Jste zde

Misionáři

autor: 

V den jako je třeba svátek svatého Václava, kdy toto píši, většinou církevní hodnostáři a konzervativní politici nezapomenou zdůraznit známou pravdu, že naše země má hluboké křesťanské kořeny. Více než tisíc let nás Čechy formovalo jedno náboženství a neseme si ho v nějaké podobě s sebou, ať chceme nebo nechceme. Naši předkové nám tuto tradici předali a my bychom neměli poškodit kořen, z něhož vyrůstáme.

Realista by ovšem dodal, že právě pro tuto předlouhou formaci jednak má mnoho našich současníků křesťanství plné zuby, a jednak také že zmíněné kořeny jsou povážlivě oslabené: lidé sice na Vánoce plýtvají víc než jindy, ale tím je u mnoha z nich veškerý vliv křesťanské nauky u konce.

To není žádný nový objev. Již roku 1902, tedy ještě za Františka Josefa z boží milosti císaře a krále, poslal papež Lev XIII. českým biskupům encykliku Quae ad nos, v níž kritizoval rychlý postup sekularizace u nás a volal po opatřeních proti tomuto nepříznivému trendu. Od té doby se problém prohloubil a rozšířil na velkou část Evropy. Dávno jsme se stali misijním územím a všichni to dobře víme.

Potíž v evropských misijních akcích však je právě v tom, že mnozí misionáři vnímají svůj úkol ve světle minulosti, ve světle představy o zásadní křesťanskosti naší tradice: přivést nazpět, vrátit se ke kořenům, nalít staré víno do starých měchů. Ale lidé zpátky nechtějí, kořeny jsou v nejlepším případě oslabené, měchy popraskané. Měli bychom vzít vážně, že naše kultura se změnila a mění, že se nechce a nemůže vracet zpět, že v Evropě teď v zásadě stojíme před podobnou situací jako kdysi misionáři, kteří přišli do zemí cizí rozvinuté civilizace.

Modelovým případem a „prubířským kamenem" takového setkání je Čína. Článek Křesťanství v Číně - dějiny promeškaných příležitostí? Georga Everse líčí dějiny pokusů uvést křesťanství do Říše středu; pokusů vesměs nepříliš úspěšných ne-li katastrofických. Nejznámější z nich skončil v 18. století mimo jiné i pro zákaz Říma přizpůsobit se v čemkoli čínské kultuře. Například tamní formy kultu předků nedokázal papež vyložit jinak než jako modlářství, ačkoli sami osvícení Číňané je vnímali spíš jako projevy civilní úcty, jež mohl katolík velmi dobře pochopit s odkazem na vlastní úctu ke světcům. Západním křesťanům se tak sice již ve třináctém století podařilo mít v Pekingu stopadesátičlenný chlapecký pěvecký sbor provozující latinskou liturgickou hudbu, zanechali však jen málo hlubších stop. Zanechají více stop současné pokusy o „novou evangelizaci Evropy"?

Kromě Číny se většina tohoto čísla Getseman zabývá ekumenou. Zajímavý rozhovor s Ottou Hermannem Peschem neobsahuje jenom pozitivní momenty, ale vcelku je jeho tón plný naděje. Profesor Pesch stále vidí jistou možnost brzkého pokroku v obou palčivých a vzájemně propojených problémech, eucharistické pospolitosti a uznání církevního úřadu. Zajímavé je, že podle něj cesta do Wittenbergu vede přes Konstantinopol; podaří-li se rozhýbat katolicko-pravoslavnou ekumenu, projeví se to příznivě i na vztazích s protestanty.

A ještě zmiňme úvahu Karla Schlemmera. „Nemůžeme ekumenu dělat, můžeme jenom naši část ekumeny žít," říká a naznačuje, jak na to v oblasti liturgie.