Proč nám nezbývá čas pro víru?

Přítel Jiří Kabele mi svěřil ke čtení a komentování rukopis své vznikající knihy. Je to pojednání o tom, jakým způsobem my lidé jednáme, na základě čeho si vybíráme z možností, které před nás život neustále staví. Mimo jiné mě tam zaujala myšlenka o tom, jak rozdělujeme svůj čas mezi různé druhy činností.

Podle Jiřího ji formuloval ekonom Frank Knight. Vyšel přitom ze zákona klesajícího užitku: čím déle nějakou činnost vykonávám, tím menší užitek zpravidla pociťuji z každé další minuty, kterou této činnosti věnuji. Například sledování televize: když se hodinku dívám na ten pro sebe nejzajímavější pořad, který toho dne vysílají, je mi to příjemné; ale kdybych do té bedny musel čučet celý den, trpěl bych tím nesmírně. Z toho Knight odvodil, že racionálně jednající člověk se snaží svůj den rozdělit mezi různé činnosti pokud možno tak, aby jeho subjektivní užitek z poslední minuty u každé jedné z těchto činností byl stejný (a samozřejmě co nejvyšší). Kdyby totiž byl užitek z poslední minuty činnosti A vyšší než užitek z poslední minuty činnosti B, bylo by rozumné omezit činnost B na úkor činnosti A, a zvýšit tak svůj celkový užitek. Zkrátka běžná ekonomie aplikovaná na čas namísto na zboží.

Pokud tedy o svém čase rozhoduji svobodně a racionálně, lze říci, že subjektivní užitek z poslední minuty ležení v posteli je pro mne stejný jako užitek z poslední minuty ranní toalety, a ten se rovná meznímu užitku času věnovaného konverzaci s rodinou, a tak dále. Větší část svého dne tedy každý z nás chce věnovat činnostem, které pro něho mají vysoký užitek a jejichž užitek pro něj klesá s časem pomalu.

Knightova idea se mi připomněla, když jsem psal článek o Češích a bibli, který zde najdete. Dnes má doma bibli více Čechů než před deseti lety, a většinou hodnotí bibli kladně. Zájem o ni tedy existuje – ale přesto v průměru věnujeme jejímu čtení méně času než před deseti lety. Jedno možné vysvětlení tohoto paradoxu spočívá právě v nízkém a rychle klesajícím subjektivním užitku z jejího čtení ve srovnání s jinými možnostmi trávení času. Zdá se mi, že je tomu tak ostatně i s mnoha jinými nabídkami náboženství. Řada lidí se jim nejspíš nevyhýbá z otevřeného nepřátelství a nechuti (záporný subjektivní užitek); příčinou je spíše to, že nad kladným užitkem kostela, modlitby atd. prostě převáží subjektivně ještě vyšší užitek televize, práce, mobilního telefonu. Teologové se tradičně soustřeďují na zkoumání objektivního užitku náboženských úkonů (spása, ospravedlnění atp.). Ten z jejich zorného pole téměř vytlačil užitek subjektivní, třebaže právě on rozhoduje při volbě jednání. Přitom v samotné bibli je subjektivní užitek velmi zdůrazňován (radost, uzdravení, charita…). Nebylo by dobré soustředit pozornost právě sem?

Nebo, jak říká Elisabeth Parmentierová, autorka hlavního příspěvku tohoto čísla, který je sám založen na netradiční biblické exegesi jedné lukášovské perikopy: „Křesťanství je svou podstatou misií, tj. hlásáním radostné zvěsti, zvěsti, která proměňuje ty, kteří ji slyší. Tato zpráva potřebuje být vyřčena slovy, slovy každodenními, slovy lidských starostí, slovy práce, slovy země, a pokud tato slova překračují, žijí, vibrují, mají šanci být vyslyšena.“

Jinak zůstanou slovy nezajímavými, a tedy mrtvými, jakkoli budeme jejich ex opere operato objektivní účinek vynášet třeba až do nejvyššího nebe.