Ježíšův kříž a jeho paralely se ztroskotáním reformy dnešní církve

Alfred Schilling, Erbach Bullau

Dvěstěpadesát let před Kristem v Číně žil a učil filozof a básník Čuang-c‘.  Část jeho textů přeložil před lety (1965) do angličtiny známý americký trapistický mnich Thomas Merton. Nejprve se nám zdá, že moudrost básníka Čuang-c‘ nás zavádí do nějakého zcela cizího světa; otevírá se však jen těm, kdo se dokáží ztišit a naslouchat.

Nejprve bych vás chtěl seznámit s jedním z textů tohoto čínského mudrce.  Pak bych se pokusil o jistý výklad - s ohledem na Ježíšovu smrt, ale též s ohledem na dalekosáhlé ztroskotání reformních snah po posledním koncilu v naší římské církvi. Nejprve si přečtěme text:

SYMFONIE PRO MOŘSKÉHO PTÁKA

Text má zřetelně dvě části; přibližuje nám také dvě zkušenosti, a to způsobem řeči, který veskrze upomíná mluvu biblickou. První zkušenost se tu líčí jako sapienciální řeč, druhá je ve formě podobenství. Na začátku stojí:

.Těžké břímě nevtěsnáš do kapsičky", a pak .krátkým lanem nenavážíš vody z hluboké studnice". Němčina má pro to podobné rčení: .Kameny, které jsou příliš těžké, nechme ležet." Těžkým břemenem a hlubokou studnicí se míní lidé - lidé, kteří mají moc, moc vykonávají a moc jako svůj majetek též drží a hájí. Chtít je přimět k obrácení nemá smysl. Oni nemyslí jako lidé moudří, znají jen tu moc; nemluví jako lidé moudří, jejich mluvou je moc. Protože ti nemohou rozumět, nelze je ani změnit. Lano je pro tuto studnu příliš krátké, kapsička je na takové břemeno příliš malá. Pokus takové lidi změnit je nejen marný, ale je také nebezpečný. Kdo nějaké řeči nerozumí, neví, co se říká a rychle se stává nedůvěřivým. Ano, on se cítí ve svém postavení napaden a reaguje svou mocí, to jest jazykem, jehož je mocen on sám, a odstraňuje tohoto cizince. Kdo se stává nedůvěřivým, stává se vrahem.

Ptám se vás: nehodí se toto přesně na vraždu Ježíše z Nazareta? Pro mocné v politice a náboženství musel být tento muž hrozivým, neboť mu nemohli rozumět, protože namísto násilí kázal lásku a nenásilí kladl namísto vykonávání moci. Stali se nedůvěřivými, zdálo se jim, že jsou napadeni ve svých pozicích a ve svém myšlení, a proto se následně stali i jeho vrahy.  Vedle vykonávání moci však existuje ještě jiný způsob, jak nějakého člověka připravit o život.

Pojednává o tom podobenství o cizokrajném ptáku, který je ubit od lidí, kteří ho rovněž nechápou. Tito lidé nejsou nedůvěřiví, ani neprahnou po moci - mají naopak dobré úmysly, dělají vše proto, aby cizince udělali šťastným. Nekonají tak ovšem s ohledem na toho druhého, konají jen s ohledem na sebe samé. Mají svůj životní řád, své tradice, jedí své maso, dělají svou muziku a ani nepomyslí na to, že ti druzí žijí jinak. A tak vtlačují toho druhého do svého schématu a ubíjejí ho .hudbou", aniž by nejdříve cokoli pochopili z jeho života.

A ptám se vás opět: Není také toto podobenství podobenstvím o smrti Ježíšově? Vždyť na kříž nepřivedli Ježíše jen ti mocní; lid, široká masa ho nechala zabít. Žádný z mocných nezabije nikoho, za kým lid stojí. A tak dokonce ani nacističtí zločinci se v minulé válce neodvážili vztáhnout ruku na münsterského biskupa hraběte von Galena. Neodvážili se tak přes jeho kázání, která by mu jako .pobuřovateli lidu" a .zrádci" nevyhnutelně přinesla smrt, kdyby se mocní neobávali lidu z okolí Münsteru.  I židovští mocipáni se báli lidu a rozhodli se proto přivést Ježíše z Nazareta potichu a potají do své moci, aby kvůli němu nedošlo k nějakému povstání.  Tak o tom podávají zprávu evangelia.

Avšak tehdejší mocní se báli lidu neprávem. Masa lidu Ježíšovi nerozuměla.  Chodili za ním, aby je nasytil. . . Volali: .Hosana Synu Davidovu!", protože v něm spatřovali politického mesiáše a protože si od něho slibovali něco pro svůj vlastní život. . . a volali: .Na kříž s ním!" když už tuto naději neměli. . .  Ježíš měl pravdu: většina lidí byla jako .ovce bez pastýře", a tak šli za každým, kdo je uměl přilákat a nakrmit. . . To, co chtěl Ježíš, bylo pro ně od počátku těžké. .Kdo chce být mým učedníkem, vezmi na sebe svůj kříž a zapři sám sebe (což znamená: zapomeň sám na sebe) a následuj mě. . ." .Prodej všechno, co máš, budeš mít poklad v nebi. . ." .Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé, ty mě ale následuj. . ." Toto a mnoho dalších slov, která se nám od Ježíše uchovala - co jiného myslíte že to je, než uvolnění se od světa, ve kterém žil člověk samozřejmě a bezmyšlenkovitě? Nač jiného pomyslet než na radikální rozchod se všemi tradicemi včetně rozchodu s posvátnými tradicemi vládnoucího náboženství?  Následovat Ježíše je možné, ale není to snadné; vyžaduje to od člověka velmi mnoho. Jen nemnozí tehdy vůbec pochopili jeho zcela jiný způsob života. Proto ho dali zabít. Ježíš umíral na kříži opuštěný. Je nadbytečné se ptát, co mu způsobilo větší utrpení: zda nenávist mocných nebo nepochopení mas. Když visel na kříži, vše mluvilo pro to, že jeho poslání ztroskotalo; jeho lano bylo příliš krátké, země, ze které přišel, byla příliš cizí. Tím lanem byla láska, tou zemí (nebo lépe spolu s naším podobenstvím tím mořem) byl Bůh. Obojí bylo lidem cizí. Řeči Boha, řeči lásky, nerozuměli.

Hovořili jsme dosud o minulosti, o něčem, co se odehrávalo asi kolem r.  30 v Jeruzalémě. Od té doby uplynulo téměř 2000 let. Asi před 20 lety (1974) vyšla u nás v Německu kniha pod názvem .Otevřená církev (Offene Kirche)". V tomto sborníku analyzoval holandský františkán a sociolog náboženství A. Schreuder pokoncilní situaci v církvi s ohledem na reformní snahy založené koncilem. Profesor Schreuder již tehdy došel k závěru, že tato reforma je mrtva. Ztroskotala na nerozhodnosti církevního vedení a na úzkostlivosti církevních autorit, které se neodvážily ve statečnosti a plnosti naděje vzít na sebe riziko, které se skrývá v každé reformě (vydavatel:

Walter Weymann-Weyhe, Düsseldorf 1974, s. 234 nn). Příčina ztrosoktání reformy ale spočívala podle Schreudera právě tak na mase církevního lidu, který - tak, jak to on viděl - je stále jen ochoten následovat danou vrchnost, přičemž je zcela jedno, zda tato vrchnost reformu podporuje nebo blokuje.  A. Schreuder došel k rezignujícímu závěru: Báze (tj. masa církevního lidu) sama ze sebe nedělá nic; chce být ponechána v klidu, a pokud má na životě církve vůbec zájem, naslouchá jen hlasu legitimní vrchnosti. Schreuder myslel, že je nadbytečné se s touto bází, tedy s tou masou lidí, vůbec trápit.  Je prý rovněž zbytečné ovlivňovat špičky nebo je chtít obracet. A Schreuder k tomu obzvlášť odkazoval na německý církevní systém - na způsob, jak jsou obsazována místa v církevním vedení, na obrovský byrokratický aparát a v neposlední řadě na obrovskou moc, kterou mají církevní úřady v rukou skrze centrální finanční správu - církevní daň.

Ptám se vás: Nejsou tu naléhavé paralely mezi ztroskotáním reformního pokoncilního hnutí a ztroskotáním Ježíšovým na kříži? A nemusíme přitom předně hovořit o vědomé vině. Dění tehdy jako dnes můžeme dostatečně vysvětlit z ne-porozumění.

Tradice a lidské řády váží příliš mnoho, studna je příliš hluboká, lano příliš krátké, jazyk reformy příliš cizí. Nejen mocní se díky nedůvěře stávají vrahy reformy Ježíšovy, ale též lid ho tak odedávna ubíjí symfoniemi a liturgiemi.  V žádném případě vás nechci nabádat k rezignaci. Měli bychom však přece vzít v úvahu fakta. Právě jako žáky Ježíšovy, kterými přece chceme být, jako žáky Ježíšovy nás z toho musí zachvátit smutek, že je tak těžké tomuto Ježíši - jeho slovům a jeho životu - porozumět. Sám Ježíš plačící blahoslavil.  Ano, my jsme blahoslavení, jestliže máme smutek, protože se nám zdá, že se za těch skoro dva tisíce let také vůbec nic nezměnilo. Chápeme také, proč nesmíme za smrt Ježíšovu na kříži činit zodpovědnými nějakou určitou dobu a jen ty lidi? Ježíšovi a jeho poselství se přece dnes i ve všech dobách nevede jinak - a to u mocných stejně jako u masy lidí. . .

Chápeme proto, že ve starých modlitbách a písních je vždy znovu řeč o tom, že my ho křižujeme svými hříchy, svým ne-pochopením, křižujeme ho našimi tradicemi a řády? Blahoslavení plačící, kteří jsou schopni plakat sami nad sebou!

Ve všech našich kostelích nám nepřehlédnutelně stojí před očima kříž Ježíšův.  Je to stále ještě znamení pro stále ještě nepochopenou blízkost Boha, pro stále ještě .cizí" lásku Boha - cizí ve světě lidí, bezbrannou a nadále vystavenou nepochopení, a proto vysmívanou a tupenou, nohama pošlapanou, na kříž přibitou.

A přece je kříž více než znamením ztroskotání; je to současně a navždy též znamení naděje! Že láska Boží - tehdy na kříži Ježíšově - nebyla nadarmo.  Že jeho láska se nedá zavraždit a zabít - ani mocí mocných, ani křikem nechápajících mas. Že jeho láska vždy znovu propuká, vždy znovu vstává z mrtvých, vždy znovu rozvíjí svou proměňující sílu. Právě toto nám dává uprostřed všeho nářku naději - pro tento svět, pro církev a také pro naši vlastní situaci v této církvi.

.Jestliže zrno nepadne do země," říká nám Ježíš v Janově evangeliu, .zůstává samo, jestliže ale padne do země a zemře, pak přinese mnohý užitek."