Čin víry a víra jako čin

Úvaha nad Gn 17, 1-23: víra jako „čin řečený amen“, víra semitské tradice

Pojem víry

Pojem víry je pojem klíčový. Víra otevírá nebo uzamyká cestu k dialogu mezi člověkem a Bohem, pokud člověk Boha hledá. Ten pojem se ovšem během kulturní doby hodně mění; je proto třeba při každém odvolávání se na něj vždy dbát jeho historického kontextu. A nesměšovat jej s jinými podobnými postoji, například s náboženským citem.

Biblický úryvek Gn 17, 1-23 není jen nějaké vyprávění z prehistorie patriarchů. Už sv. Pavel právem vidí v této pasáži cosi významného navíc: přímo klasické vyjádření toho složitého dění mezi člověkem a Bohem, kterému říkáme „víra“.

Věřit znamená přiznat důvěryhodnost a kompetenci boží vůle v mém vlastním životě.

Bůh se projevuje v našem lidském světě různě: někdy slovem člověka vedle nás, jindy naší vlastní myšlenkou, jindy krásou přírody nebo lidského díla, někdy se zjevuje dokonce i ohavností lidského činu. Kdo by čekal boží vůli vyhlašovanou po troubení andělů, anebo kdo čeká aspoň vzkaz nesený nebeskou bytostí, nikdy se nedočká. A často Bůh také jen mlčí. Proto je třeba naučit se být pozorným. Mnoho božích doteků nám ovšem uniká. I v rádiu zachytíte přece jen ten zlomek ze všech současně vysílaných programů, na který se zrovna naladíte.

Boží vůle bývá nejčastěji výzvou. Člověk ovšem reaguje na boží nabídky všelijak. Někdy některou i odbude, protože se mu zdá příliš fantastická. (Kdo by také mohl mít ještě v devadesáti letech syna? Proto se Sára jen zasmála, věděla přece své. A svoji neplodnost už si odtrpěla. Mít děti také není jen štěstí.) Ale Abraham přece jen přinejmenším zatoužil, aby taková nabídka byla pravdou. To rozhodlo. Pokud jedná člověk spolu s Bohem, je přece jen šance, že výsledek nebude nulový.

Bible tohle klíčové dění osvětluje příběhem:

Bůh se octne na lidské scéně tak, aby jej člověk mohl zachytit;

Bůh nabídne a člověk zatouží, aby to byla pravda;

člověk spolehne celou váhou, že Bůh pravdu má;

Bůh mlčí (odchází ze scény, nereaguje, problematizuje naši důvěru) a člověk žije dál ze své naděje, je si jakoby jist boží věrností.

Ten členitý a někdy i napínaný děj vyjadřovali Semité (a po nich křesťané) jediným slovem, slovem „amen“. Jak ukazuje Tresmontant, tohle zvláštní a v modlitbách židů i křesťanů často frekventované slovo má ve skutečnosti aspoň tři roviny:

· Věřit znamená vzít jako lidsky důvěryhodné i to, co si nedokáži běžnými způsoby smyslově nebo logikou verifikovat, co nemohu potvrzovat experimentem ani logikou věci.

· Znamená to stejnou měrou toto již akceptované s nadějí vyhlížet

· Znamená to zároveň angažovat v sobě vše, co by mohlo pomoci, aby se takové slovo stalo tělem, aby se realizovalo.

Amen je zkratkou trojjediného postoje naší víry, postoje strukturovaného vzorcem uvedeným výše. Proto se užívá od pradávna právě toto slovo jako závěr modliteb židů i křesťanů, stvrzuje to vyslovené a angažuje tak i modlícího se přímo do vyprošovaného dění.

Dá se potom rozpoznat, kdy někdo věří a kdy ne? Třeba jestli tenhle křesťan – třeba já – věří Kristu nebo věří jeho evangeliu?

Pokud bychom rádi, aby Ježíš bezpečně před dvěma tisíci lety zabitý žil i dnes, aby žil pro nás, abychom patřili mezi jeho blízké přátele, aby mluvil k našim denním starostem a pochybnostem dnes i zítra, a pokud pro něco takového dovedeme napnout své schopnosti, aby něco takového mohlo být realitou, pak věříme či začínáme věřit v křesťanském smyslu slova.

Stává se běžně, že čerstvě nalezená nebo obnovená víra dává člověku křídla, je šťasten z jistot, které mu najednou nechybí, je šťasten, že fungují jeho modlitby i jeho vstřícná gesta. To nadšení ještě nic nedokládá, euforie může pramenit jinde než v pravdě události, dokonce snadněji pramení právě v iluzi než v pravdě. Kriterium pravdivosti naší osobní víry je cosi jiného: iluze na rozdíl od reality neplodí, leda zase jen iluze anebo kocovinu. Všechno poctivé na tomto světě nejen zazáří, ale potřebuje růst. Kolik je radosti, když se narodí dítě! Kolik euforie, když se složí maturita! Ale z nemluvněte se musí vypiplat děcko a možná i dospělý a odpovědný člověk, pak je teprve pravý ten důvod oslav při narození. Podobně maturita je dobrým příslibem, že mladý člověk snad dokáže být dospělým.

Má-li jarní či mladá víra třeba konvertity také dozrát a nést ovoce, musí s úspěchem přestát i jiné zážitky než ty příjemné. Platí to pochopitelně nejen o víře konvertitů a nejen o víře náboženské, platí to o jakékoli víře člověka.

Naše víra zraje zejména v tom údobí, kdy se Bůh jakoby odmlčí a nic zvenčí nenapovídá, že má o nás vůbec zájem. Někteří v takové situaci své naděje a touhy vzdají a vrátí se mezi ty, kteří se podobně jako Sára smířili se svou osamělostí. Jiní ale ty dříve zakoušené touhy a přísliby opatrují a živí, spoléhají na svého neviditelného a nepolapitelného Boha navzdory jeho mlčení a pozorně vyhlížejí znamení příznivější doby. Ti nejméně opatrní se Bohu jednou provždy vzdali na milost a nemilost; jestliže se teď v jejich životech nijak neprojevuje, žijí dál, jak nejlépe sami umí, ale nezapomínají s Jóbem, že „jejich vykupitel žije“ – proto nejen vyčkávají tak, aby se nic nezkazilo. Vyhlížejí v budoucnosti ten den příchodu, vyhlížejí kairos tak, aby přicházející Pán našel vše své nejen v pořádku, ale živě toužící. Tak to mysleli, když se modlívali před staletími Maranatha. Tak ostatně musí věřit i člověk člověku, milovanému partneru například.