Diakonie a pastorace

"V jaké nesnázi očekáváte pomoc církve?" - Tato otázka byla v roce 1970 položena Rakušanům. 75 procent dotázaných se rozhodlo pro nouzi duševní, 19 procent pro materiální. Od církve je tedy očekávána .péče o duši". Touha po diakonské činnosti církve je zvlášť výrazná v našich materiálně bohatě zabezpečených společnostech, v nichž se stále ještě vyskytují tradiční a také nové formy chudoby. Evropská praxe osvobození se bude rozvíjet právě v okruhu lidí postižených nemocí nebo příkořím.

Taková pastorační praxe se může opírat o Ježíšův příklad. Mnoho jednotlivých příběhů a řada souborných zpráv (např. Mk 1,32-34; 7, 7-21) nám ukazuje uzdravujícího Ježíše. Těmito uzdraveními chtěl ukázat, že v něm Bůh začal vytvářet uprostřed světa spásný životní prostor pro poníženého, malomocného člověka, propadlého smrti: .Jestliže vyháním zlé duchy prstem Božím, pak k vám již přišlo Boží království." (L 11,20) A ty, které rozeslal, nepověřil jen hlásáním božího království, nýbrž - jak to činil on sám - uzdravováním lidí (L 9,2.6).

Očekávání lidí a Ježíšovo pověření vysokou měrou konvergují. A přece .péče o duši" živoří dnes v církvi na okraji bytí. Je pro to několik důvodů:

1.  Péče o duši se zúžila na hlásání slova. .Pastorací" se rozumí povinné náboženské vzdělávání pro všechny, jehož ústředním bodem je znalost katechismu a teologicko- racionální zpracování věroučných témat.

2.  Péče o duše se stala výlučnou doménou kléru. Obec jako celek a .laici" v ní ztratili svou pastorační kompetenci. Kdekoli se pak pastorace, za kterou zodpovídá klérus, koncentrovala především na úřední úkony (jako liturgie, svátosti, hlásání slova), tam byla péče o jednotlivého člověka a jeho duši vytlačena na okraj. Tak se i pastorující klérus stal zvláštním způsobem .pastoračně" nekompetentní. .Péče o duši" se vystěhovala z kostela. Nekoná se dnes ve zpovědnici, nýbrž na pohovce. Profánní péče o duši (psychoterapie) se stala tragickou konkurencí církevního .therapeuein", které bylo u Ježíše a v prvokřesťanských obcích ústředním bodem církevního života. Během let se nedocenění průkopníci pokoušeli stavět mosty. Ve finančně dobře situovaných velkých obcích se podařilo vytvořit síť terapeutických služeb.  Tito laičtí .duchovní rádci" se tak ale nesměli nazývat - to bylo vyhrazeno pro nositele svátostného kněžství. Činnost terapeutů je v církevním prostoru oddělena od .vlastní pastorace", následkem čehož terapeutické služby v církvi jsou poskytovány jen mimochodem a církevní péče o duši je tragickým způsobe neterapeutická. Kněžská pastorace je proto kritizována jako hrozně nevěrohodná a nezkušená.

3.  Skutečnost, že .vlastní péče o duše", poskytovaná kněžími, je tak málo .pastoračně terapeutická", je způsobena také tím, že do kněžského úřadu se dnes dostávají i lidé bez příznivých předpokladů pro terapeutickou péči o duše. (Pastorální teolog a psycholog Isidor Baumgartner shledal a v jedné své studii uvedl tyto vlastnosti kandidátů kněžství: jsou spíše introvertní; s menší potřebou sociálního kontaktu; v přítomnosti druhých lidí prožívají značné úzkosti - strach z nezdaru, z kritiky; mají sklon k uzavřenosti, přeslušnosti a ústupnosti; je jim zatěžko říci .ne" nebo od druhých něco žádat; na sociální konflikty všedních dní reagují neosobně a odtažitě; jen s námahou přijímají a před druhými přiznávají své drobné slabosti a chyby; agresivní impulzy vůči druhým raději potlačují a obracejí proti vlastní osobě formou sebekritiky, pocitů viny a sklonu k depresím.) To by samo o sobě nebyla žádná tragédie, kdyby tito lidé byli ochotni na své terapeutické kompetentnosti dostatečně pracovat. Často však jsou ve svých osobních nedostatcích utvrzování .koludujícím" (Jörg Willi nazývá .koluzí" souběh neurotizujících tendencí) převládajícím .obrazem kněze" i tím, co od nich církevní obec očekává. (Z vlastní životní historie vyplývající vazba na matku se může stát stísňující a nekritickou vazbou na Matku Církev; z diadického spojení matka - dítě může vzniknout vylučování všeho cizího, distancovaného, každého .outsidera", tedy .rušivého třetího". Zděděné komplexy méněcennosti mohou být kompenzovány fantaziemi o kněžské všemohoucnosti. Naučený smysl pro pořádek a disciplinu potlačuje obraz Boha, zprostředkovaný pastorační praxí. Introverze se může stupňovat představou .svatého outsidera". Z depresivního sebeobětování se nezřídka stane duchovní aktivismus, iluze .pomocníka", nevykoupená pracovní zběsilost a totální .vydanost".)

4.  Ztráta terapeutické dimenze pastorační praxe je zaviněna také přeceňováním ideje společenství. Výslovně mluvíme o .přeceňování" - nechceme snižovat cenu společenství (obce) pro křesťanskou existenci i pro terapeutickou dimenzi církevní praxe. Jde nám o to, aby teologové neobětovali .obci" jednotlivého a jedinečného člověka. (Toto vytýká Eugen Drewermann ve vědeckém sporu o vztah mezi hlubinnou psychologií a exegesí integrovaného společenství a v něm pěstované biblické vědy: Drewermann, An ihren Früchten, 119-172.) Šlo Ježíšovi skutečně o obec? Neměla by otázka .Jak si Ježíš představoval obec" být přeformulována a přiměřeně jeho terapeutické praxi znít: .Jak si Ježíš představoval člověka?" Ježíšovi šlo o to, aby se člověk stal subjektem. To se však děje stálým setkáváním s dalšími subjekty. Společenství a jednotlivé osoby jsou v nezrušitelném vzájemném napětí, které je obohacující, je-li společenství .úzdravným prostorem" pro jednotlivého člověka. Což opět předpokládá, že společenství je tvořeno dostatečným počtem uzdravených. Obojí se uskutečňuje v obci: být uzdraven a uzdravovat druhé. Neděje se to však v bezprostřední protilehlosti jednotlivce a společenství, nýbrž vstupem obojího do uzdravujícího okrsku Božího.

Přeložila Zdeňka Munzarová