich II. a na doporučení arcibiskupovo si na nejdůležitější úřednický post královského kancléře vybral Tomáše Becketa. Vztah krále a jeho poddaného byl zcela výjimečný - stali se spolupracovníky ve správě státu i věrnými přáteli v boji, turnajích či hrách. Mladý a temperamentní král nalezl v Becketovi rovnocenného partnera ve všech oblastech rytířského života.

Po Theobaldově smrti v r. 1161 se Jindřich rozhodl, že na uprázdněný stolec dosadí svého nejvěrnějšího. Nepřipustil si však, že loajalita, kterou mu doposud Tomáš prokazoval, bude napříště patřit jinému pánu. Před tím ho varoval sám Becket, který králi prorokoval: „Brzy mě budeš nenávidět stejně jako mě nyní chováš v oblibě." S nástupem na arcibiskup­ský stolec se v Tomášově životě udála výrazná změna: lesk a pohodlí dvora vyměnil za přísné posty, vigilie a tělesné umrtvování. Stal se příkladným synem římské církve a záštitou jejích práv a svobod v intencích gregoriánské reformy. Zde dřímalo jablko pozdějšího fatálního sváru mezi někdejšími nerozlučnými druhy. Po sérii drobných majetkových a jurisdikčních rozmíšek propukl otevřený boj o to, komu přísluší soudit provinilé kleriky. Jindřich trval na právu postavit je před světskou spravedlnost. Tomášův nesouhlas s tímto řešením byl principiální. Viděl v něm snahu oslabit církevní hegemonii a narušit její nezávislost na panovníkovi. Král shrnul své požadavky do tzv. Clarendonské konstituce předložené r. 1164 anglickým biskupům k podpisu. Přes smířlivý postoj některých prelátů setrval Tomáš na nekompromisní pozici. Pod stupňujícím se tlakem pak musel z Anglie v říjnu 1164 prchnout. Útočiště našel v cisterciáckém klášteře v burgundském Pon­ti­gny. Konvent však musel brzy opustit, neboť Jindřich hrozil vypleněním všech řádových domů, pokud budou bílí mniši poskytovat nadále uprchlému arcibiskupovi azyl.

Konflikt vyvrcholil v r. 1170, kdy tři angličtí biskupové korunovali králem Jindřicha III., čímž flagrantně porušili privilegium canterburského arcibiskupa. Za tuto svévoli je po Becketově slavném návratu do Anglie postihla suspense a exkomunikace. Tomáš dokonce uvažoval o vyhlášení interdiktu. Když se tato zpráva donesla ke králi, vybuchl v jednom z pověst­ných záchvatů vzteku a zvolal: „Což není nikdo, kdo by mě zbavil toho otravného kněze?" Čtveřice králových družiníků pocho­pila výkřik jako rozkaz. 29. prosince 1170 dorazili do Canterbury a vtrhli do katedrály. Když se jim nepodařilo Becketa vyvléci z chrámu, jeden z rytířů tasil meč a poblíž vstupu do krypty rozpoltil arcibiskupovi lebku. Zpráva o Becketově mučednické smrti se okamžitě roznesla a záhy začaly na místo proudit zástupy poutníků.

Pozoruhodný je Becketův „druhý život". Svatořečil jej na počátku r. 1173 jeho bývalý ochránce, papež Alexandr III. - a to na pří­mluvu dcery Jindřicha II., hraběnky Matyldy. Sám Jindřich se po arcibiskupově smrti uzavřel na pět týdnů do samoty - vědom si toho, že jeho protivník dosáhl mravního vítězství. Roku 1174 však dokázal výsledek sporu přeznačit činem, pochopitelným jen prizma­tem dobové mentality: vykonal pěší pouť k Tomášově hrobu, kde se veřejně kál a nechal se sedmdesáti mnichy zbičovat. Když si navíc vyvolil Becketa jako svého osobního patrona, obrat byl dokonán a úcta k novému světci se stala oficiálním státním kultem.

Nebylo tomu tak ale navždy. Za vlády Jindřicha VIII., byl roku 1538 světcův hrob zničen. Podle nedoložené legendy vznesl dokonce král proti mrtvému arcibiskupovi žalobu z vlastizrady a poté, co se obžalovaný nedostavil před shro­mážděný tribunál, bylo jeho tělo vyzvednuto z hrobu a spáleno a jeho jméno mělo být vymazáno z paměti.

Jan Klípa