Dva „polistopadové“ omyly

Seznam našich omylů a naivních představ z r. 1990 by vydal na encyklopedii či humoristický román. Dnes se chci zastavit u dvou, které považuji za důležité pro pochopení dnešní situace. Jedním z často hlásaných a ochotně přijímaných omylů byla sama povaha změn. Tvrdilo se, že komunismus prohrál, protože měl falešné učení o člověku, ignoroval jeho metafyzickou stránku a duchovní potřeby, že to bylo budování babylonské věže bez Boha.  Budoucnost ukázala, že rozhodující počet občanů nebyl motivován ani tak duchovními hodnotami jako představou bavorské životní úrovně. Nešlo přitom o nějakou naši tuzemskou naivitu: jako vítězství duchovna nad materialismem interpretoval východoevropské změny např. i kardinál Ratzinger, srv. jeho nepředstavitelně naivní článek ve sborníku Naděje pro Evropu?  Ostatně nebuduje se babylonská věž bez Boha i dnes? Má konzumní společnost správnou antropologii? Nestačilo by nám dnes ke spokojenosti, kdybychom - jako společnost - měli aspoň tehdejší naši, nikoli bavorskou životní úroveň? V každém případě jsme museli vzít na vědomí, že to se zájmem o duchovní hodnoty jako šancí pro nás nebude moc slavné.  Druhý omyl se zřejmě mnohým čtenářům nebude zdát tak nesporný. Traduje se ještě stále, že v prvním polistopadovém období měla .církev" vysoký morální kredit. Spory se vedou jen o to, koho označit za viníka, že ho už nemá. Řada rozhovorů z poslední doby mě však donutila změnit názor i na tuto věc. Bohužel je tomu do značné míry tak, že se vysoké procento občanů domnívalo, že rudá totalita bude vystřídána černou a spěchali rychle vzdát hold nové totalitě, jak jim velel sebezáchovný reflex. Tito lidé brzy poznali, že se věci mají jinak, a nyní se za toto své krátké sebeponížení stydí nebo dokonce i mstí. Není důvod nikoho obviňovat ze ztráty kreditu, protože .církev" (pro většinu lidí mlhavá, nekonkretizovaná veličina) prostě žádný neměla, aspoň tedy u vysokého procenta občanů ne. Komu se nechce tomu věřit, ať se zeptá např. katechetek na jejich zkušenosti ze škol, protože ve školství zřejmě působily tyto sebezáchovné kolaborační reflexy nejnápadněji.  Místo vzájemného obviňování či zbytečného sebeobviňování se snažme hodnotit realisticky aspoň přítomnou dobu a její šance. Perspektivní organizace vidí šance, neperspektivní jen problémy!