Dokážeme věřit ještě za pět let?

1.       Souvislosti

Důvod, proč jsem zvolil právě téma o víře, je jednoduše v tom, že cítím, že schopnost člověka křesťansky věřit je teď ohrožena daleko intenzivněji než dosud. Je-li to tak, není tím ohrožen náš Bůh, ale naše lidství. To proto, že pro nás všechny znamená dosud víra velice mnoho, dokonce víc, než si sami obvykle uvědomujeme. Člověk vydrží obdivuhodně mnoho, ale jen pod podmínkou, že aspoň tuší smysl té rezistence.

Nemusím snad připomínat, že řeč o víře je vždy také nějak řečí o naději a o lásce, ať už tam ta slova výslovně padnou, anebo ne. Pokud víra neotevírá, nepodepírá a nekoriguje naději, není křesťanskou vírou. Pokud naděje neoplodňuje víru a neposiluje lásku, není nadějí na způsob Nazaretského Ježíše. Láska dává odvahu k radikalitě víry a činí z víry i naděje velké umění, tvořivou činnost. A tak se tyto postoje vzájemně podporují směrem ke zralosti. Pokud je některá - kterákoli - z nich nemocná, chřadnou i obě další.

S celým rozměrem smyslu existence v téhle zmatené době nás spojuje jen křehké pouto víry a naděje, pokud se obojí děje v aktivní i pasivní lásce, tedy na vztazích mezi já a ty, ty a my. Doba je zmatená, protože se neodvolatelně lomí souvislost evropských a možná nejen evropských dějin; to vidí kdekdo. Jde o to, jak čelit destruktivním tlakům takových zlomů, aby - slovy Lukáše 18,8 - nalezl Syn člověka ještě nějakou víru, až přijde naposled.

Od loňska si pamatujeme, že k znamením doby patří rozpad životního stylu. Životní styl se rozpadá, anebo se ani nevyvine, proto stereotypy osoby už nejsou tou pomocí při rozhodování v běhu všedních dní; život bez nich je namáhavější, pravděpodobnost chybného rozhodnutí je větší, než bývala kdysi. Svědomí je tím pochopitelně zmateno a člověk je tak dvojnásob zranitelný. Je to doba, které věnoval Ježíš zvláštní podobenství: o deseti družičkách. Jestliže se ženich příliš opozdí, všechno je jinak. Přestanou totiž platit stereotypy i pravidla, moudré jsou skoro k nerozeznání od nemoudrých. A nemoudrost se mstí strašlivě: nemoudré nejsou až druhé, nemoudré nejsou vůbec vpuštěny na hostinu, pro kterou dosud žily. Maličkost rozhodla, že jejich existence najednou ztratila vůbec smysl.  Ta maličkost, která rozhodla, je toto: v době let relativně tučných pamatovat na léta relativně hubená. A jak se zdá, ta hubená už klepají na dveře.  Je nejvyšší čas obstarat si olej do zásoby, jinak přijde ženich a víru u nás nenalezne.

Veřejnost už nemyslí a necítí křesťansky, kultura Evropy už není křesťanská, naši přátelé ze zaměstnání nebo z domu, kde bydlíme, ti všichni jsou křesťanstvím fakticky nedotčeni a už dotčeni patrně nebudou. Lidová církev, pověstná Volkskirche, žijící ze slavností Božího těla a z poutí na posvátná místa mariánských zjevení, lidová církev pěstující folklór a plnící náboženské povinnosti v pátek, v neděli a jednou do roka, církev několika zaklínadel o věčné spáse a nekonečné ceně toho nebo onoho úkonu ve prospěch duší v očistci - tahle církev vymírá před očima.

Víru v boží království, ve smysluplnost hledání takového království i dnes a teď, tu nelze nahradit ani slovem kouzelníka, ani počestně zakoupeným charismatem Šimona Mága. Nelze ji nahradit ideologickými surogáty, skandováním zbožných hesel a dojetím při návštěvě papeže. Ale také nelze takovou víru ani vymyslet a pěstovat si ji v soukromí. Už starověk rozuměl křesťanství jako nálezu vzácné perly; nepřeháněl. Její krásu i cenu vytvořili jiní, my jsme milostivě přizváni a smíme ji opět jiným připravovat. Potud má přirovnání pravdu. Ale lze-li smysluplně žít i bez krásy perel, nelze se při křesťanské víře obejít bez takové nebo onaké formy církve.  Nesmí nás mýlit, že doba je očividně nakloněna uctívat cosi, vyznávat cosi, blouznit o .duchovnu" a účastnit se okultních obřadů. To nijak nesouvisí s vírou v kříž a vzkříšení, s vírou v milost a smíření, o kterou šlo Nazaretskému a o kterou jde nám. Taková .víra v cosi" získaná na tržištích světa je pak jen tenkým ledem, který lidskou existenci neunese. Už Ježíšovi současníci se museli učit střízlivosti: i Petr podle bible slavnostně vyznal, že Ježíš je mesiáš, a zanedlouho se mu to samotnému už zdálo trapným pochybením, pouhou euforií, která se pod tvrdou realitou nádvoří velekněžského paláce prostě rozplynula a nechala Petra na holičkách.

Bude dnes opět řeč také o církvi. Ne proto, abych si stěžoval. Proto, abych naznačil, jak bude už brzy velice chybět. Možná i nám.

My všichni jsme také už v životě leccos slibovali druhým či sobě v přesvědčení, že je to naprosto nezvratné: naše láska k partnerovi, naše oddanost přátelům, naše chuť pracovat pro dobrou věc, naše odvaha čelit přesile, odvaha k pravdě. . . I naše jakoby na skále založená prohlášení ať nahlas nebo jen v srdci - to všechno bylo svého času naprosto upřímné. Přesto už také někdy zešedlo, ztratilo chuť a sílu, jako by to ztratilo nejen glanc, ale i opravdovou závaznost. . . A svědomí ani moc neječí. . .  Umění věřit, plodně věřit, je - zdá se mi - nebezpečně ohroženo. Nemohu to ohrožení anulovat, mohu jej jen cílevědomě zmírňovat kompenzací těch tlaků, které nás ohrožují. A o tom chci dnes mluvit. Loni jsme se dotkli faktorů, které problematizují životní styl osobnosti. Letos si všimneme, co víru jedince problematizuje se strany společenské.

2.       Ohrožení osobní víry se strany instituce

Křesťan podobně jako žid věří, doufá a miluje v božím lidu, dnes říkáme v církvi. Proto zdraví nebo nemoc naší církve se dalekosáhle uplatní v zdraví nebo nemocnosti osobní víry, osobního vztahu. A právě nad tím se pokusíme zamýšlet letos.

Velice mne nedávno znepokojily televizní šoty z návštěvy papeže v Čechách a na Slovensku. V obou případech se děje totéž, nejde tedy o nějaké nedopatření, ale o indikátor stavu. Za neslýchaný peníz těch sociálně nejslabších, totiž starých lidí a mnohočetných rodin, se pořídí přírodní amfiteátr, na kterém se pak předvádí prazvláštní divadlo. Jeho středem není Kristus, dokonce ani jiná památka. Centrem dění je proslov toho nebo onoho úředníka establišmentu; řeč bývá o tom, co by se prý mělo konat, ovšem každý ví moc dobře, že z toho mraku pršet nebude a ani nemá pršet. (Tak se třeba mluví o podpoře ekumenismu tam, kde akt sám bije ekumenismus do tváře.  Mluví se o boží lásce a o těžké urážce boží, vynechá-li se nedělní mše; mluví se o moci klíčů a ty klíče se používají k výrobě dalších přestupků. . .) Prostě cílem těchto boho-služeb není svědčit o božím slově a o vydanosti božího těla za hříšné mnohé, ale o skutečném nebo domnělém charismatu řečníka, o jeho prý závratné kariéře. Řečník je dojat, kam až to vlastně sám dotáhl. Já, váš biskup, arcibiskup, já papež, já člověk z chudých poměrů, jsem to dotáhl až tak vysoko, že mne tu vidíte. . . Vy všichni jste přece šťastni, že mne tu vidíte, musíte být šťastni, neříkejte mi, že nikoli. . .  Jenže pod pódiem silážovaný lid také nevysílal pro televizní diváky žádnou dobrou zprávu: Ti lidé zažívají jakýsi podivný svátek, který je fascinuje.  Někomu k tomu dojetí postačí defilé podivně krojovaných mužů, jiné zapálí až přítomnost vzácné honorace. Skanzen lidové zbožnosti, kde se Getsemany číslo 55 - 7. strana demonstruje znovu a znovu jakýsi prvý máj, při kterém se mravenečku trpělivě čekajícímu hodiny a hodiny na srazištích dovolí zahlédnout aspoň na chvilku skutečné tváře těch nejlepších z nejlepších, jak se tehdy říkávalo.  Kdysi v mládí jsem něco podobného zažil na jednom z povinných školních filmů: prostý kolchozník byl vyvolen, aby soudruhovi Stalinovi odevzdal jménem kolchozu kytičku klasů z nové úrody. Ten kolchozník tak ochutnal nebe; iluze byla dokonalá, byl doopravdy šťasten. Tak, jako byli šťastni Bulgakovovi Moskvané, když jim kouzelník a iluzionista Woland vsugeroval představu zdarma rozdávaných šatů, bot, voňavek, šperků. Iluze plodí jen iluzivní štěstí. Iluzivní štěstí pak plodí neodvratně už jen pravý opak: rozčarování, kocovinu, opuštěnost, odcizení všem hodnotám, prostě bankrot lidského srdce - pravý opak spásy.

Ovšemže nechci odsuzovat ty důvěřivce, jsou biti životem dost i sami. Je mi úzko z toho, k čemu je moje církev vychovává, o čem jim svědčí, když takzvaně evangelizuje. Unese tahle prapodivná zbožnost tíži všedního dne a horka na konci našeho století? A co dotěrnějšího: unese moje křehká víra takovou církev?

Obávám se, že role církve degeneruje: Měla být jevištěm setkání s jednajícím živým Bohem. Místem či situací, kde se každý po záchraně toužící může s takovým aktivním Bohem setkat, ať už je svým přirozeným založením přístupný spíše slovu nebo prožitku společenství anebo už jen docela civilně toužící po domově. Dnes tam slyší mnohohlasé poučování o Bohu a ještě více o mravnosti, kterou prý ten Bůh neoblomně vyžaduje, ale nemá příležitost zakusit, že tenhle otec našeho Pána Ježíše se rozhodl být pro nás. Jako by ono pověstné magisterium nevědělo, že milosrdnou, vpravdě milostnou lásku Boží musíme okoušet napřed na znameních, abychom vůbec mohli uvěřit v její inkarnaci; jako kdyby nečetlo magisterium v Písmu, že tento Jahve se rozhodl radikálně podpořit i tu naši upadlou humanitu, že Bůh prostě chce sloužit lidské integritě, dospělosti, zralosti už teď, kdy není nijak slibná, už teď, aniž si klade předběžné podmínky: .Už jste čisti pro moje slovo, ale ještě potřebujete umýt nohy," říká Janův Ježíš jménem takového pečujícího Boha.

Ne že by naše církev lenošila, nikoli. Horečně pracuje. Usiluje konkurovat světu svými školami, politickým vlivem v obcích a stranách, státech, nadstátních grémiích. Trumfuje svět hrdinů socialistické práce kanonizací Sarkandrů a košických mučedníků. Jenže přirozeně podpůrný vliv takové instituce na osobní víru křesťana už nefunguje vůbec, anebo se jako iluze ukáže neplodný co nevidět.

Rozsah i intenzita drtivých tlaků na současného člověka stoupá, kdekdo doopravdy trpí zklamáním, mezní únavou, deprivací, nevděkem, nevěrou, frustrací svých potencí. A svět se díky masivnímu egoismu stává jen obtížně obyvatelným. Nebude divu, když brzy utichne i ten křik, vyčítající Bohu osamělost ukřižovaných; kdo by v té existenciální tísni sázel na Jahve, Hospodina jsoucího pro nás, když slyšel nanejvýš jen tlachat cosi o jeho abstraktních vlastnostech, ale nikoli ani svědčit, ani vyznávat jeho program, jeho .jsem tu pro vás"? Tak nějak to vyjadřuje odsouzenec v románu A. Camuse tváří v tvář knězi: .Nemám čas. Vidíte přece, že za chvilku budu popraven; nemám dost času na nějakého vašeho boha." Také ti, kdo dnes chtějí zachránit víru restaurací minulého katolictví, nabízí jen službu medvědí. Místo služby bohulibé, podpírající zrání humanity všech, věřících i nevěřících podobně jako déšť darující plodnost polím spravedlivého i hříšníka, vyrábějí v potu tváře takoví zástupci církve právě jen albíny, bílé vrány určené k uklování, ale hrdé na své zbytečné a nesmyslné mučednictví. Taková generace nepoučitelných musí pak už jen vymřít blouděním pouští, do země zaslíbení se prostě nehodí ani lidem, ani Bohu, co by si tam s nimi počali. . .

Rozpad životního stylu křesťana evropského střihu nedokážeme zastavit.  Jenže Evropan se také nedokáže tak snadno identifikovat třeba s jihoamerickým bojem teologů osvobození pod poněkud marxisticky znějícími hesly; podobně se nedokážeme snadno identifikovat ani s lidmi pod praporem evropských, natož asijských basisgemeinde. Jejich cesta nám zůstává v posledku cizí natolik, že mizející podpůrnou a spásně odlehčující funkci stereotypů v osobní víře nám nemohou nahradit.

Nemluvím o tom všem, abych si vylil hořkost a opatrně ji kanalizoval na ty druhé. Ta církev, která degeneruje, to jsme také my. Také my.  Naštěstí máme oproti jiným ještě několik nezanedbatelných výhod a rád bych, aby nezůstaly ladem. Brzy bude třeba každé podpory.

3.       Šance kompenzace

Mezi námi by se těžko hledal někdo, kdo tak či onak ještě nezažil na vlastní kůži to, že Otec našeho Pána Ježíše je Pánem milostivě vstřícným, jaksi osobně zainteresovaným na každém z našich individuálních osudů. Možná, že to vyžaduje ještě určitou reflexi, že tyhle zkušenosti milosti potřebují ještě dozrát, ale v zásadě ví každý nebo skoro každý, o čem je řeč. Jde tedy o to, aby se tyto jistě osobní a často intimní zážitky staly faktickou oporou těm, kteří mohou pak v .síle toho pokrmu" přejít kus pouště podobně jako Eliáš až tam, kde budou zase schopni zaslechnout Hospodina i ve vánku. Jde o to, aby se i tentokrát mohlo stát slovo tělem dřív, než naše schopnost věřit uhyne pod všemi těmi nepříznivými tlaky, kterých jsme svědky. Takový prožitek je jistě dar. A Duch dává dary jednotlivci proto, aby pomohl společenství.

Ukáži na příkladě, jak se takové vtělení pravdy v dar může přihodit.

Okouzlila mne svého času formulace, kterou jsem četl u doktora Schillinga:

V souvislosti s jeho exegetickými úvahami nad Dekalogem jsem poprvé pochopil, že Dekalog lze chápat nejen jako normu, ale také jako eschatologicky významný příslib. Možná jsem autora nepochopil dost korektně, ale pro mne to bylo v každém případě cosi zjevujícího, jedno z velkých zjevujících znamení spásy lidské bezmocnosti.

Zjednodušeně řečeno: Zvěsti Písma o Staré smlouvě mezi Jahve a božím lidem lze legitimně rozumět i jinak, než bývá obvyklé. Hospodin se svým lidem uzavírá smlouvu, ne však proto, aby jej tak či onak zkoušel, ne aby jej tak či onak chytil na švestkách a odsoudil jej v pokoře prosit a přijmout milostivé odpuštění. Svrchovaný tu se zotročeným uzavírá smlouvu, aby podepřel tomu lidu odvahu žít to, co na něj dějiny navalily. Uzavírá smlouvu proto, že jej naučí, aby nemusel a nechtěl lhát, krást, cizoložit, zneužívat boží autority k vlastnímu sobeckému prospěchu atd. . .  Pochopil-li jsem správně, je pak událost Sínaje nikoli především normativní, ale především milostivá, chce demonstrovat boží solidaritu s člověkem.  Jako by nás tím Hospodin ujišťoval, že existující mezilidské normy nám Jahve nejen pomůže přijmout, ale také naplnit životem, darovat těm původně pragmatickým normám hlubší smysl třeba tím, že je spojí s lidskou potřebou milovat a být milován. Nikoli jen s jakýmsi nadpřirozeným milováním, ale s milováním zrale lidským, tedy s dimenzí psychosomatickou i duchovní v plnosti a dynamice pravdy činu.

Za takového předpokladu se pak mnoho z dějin spásy nejen vyjasní, ale ztratí svůj osten také mnohé frustrující situace. Dekalog tak není třeba odkládat ani do starého železa, ani jej sakralizovat jako nebeskou normu.  Netřeba také hledat krkolomné jinotaje za Ježíšovým: .sobota je tu pro člověka, ne člověk pro sobotu." Netřeba pak doprovázet opatrnými dovětky Pavlovo odvážné: .Kdo miluje, naplnil zákon." Zjevuje se tak nejen pravda, ale i její radikální milostnost. Může se tak opět stávat ten svatodušní div, kdy všichni rozumí .ve svém jazyku" k chvále boží přesto, že jazyky zůstanou velmi odlišné, tak odlišné, jako jsou kulturní světy těch naslouchajících. Pro poctivé dnešní farizeje i pro zákoníky, ale i pro charismaticky osvobozené je pak Dekalog čímsi vonícím právě jim, je dobrou zprávou o tom, jak se Hospodin stará o své stvoření:

Hospodin tak činí inkarnací do poměrů panujících v tomto světě, do zákonů a vztahů, které sice vymyslel nebo zplodil kdosi až hrůza lidský, nicméně našly u Stvořitele milost, přijal je za své a nikoli jako kořist, jako nástroj k zviditelnění svých práv, ale skrze kenosis. Jinak řečeno: Ty zákony, které formuloval kdysi Chamurappi, ty mu diktovala pochopitelně oportunita, snaha učinit společný život snesitelným, nikoli jakási snaha po mravní výši nebo dokonce dokonalosti. A tento Mojžíšův Hospodin se nejen neštítí takové přízemnosti vládce Chamurappiho, ale hledí jí zachraňovat smysl i staletí poté, vlastně dodnes, pokud ovšem ještě dnes slouží humanitě. Tak se také bez křiku naplňuje i slovo proroka: ten zákon se konečně už stěhuje z kamenných desek do našich srdcí.

Je to jen jeden příklad, ale naznačuje, že i z kamenů mnoha staviteli zavržených je možno v milostivé atmosféře těžit tolik potřebná znamení milosti. A právě to potřebuje naše víra, nemá-li zahynout podvýživou. Tady je místo církve, Kristova těla a nevěsty, svědčící o Milém se zaníceností a s jistotou. Pokud nesvědčí, to svědectví nám chybí. Dřív nebo později bude chybět tragicky.

4.       Shrnutí

Pokusím se nakonec stručně připomenout nit, kterou jsem chtěl sledovat a zároveň stručně připomenu klíčové pojmy, na nichž je argumentace vystavena. To proto, že každý a každá z vás má svou vlastní jedinečnou víru a naději, a ta jedinečnost působí, že i ohrožení nebo kompenzace ohrožujících tlaků se mohou osoba od osoby v posledku významně lišit. Moje dnešní nabídka chtěla na některé faktory upozornit a umožnit tak osobité postoje všem, kteří snad se mnou sdílejí naznačené obavy nebo dokonce traumata spojená s instituční stránkou tajemství církve.

• Nenechme se mýlit lacinou důvěrou, že jsme vpravé církvi Kristově. I za dob Noema se ženili a vdávali, zatímco byl nejvyšší čas stavět loď spásy. Jistě, věříme, že ta naše církev je církví Kristovou. Ale kéž to není víra infantilně zjednodušená do absurdit, kéž je a zůstane ta víra realistická, pravdě oddaná: ta církev se musí Kristovou znovu a znovu stávat, jinak ji před smutným osudem heretiků nebo sektářů nic magicky neochrání. Dějiny už snesly mnoho argumentů, jak snadno něco pravého poklesne vherezi, jak snadno se živoucí společenství stane sektou. Všechny dnes existující křesťanské církve i denominace vznikly jakýmsi přerodem, re-formací toho těla Kristova, kterému byl Kristův příslib dán.
• Hereze má mezi křesťany ohavný zvuk, a právem. Je vní cosi lživého.

Ovšem hereze není to, co se může přihodit právě jen těm druhým. Vznikne i na místě svatém: jakmile se něco z celosti pravdy svévolně pomíjí, vznikne polopravda. K integritě pravdy ovšem patří nejen výrok, nejen nauka, ale také čin. Pavel žádá, abychom pravdu činili.

Pokud ta polopravda přesto předstírá plnost, je už na scéně také lež. Každá polopravda i svévolná manipulace s pravdou kandiduje na herezi.  Katolíci jsou, myslím, mistry ve výrobě polopravd; prý pro dobro církve; a mnozí se za nic na světě nechtějí vzdát pokušení manipulovat pravdou i tam, kde ji mají.

• Sekta vznikne ztakového seskupení věřících, které sjednocuje společně vyznávaná idea, reprezentovaná fascinující osobností. Dojde ktomu, pokud ta fascinující osobnost má u všech dostatečnou neformální autoritu. Patří kfascinaci, že zcelosti libovolně vybírá, aniž kdokoli protestuje, svědomí jakoby nebylo. Jsou známy sekty malé i velké. Není naprosto nemožné, aby některá dříve dobrá církev - kterákoli včetně katolické - navzdory svému dobrému původu zdegenerovala vsektu. Brány pekelné Kristovu církev definitivně nepřemohou, ale tenhle příslib má právě jen ta Kristova. Ovládne-li ji autoritativní fascinace kýmkoli nebo dokonce čímkoli (moc, úspěch, sláva), osud takové společnosti se neomylně naplní. Tak totiž fungují objektivní zákony dynamiky stvořeného světa. Taková nešťastnice bude sektou až do chvíle, kdy opravdu změní smýšlení a vrátí se kjedinému Pánu jako opravdu pánu. Každý sám si může ujasnit, nakolik současné katolictví tančí na hraně propasti. Každý si však může ujasnit, co jako katolík může a má dělat, aby sám přispíval kcharakteru právě své církve jakožto církve vpravdě Kristovy.
• Všichni potřebujeme instituční podporu své křehké a zranitelné osobní víry. Právě proto se moje katolická církev bude muset vzdát své prý nepostradatelné úlohy hlídače dogmatizovaných slovních řetězců, ve kterých prý ukrývá poklad víry, depositum fidei. Téměř celé prvé tisíciletí své existence coby instituce sloužila církev víře jinak než leštěním dogmat. Dokonce i koncilům tehdy leželo na srdci víc faktické sjednocování divergujících škol než jakási abstraktní bezbludnost. Církve třetího tisíciletí budou muset přistoupit na roli už důsledně služebnou a sloužit nejen lidem, ale i pravdě. Taková služebná role je zprincipu mnohem méně skvělá, lidská potřeba panovat vní přijde zcela zkrátka. Svět potřebuje jako sůl svědčit a vyznávat. Ovšem nikoli výroky, ale paradigmata. Potřebujeme to všichni.
• Mnoho znás je zděšeno skutečností, že po světových válkách motivovaných zvrhlými ideologiemi se čím dál častěji a úporněji válčí pro motivaci náboženskou. To mimořádně problematizuje spásnou roli církve i její schopnost být oporou jednotlivci jinak než formou náboženského fanatismu nebo davového šílenství.
• Má-li se tento dramatický trend současných dějin zvrátit, musí dojít na mimořádně poctivou změnu smýšlení vmnoha institucích. Taková změna smýšlení církve je něčím zcela radikálním. Je to krok příliš těžký, abychom směli doufat, že se udá samovolně, jen tak jako krok přirozeného vývoje anebo důsledek logiky dějin. Katolíci dnes, jak se zdá, bohužel vdějinách nepátrají a o přirozeném vývoji si nemyslí nic lichotivého. Proto je otázka vzáhlaví dnešního večera, myslím, na místě. Nemá ovšem navádět kmalomyslnosti. Okolnosti doby nás prostě vyzývají podobně jako kdysi svatý Petr kbdělosti a kvčasné podpoře imunitního systému naší schopnosti věřit a doufat. Naštěstí je vírou církve i naše osobní víra; změnou smýšlení církve je i naše změna smýšlení. Nebo naneštěstí? Potřebujeme to nejen my všichni jednotlivě, ale potřebují to i ti, které máme rádi; ti, jejichž osudy jsou tak nebo onak spojeny sosudem naším a stali se nám tak bližními. Na nás také trochu záleží, budou-li oni schopni věřit ještě po pěti letech. Na nich také trochu záleží, dokážeme-li obhájit umění věřit i my sami.