Jste zde

Nosiči Krista

Proneseno na 32. mezinárodním ekumenickém kongresu IEF (Mezinárodní ekumenické společenství), konaném 24.–31. července 2000 ve Štrasburgu.

Jeden člověk měl dva syny. Mladší požádal otce o část majetku, která na něj jednou měla připadnout, a odešel, aby si užíval radostného života. Ale brzy po opojení svobodou přišly nepříjemnosti, hlad a nářky. Vrátil se k svému otci, který jej přijal s otevřenou náručí a uspořádal pro něj slavnost. Avšak otec měl také mladšího syna, který byl celou tu dobu u svého otce, pracoval na jeho panství a neměl ponětí o otcově štědrosti. Odmítl účastnit se slavnosti konané na počest mladšího syna, považoval otcovo rozhodnutí za ukvapené a jeho marnotratnou radost za přehnanou. Příběh je přerušen na prahu domu v situaci, kterou bychom podle předchozího děje čekali přesně obráceně: mladší syn je na slavnosti, uvnitř domu, a je to starší z bratrů, který se nakonec nachází vně, odmítaje vstoupit. Na závěr bychom se mohli opět vrátit na začátek, neboť je stále jeden syn venku. A otec je uprostřed mezi oběma syny, na prahu dveří. Konec zůstává otevřen.

Znáte tento příběh zpaměti, Lukášovo podobenství (Lk 15,11–32), příběh „marnotratného syna”, nebo „ztraceného a znovunalezeného syna”, nebo „otce a jeho dvou synů”. Je to klasika naší křesťanské tradice, jedinečné připomenutí milosti milosrdného Boha, který přijímá bez podmínek toho, který se k němu vrací. V Ježíšově době a v čase prvních konvertitů evangelista Lukáš vypráví tento příběh s konkrétním záměrem. V „domě Božím”, v rodící se křesťanské církvi, pocházeli „starší synové” z judaismu, po mnoho generací byli syny nebeského Otce, a když se stali křesťany, zůstali stále právoplatnými syny téhož Otce. A byli zde také konvertité z pohanů, kteří vzhledem k židům byli pouze adoptivními syny, čerstvě příchozími, kterým bylo třeba udělat místo. Nejen to, dokonce uspořádat pro ně slavnost. Jaká smělost! V Lukášově době následovala otázka: mají křesťané ze židů udělat místo pro křesťany z pohanů a radovat se (!) z jejich příchodu?

Tento dům obrazným způsobem představuje křesťanskou tradici, která je mezi křesťany velmi cenná, neboť vypravuje obnovený vztah s Bohem. Ale díváme-li se na ni očima svých současníků, může být také interpretována spíše negativně. Neboť tento obraz odpovídá názoru, kterou si vytvářejí mnozí současníci o křesťanské církvi: starý, uzavřený systém, neschopný vývoje a komunikace. Otec rovněž odpovídá jejich stereotypní představě Boha: je dobrý, milosrdný, odpouští, čeká. Ale v podstatě nerozumí svým dětem, neumí s nimi mluvit, překračuje je svým stvořením. Synové představení v parabole mohou také být vydáni napospas výčitkám často adresovaným křesťanům: mladší si nejdřív užívá skvělého života, později se kaje a vrací se domů. Obrácení by tedy znamenalo navrácení se pod autoritu otcova domu, usazení se, ustoupení a konec odporu. Starší by mohl v jejich očích být typický věřící, uchovavatel, z něhož nedýchá radost ze spásy, ale hořkost ctnosti, a který zůstává žárlivý vůči těm, kdo si mohou dovolit žít více egoisticky než on sám! Jaký je to smutný obraz, zcela odporující tomu, co bychom chtěli předávat v evangeliu spásy! Ptám se, zda by dnes Ježíš vyprávěl tento příběh stejným způsobem, zda by nenašel pro náš svět jinou představu?

Co kdybychom si představili pokračování příběhu pro dnešek? Autor nám to umožňuje, protože jej neuzavřel. Je to pro nás výzva k následování s našimi životy a naší dobou. Protože chceme předávat zcela jiné poselství než to o nehybné církvi, „usazených synech” a Otci, který je nedostižný!

Nemusíme mluvit jazykem tíživé doktríny, ale můžeme volit každodenní a jednoduchá slova, abychom vyjádřili, co nás vede dopředu, co nám dává naději, co nás oživuje. A kde najít tato lehká a hybná slova, která budou schopna vytvořit vazbu mezi Bohem a našimi životy, když ne v bibli, která v jednotlivých vyprávěních popisuje cestu Boha se svým lidem. Dějiny Boha a jeho lidu jsou zároveň dějinami, které nás předcházejí i překračují, ale mohou nás také vyzývat, pozvat nás, abychom se stali jejich účastníky. Neboť dějiny spásy, radostná zpráva evangelia, má skutečně smysl jen pro ty, kteří odhalí, že vypráví jejich příběh, jejich život.

Chtěla bych se pokusit vtáhnout nás do tohoto starého příběhu tak, aby se stal naším dnešním příběhem, který by nám pomáhal v našich každodenních otázkách. Budu si pomáhat biblickými citáty, které znají společně všichni křesťané. Nabídnutá cesta by měla ukázat – z křesťanské perspektivy překračující konfesijní rozdělení – naději a roli věřících v dnešním světě. Jedná se o přiblížení Boha našim současníkům, o to stát se nosiči Boha a přepřahací stanicí evangelia. Jak na to? Tak, že si představíme pokračování příběhu o marnotratném synu, který bych ráda nazvala „příběhem o marnotratném otci”.

I. Boží průchod

Představme si, že Otci se podařilo přesvědčit svého prvorozeného, aby se zúčastnil slavnosti, vstoupil do domu a se svým mladším bratrem se usmířil. Pohleďme na tři šťastlivce!? Nevěřím takovému pokračování. Protože Otec ví, že jsou „venku” ještě další děti a že dědictví by mohlo být tak velké, že by i oni mohly z něho mít užitek. Ví, že „venku” je svět bez víry a naděje, který ho nezná nebo v něho nevěří. A celý tento svět je očekáván na slavnosti. Jednoho dne se Otec, poté co vyslal posly a služebníky, sám rozhodne vyjít a shromáždit ostatní děti. Jeho synové mají za úkol bdít nad domem až do doby jeho návratu a přijímat ty, kteří mezitím dorazí. Zastavím se u téhle první etapy: Otec je na cestě. Neboť předtím, než se budeme zamýšlet, jak můžeme být božími převozníky, by bylo na místě zabývat se Bohem, o kterém mluvíme: Bůh, který je na cestě uprostřed svého lidu. Dal o sobě vědět skrze proroky a služebníky, ale ve světě už nebylo člověka, který by ho očekával, nebo jinak – věděli lépe než on, jak by měl přijít a co by měl činit. A tak to Otec udělal úplně jinak: přichází inkognito! Přichází v člověku, přichází v Synu.

Vydaný Bůh

Bůh, který přijal tělo, udělal z člověka navštívenou bytost, tlumočníka, spolustolovníka, a z lidí bratry a sestry. Bůh se vydal v Ježíši Kristu, jak vyznávají křesťané, když hovoří o Trojici: skrze Ježíše Krista vidíme Otce, který v nás jinak přebývá tajemně a neuchopitelně. Bůh přichází mezi své jako člověk a anuluje staré koncepce božstev, která se zaobírají pouze svým vlastním blahem a jsou netečná k lidskému putování. Tento příchod Boha vtěleného do lidského těla zcela mění vztah mezi bohem a člověkem. Tam, kde předtím člověk musel obětovat vzdálenému Bohu, aby získal jeho přízeň, a pokoušel se mu přiblížit askezí, odříkáním a zdokonalováním, přichází Bůh ke svým, sám vykoná cestu a neočekává jejich oběti, ale přijetí své milosti. Už to není Bůh, který poroučí, abychom se k němu modlili, ale je to on, kdo prosí lidi: dejte se se mnou usmířit. Apoštol Pavel to připomíná silně, když mluví o povolání křesťanů: „Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem!” (2 Kor 5,20) Bůh činí první krok, na nás zůstává, abychom ho přijali.

Avšak takový Bůh se dá těžko rozpoznat, protože ruší lidské plány k dobývání, které si lidé vymysleli. Nepřichází jako všemocný vojevůdce, ale jako zastánce, který ukazuje cestu, a jeho poselství a narušující aktivita ho stojí utrpení kříže. Bylo třeba jít až na kříž? Chtěl to Bůh, nebo tomu nemohl uniknout?

Paradox kříže: Bůh ve smrti

Odpověď apoštola Pavla platí dodnes (1 Kor 1,18–25). Slovo o kříži, píše Korintským, „je bláznovstvím pro ty, kteří nerozumí. Ale pro druhé je silou boží.” Svět požaduje znamení a moudré výrazy. Svět chce rozumné argumenty, chce analyzovat, racionalizovat, vysvětlovat, neboť následujíce Pavla „vyznáváme Krista ukřižovaného, skandál pro Židy a bláznovství pro pohany, ale pro ty, kteří jsou povoláni, je to Kristus, moc boží a moudrost boží. Neboť to, co je božím bláznovstvím, je moudřejší než lidé, a to, co je boží slabost, je silnější než lidé.” Bůh bible si nevybírá to, co je silné a mocné nebo obzvláště moudré, ale naopak to, co je slabé, aby tak dal plnost své lásky a síly. A potřebujeme oči víry, abychom v Kristově kříži rozeznali cestu k životu, abychom uprostřed lidského utrpení měli naději, že Bůh nezapomíná na svůj lid a že zvítězí nad zlem. Je to paradoxní realita boží cesty mezi lidmi: uprostřed slabosti a trýzně, právě zde je nejblíže.

Bylo to tak odlišné od židovské zkušenosti Boha? Ne nezbytně: připomeňme si jiný příběh, mnohem starší (Ex 33,18–23). Poté, co roztříštil první desky Zákona kvůli nevěrnosti svého lidu, vystupuje Mojžíš znovu na horu, do boží blízkosti, a požaduje na Věčném milost vidět jeho slávu. Bůh odpovídá na jeho prosbu a ohlašuje, že projde před Mojžíšem v plnosti své krásy, milosti a smilování, ale Mojžíš nebude moci vidět jeho tvář, neboť nikdo nemůže vidět tvář Věčného a zůstat naživu. Bůh nabízí Mojžíšovi, že ho skryje svou rukou ve skalní rozsedlině v okamžiku svého průchodu. Až přejde, odtáhne ruku a Mojžíš ho bude moci vidět zezadu, jak odchází. Skvělá reflexe lidské neschopnosti přestát plnou boží přítomnost. A přenesu-li tento příběh do Velkého pátku, dne Kristova utrpení, analogie je nápadná.

Je to nejtemnější den, opuštění se zdá být absolutní, je to den, kdy Bůh se zdá definitivně ztracen a člověk zcela osamocen v hrozné tísni. Přece však je to přesně tento okamžik, chvíle Kristovy smrti, kdy se svět kloní ke spáse, kdy Bůh realizuje své dílo vykoupení. Je to moment, kdy prochází nejblíže člověku, kdy má účast na jeho smrti, kdy se plně vydává pro člověka. Kříž je již sláva, v tom je celé téma Janova evangelia, pro které ukřižovaný je Kristus vyzdvižený ke slávě. Ale v tomto okamžiku nic nerozeznáváme, a především ne jakoukoli stopu Boha. Není to onen okamžik, kdy Bůh skrývá svět svou rukou, aby ho nerozdrtil svou mocí?

Vzkříšení, znamení Božího průchodu

Avšak to není konec příběhu. Neboť dva dny nato Kristus vstává z mrtvých. Určitě ani zde není explicitní znamení či důkaz, nic než odvalený kámen a složené pruhy plátna, a především Kristus, který se zjevuje v různých situacích, aby připravil své učedníky na nový život. A co kdyby prázdný hrob byl znamením božího průchodu? A kdyby to bylo, jako bychom ho viděli zezadu? Hospodin prošel v celé své milosti, ale již je daleko, mimo dosah lidí, kteří by ho chtěli zadržet! Uniká našim pokusům o ovládnutí. Pascha znamená „průchod”, jako připomínka na první Paschu, vyjití izraelského lidu z otroctví ke svobodě, které však rovněž bylo cestou smrti pro faraona a jeho lid. Pro křesťany jde také o vyjití dosud nepoznané, průchod z otroctví ke svobodě, z otroctví utrpení a odcizení, vázaných na hřích, k novému životu s Bohem.

Takto se završuje tato etapa příběhu o marnotratném Otci: poddává se lidskému bláznovství až ke smrti na kříži. Neboť v Synu má i Otec účast na hanebné smrti, onen Bůh, o kterém se myslelo, že je necitelný, vzdálený, nedotknutelný, se vydává do rukou lidí. Otec se ukazuje jako Syn, aby porozuměl, co cítí jeho děti, aby je doprovázel v jejich lidských podmínkách, aby s nimi měl podíl na jejich utrpení. Tím, že se stal Synem, může svět slyšet vlastní utrpení Otce a jeho hledání lidské odpovědi: moji synové a dcery, proč jste mě opustili? Bůh dělá místo svobodě lidského rozhodnutí. Nevnucuje svou přítomnost, nabízí ji těm, kteří ji rozpoznávají tam, kde druzí vidí jen opuštění, beznaděj a zkázu.

Avšak to není jeho poslední slovo. Třetí den se Ukřižovaný zvedá ze smrti. Jako stopu svého průchodu pro ty, kteří v něm rozpoznávají Hospodina „zezadu”, Hospodina, který již přešel, nezanechává než odvalený kámen. Odvalený strach, beznaděj, smrt. Ale není zde jen ten kámen. Jsou zde svědkové, kteří ho ráno po jeho zmrtvýchvstání potkávají na svých každodenních cestách a kteří již nemohou mlčet, neboť jejich životy byly změněny. Stávají se živými znameními, řetězem svědectví, který dorazil až k nám. Napříště víme, že už nejsme předurčeni ke smrti, ale k životu.

II. Křesťané – převozníci Krista

Sledujme naši cestu a představme si pokračování příběhu marnotratného Otce.

Druhá etapa příběhu marnotratného Otce pokračuje na našich cestách. Odedávna se někteří lidé vysmívají, že Bůh je mrtvý a že zkázy a holocausty tohoto století ukazují, že už není Boha. A stejně – i kdyby nějaký byl, jak by musel být krutý, když nezasáhne ve prospěch svého lidu. Buďto je mrtvý, nebo je omezen k nemohoucnosti, přesahující svým stvořením, nebo je nepochopitelný a jedná podle své libovůle. Vešel do domu, aby se uzavřel? Nebo se ztratil na cestě? Francouzský výraz zní „il a disparu”, dvojsmyslná formulace, která chce říci, že je mrtvý a že ho již nenalezneme. Věřící odpovídají odlišně. Jsou stejně jako ostatní lidé odzbrojeni před utrpením světa a nemají připravena úplná vysvětlení. Každý den žijí bláznivou sázku, sázku, že Bůh je pořád přítomen uprostřed světa a lidských životů, ale že také spoléhá na svůj lid, že bude manifestovat tuto přítomnost. Synové v domě se rozhodnou vyjít na cesty světa, hledat ztraceného Otce a potkat se s ostatními lidmi. Nyní, když Kristus přešel po zemi lidí, to jsou jeho učedníci, kteří mají jeho ruce, jeho nohy, jeho ústa, jeho Tělo. Tento čas je jejich, jsou vysláni jako svědkové, jako převozníci Krista. Kristus vydaný lidem se vydává za nás a skrze nás.

Mezi mnoha dalšími je v evangeliích jedna pasáž, která by mohla skvěle ilustrovat toto vyslání křesťanů: uzdravení ochrnutého v Kafarnaum (Mk 2,1–12). Ježíš káže v jednom domě v Kafarnaum, když čtyři muži přinesou na nosítkách ochrnutého. Protože se skrze dav nemohou dostat k Ježíšovi, odhalí část střechy a spustí ochrnutého otvorem. A vyprávění říká: „Ježíš vida jejich víru říká ochrnutému: mé dítě, tvé hříchy jsou odpuštěny.” A ten člověk se zvedl. Nemluví se o víře nemocného, ale o víře těch, kteří ho nesou! Zde se nám ukazuje důležitost nosičů, těchto převozníků, bez kterých by ochrnutý nikdy nemohl svými vlastními silami přijít ke Kristu. Díky jejich zásahu se otevřela cesta ke Kristu. A takto Hospodin počítá s věřícími, aby se spása mohla dostat tam, kam žádná přirozená cesta nevede.

Převozníci radostné zprávy

Křesťanství je svou podstatou misií, tj. hlásáním „radostné zvěsti”, zvěsti, která proměňuje ty, kteří ji slyší. Tato zpráva potřebuje být vyřčena slovy, slovy každodenními, slovy lidských starostí, slovy práce, slovy země, a pokud tato slova překračují, žijí, vibrují, mají šanci být vyslyšena mezi neobyčejným množstvím každodenních komunikací, které probíhají každým dnem na naší planetě. Je zde však více: je zde odhodlání, autentičnost života, živý vztah k Hospodinu, který obývá tato slova, který podněcuje ty, kteří je slyší, aby nastražili uši. Tento prvořadý úkol křesťanů, hlásat to, co žijí, není proselytismem. Nejedná se o plnění kostelů, zachraňování křesťanských řad, počítání, neboť Bůh sám zná velikost své církve. Hlásání evangelia spásy je jednoduše něco, co přetéká, naděje, která chce být vyjádřena, perspektiva života, která překračuje lidské naděje, je to jednoduše něco jiného než to, co je okamžitě přístupné a zřejmé. Je to otevření horizontu, bláznovství naděje, která říká: „A pokud je to všechno pravda?”, „Pokud to je pravda i pro mě?”, „Jestli je Bůh nablízku v mém životě?” Není snadné se angažovat v bláznovství této víry, ale ještě nesnadnější je mluvit o tom s druhými, tak je to intimní a osobní.

Nosiči bližního

Nejde však jen o slova, je zde také práce nosičů. Křesťané nesou bližního, ve kterém vidí bratra nebo sestru. Nést bližního není o nic snazší než vyjádřit svou víru. Bližního neznáme předem, jen výjimečně jsme to my, kdo si ho volí, jednoduše je to ten, který se nachází na naší cestě a který nás na určitý čas potřebuje, který nás otravuje, který se nám staví do cesty a který se dotěrně vyptává. Je únavný, znervózňující, těžko snesitelný, není jasnovidný a uznalý, nepřijímá plně naše návrhy, neřídí se naším rytmem, bere nám náš čas a naši energii. Nelze být křesťanem, aniž bychom nesli jeden druhého navzdory jeho váze. A to ne proto, aby se ukázalo, jak jsme ctnostní nebo dobří křesťané, ale skoro proti naší vůli, jednoduše skrze naše lidství. V podobenství o posledním soudu Ježíš Kristus vypráví, jak Syn člověka bude jednat v den posledního soudu (Mt 25,31–46). Po své pravici umístí ty, kteří jdou k životu, a po levici ty, kteří jdou ke smrti. Upřesňuje, že ti první jsou ti, kteří ho nasytí, kteří uhasí jeho žízeň, kteří ho přijmou do domu, oblečou a navštíví, zatímco ti druzí neučiní nic z toho. Ale překvapí trochu, že těm prvním není známo, kdy že učinili ony věci pro Krista, protože se ho ptají: „Kdy jsme tě oblékli, nasytili, navštívili?” To ukazuje, že nepočítali své činy vzájemné pomoci, že je nečinili s prvotním úmyslem těžit z nich pro sebe nebeskou odplatu! Kristus proto říká: „Pokaždé, když jste to učinili jednomu z nejmenších z mých bratří, mně jste učinili.” Odhalili, že v každodenní realitě lásky a žalu, kdy jim přišlo zasáhnout, to byl Kristus, který s nimi zatřásl. Takto je nosič bližního ve skutečnosti nosičem samotného Krista.

Nosiči Krista

Podívejme se, co osvětluje příběh ochrnutého z neočekávané perspektivy: pokud nést bratra nebo sestru je jako nést samotného Krista, představme si, že onen ochrnutý, o kterém se mluví v evangeliu, by také mohl být Kristem, že křesťané by měli překonat ještě více střech na celém světě, ještě více překážek, které život staví do cesty, aby sdíleli jeho přítomnost se svými současníky. Kristus se nechává námi vydat, nechává nás jednat, stojí nám po boku a svěřuje nám odpovědnost být jeho převozníky, těmi, kteří vytvářejí vazbu mezi ním a světem.

Nezničí nás taková odpovědnost? Nezhroutíme se hned na počátku pod tíhou světa, neschopni nést, a pod společnou tíhou Kristovou, kterou lze tak nesnadno přenést do srdcí a životů těch druhých? Je pravda, že pokud budeme spoléhat na své vlastní síly a schopnosti, nedojdeme daleko. Víc než paradoxně platí, že čím více dosáhneme, tím víc se na nás požaduje, a čím více máme možností, tím víc se přeměňují na požadavky. Můžeme se snadno vyčerpat svým vlastním zápalem, perfekcionismem, křesťanským ideálem, na který se uvážeme. Apoštol Pavel je toho zářným příkladem, ten, který se honil po všech cestách, aby se zalíbil Bohu, který byl bez řečí poslušen božskému Zákonu, a který musel poznat v Kristově světle, že není schopen vyhovět vlastnímu ideálu, že nedělal dobro, které si přál, a že páchal zlo, které nechtěl, že byl jistým způsobem svázán netečností a odcizením, které byly částí jeho vlastní lidskosti. Proto jako on i my musíme podstoupit další učení: uznat své nedostatky, neschopnosti, dvojznačnosti, své poklesky, zlomyslnosti, ubohosti, celou tu temnou stránku, kterou tak často odhazujeme na druhé, která je však také naší vlastní skrytou tváří, stínem, který nás doprovází, „starým člověkem v nás”, jak říká apoštol.

Nést v sobě „starého člověka”

Hřích není pouhým skutkem, je to od základu vzdálení se Bohu, přerušení vztahu z naší strany, naše netečnost nebo sebeglorifikace. Ani nejlepší vůle na světě, starost o „konání dobra” nás nemůže ochránit od omylu, od toho, abychom si namlouvali, že konáme dobro, když děláme špatné věci, nebo od přání přidat si na ceně pod pláštíkem dobrých skutků, nebo od toho, abychom si o sobě mysleli, že jsme ctnostní díky naší zbožnosti. Předně, „dobrého křesťana” nečiní to, co dělá, co se mu podaří nebo co ukazuje navenek, ale to, co je hluboko v něm, obráceno k Bohu. Ježíš vyprávěl podobenství o lidech, kteří se chlubili vlastní spravedlností: podobenství o modlitbě farizeje a celníka, kteří jsou oba v chrámu (Lk 18,9–14). Farizeus se modlí tak, že se sám ospravedlňuje: „Nejsem jako ostatní lidé, kteří jsou hrabiví, nespravedliví a smilníci. Postím se a dávám desátky.” Celník se naopak modlí, aniž by se odvážil pozvednout oči k nebi, a spokojuje se se slovy: „Měj slitování nade mnou hříšníkem.” A je to celník, koho Bůh ospravedlní, ne ten první, plný ctností. Termín ospravedlnění znamená, že věřící, který úpěnlivě prosí Boha o odpuštění nejen za to, co učinil, ale také za to, kým je, získává spásu jako dar a že tento dar ho drží při životě, a ne jeho vlastní činy. Opírá se o jedinou věc: boží lásku. Boha si nepřiblíží chlubivým výčtem vlastních schopností či duchovním perfekcionismem. Vypíná sám sebe a nechává Boha odpovědět na vlastní nedostatečnost. Žije z pouhého božího daru, který je jako mana, kterou nemůže ani skladovat, ani konzervovat, ale která je každý den znovu dána.

Naučit se nechat se nést

Nosičem Krista a bližního se může stát jen ten, kdo rozpozná svou vlastní křehkost a ví, že během okamžiku se také může dostat do situace toho, kdo potřebuje být nesen. Dokonce jsem tím měla začít: předně jde o to, naučit se přijímat to, že jsem nesen! Život křesťana je především život vydanosti, vydanosti Bohu předtím, než je vydán druhým lidem, a člověk může unést vydanost světu jen proto, že je to sám Bůh, který nese! Zde je naděje, která nám dovoluje nést, aniž bychom se zničili: ve skutečnosti je to Bůh, který nese s námi a který nás nese k životu. Vše, co jsme pro druhé opotřebovali na svých tělech a ve svých životech, je přinášeno ke vzkříšení. A tak pokud se stane, že už nejsme produktivní, aktivní, užiteční, neznamená to konec našeho života. Tam, kam nás svět odsunul, do nemocnic, starobinců, hladomoren, budeme stále v božích očích hodni stejné lásky a dvojnásobné pozornosti, a Bůh nás ponese ke vzkříšení. Pokud však na cestě budeme moci nalézt druhé nosiče, kteří ulehčí našemu břemenu, bude to skutečné křesťanské společenství, communio.

Křesťanské společenství: nést se a snášet se jedni s druhými

Společenství křesťanů by mohlo být nazváno „společenstvím svatých”. Nový zákon se neleká slov, které používá pro ty, kteří jsou pokřtěni – jsou svatí. Neboť nejsou svatí skrze sebevětší vlastní ctnosti, ale protože jsou učedníky Boha, který je svatý a skrze svou milost, bez jakýchkoli zásluh z jejich strany, je odívá do své svatosti. Společenství svatých, to jsou věřící, kteří mají podíl na „svatých věcech”, tj. na darech spásy, zvláště na křtu a na eucharistii. Všichni, kteří s vděčností, nadějí a důvěrou přistupují k Hospodinově stolu, budou naplněni těmito dary, a stávají se tedy „svatými”. A toto společenství není omezené v prostoru a čase, protože máme účast na tomto stole spolu s anděly a nebeskými mocnostmi, s těmi, kteří opustili tento život důvěřujíce Pánu, a s těmi, kteří jednou budou na této zemi na našich místech. A toto společenství je rovněž reálné zde na zemi, kde jsme sjednoceni se všemi, kteří přijímají slovo a svátosti ve víře a kteří na ně odpovídají svými závazky. V tomto společenství, které je řetězem víry a lásky, se věřící nalézají spojeni a tvoří jedno tělo, jedno jediné tělo, přesněji „tělo Kristovo” (1 Kor 12,12–26)!

III. Procházející církev

Jakkoli jsou křesťané převozníky Kristovými jakožto jednotlivci ve svých každodenních životech, v práci, ve volných chvílích, v rodině, není jejich náboženské vyznání vymezeno pouze tím. Křesťané jsou navíc také církev, živý organismus, tělo, které usiluje o rozvoj, o zviditelnění. Církev není ani mezi věřícími automaticky přijímána kladně. Je chápána jako úctyhodný historický památník, bašta, která se chrání proti těm venku. Někteří lidé ji vnímají jako spolek jedinců spojených s hodnotami jiné doby anebo jako továrnu na charitativní skutky, která plýtvá svým bohatstvím, aby uchopila moc. Spiritualitu tito lidé hledají jinde, v jiných směrech než v křesťanských tradicích, obviněných z příliš absolutistické moci.

Být znamením a svědkem boží přítomnosti ve světě totiž pro křesťany znamená ukázat svou lásku a závazky vůči křesťanské církvi, ukázat, že se v ní cítí jako doma, žít v ní radostně a pomoci jí vyjít z její strnulosti. Také je potřeba představit si další část příběhu odehrávajícího se v domě marnotratného Otce.

Tato třetí část ještě ve skutečnosti neproběhla a zůstávají zde otevřené možnosti. Představme si, že poslední synové zodpovědní za dům, kteří zůstali celou věčnost, aby hledali cestu a přijímali nemnohé příchozí, sestavili pro ty venku neznámý plán. Dobře vědí, že jejich dům je často chápán jako bašta ukrytá před světem, jako ctihodná instituce neschopná očistit si fasádu. A tak si jednoho dne mezi sebou řeknou, že čas, kdy k sobě přijímali ztracené duše, už uplynul a že začíná nové dobrodružství. Je to snad teď naopak dům v pohybu? Měli by snad teď vyjít s celým domem na cestu jako Otec a požadovat pohostinství a sdílení každodennosti těch druhých? Měli by snad teď jít navštívit člověka?

Církev na cestě

Když církev opouští své tradiční pozice, pouze napodobuje postoj Ježíše, jenž se nepodobal těm, kteří ho obklopovali, a nezaložil náboženskou instituci, ale směřoval k druhým a požadoval od nich přijetí a sdílení. Chodil mezi svými současníky a usiloval o jejich přijetí a nasazení. Neměla by se snad církev jako tělo Kristovo naučit následovat tento model? Nechlubit se svou silou a svými možnostmi, nezůstávat v pozici té, která má již vše, co je potřeba pro tento svět, ale v současném světě pokorně prosit o pohostinství? Na první pohled to může být šokující a znepokojující, protože to pro církev znamená opuštění části jejích výsad, aniž by si předem pojistila, jak bude přijata! Znamená to především odvážit se vyjít ze svých zdí, ze svých posvátných míst. Církev to zkouší dělat svou dobročinností, externími projekty, projekty otevřenými pro všechny. Avšak je to zatím velice nenápadné, a je to zase způsob, kterým předkládá svou nabídku k tomu, aby se k ní lidé připojili.

Církev pod křížem

Církev na cestě by měla být schopna jít ještě dál, tj. skutečně akceptovat, že není církví slavnou a mocnou, ale církví pod křížem, vystavenou nebezpečí, že nebude vyslyšena! Máme za sebou celou minulost křesťanství a vcházíme do světa, z kterého církev mizí a vyhrávají jiné mocnosti. Je těžké tuto skutečnost přijmout a žít. Avšak na tuto situaci slabosti se můžeme dívat i jinak. Křesťanská církev znovu žije, jiným způsobem a jinými výzvami, situaci rané církve, kdy byla považována za sektu uprostřed nepřátelského světa. Nechci říct, že se jedná o napodobování či o kultivaci jakési nostalgie návratu k pramenům. Ale možná nám to částečně umožní vrátit se k nadšení na začátku, k větší motivaci, k odvážnějšímu svědectví, kritičtější reflexi, i přesto, že v úředních statistikách věřících ubývá. Ztráta sociální prestiže vede k jiným výhodám: k možnosti kritičtějšího postoje, k relativizaci struktur, ke větší mobilitě a vynalézavosti a k většímu zaslíbení vitality. Neboť mnohé z biblických obrazů církve jsou z tohoto soudku: církev je solí země, malá rozesetá zrnka sotva do hrsti, která však dají chuť všude, kde dopadnou. „Světlo světa”, které může být ukryto v panující temnotě, avšak tam, kde se pozvedne, bez násilí usmrtí temnotu. Kvas, který dá vykynout těstu, a hořčičné zrnko, které se stane stromem dávajícím útočiště ptactvu. Zde jsou nenápadné začátky, ale ve skrytu překypují růstem a silou! Jsou to obrazy církve, která se nedá zastrašit svou nepatrností a aspektem skrytosti a která si je vědoma důležitosti své role a neznepokojuje se.

Církev hledající

Zajdu ještě dál než jen k prostému přijetí nepatrnosti a ztráty zjevné moci. Církev, která žádá pohostinství, která má odvahu vyjít na cesty svých současníků bez ochrany, by byla církví, která s nimi počítá! Církví, která nenese všechno s sebou, která nemůže zajišťovat všechny potřeby, která však očekává od těch, kdo ji přijmou, že do ní vloží ty svoje. Jednalo by se o přerod z církve seslané od Boha k církvi hledající to, co může svět nabídnout dobrého! Další velice šokující vize, která je však založena na důvěře v lidskou bytost. Není snad v každé bytosti něco, co čeká na probuzení, schopnost sdílet se, účastnit se na lidském dobrodružství, nabídnout něco ze sebe sama? Vždyť takto Kristus probouzel své současníky k jejich vlastním možnostem: přišel do Zacheova domu a Zacheus, který doufal, že od něj něco dostane, se stal jeho hostitelem! Jinde potkává samařskou ženu a místo toho, aby jí nabídl svou živou vodu, ji žádá o vodu k napití! Učedníkům, kteří se dotazují, jak nasytit hladový zástup, odpovídá: „Dejte jim vy sami najíst!” Neočekávaný jev se často děje v tichosti: v evangelijních vyprávěních není Ježíš představen jako ten, kdo má odpověď na všechno a zaopatřuje vším potřebným ty, kteří ho poslouchají. Naopak po nich žádá to, co sami mohou přinést: uzdravuje, ne však nemocné bez víry, sytí, ale díky chlebům a rybám dítěte. A často očekává jednání, kterému předchází absolutní důvěra. Když se církev ptá, co může svět nabídnout, neodpovídá snad na úkol znovu dát zodpovědnost, znovu darovat důvěru a důstojnost lidem, kteří se často sklání pod tlakem toho, že rozhodnutí jsou přijímána bez nich, že svět je nezměnitelný a že nic nezmohou proti zákonům trhu a zákonu silnějšího?

Ve světě, ve kterém mnoho současníků přijímá za vlastní vnitřní postoj, že někdo jim pomůže, a očekávají stále, že je někdo ochrání jak materiálně, tak morálně, aniž by to vyžadovalo z jejich strany nějaké úsilí, by bylo pravdivou výzvou připomenout jim jejich vlastní odpovědnost a jejich schopnosti! Církev na cestě ke světu by se do toho mohla pustit – tak, že by se neptala, jaké slabosti v něm má naplnit, ale co se v něm může naučit a jaké zajímavé projekty a úvahy v něm může nalézt? Byla by to církev připravená, jako její Mistr, k „navštívení člověka”, církev připravená sdílet lidské stoly.

Církev smíření

Ekumenismus pro mě představuje právě takovou etapu církve na cestě. Ekumenický proces neznamená pro žádnou z církví přetáhnout za své zdi vzpurné věřící, kteří byli svedeni jinými církvemi. Právě naopak, pro každou konfesijní rodinu se jedná o zachování vlastní identity, vlastní plnosti – tím, že si uvědomí, že není sama v historii křesťanské víry, že není jediná, která dostává dary od Boha a která je povolána, aby se o ně dělila jakoby v jediném těle. Ekumenický dialog jí umožní vyjít zpoza vlastních zdí, ze svého bednění, stát na nechráněném místě, právě na prahu domu, jako Otec v podobenství, a vést rozhovor s ostatními církvemi právě na tomto místě. Neopouští svůj tábor, ale naučí se vidět ho z jiné perspektivy, z pohledu, jaký má na ni ten druhý. Z tohoto pohledu, pohledu toho druhého, je každá církev obohacována, nachází novou vitalitu, schopnosti ke změně, a konečně naučí se lépe znát sama sebe. Protože nikdy se nevidíme tak dobře jako z pohledu někoho druhého, který nás ovšem neodsuzuje a neničí.

Žádosti o odpuštění, které byly během tohoto století vysloveny, jsou plody takovéto ekumenické otevřenosti. Reformované církve se navzájem požádaly o odpuštění, stejně tak i s anabaptisty, o odpuštění oboustranných odsouzení v minulosti, a to hned na počátku společných rozhovorů. Katolická církev vzbudila velké emoce, když učinila totéž v letošním, jubilejním roce. A Prohlášení o ospravedlnění mezi katolickou církví a luterskými církvemi vyhlašuje vzájemné doktrinální odsudky ze 16. století za překonané, jak se to již stalo s ortodoxními církvemi a mezi církvemi reformovanými. Toto 20. století vidělo nesmírný krok, který byl učiněn mezi konfesijními rodinami, které se předtím vylučovaly nebo sebou pohrdaly, a které se v současnosti označují za sesterské církve. Zde máme svědectví – jak pro křesťany, tak pro nekřesťany – o síle smíření prýštící z evangelia, síle odpuštění a nového, společného začátku.

Ekumenismus znamená naučit se pohledu, který respektuje a zve každou konfesijní rodinu, aby vyšla na svůj práh, odkud by mohla mluvit s ostatními. Práh se stává prostorem jiné koncepce církve, hnutí na cestě, které však zůstává pevně zakotveno ve své víře. Neboť v dialogu s ostatními tradicemi neopouštíme svou víru, protože celý projekt křesťanského ekumenismu spočívá v potvrzení společné spásy v Ježíši Kristu pouhou milostí, na kterou odpovídá víra věřících. Tento základ vytváří církev, jež se nespoléhá předně na své struktury, ale na výzvu, která ji tvoří a vysílá. Ekumenismus jako naslouchání druhému je vpravdě prorockým hnutím, předně pro celou křesťanskou církev, neboť ji tlačí k neustálému vývoji, k zaujetí postoje vůči novým výzvám, k neustálému vycházení ze svých zákopů. Ale je to také prorocký duch pro svět, který ji obklopuje, neboť ekumenismus ukazuje schopnost lidí překonat strach z ostatních, distancovat se od karikatur těch druhých a doufat, že skutečné bratrství může být vytvořeno i přes lidskou zbabělost a odpor.

Máme věřit tomu, že ekumenismus způsobí ztrátu naší identity? Historie ekumenismu tohoto století nám říká pravý opak: žádná církev neztratila svého ducha tím, že vstoupila do dialogu s druhými, spíš se dočkala posílení a oživení vlastní identity.

Církev v dialogu

Často máme dojem, že ekumenismus se přežil a je teď pasé, unavený, zastaralý. Ve skutečnosti však toto hnutí má náskok před pravidly, které vládnou ve světě! Ve světě, ve kterém se učíme, jak nedůvěřovat druhým, kde si přestavujeme, že ten druhý nás připraví o naši práci, náš prostor, naši budoucnost, ve kterém jsou temné záhyby našich duší živeny nejistotou, xenofobií, zakořeněnými předsudky, je nutné, aby se křesťané postavili a společně prohlásili, jaké jsou hodnoty, které jim vládnou. Ekumenismus, který nevyzývá ke smíření povrchnímu, strojenému nebo domýšlivému, ale k pravdivému dialogu, který nezamlčuje těžkosti, ukazuje, že cesta k druhému není snadná, ale že za tuto cenu může být vybudován skutečný mír, trpělivě, tak, že stále znovu budeme na dělníky nakládat jejich břemeno. Je to jako pomalá práce řemeslníka, který zná své schopnosti i nedostatky, své výnosy i pohromy, který je však inspirován trpělivostí „toho druhého”. Trpělivost znamená nadšení, ale také utrpení, vítězství i porážku. A první nepřítel, kterého máme porazit, jsme my sami, znamená to tedy zahnat předsudky, úzkosti a uzavřenost!

Myslím si, že ekumenismus, hnutí církve, které se zdá být velice skromné, nemá proč by se měl schovávat do křoví. Mohl by inspirovat složité smiřování národů v Evropě, smíření, které stejně jako v církvi není vázáno pouze na teologické a náboženské sázky, ale mnohem častěji na historické, kulturní či kontextuální faktory. Nebude možné vytvořit z Evropy jednotný živý organismus způsobem, který by nerespektoval identitu národů, pokud nezmírníme jejich utrpení, nepřijmeme je takové, jaké jsou, pokud jim nedopřejeme hlasu. A to jsou znaky ekumenické metody, která by mohla provázet evropský dialog. Rovněž ekumenické etapy, jako jsou žádost o vzájemné odpuštění, respektování svědomí, duch dialogu, starost o zachování jinakosti, mohou sloužit dynamice rozhovorů mezi náboženstvími, která budou příští etapou zítřejšího světa. Tam, kde budeme schopni rozhovoru mezi křesťany, ukážeme rovněž, že i dialog s nekřesťany je možný, i když způsob nemůže být shodný s křesťanským communiem. Avšak bratrské sdílení a činy lidské solidarity by mohly být v 21. století ještě více revoluční, ve století, které by se mělo stát stoletím smíření!

Jako v Ježíšově podobenství, na konci se nám otevírá otázka: mohl by dům, církev, žít tuto realitu církve na cestě jako radost a sdílení spolu se současníky, nebo pouze jako těžkou práci, nejhorší případ, nebo jako úkol, který musíme Otci splnit? Nevyšli jsme ještě ze starého obrazu!

Neboť v novém příběhu na nás čeká jedno překvapení: obyvatelé domu neodešli hledat Otce, ale pracovat na jeho místě a čekat na jeho návrat. A nalezli ho pod množstvím tváří těch nejmenších ze svých bratří. Toho, který zůstal Synem mezi svými, našli na každém kroku, aniž by to předem tušili. A jejich radost byla tak veliká, že bylo zapotřebí připravit slavnost a radovat se. Církev se dělila u stolu se svými hostiteli nebo sama chystala stoly tam, kam přišla: setkání, oslavy, skutky lásky, společné úkoly, tolik příležitostí prožívat již předem slavnost nového setkání s Otcem. Všude tam bude slavnost, kde synové a dcery poznají Otce uprostřed světa, kde oznámí, že jsou dědicové stejného zaslíbení, že jsou povoláni k životu s Otcem a mezi sebou navzájem.

Z francouzštiny přeložil Jiří Hort